O kapitalismu bez lásky (i nenávisti)

Jak vrátit do historie možnost změny kapitalismu samého? Jak na rovině vědomí zrušit jeho naturalismus a fatalismus? To jsou otázky, na které bychom měli hledat odpověď, nechceme-li se utopit v odpadu, který bude tvořit základ našeho jednání a myšlení.

Před časem vyšla v ČR kniha Marca Fishera s případným podtitulem: Proč je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu? Jde myslím o Žižekův citát, který nás upozorňuje na cosi velmi vážného: kapitalismus, tento dějinný proces, jehož převratnost spočívá v tom, že „vzal změnu do hry", zdá se definitivně překonal své genetické zatížení a našel trik, jak sama sebe vyjmout z možnosti být změněn, z možnosti, jíž jinak přidělil všemu živému i neživému, jako nevyhnutelný osud.

Celá levice, ale vlastně nejen ona, má z této skutečnosti hlavu v pejru. Jak podřídit kapitál znovu ideji, jíž sám ovládl svět, tedy ideji, že vše je a musí zůstat nehotové, nestálé, přeformátovatelné, nahraditelné, neposvátné a dotknutelné lidskou rukou?

Nejprve si pro forma zrekapitulujme, jak kapitalismus tohoto stavu vlastně dosáhl. Zdůrazněme si, že kapitalismus an sich, jako princip, jako duch nesvatý, tuto potřebu sebezachování nemá. Sám o sobě je totálně revoluční a žádný partyzán v pralese se nemůže této jeho revolučnosti rovnat, neboť nic tělesného se z podstaty s tímto duchem nemůže měřit.

Avšak kapitalismus se na tento svět přeci jen musel vtělit. Je mu v tělech sice těsno, ale zřejmě ještě chvilku se bude muset s tímto smutným stavem smířit. Řečeno sociologicky, kapitalismus musel být zahájen jako třídní projekt a třídním projektem je mu souzeno v nějaké podobě zůstat. Nedokáže se přetvořit v projekt vícetřídní či všetřídní, neboť by tím ztrácel čas. Je flexibilní, dokáže dělat ústupky tomu, čím musí pohrdat – demokracii stejně jako ústřednímu výboru Komunistické strany Číny – ale úplně se zbavit svého nadřazení změny lidským potřebám nemůže, protože by tím ztratil sám sebe. Člověk je z podstaty bytost konzervativní, odsouzená snít svůj sen, že v té vteřině existence lze nalézt kousek stability. Kapitalismu, který na rozdíl od nás již pochopil směšnost těchto snů proklatě rychle hynoucích těl, je tato konzervativní potřeba „dobrého života", tato největší lidská iluze, protivná. Staví se mu do cesty buď osaměle a tehdy jí smete bez milosti, anebo organizovaně (ideologie, politické strany, odbory, církve) a tehdy kapitál volí kompromis, neboť ví, že čas pracuje proti nepříteli.

Je jen jediná výjimka, před níž se kapitalismus musí opravdu sklonit. Jediná entita na planetě, jíž kapitalismus, se skřípěním zubů, musí nadělit iluzi konstantně a neměně dobrého světa – a to je právě třída, jež kapitalistický projekt spustila a v určitém smyslu ho nadále provozuje. Marx ji poněkud starosvětsky nazýval buržoazie („měšťanstvo").

Nemyslete si, že ducha kapitalismu tahle vypečená partička, jíž musí přiznávat iluzi stability, tedy čehosi jdoucího proti jeho smyslu, nesere. Sere ho, ale zatím není vymyšlen mechanismus, jak by se mohl kapitál obejít zcela bez těl. Samozřejmě, že kapitalismus koketuje s myšlenkou na likvidaci i této výjimečné skupiny. Neustále ji také zmenšuje – Jan Keller nám ve svých brilantních Třech sociálních světech připomněl, že dnes už jde o sotva 6000 lidí na celé planetě, kteří se mohou označit hrdým pojmem buržoazie a cítit se nedotknutelní a nedotýkáni zákony tavícího procesu, který přisoudili zbytku světa kvůlivá svým „třídním zájmům" (původně šlo o to zajistit volný pohyb zboží a kapitálu přes hranice, dnes už jsou tyto „třídní zájmy" samozřejmě čistou metafyzikou).

