Úřednická vláda už brzy skončí

Antonín Peltrám se zastává úřednické vlády Jiřího Rusnoka, které se podle něho podařilo nastartovat růst. Učinila sice některé kroky, které nemusela, ale především dokázala ukončit etapu úpadku.

Prezident jmenoval premiéra a do konce ledna bude zřejmě nová vláda. Jak se celý proces jevil dokonce i veřejnoprávním sdělovacím prostředkům?

Prozatímní vláda byla zřejmě jedinou možností jak ukončit vládu, potlačující rozvoj ekonomiky s důsledky zejména pro životní úroveň chudých a středních vrstev. Musela to být úřednická vláda, protože tehdejší vládní koalice by do voleb dále pustošila českou ekonomiku.

Ještě v etapě přípravy rozpočtu na rok 2013 stačila vláda ubrat několik desítek mld. Kč na spolufinancování dopravní infrastruktury a jiných projektů, ministerstvo financí jako vrcholný orgán přes finanční spolupráci s Evropskou komisí opomenulo v projektovém cyklu provádět kontroly, jak to plyne z práva EU i pravidel ministerstva financí.

Padlá koalice se snaží vrhnout stín hlavně na kraje, ty ale přes problémy jsou mnohem úspěšnější než ústřední úřady; nadto i tu má významné kontrolní funkce vláda. Příčina očekávaných propadů prostředků se svádí na příliš mnoho projektů. O tom však s konečnou platností rozhodla ještě padlá koalice a nadto není hlavní problém v programech, ale v projektech, které tvoří vnitřnosti programů.

Šlo tedy spíše o neschopnost řídit ekonomiku a spravovat bez rozkrádání stát. Nehledě na desítky mld. Kč chybějících na spolufinancování pachatelé ještě při návrhu rozpočtu 2014 doporučovali provést škrty cca dvacet dva miliard korun. Kdyby koalice nepadla, začal by prakticky ještě další rok stagnace nebo propadu s několika lety doznívání.

Převážná většina komentátorů nějak přehlédla, jak Česká republika ztrácela ve světě „glanc“. A že tento propad má co dočinění s ideologií, vládním programem, s ochuzováním těch chudších a bezbrannějších. Není tedy ojedinělý a náhodný, je rysem systému v úpadku.

Úřednická vláda - v mezích své omezené působnosti - protože jiná by bez nových voleb neprošla – nastartovala růst; její ekonomové překročili rámec myšlení podřízených úvěrových referentů malých bank, přestal se prosazovat nesmyslný axiom, že musí nepřehřátá česká ekonomika nejprve projít téměř neřízenou stagnací a recesí, aby měla hlouběji ke dnu a mohla se ode dna odrazit. Učinila některé kroky, které patrně udělat nemusela, něco se zvoralo, ale etapu úpadku ukončila.

K osobě prezidenta se snesla kritika, kterou lze jen zčásti přičíst jeho osobním vlastnostem, ostatně všeobecně známým. Dovedu ale pochopit jeho názor na hromadné sdělovací prostředky, když komentátor uvádí, že Zeman nikdy neměl politický program. On ale chce od počátku sociální tržní ekonomiku, fungující stát pro dolních deset milionů a především vždy chtěl rozvoj ekonomiky.

V jeho vládě byli jen členové, kteří předtím několik let vedli odborné komise, a komise tedy prohlubovaly základní jednotnou politickou koncepci. Ne vše se podařilo, protože třeba původní programy zachování majetkového vlivu státu ve strategických sektorech pro rozprodání až rozdání národního majetku nešlo dodržet.

Opoziční smlouva jako typ koaliční smlouvy, zajišťující jednobarevnou vládu jedné strany, měla význam v tom, že mohla vláda udělat více, nemohla se však věnovat pozornost jinak než bonmotem, že je kuponová privatizace loupeží století, rozsápání státního majetku a premiér musel udělat změny tam, kde by zejména tyto aktivity mohly tehdejší opozici vadit. (Pravice se ovšem poučila, jak lze později dále rozkládat majetek v podobě přijaté formy církevních restitucí). Dovedu pochopit, že komentátoři neschopni vize rozvoje mají tedy ke krokům Zemana výhrady.

Proč je tak strašné, že prezident nechce jmenovat vysokoškolské profesory, když jsou na nejprestižnějších světových vysokých školách jmenování přímo školami, s možností obnovovat jmenování po proběhlých soutěžních nabídkových řízeních? Vyhlášení typu, že je Zeman vlastně pravičák, je přímo proti zdravému rozumu. A úřednická vláda mohla být lepší, kdyby na její budoucí členy nebyla vyhlášena klatba.

Nedovedu dost dobře posoudit a pochopit některé podmínky ustavení nové vlády. Protože ale ČSSD nevyužila pro vnitřní rozbroje (nepochopil jsem věcnou podstatu, zdálo se, že jde spíše o personální otázky) léta opozice k formování nejméně tak podrobného programu, na jakém se dohodla současná koalice, nutně získalo ve volbách významnější podporu hnutí ANO.

Má výhodné výchozí postavení: nechtělo do vlády, členové tedy ani nespojovali své politické postoje, přijatelné pro velkou část voličů, s vidinou politické kariéry - až po získání i nějakých těch „trafik“. A pokud se hlásí ANO k evropské integraci a sociální tržní ekonomice, v níž je nyní silně akcentována sociální dimenze EU, neliší se tolik od evropského levého středu či dokonce levice.

Jako nové hnutí nemůže mít zájem na služebním poměru pro lidi s historickými politickými zásluhami. Takže strany, hlásící se k levici, mohou intensivně pracovat na svých volebních programech v bodech, které vybojovali úměrně svému politickému úspěchu koaliční partneři; mělo by jít v podstatě o plynulé hodnocení, ne předvolební kampaň, kde se většinou sděluje pravda zjevená a mohla by se projevit diferenciace voličů například podle dosaženého blahobytu a sociální citlivosti.

Stále tu je otázka totalitního režimu. Největší zvěrstva totality proběhla poté, co nás v Mnichově prodali západní spojenci; zaplatili za to podstatnou ztrátou mocenských pozic ve světě. Ale hlavní zločiny komunismu se exportovaly z Východu v padesátých létech minulého století a dokonce málokdo z naší tehdejší „věrchušky“ byl bez ohledu na spektrum Národní fronty tak zvrhlý, aby byl zapájeným pomocníkem.

Věděl ovšem, že nesouhlas ho z pozice odsuzujícího může dostat do pozice obviněného a zřejmě se držel hesla všech zdánlivých nebo skutečných kolaborantů: mohl by přijít někdo mnohem horší.

Za normalizace se už hromadně nevraždilo, poslední splátky za prodej Československa v Mnichově ukončil Gorbačev. Ty skutečné lidské bestie také pomřely. Neměli bychom na ně zapomenout, ale jde už o problém, patřící do historie. Takže lustrační zákon patří zřejmě už minulosti. Byla by škoda, kdyby vedle vzpomínek se protahovala některá represivní opatření vůči potomkům.

Diskuze k vládě vedou k diskuzím o změnách Ústavy v oblasti kompetencí ústavních činitelů. Možná jsou potřebná upřesnění některých ustanovení. Zcela nutné však je vymezit pro nástup do veřejných funkcí dobu, kdy se absolvent zpravidla vysoké školy bude samostatně živit na úrovni, blížící se prebendám veřejné funkce. Protože „sametová“ a jiné demokratické revoluce s sebou nenesou očistné kroky, pokud se prokáže neznalost praxe.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.