Oběť jako zoufalství nebo jako výzva a reakce na Palachův čin

Letos uplynulo čtyřicet pět let od upálení Jana Palacha. Igor Pleskot reaguje na názory na tento čin, které 11. 1. vyšly na stránkách Lidových novin.

Je tomu čtyřicet pět let od smrti Jana Palacha a je to dvacet pět let od takzvaného „palachovského týdne“. V médiích jsou uveřejňovány vzpomínky a je vedena debata o smyslu a ceně Palachova činu a o tom, co znamenal tehdy, před dvaceti pěti lety, co znamená dnes a co bude znamenat v budoucích letech.

Na okraj podotýkám, že tehdy, před čtyřiceti pěti lety, jsem byl vysokoškolským učitelem a pamatuji na ty zoufalé noci, kdy jsme u rádia či telefonu s chvěním a strachem čekali, kdy a zda se neozve zpráva o pochodni č. 2, kdy jsem se ptal, zda to nebude „můj“ student.

Říkali jsme a vzkazovali: Ne, ne proboha to není cesta, to hrozné gesto oběti mladého života, neumírejte nám. Pamatuji se, jak jsme spolu s mou ženou drželi s ostatními ruku v ruce kordon kolem smutečního průvodu v pražských ulicích.

Nejen aby smuteční průvod mohl projít hustým davem pohnutých i plačících lidí, ale také proto, aby provokatér řízený či inspirovaný žvásty Viléma Nového o čistém, „nezraňujícím ohni“ přislíbeném oběti zahraničními agenty nemohl vyvolat zmatek a dodat argumenty pro další mocenské zásahy. (K tomu ještě tehdy nebyla doba ani to nebyla nejvhodnější příležitost. Ta se našla až o několik měsíců později, při našem vítězství v hokeji nad mužstvem Sovětského svazu, kdy provokatéři pracovali naplno).

Pozorně jsem pročetl názory o Palachově činu na stránkách Lidových novin z 11. 1. tohoto roku. Některá hodnocení jeho rozhodnutí a jeho společenských důsledků ve mně vzbudila rozpaky.

Předně, obecně oběť může být, ale také nemusí být zoufalým činem. Oběť vlastního života – civilně tedy sebevražda – může být vyvolána zklamáním, beznadějí z různých příčin.

Příčinou může být beznadějná subjektivní situace, vyvolaná skutečností, kterou já nemohu zvládnout z objektivních důvodů, nebo proto, že jsem se zklamal v sobě – cítím se zodpovědný, vinný. Nemusí to být zoufalství, může to být rezignace. To zřejmě není Palachův případ.

Nedomnívám se však také, že Palachův čin je (dle posudku profesorů evangelické fakulty, uváděného v diskuzi Milošem Rejchrtem) „sebeoběť, položení života za druhé“. Nemyslím si také oproti Rejchrtovi, že Palach se údajně mýlil úvahou, „že pohled lidí na utrpení, bolest a oběť mladého člověka dokáže lidi vyburcovat, aby se změnili k lepšímu.

Myslím, že takto Palach neuvažoval. Svědčí o tom i jeho dopis a poslední slova. Byla to výzva, politický čin – pravdu má Jakub Jareš: „Šlo o svrchovaně politický čin, plánovaný i s jistým politickým kalkulem“. Potud i Ondřej Slačálek před pěti lety o poslání činu a jeho vzkazu. (Z citace LN však nevyplývá jasně, zda Slačálek tehdy Palachův čin interpretoval jako výzvu k aktivitě či jako oběť beznaděje).

Za vážnější, či významnější pro naši současnost však pokládám dnes dvě otázky které v diskuzi LN zazněly. Jednak jaké byly důsledky Palachova činu a jeho odezva a jednak, zda a co tato odezva vypovídá o charakteru českého národa.

Nezdá se mi totiž správný a skutečnosti odpovídající závěr Agnieszky Holland, tradovaný v diskuzi Jiřím Peňásem. Totiž, že Palachův čin naši společnost „srazil“. Palachův čin společností otřásl, vyburcoval její rozhořčení a také posílil vědomí, že toto samo není cestou.

Zklamání a pozdější rezignace nevycházela z bezvýchodnosti Palachova činu, ale ze zklamání z chování politické elity, z toho, že političtí reprezentanti „Pražského jara“ selhali. V tom má Peňás pravdu.

V podstatě šlo o to, že se nechovali všichni tak, jako jediný z nich – František Kriegel – tedy, že podepsali dohodu o přítomnosti vojsk. Samozřejmě, byla tu otázka možného masakru – tuto odpovědnost patrně zvažovali.

Riziko života, který jim patrně nejdřív zachránil odpor doma – „Jsme s Vámi, buďte s námi“ - však nepodstoupili a co je horší, neodstoupili na protest ani později, při likvidování pozůstatků „Pražského jara“. To vedlo k utišení odporu a ne, že Palach toto riziko života sám zaplatil marně.

Podiv však u mne vzbuzují dvě Peňásovy úvahy. Prvá je o svobodě slova, která by z principu měla bránit zákazu „Zpráv“, plátku o „kontrarevoluci“, údajně domácím, ve skutečnosti vydávaném sovětsko-českou redakcí za našimi hranicemi v NDR. Je to ukázka falešného a pokryteckého chápání „political correctness“.

Druhou úvahu musím pro pochopení ocitovat celou: „…tu byla významná část společnosti, která sovětskou účast vlastně vítala, ne sice třeba hned, ale nakonec byla spokojená, že přijeli, že tu bude pořádek, že nepřijdou Sudeťáci, nebudou se vracet majetky, budou pokračovat sociální jistoty. Takže mnohé Palachův čin burcoval opačným směrem: my vám toho Palacha vytlučeme z hlavy, nechte už toho, my jsme v roce 1948 vyhráli.

Samozřejmě taková skupina tu byla, byla tu však nejen „hned“, ale dokonce „před“ (vstupem „spřátelených“ vojsk), obecně se jí říkalo „konzervy“ – tedy část členů KSČ, která podporovala zachování předchozího stavu. Byli tu i neteční i nedůvěřiví – a bylo jich mnoho.

Chápu, že tříletý Peňás nemohl prožít změnu, která nastala vstupem vojsk. Tehdy rozhodující většina, a to i těch, kteří doposud věřili sloganům o vyšší socialistické demokracii a svobodě, byla uražena a stavěla se proti okupaci.

Vítala jí hned ta „konzervativní“ špice nahoře, části aparátů, které zůstaly – ať už ze strachu o ztrátu pozice či snad ještě z „uvědomělosti“ – věrné a dole část, nepříliš početných věrných, většinou ze setrvačnosti, osobní víry a tradice.

O žádné argumenty Sudeťáky, majetky, či sociálními jistotami tu ani hned, ale ani potom nešlo – těmi operovala pak vládnoucí propaganda, ale lidé jí nevěřili, tyto argumenty šly mimo ně. Takové vysvětlení je implantováno dnešním pohledem.

Důvody k pozdější pasivitě a případnému „převlékání kabátu“ byly kariéra, zachování dobrého fleku, strach z perzekucí, budoucnost dětí. Ano, režim si pak klid kupoval za poskytování jakýs takýs materiálních výhod a určitých sociálních jistot. Pasivita pak byla především důsledkem nedostatečné perspektivy změny. Patrně také chybějícím dominantním centrem odporu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.