Důsledky tohoto nejbolestivějšího kompromisu kapitalismu – zajistit neměnnost a závětří aspoň pro někoho – jsou však pro svět fatální. Kapitalismus si spolu s tímto závazkem přisvojuje jistou konzervativnost, musí se obalit iluzí, jíž pohrdá, a již vymyslela hynoucí těla, iluzí, že cosi se může ubránit změně. To kvůli svému třídnímu osudu musel kapitalismus vyjmout sama sebe z diktatury pohybu a změny. Musel si – byť pod tlakem – začít hrát na boha, na cosi, co je nedotknutelné, aby buržoazie mohla věřit, že čemusi vládne, a že toto cosi tu bude navždy.

Abychom však byly přesní, ta hra je trochu složitější: konzervativnost kapitalismu se vyjevuje trochu zvláštně, v jakési obsesivní radikalizaci změny, jak připomíná Žižek. Jde o ten typ zoufalého pohybu, jehož smyslem je, aby to opravdu podstatné zůstalo v nehybnosti.

A pokud jde o hru na boha, ani ta nemůže být prostá: Kapitál je z podstaty neposvátný, a proto si nemůže hrát na boha do důsledků, musí si z božství vzít jen cosi. Stejně nakládá s přírodou: i vůči ní je od počátku v opozici, je z podstaty totálně kulturní, ale kvůlivá zmíněnému kompromisu musí odkoukat od přírody nějaké ty mimikry, musí se obalit čímsi přírodním.

A tak je vyspělý kapitalismus na rovině sociologické post-třídním projektem (6000 lidí bylo právem označeno spíše za mafii než třídu), na rovině ekonomické inkvizitorem změny, a na rovině ideologické, již vždy kapitalismus přijímal jen kvůli obtížným a pomalým lidem, je kombinací naturalismu (kapitalismus je analogií přírody v kulturní sféře, je zcela přirozený) a fatalismu (kapitalismus je neodvratitelný a nedotknutelný). Právě naturalismus a fatalismus nahrazují bývalou třídnost, buržoazie si drží svou identitu právě už jen v této „nadstavbě", v tomto snění.

Tato konstelace umožňuje kapitalismu uzavírat různé více či méně volné aliance, především se střední třídou – třeba s poníženými katolíky, kteří museli uznat, že nábožno bylo reálně spláchnuto do záchodu dějin, a tak uctívají aspoň to poslední, co dokáže posvátnost úchvatně imitovat: kapitalismus. To, že právě on jejich boha spláchl, snad ani není paradoxem, psychoanalytici u těchto případů hovoří o „identifikaci s nepřítelem".

V podobné situaci je i zmíněný ústřední výbor. V jistém smyslu od něj dokáže kapitál získávat lepší podmínky pro svůj rozvoj, pro „tanec svaté změny", než od zatuchlých a zdánlivě vítězných institucí západní demokracie. ÚV KSČ totiž není opojen triumfalismem studenoválečníků a nemá potřebu náboženství, takže je ochoten přijímat kapitalismus i bez fatalistického divadélka, jež je nucen kapitál hrát před zápaďanem a snad ho to už i trochu unavuje.


A nyní, po elementárním, leč patřičně velkorysém popisu, znovu stojíme před původní otázkou: jak vrátit do historie možnost změny kapitalismu samého? Jak na rovině vědomí zrušit jeho naturalismus a fatalismus?

