Kam vede vzpoura konzumentů

Ve spolupráci s literárním obtýdeníkem Tvar zveřejňujeme recenzi Svatavy Antošové na dlouho očekávanou knihu sociologa Jana Kellera Posvícení bezdomovců s podtitulem Úvod do sociologie domova.

Když v roce 2011 vyšlo v Sociologickém nakladatelství druhé vydání Kellerových Třech sociálních světů, na něž Posvícení bezdomovců nejen navazuje, ale v mnohém je přesahuje, musel se jejich autor v předmluvě nejprve „popasovat“ s nepochopením recenzentů, kteří jej obvinili tu z psaní ze zarytě levičáckých pozic, onde zase z psaní z pozic nemarxistických. Obojí bylo kritizovatelné, neboť to neodpovídalo apriorním očekáváním ani zprava, ani zleva. Jan Keller k tomu s ironií sobě vlastní podotkl, že si knihu dovolil napsat ze svých vlastních pozic. 

Dodejme, že totéž zřejmě bude muset zopakovat i v předmluvě k případnému druhému vydání Posvícení bezdomovců. Čím se však tato publikace od Třech sociálních světů liší, je posun od strohého sociologického jazyka k jazyku bezmála literárnímu. Jeho text plný metafor, citlivě dávkované nadsázky, ale i sarkastického podtónu, probleskujícího jednotlivými pasážemi, jakož i minimem poznámek pod čarou, je nesmírně čtivý a přístupný širokému okruhu tazatelů, kteří hledají odpověď na otázku, kam naše společnost spěje a proč.

Rozsáhlý úryvek z tehdy ještě rukopisné verze Posvícení bezdomovců otiskl Tvar č. 8/2013

Možná by neškodilo, kdyby se Kellerovou schopností zpřístupnit složitou problematiku „jednoduchým“ způsobem inspirovali i jeho mladší oboroví souputníci, umocňující reflexi komplikovanosti dnešního světa ještě navíc komplikovaným a težce stravitelným jazykem. A prohlásil-li kdysi Egon Bondy o postmoderně, jež je v Posvícení bezdomovců jakousi antihrdinkou: „Postmoderna zaplaťpánbůh chcípla před našima očima. Já jsem byl sice jeden z těch, kdo její příchod nadšeně vítali, ale postupem času se z ní stal pouhý hadr na podlahu.“ (Salon, literární příloha Práva, 12. února 1998, str. 1), pak o Janu Kellerovi lze bez rozpaků říct, že téhle své „hrdince“ dává taktéž – s prominutím – pěkně na holou.

Nastupujeme, nerušit!
Je to taková hra: média si zobrazováním bezdomovců žijících na ulici a vyprávěním jejich srdceryvných příběhů zvyšují sledovanost či čtenost, agentury starající se o lidi bez přístřeší si vybírají své „klienty“ mezi těmi, jejichž stav jim zaručuje vykazování alespoň nějakých úspěchů, nutných pro nárokování dalších grantů, a politici hrají podle toho, jsou-li členy pravicové či levicové strany, potažmo je-li jejich strana stranou vládní či opoziční. A tak pravicoví politici tvrdí, že si za svou situaci mohou bezdomovci sami, zatímco politici levicoví vidí hlavní příčiny v selhávání trhu práce, v nedostatečném přístupu k levnému bydlení a slábnoucí pomoci státu; strany vládní se ohánějí komplexností problému bezdomovectví a dlouhodobostí jeho řešení, jež překračuje jejich funkční období, zatímco strany opoziční je kritizují za lhostejnost k lidskému utrpení.

Samotní bezdomovci pak mají tendence svůj neutěšený stav zaměňovat za svobodu volby, či jej dokonce popírat. A postmodernisté? Ti jsou naprosto vysmátí – místo o homeless mluví o homefree. Nikdo (byť ve vztahu k levici lze občas zvolat „přihořívá“) z těchto aktérů se však podle Jana Kellera nezabývá hlavní příčinou nárůstu bezdomovectví. Tou je totiž skutečnost, že současná společnost „si při rostoucí produktivitě vystačí se stále menším počtem lidí“ a zároveň „na zajištění rostoucího podílu populace nemůže, či spíše nehodlá uvolňovat dostatek zdrojů.

