Při rozhodování „koho volit“ lidé berou v zásadě v úvahu pět kritérií. Svůj světonázor a ten srovnávají se světonázorem strany, o které uvažují, osobnosti na kandidátce, fungování dané strany jako organizace, šanci, kterou daná strana má, na volební úspěch a v neposlední řadě hraje roli i úhlavní nepřítel — strana, proti které se vymezíte volbou dané strany (volič ODS volící „proti KSČM“ atp.).

V tomto článku se nebudu zabývat ideologickými aspekty rozhodnutí (první a pátý), ani taktickou volbou. Chtěl bych důsledněji prozkoumat otázku osobností a fungování stran.

Nevěřím tomu, že nějaká strana dokáže dlouhodobě generovat vhodnější kandidáty do veřejných funkcí (čistě na úrovni dovedností potřebných pro vykonávání veřejných funkcí). Jsem přesvědčený o tom, že existují psychologické a sociologické zákonitosti, které vedou k tomu, že se do veřejných (a vnitrostranických) funkcí dostává ve všech typech organizací podobná skupina lidí.

Extroverti, lidé se značnou sociální inteligencí, dobří rétoři, spíše vzdělanější lidé, spíše lidé s „tahem na branku“, osoby, které stojí o moc a jsou ochotni jejímu získání ledacos obětovat, řekl bych, že podmínkou je i určitá míra narcismu. Podstatné je, že nějaké morální aspekty jdou povětšinou stranou.

Tímto rozhodně nechci nad stranami zlomit hůl, předně jsou tu ideologické aspekty volby, které bychom neměli zanedbat, ale vidím zde ještě jednu důležitou zákonitost. Politické strany sice mohou jen velmi omezeně ovlivnit kvalitu svých kandidátů, ale mohou zcela zásadně ovlivnit to, jak kvalitně budou její kandidáti po případném zvolení funkci vykonávat. Podobně mohou například vzdělávací instituce se srovnatelnou kvalitou studentů dosahovat diametrálně odlišných výsledků.

Jak se může politická strana zasadit o to, aby ji její zastupitelé reprezentovali lépe než zastupitelé jiní?

Může nastolit organizační kulturu, která některé druhy chování jednoduše eliminuje. Pokud dlouhodobě razíte přístup, že i na hloupé otázky se odpovídá slušně a věcně, je velká šance, že to budou dělat i vaši zástupci. Pokud je standardem, že na zasedání orgánů mohou chodit hosté, dostává se tento princip lidem do krve. Takovýchto zdánlivých drobností je celá řada.

Strana může stanovit pravidla, která povedou k tomu, že některé principy budou vaši zástupci považovat za samozřejmé. Pokud je ve straně transparentní účet samozřejmostí, je mnohem snadnější ho používat i jinde. Podobně vnitrostranická výběrová řízení nastavují minimální laťku pro veřejná výběrová řízení vedená zástupci dané strany.

V neposlední řadě může strana nastavit dobré vnitřní mechanismy pro to, aby účinně a důvěryhodně řešila selhání stranických funkcionářů. U Pirátů jsme zavedli přímou odvolatelnost volených zástupců a důsledné oddělení kontrolní a rozhodčí komise od předsednictva. Sám jsem zvědav, jestli to bude stačit ve chvíli, kdy zasednou desítky až stovky Pirátů do komunálních zastupitelstev a určitě se najdou někteří, kteří ve funkci neobstojí.

Normy a pravidla nejsou samospásné, ale ovlivňují víc, než si myslíte.

Závěrem, myslím si, že v tuto chvíli je v Pirátské straně procentuálně méně prospěchářů a kariéristů než jinde (kariérista jde cestou nejmenšího odporu, a v tuto chvíli se úplně nabízí ANO, či Úsvit), ale jsem přesvědčen, že s naším růstem jich bude přibývat a potom bude hlavní, aby byl i pirátský kariérista dobrý zastupitel.