První odpověď je cynická a hrůzná: „Stát se Čínou". Stvořit kapitalismus bez buržoazie, a tím pádem bez nutnosti jeho ideologizace, a tedy i bez divadélka naturalismu a fatalismu. Čína je vůči kapitalismu skutečně svobodnější než my, ale nikoli v banálním slova smyslu. Nemějme iluze: Ústřední výbor samozřejmě nemá kapitalistický proces, jejž umožnil před svými zraky rozpoutat, pod kontrolou. A snad to dokonce i ví. Není oproti nám všem zmítaným (jednotlivcům i organizacím) v nijaké výhodě, ani on draka nepřemůže, ale přeci jen je ve výhodě „výhledové": nevěří v jeho nedotknutelnost, a tak může být v budoucnu připraven lépe než my na chvíli, kdy by bylo možno dračí dílo podřídit potřebě živého lidského těla. V pozici čínských komunistů je jakási hrůznost, ale přitom i hloubka, snad načerpaná z čínských pohádek, které jsou trochu jiné než ty naše evropské.

Výše uvedenou odpověď však samozřejmě nechce nikdo slyšet a i mne po ní zůstává na patře divná pachuť. Existuje tedy odpověď ryze evropská? Je nějaká evropská cesta k denaturalizaci a desakralizaci kapitalismu?

Ve své knize Anální vesmíry jsem tu cestu pojmenoval „nový modernismus". Ani tenhle pojem ovšem nesmíme pochopit banálně, musíme být rafinovaní aspoň tak jako kapitál, nechceme-li mu sloužit jen jako dvorní šašek.

Na rovině ideové kapitalismus naučil zaostalé lidi klíčovému objevu: ateismu. K tomuto programu je třeba se vrátit a aplikovat ho totálně, a tedy i na kapitalismus samotný. Nic není nedotknutelné, naučil nás kapitál, když potřeboval, abychom zaťaly sekyru do posvátných hájů, které bránily stavbě dálnic pro přepravu zboží buržujů. Zůstaňme tomuto vyškolení věrni: Vyřízněme ten prastarý nádor nábožna ze své mysli a odejměme tak i kapitalismu posvátný lesk. Nebojme se, že tímto trikem cosi ztratíme na rovině „ontologické", neboť psychoanalýza nás hodnověrně uklidnila: posvátno je iluzí a reziduem dětství – ontogenetického i historického. Ontologicky můžeme být jen osvobozeni. Historicky z toho vyplyne zatraceně slušný bonus: s pádem nábožna padne i sakralizovaná nesvatost.

Naturalizace bude těžším oříškem. Přesvědčit lidi, že kapitalismus není příroda, o níž se nediskutuje, nebude vůbec snadné. Zde musí být nový modernismus velmi hbitý: nepolemizujme raději prozatím s naturalistickou tezí a znovu se učme u kapitalismu. On se přeci nezakousl jen do hájů posvátných, ale do hájů všech. On se nijak nežinýroval ve vztahu k přírodě, proměnil ji nemilosrdně v surovinu. Napodobme ho tedy! Jistě má opět pravdu: zacházejme s naturalizovaným kapitalismem tak, jako on zacházel s přírodou. On přeci nijak nedbal na to, co je a není „přirozené". To on přeci „zničil všechno přirozené a živelné," jak napsali Marx s Engelsem v Německé ideologii. Jemu je lhostejná přirozenost krajiny bez továrny či přirozenost planktonu v oceánu. Proč bychom se před „přirozeností" jeho, údajnou přirozeností kapitalismu, měli chvět my? Osvojme si totální kulturnost, jíž nás probudil, aby nám vzápětí zapěl ukolébavku.

