Rusnokovu vládu ambice neopouštějí

Rusnokova vláda by měla spustit v jednotlivých resortech inventuru. Úkolem vlády je však dělat kampaň SPOZ. Zdrženlivost jí byla cizí od samého počátku, což je patrné i na rozhodnutí učinit z Livie Klausové a Vladimíra Remka velvyslance.

Slyšet od Rusnokovy vlády sousloví „zákonné opatření“, jak se stalo po pondělním setkání premiéra s předsedou Senátu, je něco podobného jako slyšet v letadle slovo „bomba“. Obojí stojí za zpozornění.

Potřebuje náš právní řád zběsilý zásah rychlé roty, jenž nepočká do začátku listopadu? Chce-li být „vláda odborníků“ užitečná, nechť spustí inventuru v resortech a sepíše pro své nástupce soupis hříchů nečasovsko-kalouskovské garnitury a návrh možných řešení.

To ale pravděpodobně neudělá. Proč by měla nahrávat sociální demokracii, kterou přivede k vítězství Bohuslav Sobotka? Vždyť úkolem vlády je dělat kampaň Straně práv občanů – zemanovcům. Počítejme s tím, že přijde-li Rusnokův kabinet s nějakým zákonným opatřením, bude to součást volební kampaně SPOZ. Byť by šlo o věc nejnereálnější - traduje se přece, že „slibem nezarmoutíš“.

Zdrženlivost byla této vládě cizí od samého počátku. Velmi ambiciózní kroky činila bez jakékoli legitimity v době, než se hlasovalo o důvěře v ní. Tu nezískala, spravuje zemi v demisi, legitimitu stále nemá, ale ambice ji neopouštějí.

Dokonce si z nás utahuje. Premiér krátce po nezískání důvěry praví, že o takových věcech, jako je obsazování ambasád, vláda bez důvěry rozhodovat nebude. O pár dní později se dozvíme, že nelhal – protože vláda velvyslance řešila v utajeném režimu ještě dříve, než podala demisi, i dříve, než vůbec předstoupila před Sněmovnu.

V Moskvě se tak můžou těšit na Vladimíra Remka a v Bratislavě na Livii Klausovou. Jedno mají společné: nejsou konsensuálními kandidáty. To, že se na nich dohodl prezident s vládou bez důvěry, tento handicap nesmývá. Přinejmenším mohla proběhnout konzultace se zahraničním a evropským výborem Sněmovny.

Dál ale obě osoby oddělme. Vladimír Remek, první československý kosmonaut a současný poslanec Evropského parlamentu za KSČM, schopnost být úspěšným reprezentantem České republiky již osvědčil. V Moskvě už v 90. letech působil jako obchodní rada a docela se mu dařilo. Podle svědků si vždy připnul všechna státní a vojenská vyznamenání, včetně sovětských, a měl všude dveře otevřené. Další o Remkovi říkají, že je slušný a pracovitý člověk.

Přesto se pár pochybností nabízí. Například souvislost s Remkovou radikální politickou orientací. Rýsuje se také otázka, jestli Remkova nominace do Ruska není příliš submisivním tahem vůči druhé straně. Oponenti ale mohou namítnout, že stěžejní přece je, jak moc dobré vztahy daných zemí dokáže příslušný velvyslanec zajistit.

S Livií Klausovou, s jejíž nominací trestuhodně vyvážíme zdejší politický spor až na Slovensko (kde se o ni pře Ficův kabinet s opozicí a kritickým tiskem), to je ještě složitější. Vedle extrémních politických názorů (třeba na evropskou integraci) a příliš expresivních vyjádření (třeba směrem k Německu) je u ní přitěžující okolností nulová kvalifikace. Být „první dámou“, což nepatří k ústavním funkcím, zkrátka kvalifikací není. Jakou potom má kvalifikaci manželka starosty nebo vedoucího mlékárny? Prý je schopnou ekonomkou, dokonce schopnější než její manžel. Takových ale je!

A že se i doposud dávaly velvyslanecké trafiky amatérům? No, nečekali byste právě od „vlády odborníků“ změnu v zaběhaném kursu?

Systém budování profesionální diplomacie je tím soustavně podminováván. Je pravda, že ve Spojených státech část ambasadorských postů prezident rozdává sponzorům své kampaně. Ti se ale potom také například podílejí na financování chodu luxusních rezidencí.

V českém prostředí bych se přimlouval za méně voluntaristický přístup. Výběr velvyslanců by měl mít pod palcem takřka výhradně ministr zahraničí vlády s mandátem. A sahat by měl do rezervoáru kariérních diplomatů ve službách Černínského paláce, kteří jsou kvalifikovaní odborně i protokolárně. Naopak rozdělování trafik či plnění přání jiných politických činitelů by mělo pomalu přestat.

Jako veřejné tajemství rovněž bývá zmiňována jakási černá listina, kterou sepsal Václav Klaus a která měla obsahovat seznam diplomatů z tzv. havlovského tábora, jimž měla svítit pro výjezd do významných destinací v cizině červená. Jenže zájem státu neformuluje přednostně prezident, nýbrž vláda. To ona nese zodpovědnost za výkon exekutivních pravomocí doma i v zahraničí. Tudíž by její příslušný člen, v tomto případě ministr zahraničí, měl mít v dané oblasti rozhodující slovo. Hlavě státu bychom měli nechat spíše roli notáře – čili stvrzovatele vládní vůle.

Vykládejte to však v zemi, kde trvale roste apetit hradního pána a kde vláda vlastně jen realizuje jeho přání a tužby! To se pak obejde i bez důvěry. Místo ústavní legitimity si vystačí s odleskem panovníkova žezla.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.