Připomeňme si dobu (60. a 70. léta), kdy k tomuto sociálnímu vylučování (exkluzi) jednotlivců, do společnosti zdánlivě pevně integrovaných, začalo – nejdřív nepozorovaně a v celkovém kontextu i paradoxně – docházet. Nepozorovaně proto, že veškerou pozornost na sebe vázalo emancipační úsilí na všech frontách, kterým byla ona doba charakteristická; a paradoxně proto, že právě tehdy mizely třídní rozdíly, masivně narůstala střední vrstva, přičemž těch, kteří přežívali na okraji společnosti, byla jen zanedbatelná a nikoho neohrožující hrstka. Ba co víc – na scéně se objevila nová sociální hnutí, která chtěla zmodernizovat levici (přispěla však spíše k jejímu roztříštění) a která se ostře vymezovala proti konzervativní pravici (přispěla však spíše k nástupu pravice neoliberální).

Hlavní problém ve smyslu sociální nedůslednosti těchto hnutí vidí Keller v tom, že vstoupila do hry v atmosféře, kdy společnost věřila, že sociální problémy nejsou (a už nikdy nebudou) příliš palčivé. Výsledkem bylo, že tato hnutí jen rozkolísala hierarchickou moc a umetla cestičku pro nástup neoliberálů. Čím? Tím, že se jejich příslušníci považovali za revolucionáře nového typu, opěvující nevázaný individualismus, jakož i osvobození od všech institucí (rodina, církev, politické strany).

Ruku v ruce s tím posílil egoismus a honba za slastí a požitkem. A že byl někdo exkludován a propadal se do chudoby? Inu, žil prostě jen jinak než ostatní. Pod vlivem euforie z rostoucího bohatství, na které dosáhl stále větší počet lidí, se přibližně ve stejné době zrodila i postmoderna. Kellerovými slovy: „Intelektuálové, kteří ji zkonstruovali, do ní zakódovali obraz světa všeobjímajících středních vrstev zbavených nejen existenčních starostí, ale i jakékoliv sociální podmíněnosti.

Quo vadis, střední třído?
Tenkrát si ovšem ještě nikdo neuvědomoval, že tak jako onou umetenou cestičkou bezbřehého individualismu vpochodovali na celospolečenské jeviště neoliberálové, kteří víceméně soudržnou společnost ekonomicky i sociálně rozvrátili, vpochodovali na stejné jeviště i postmodernisté, pro něž byly (a stále jsou) ekonomické a sociální problémy naprosto nezajímavé. „Vzpoura postmoderny tak neohrožuje nic z toho, proti čemu je slovně namířena. Aniž by jakkoliv brzdila produktivistickou ekonomiku, přitaká konzumerismu všeho druhu a jen rozšiřuje sadu nástrojů politické manipulace. V podstatě není ničím jiným než vzpourou konzumentů, kterým se nelíbí systém hojnosti, bez něhož ovšem nedokážou žít.

Z těchto Kellerových slov na adresu postmoderny je sice dobře patrná ironie až výsměch, nicméně na jiném místě své knihy připouští, že se na její rozbředlosti podepsala i deziluze z vývoje nových sociálních hnutí, vyčerpanost společenských věd („vládne hluboké teoretické bezvětří“), statusový sestup akademiků a pokles prestiže vzdělání. A ačkoliv si jen málokdo uměl představit, že už na přelomu 80. a 90. let budou „všeobjímající střední vrstvy“ v troskách, posloužila i v překotně se měnících ekonomických podmínkách právě postmoderna jako mámivý závoj, zakrývající skutečný stav věcí.

Dodnes pomáhá postmoderní ideologie sociální nevázanosti a zcela arbitrární svobody rozhodování překrývat tvrdou realitu postupující sociální exkluze. Stejně spolehlivě brání ideovým potomkům těchto intelektuálů třeba si jen položit otázku, zda se proces sociálního vylučování zastaví před těmi patry středních vrstev, ve kterých vznikla a odkud se směrem dolů šíří postmoderní mentalita. Kontrast lichotivých iluzí o svém vlastním postavení a významu s drsnými vyhlídkami středních vrstev vytváří paradoxní stav, který můžeme označit jako ‚posvícení bezdomovců‘.

Zmiňuje-li se Keller o bezdomovectví v souvislosti se středními vrstvami, nemá na mysli bezdomovectví fyzické, ale statusové – to první (život na ulici) jim akutně nehrozí, to druhé (ztráta dosavadních privilegií) je však prudce aktuální. Získat a udržet si trvalý pracovní poměr a z něj plynoucí příjem, jakož i vědomí vyšší statusové pozice, s níž je spojena určitá prestiž, je už i v těchto patrech společnosti jev čím dál vzácnější.