Nikdo neumí tak dobře desakralizovat a denaturalizovat jako kapitalismus. Braňme se kapitalismu tím, že se staneme skutečně kapitalistickými lidmi. Zacházejme s ním jako s bezbrannou přírodou, pohrdejme jeho posvátnem, jako každý kapitalista pohrdá šamanem v divočině. Co z této změny vědomí může nakonec vzejít, těžko říci. Bylo by bláznovstvím pokoušet se důsledky této změny vědomí v tuto chvíli nějak sociologizovat, modelovat podle našich předpokladů nějaký historický projekt. Každopádně je jisté, že popisují-li se dějiny novověku jako dějiny emancipace, čeká nás finální krok: emancipace od Velkého emancipátora.

Samozřejmě, takový nový modernismus by měl své otazníčky. Klopýtavé demokratické organizace si například osvojily zvláštní strategii nalepovat na přírodu zpětně jakousi tenoučkou vrstvičku prastaré posvátnosti, aby dravý kapitál přibrzdily. Jisté je, že bude-li nový modernismus pohrdat každou posvátností, bude pohrdat i posvátností „Matky Země". Ale snad je to jen detail.

Dilema nezměnitelnosti Změny má ještě jeden aspekt, bez něhož bychom byli neopatrní a možná i naivní. Nazval bych ho „bangladéšský paradox".

Významné české fotografce se před časem podařil husarský kousek. Nafotila místo na této Zemi, které je kloakou kapitalismu.

Místo na bangladéšském pobřeží, kde děti a mladí dělníci rozebírají staré ropné tankery. To místo existuje, byť bylo vymazáno z Google maps. Nadnárodní korporace tam vozí vysloužilé tankery a chudina je holýma rukama „ekologicky likviduje". Dostane za to na místní poměry solidní plat, rozuměj plat, za nějž má do večera co jíst. V průměru za třináct let po nástupu do tohoto lukrativního zaměstnání každý zaměstnanec zemře.

Jsou to burcující fotografie, které mladá fotografka pořídila. Potíž je, že těmi bangladéšskými obrazy je prolnut jakýsi utajený rastr spokojenosti. Musíme pochopit, že při čtení reportáže z takového pekla jsou všichni v jakémsi tajemném smyslu spokojeni. Radikální levičák je spokojen, že má konečně obraz, který nemilosrdně obžalovává kapitalismus. Liberál bude při čtení šťasten, že máme tak dobře fungující veřejný prostor, který umožňuje ukázat otřásající pravdu o našem světě – kde jinde než v liberálním kapitalismu by mohla taková burcující reportáž vzniknout. Běžný konzervativec bude přeci také uspokojen. Byť si to třebas nepřizná, kdesi hluboko v sobě bude šťasten, že to bangladéšské peklo je dostatečně daleko, v jakémsi nereálném světě, kde jsou divní pavouci a nechodí se do kostela. Kdesi hluboko v sobě si bude říkat: kde jinde by se ty tankery měly rozebírat, než v té nejchudší zemi? Vždyť ty nebožáčky nikdo k ničemu nenutí! Mohou se svobodně rozhodnout, zda tu práci vezmou. A kdyby nebyli méněcenní, jistě by už dávno nebyli chudí. Protože však každý konzervativec dobře ví, že je neslušný, v praxi by nejspíše nahlas vyslovil, že text reportáže je schematický, nudný (měl by pravdu!) a poklesává až do laciného propagandismu (i v tom by měl nejspíše pravdu). Aby slast byla úplná, možná by následně adoptoval na dálku v humanitární organizaci bosého černouška a do diskuse pod článek by napsal: a co jste udělala vy pro třetí svět, paní?! O spokojenosti fašistů všeho druhu („to jsou opravdu odporní ubožáci") netřeba ani mluvit.

Jenže ono těch spokojených by bylo ještě víc. Spokojený je západní novinář, protože prodal svou story. Spokojení – i v tom by měla ta konzervativní kurva vlastně pravdu – jsou i ti bangladéšští dělníci, kteří mají během těch pár let, co žijí, než je rozežerou jedy, co jíst. Spokojení jsou majitelé té pekelné továrny, spokojení budou i místní politici, kteří dostávají od korporací bakšiše, aby trpěli solidní peklo v místě, kde „vládnou". Spokojení budou i humanitárníci, co si z bangladéšských obrazů udělají kauzu, vynutí si dotace a naplní svůj život smyslem.

Žijeme ve světě spokojeného neštěstí, proto je nesestřelitelný. Kapitalismus je systém, který všechny aktéry přivádí právě k takovému zvláštnímu druhu spokojenosti. Není to žádná „přírodní rovnováha", již nastavuje, ale jistě je to úchvatná imitace takové rovnováhy. Zkrátka a dobře, kapitalismus je v jistém smyslu „přirozeným". Je to kulturní projekt, který má do sebe naprogramován jakýsi analog přírodní minimální ekonomie: každou rozpornost a nerovnováhu dokáže na rovině kultury představit jako „problém růstu", každou opozici vstřebat jako aspekt sebe sama a každé neštěstí přetavit na rovině vědomí v druh spokojenosti.

Navrátit do světa možnost změny – na dnes probírané rovině vědomí – znamená nejen patřičně novomodernisticky zhrubnout (totálně desakralizovat a denaturalizovat), ale také vykročit za mez „společnosti spokojenosti". Překročit logiku bangladéšského paradoxu.

Pro každého z nás toto překročení ovšem značí něco jiného. Co značí pro Bangladéšana, to nechám na něm. Nicméně zdá se mi, že pro nás na tomto místě a této stránce to značí především a hlavně rozbít již konečně liberální iluzi, že kritické slovo v otevřené demokratické diskusi něco mění a měnit může, že vyslovení je osvobození. Opustit konečně onen ryze evropský fetišismus slova. Za mez bangladéšské spokojenosti vede jen čin, o tom není pochyb. To je však konstatování, které nás všechny dnes paralyzuje a budí v nás děs.

Zatím budeme muset začít tím, že o tomto děsu zkusíme přemýšlet. Je třeba mít konečně jasno v tom, zda jde jen o předsudek, jehož předsudečnost nechce být pojmenována, a tak pouze straší, anebo zda jde o rozum, který je líný či neschopný se plně vyslovit.

Sigmund Freud kdysi ukončil svou nejdivočejší knihu, v níž hledal kořen všeho kulturního, slovy vyslovenými na just biblickému názoru: „na počátku byl čin". Není snadné jeho slova pochopit, ale v podstatě nám říkají: na každém počátku je čin. Vše kulturní počíná činem, který samu kulturnost popírá.

Nikdo, kdo kdy začal něco nového, to nezačal proto, že to, co odvrhoval, by bylo již neudržitelné, neobhajitelné a nerekonstruovatelné. Lidé jako Luther či Freud zkrátka jen věděli, že někdy se musí začít psát nový příběh. A ten nepočíná slovem, ale činem – prvním přiložením ruky na pacientovo čelo či přibitím papíru na vrata. Může se takový čin ukázat jako slepá ulička či trapné gesto. Ale podstatné je, že od chvíle činu už není cesty zpět.

Přemýšlejme o potenciálním činu, který nás děsí. On nás děsí právem, neboť každý zakladatelský čin je v jistém smyslu opakováním onoho činu prvního a my moc dobře víme, který to byl. Ale v jistém smyslu existujeme jen v tomto činu a v hrůze z něj. Všude jinde jen otročíme.

Závěr předchozího odstavce je svým způsobem ilustrací panické reakce, o níž sám pojednává. I tento odstavec se vyhýbá v posvátné hrůze úvahám o povaze změny, jejíž potenciálnost se snaží znovu pozvat do dějin.

Nelze ovšem donekonečna utíkat. Něco si o podobě této potenciální změny říct musíme. Avšak přeci jen s jistou opatrností, jež je adekvátní naší aktuální historické pozici. Prozatím si zmapujme krajinu, jíž hodláme projít.