Naopak jevem čím dál častějším je deklasování, které je sráží na úroveň řadových zaměstanců. Firmy či úřady, kde pracují, k nim na jedné straně necítí vůbec žádné závazky, na straně druhé však od nich vyžadují bezmeznou loajalitu, díky které si mohou (ale nemusí) udržet zaměstnání. Ti, o nichž je tu řeč, řadí sociologové do kategorie zvané servisní či služebná střední třída (manažeři, vysocí úředníci, profesionálové střední úrovně, výše postavení technici), jež má v hierarchizované společnosti jediný úkol – umožňovat vládu mocným.

Avšak v důsledku ekonomického vzestupu po druhé světové válce a v důsledku demokratizace systému vzdělávání, který chrlil (a stále chrlí) obrovské počty absolventů, nejen že tato třída nebývale „zmasověla“, ale také se liberalizovala. To kromě jiného znamenalo, že na nejvyšší stupeň žebříčku svých hodnot si místo loajality dosadila autonomii. Jinými slovy: zapomněla, kde je její „služebné“ místo.

Chceš dál sloužit? Zaplať!
Hesla osvobození a autonomie, jež zaznívala v ulicích Paříže a dalších metropolí v roce 1968, byla mezitím zapracována do manažerských příruček. Jako osvobození je v nich líčeno oproštění zaměstnanců od plnohodnotných pracovních smluv. Nebývalá míra autonomie, jež je v těchto příručkách příslušníkům středních vrstev dopřána v oblasti výdělečné práce, má sloužit jako pobídka, s jejíž pomocí chtějí majitelé firem a šéfové úřadů „vytlouci“ ze zaměstnanců maximum. Střední vrstvy tuto konstrukci neprohlédly. Plně zaujaty svůdným ideálem autonomie, přestaly se považovat za sloužící a zcela propadly snění o své naprosté svobodě a sociální nedeterminovanosti,“ píše Keller.

K tomuto „snění“ jim dopomohlo kvalitní vzdělání, jehož se jim dostalo, lepší zdravotní péče, než jakou si mohli dovolit dělníci, a solidní zajištění na stáří, odvíjející se od jejich velmi slušných platů. Jenže! Majetková a mocenská elita nebyla dlouhodobě ochotna vydržovat si takovou armádu služebníků. Nač se s nimi dělit, nejsou-li navíc poslušní a dovolují-li si dokonce revoltovat? A tak si tyto elity vymyslely ďábelský trik a služebnou třídu prostě a jednoduše začaly zpoplatňovat.

Čili: každý příslušník služebné třídy si musel zaplatit za to, že směl dál sloužit. A jak to fungovalo v praxi? Přišlo se s reformami školství (zavedení školného), zdravotnictví (nadstandardy) a důchodového systému (soukromé penzijní fondy), jejichž cílem bylo (a stále je) zredukovat početnost středních vrstev, které mají podle Kellera do budoucna jen dvojí perspektivu: „Buď si nezaslouží v oblasti produkce a služeb v očích elity vyšší odměnu, a pak postupně klesnou mezi nepojištěné, anebo na vyší odměnu dosáhnou, a pak dostanou příležitost odevzdat ji soukromým fondům na své pojištění. V prvním případě budou ze středních vrstev vyobcováni, v případě druhém budou svázáni s reprodukcí velkého finančního kapitálu, kterému odevzdají část svých příjmů.

A co na to postmoderna? Nijak se nerozpakuje v rámci svého oblíbeného nezávazného konstruování reality sugerovat exkluzí ohroženým aktérům, že je vlastně všechno super. Někdo tu mluví o sociálním vyloučení v důsledku ztráty placené práce? Směšné! Práce je přece na ústupu před jinými, mnohem zajímavějšími činnostmi – stačí se jim věnovat. Někdo tu v této souvislosti mluví o vertikálním propadu do nedostatku? Ale kde že! Vždyť jde jen o obohacující horizontální různost.

Připadají vám tyto postmoderní hlášky jako z oka vypadlé všeobjímajícímu neoliberalismu? Pak vás jistě budou zajímat i další body, ve kterých se podle Jana Kellera tyto dva směry či ideologie potkávají: 1. fetišismus označujícího (znaky jsou důležitější než to, co je jimi označováno), 2. deregulace (všech dosavadních norem a pravidel), 3. odpor ke státu (který je ve své podstatě utlačivý a brání autonomii jednotlivců, skupin i regionů), 4. požadavek flexibility (přelétavost, nezávaznost a deregulovaný trh práce), 5. zbožnění trhu a komodifikace všeho (společnost jako jedna veká samoobsluha), 6. autonomie jako zodpovědnost sama za sebe (právo každého na odlišnost, zahrnující ovšem i povinnost čelit sociálním rizikům sám) a 7. rozbití sociálna (odhazování nejen zboží a stylů vyšlých z módy, ale také nepotřebných lidí).