Jestliže jsme pojmenovali bangladéšský paradox a vyzvali k překonání logiky spokojenosti, musíme v otázce povahy změny Démona změn podobně vyzvat k vystoupení z jistého bludného kruhu. Nazvěme si ho odpadová past.

Když se člověk ponoří do literatury, zjistí, že kapitalismus v ní není zase tak jasně definován, jak by člověk snad očekával. Jednu z chybějících definic si tedy dovolím nastolit sám: kapitalismus je systém produkující odpad.

Zdá se to být banální, ba zmatená definice: každý systém – od lidského těla, přes socialismus až po jadernou elektrárnu – přeci produkuje, krom jiného, to, co by filozof mohl zařadit do kategorie odpadu. Ale role odpadu v kapitalismu je přeci jen jiná. Výsadní. Nesrovnatelná s pozicí odpadu ve všech ostatních systémech.

Kapitalismus z odpadu, z jeho systematického vytváření, čerpá svou dynamiku. Odpad v kapitalismu vlastně není odpadem, je klíčovým produktem, palivem i zdrojem. Marx odpad kapitalismu nazval „proletariát", ale velice podcenil metafyzickou složku toho pojmu. Proletariát byl totiž jednou z inkarnací základního principu, který si můžeme nazvat právě Odpad.

Pojem proletariát už dnes znamená jen málo, a přeci soudobý kapitalismus stále realizuje stejný vzorec jako za Marxových časů: dynamizuje se skrze produkci odpadu. Abychom to dobře pochopili, musíme na ulici a k Alvinu Tofflerovi.

Mrkněme se nejprve na ulice našich měst. Jednou z klíčových proměn světa kolem nás, kterou spustil rok 1989, je, že nás zaplavil lidský odpad. Největší polistopadová změna v životech drtivé většiny z nás, změna, jejíž váhu dosud žádný sociolog a filozof nedocenil, spočívá v tom, že se musíme setkávat se stále větším množstvím lidského odpadu. S bezdomovci, asociály, podivnými agresivními psychopaty, šílenými řidiči, pobudy, feťáky, podivnými, zhusta cizojazyčnými existencemi, chuligány, vandaly, hlučnými lidmi neberoucími ohled na druhé, zkrátka s psychickou lůzou všeho druhu.

Kdo neprožil aspoň kus svého života v socialismu jako já, mohl by snad věřit, že toto zapáchající a jedovaté mrtvé rameno sociální řeky je jakýmsi věčným a neodstranitelným jevem vyplývajícím z božího pořádku, kosmického řádu či přírodních zákonů. Avšak my, kdo zažili ulice bez této armády agresivního zoufalství, víme, že to tak není. To kapitalismus tento odpad plodí – tím, že tyto lidi hází přes palubu, že je programově odřezává z těla normální společnosti, společnost „odtučňuje" a dodává naloděnému zbytku dynamiku, obzvláště určitým extrémně dynamickým sociálním enklávám. Zbavuje se tak zátěže a umožňuje, aby mohli existovat lidé, kteří v krátkém čase naakumulují ohromné bohatství, rozuměj ohromné množství dobrého života, který nicméně sami nemohou zkonzumovat, čímž dynamizují celou společnost.

Všimněme si, že se tento lidský odpad, tento psychický jed, stále více stává klíčovým politickým tématem a ohniskem společenské debaty – ať už v podobě koncentračního tábora pro bezdomovce za Prahou, hlídek Věcí veřejných, Čunkových Romů ve Vsetíně, politicky nekorektních billboardů divočejších buněk ČSSD či Bártových vyšších pokut pro agresivní bohaté řidiče. Všechny jmenované nápady jsou roztomilými pokusy naplnit věčný sen: že můžeme udržet kapitalistické bonusy bez zaplacení daně v podobě života v lidských odpadech.

Odpadový vzorec se však v kapitalismu realizuje zcela univerzálně. V roce 1970 vydal prognostik Alvin Toffler svou slavnou knihu Šok z budoucnosti. V ní popsal nástup tzv. „superindustriální společnosti". Neboli novou fázi dynamiky kapitalismu. Jak se kapitalismus na tuto novou úroveň vyšvihl? Toffler to popisuje zcela přesně: „Pleny, bryndáčky, papírové ubrousky, kapesníky, ručníky, nevratné lahve od limonády – to vše je rychle použito a nelítostně odstraněno. V Japonsku jsou dnes papírové kapesníky tak rozšířené, že látkové jsou považovány za nehygienické. Výrobků určených pro krátké nebo jediné použití, ať již jsou to papírové krabice na mléko nebo rakety pohánějící kosmické lodě, stále přibývá a jsou pro náš způsob života stále významnější. V minulosti byla stálost ideálem. Ať šlo o ušití páru bot nebo postavení katedrály, veškerá tvůrčí energie se zaměřovala na maximální trvanlivost výrobku. I když musely být občas vyspraveny, byly boty, které stály 50 dolarů, ale vydržely 10 let, levnější než pár za deset dolarů, který vydržel jeden rok. Technologický pokrok však směřuje k tomu, že náklady na výrobu se snižují mnohem rychleji než náklady na opravy. Z toho plyne, že je levnější výrobek nahradit než opravit. Z ekonomického hlediska je praktické vyrábět levné, neopravitelné předměty na jedno použití, i když třeba nevydrží tak dlouho."

Toffler se mýlí jen v jednom: že tento revoluční přelom ve výrobě je něčím novým. Naopak, byl to základní princip kapitalismu vždy, jen technologie za ním nějaký čas pokulhávala. Zestručníme-li Tofflerovy postřehy z éry přelomu, můžeme říci, že se ve 20. století kapitalismus propracoval k superkapitalistické dynamice ještě mohutnější produkcí odpadu na rovině výroby, a odbouráním další vrstvy našeho vědomí, které nám dosud bránilo ve společnosti odpadu žít.

Kapesníky na jedno použití jsou metaforou toho všeho – jsou ve všech směrech více dynamizující než staré látkové kapesníky (levnější výroba, větší prodeje, snadnější distribuce, růst HDP), ale to vše za cenu – ne, to vše skrze navýšení role odpadu v celém životním procesu. Odhodil-li člověk včerejška za svůj život 50 kapesníků, člověk dneška jich zahodí možná 500 000. Na rovině psychosociální to není jiné: možná kapitalismus dokáže vytvořit střední třídu mezi vyvolenci a vyděděnci, ale nedokáže udržet tuto střední třídu na rovině psychické - podivínů, agresorů, psychických vetřelců bude stále přibývat.

A nyní jsme u odpadové pasti všech úvah o povaze změny kapitalismu. Úvahy o této změně byly faktorem odpadu dosud zcela uhranuty, zhypnotizovány. Všechny upadly do pasti morální paniky z klíčové role odpadu v našem světě.

První panická obranná strategie je puritánská (mohli bychom jí také říkat skandinávská). Ta se snaží kapitalismu zabránit, aby produkoval tak nestoudné množství odpadu – lidského (sociáldemokratismus) i hmotného (environmentalismus).

Druhá panická strategie je dialektická (řekněme žido-německá) – ta se upíná k přesvědčení, že v odpadu samotném musí tkvět klíč k osvobození. To proletariát, jako klíčový odpadní produkt systému, má v ruce sílu systém zbavit prokletí, říká v klasické podobě Marx. Ještě Herbert Marcuse se v 60. letech nedokáže vymanit z logiky odpadu, na konci své slavné knihy Jednorozměrný člověk říká, že jen vyvrženci, marginálové, outsideři, bezdomovci a rebelové bez příčiny se mohou dnes stát nositeli klíčové emancipační změny. Neboli, opět jen odpad může prohlédnout svou metafyzickou roli v systému a stát se obsahem dějin.