Pro shrnutí se pak nabízí autorovo tvrzení, že postmoderna „je jen důsledkem zcela konkrétní podoby ekonomiky a sama tuto podobu zpětně fixuje a konzervuje.“ Podobné srovnání lze provést i u spekulací – finančních a postmoderních.

Základem těch prvních je odtržení světa financí od reálné produkce zboží a služeb, základem těch druhých politická podívaná (spektákl), jak ji předestírají média. „Politický spektákl je rozehráván mimo jiné proto, aby publiku uniklo, že národní státy jsou sice dramaticky oslabeny vůči nadnárodnímu finančnímu kapitálu, o to více prostoru se však snaží získat pro zásahy vedoucí k disciplinizaci práce.“ Takže vrátíme-li se opět k postavení středních vrstev v současné společnosti, postmoderna je tu vlastně od toho, aby jim ukazovala svět z takové perspektivy, která jim umožňuje nevidět, že teď jsou to ony, nad kým se stahují mračna.

Jan Keller tento jev, zahrnující ještě celou řadu dalších rovin, nazývá profesionálním iluzionismem. A proč si uvažování postmoderních myslitelů vysloužilo od autora srovnání s uvažováním alkoholiků? „Postmodernismus jako forma vysoce kultivovaného útěku z reality slouží statusovým bezdomovcům v podobném smyslu, v jakém bezdomovcům fyzickým slouží drogy a alkohol. Jedni ustavičně interpretují, druzí ustavičně popíjejí. Jedni i druzí tak činí proto, aby zapomněli, proč to vlastně dělají.

Psáno pro Tvar.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Tak kdo je tu tím největším alkoholikem? Úterý, 4.Března 2014, 22:13:12

Keller srovnává postmoderní myslitele s alkoholiky:

„Postmodernismus jako forma vysoce kultivovaného útěku z reality slouží statusovým bezdomovcům v podobném smyslu, v jakém bezdomovcům fyzickým slouží drogy a alkohol. Jedni ustavičně interpretují, druzí ustavičně popíjejí. Jedni i druzí tak činí proto, aby zapomněli, proč to vlastně dělají.“

Jenže, pokud současný systém směřuje k tomu, že k obživě lidstva i k fungování tohoto systému postačí 20% lidí, tak co mají ti ostatní lidé dělat? Postmodernismus se podle Kellera s touto historicky novou situací vyrovnal tak, že říká: bavte se a zapomeňte (to je totiž systémově konformní) a podporuje budování nejrůznějších "matrixů", ve kterých se sami a rádi uzavřeme. Tohle - společnost spektáklu jako nejvyšší stádium kapitalismu - přeci Debord popsal už v roce 1967.

A snad můžeme říci, že rok 1968 předznamenal i spektakularizaci revot a protestních hnutí jakožto strategii, vedoucí k jejich vyšumění. Lidově řečeno: tak jste si zaprostestovali, a teď zase hybaj do práce! Charakter práce se ale změnil: od budování (výstavby) matrixu jsme se dostali spíše k jeho udržování v chodu. I tenhle fb status přeci přispívá k chodu matrixu: strategicky řečeno, můžete o něm diskutovat, můžete se pod ním hádat, čímž o vás neviditelný bratr (který nahradil bratra Velkého) zároveň získává různé infomace, jste tímto odvedeni od nějaké jiné, méně kontrolovatelné činnosti, ale především, vytváříte tím matrix pro ostatní! Opět: sami, rádi, nadšeně či rozhořčeně.

Systém si ale osvojil i další strategii: utnout revoltu nějakými těmi "tanky". Ne každý se přeci stáhne sám, na každý podlehne nátlaku. Opět velice ilustrativní Matrix: systém má nejen agenty, ale taky sentinely. A jejich cílem je rebely od systému fyzicky odpojit. Je tu ale jeden rozdíl, netřeba je zabíjet, obvykle postačí "to nechat vyhnít". Systém si přeci přivlastnil většinu zdrojů a z reality vytváří poušť. Slovy systémové teorie: zajišťuje si předpoklady vlastní reprodukce.

Myslím, že věc se má tak: systém růstu si již vlastní přežití zajistil. Nemá vnější nepřátele. Tak jako sám sebe vytvořil, tak si je i sám sobě největším nepřítelem, svým největším interpretem a nejbeznadějnějším alkoholikem. Otázka zní, jak může dojít k jeho vystřízlivění? Je zde nějaká jiná cesta, než sebe-přijetí, sebe-uvědomění, nalezení vlastní nové cesty? Kolikrát ještě půjde dopadnout na dno a "nějak se z toho vylízat"?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.