Nevidím žádný důvod, proč si nechat kapitalismem odpadovou logiku vnutit. Myslím, že úvaha o povaze eventuální změny kapitalismu musí započít právě překročením logiky odpadu, ať v její liberálně-konzervativní, puritánské či dialektické formě. Odpad je kapitalistickým produktem, i logika odpadu je tudíž kapitalistickou. Je to vlastně také jeden typ odpadu kapitalismu. Změna začíná až za touto logikou – dialektika je jen hravý předsudek. Změna nesmí odpad přehlížet jako konzervativci, ale také se ho nesmí děsit a nesmí se na něj upínat jako na cosi, z čeho sama musí povstat. Změna musí povstat z logiky za odpadem, z logiky odmítající brát odpad jako základ jednání a myšlení.

Člověk je svobodnější, než si myslí. Jedna myšlenka trhá kulturní světy na cáry. Jedna děsivě nová myšlenka ze světa za odpadem může přeměnit svět více než jakkoli spletitá konstrukce kopírující pavučinu světa odpadu, z níž vychází.

Šťastná konjunkce výše vzpomenutého činu a právě vyvolávané myšlenky, je oním kadlubem změny Změny.

To, že myšlenka není jen regresí a nostalgií, poznáme podle toho, že dokáže dynamizovat lidskou svobodu více, než všechno haraburdí na jedno použití dohromady. To, že čin není jen vybitím nízkých tužeb, pravda, poznáme vždy až z odstupu.

Jistě, není to celé odpověď skutečně odvážná a tolik očekávaná. Ale snad není bezvýznamná. Nevíme-li, čím nepřítele porazíme, je dobré vědět, kam až sahá území, po vstoupení na nějž jsme automaticky poraženi my.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Výchozí teze. Středa, 16.Února 2011, 11:55:14

Naprostá většina lidí nevěří v neměnnost kapitalismu, ba dokonce takových neustále přibývá. Poučeni dějinami totiž ví, že kapitalismus si neokupoval věčnost. Lidstvo existovalo před ním a bude existovat i po něm. To je základní dějinná poučka. Za druhé, není to kapitalismus, jehož existenčním principem je permanentní změna. Tím je především samo lidské myšlení, jemuž v poslední dějinné etapě dominuje věda, coby novodobá metoda poznání. Lidské poznávání to je, co je v toku času neustálým proudem inovací všelidského vědomí. Bez něho by nebyl, a ani nebude možný, ani autorův zmíněný první hybatel, onen ČIN.
Společnostní spor se také v dějinách vedl především o čin. Proto mimo jiné i ono Marxovo „Filosofové svět pouze vykládali, je třeba ho změnit“ a hlavně pak známější „Proletáři všech zemí spojte se!“, ne ke žvanění, ale k činu. Kapitalismus fungující ku prospěchu oněch údajných šesti tisíc pomalu, leč jistě dospívá do fáze takového sjednocení světa, které již nepůjde kvantitativně rozšířit. Bude proto nucen hledat nové kvality pro svou další existenci. Zatím není jasné, kam své úsilí namíří. Je docela možné, že na trasu likvidace „odpadu“, lidského asi dřív, než produkčního. Ale může se vrtnout i někam naprosto jinam.
Osobně nevidím předpoklady k likvidaci kapitalismu ve vzpouře odpadu lidského, který na to nikdy nebude mít dosti sil. Tím méně pak ve všelidovém odmítání spotřeby odpadu produkčního, protože jde o obvyklý utopický apel mravnostní povahy, jehož modifikace selhávají již celá tisíciletí. Nejjistější cestu vidím pořád ještě v likvidaci oligarchické nadvlády vrstvy jediného prospěchu z kapitalismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.