Vladař Zeman, Machiavelli a novináři

Nicollo Machiavelli ve své knize Vladař zdůrazňuje zásadu, že vladař se nemá řídit tím, co by mělo být, ale tím, co je. Když média odsuzují Zemanův ústavní experiment s Rusnokovou vládou, dělají pravý opak.

Nedávno jsem si znovu přečetl „Vladaře“ od Nicolla Machiavelliho s otázkou, do jaké míry je tato učebnice umění vládnout aplikovatelná na naše moderní poměry. Tato kniha je nejvíce známa zásadou, která v ní není: „účel světí prostředky“. Machiavelli ale mluví jen o prostředcích získávání a udržování moci, otázkou účelu moci se nezabývá; jako literární postava je Niccolò Machiavelli ve své knize servilním rádcem svého vládce, který radí jen „jak” – „proč” je věcí knížete, do které mu nemluví, podobně jako se jeho přítel Leonardo da Vinci nezabýval účelem válečných strojů, které navrhoval pro Ludovica Mora. Oba byli umělci v renesančním smyslu toho slova.

V polistopadové době jsme u nás měli čtyři politiky, kterým se mistrné ovládání machiavelistické technologie moci připisovalo - Václava Klause, Miloše Zemana, Josefa Luxe a Miroslava Kalouska. Dokázali uhrát maximum ve zdánlivě nevýhodné situaci, po porážce se znovu k moci prodrat, ze svých ústavních funkcí vytěžit více vlivu, než z nich běžně vyplývá. Za mocí šli vytrvale a racionálně, nerozptylovali se jinými úmysly a ohledy. Vzali si za svou Machiavelliho zásadu, že vladař se nemá řídit tím, co by mělo být, ale tím, co je. Nechtěli být za každou cenu milováni, protože věděli, že pro vladaře je důležitější být obáván než být milován.

Zemanova proslulá pomstychtivost sem patří: bývá podávána jako jakási psychologická úchylka či dokonce slabost, ovšem Machiavelli si naopak myslí, že odpouštění je sice známkou ušlechtilé povahy, ale u vladaře je to chyba, pokušení, kterému by neměl podléhat, protože - proč být loajální vůči někomu, kdo nám zradu odpustí?

Ne všechno, co fungovalo v renesanční Itálii, se dá použít i dnes. Například ve srovnání s onou dobou se dnes v našich končinách dost málo zabíjí. Machiavelliho hrdina Cesare Borgia se v roce 1502 s hrozící vzpourou svých kondotiérů vypořádal tak, že sezval na usmiřovací schůzku méně loajální kondotiéry spolu s loajálními a ty neloajální s pomocí těch věrných uvrhl do žaláře a posléze popravil. Václav Klaus podobným způsobem situaci v ODS v době Sarajevského atentátu řešit nemohl.

Výše jmenovaní čeští vladaři se také museli vyrovnávat s dalším fenoménem, který Machiavelli neznal: mocí „čtvrtého stavu”, tisku, médií. To byl pro ně velký problém, protože kromě Václava Klause se přízni novinářů netěšili.

Miloš Zeman se s novináři vyrovnává způsobem, který je opravdu originální: útočí na ně nepřetržitě s použitím nejsilnějších výrazů a i tehdy, když k tomu bezprostřední důvod nemá. Před prezidentskými volbami mu představitelé médií dobromyslně radili, ať to nedělá, jen si tím škodí, nad médii se nedá vyhrát. V prezidentských volbách zvítězil navzdory téměř jednomyslnému nesouhlasu médií – včetně předních komentátorů Práva Alexandra Mitrofanova, Petra Uhla a Jiřího Hanáka.

Proč Miloš Zeman tuto ofenzivní strategii volí a proč je tak účinná?
Předně, kdyby Zeman byl vůči novinářům vstřícnější, jejich přízeň by stejně nezískal. Náklonnost novinářů je sice vrtkavá, ale jejich averze jsou setrvalé. Lze si představit, že třeba Respekt zkritizuje Karla Schwarzenberga – v menší míře se to už děje – ale je nepředstavitelné, že by pochválil kteréhokoliv minulého, současného či budoucího předsedu sociální demokracie.

Miloš Zeman se na veřejnost obrací přímo v televizi, ne prostřednictvím spřízněných novinářů. V televizi se vždy prosadí. Televizní moderátory dovede zastrašovat a je vždy jasné, kdo se koho bojí. Je jedinou televizní osobností, na které nebyl znát strach při přímé konfrontaci s Václavem Klausem.

Na diváky jeho machismus působí: je pro něj lepší, když je prezentován jako zosobnění démonického zla, než kdyby byl vnímán jako slabý, jako jím opovrhovaný Vladimír Špidla, kterému jeho slušnost v očích veřejnosti ani médií nepomohla. Nepřízeň médií se mění v jeho prospěch v očích těch, kteří jim nedůvěřují, protože je berou jako součást establishmentu.

Podobně jako byla média jednotná v tom, že Zeman se nemá stát prezidentem, jsou teď jednotná v odsuzování Zemanova ústavního experimentu s Rusnokovo vládou. Argumenty mají dobré, ale jsou to argumenty opírající se o to, „co by mělo být“, ne o to „co je“. Je tento experiment opravdu odsouzen k neúspěchu, nebo je to jen přání otcem myšlenky? I kdyby bylo pravda, že Rusnokova vláda nemá ani nejmenší šanci získat důvěru parlamentu, bude to Zemanův neúspěch? Pokud důvěru nezíská a parlament se rozpustí, bude to veřejností vnímáno jako Zemanův úspěch. I pro další varianty vývoje má nepochybně vladař svůj plán.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jan Černý - Brno

Moc pěkný článek, Pondělí, 8.Července 2013, 16:53:57

jen bych si dovolil dvě upřesnění: Není úplně pravda, že Respekt nikdy nepochválí předsedu sociální demokracie – takový Vladimír Špidla stojí v hodnocení Respektu a jeho autorů vysoko. Jakkoliv je Respekt součástí liberálně pravicového mediálního mainstreamu, má specifická, „morální“ kritéria pro hodnocení politiků. U premiérů v podstatě vůbec nepřihlíží k hospodářským politikám jejich vlád, nýbrž pouze k tomu, co lze připsat rovině osobních mravních postojů – k tomu, jak bojují s korupcí nebo se na ní naopak podílejí, jak dodržují formální pravidla liberální demokracie, zda se neodchylují od antikomunistického kánonu, zda se přiklánějí na stranu „dobra“ v mezinárodní politice apod. Ekonomicky úspěšný premiér Zeman je tak považován za nejhoršího polistopadového předsedu vlády, protože v mytologii Respektu je opoziční smlouva počátkem veškerého současného zla v české politice.

A pak k Zemanově „vladařským plánům“: Lubomír Zaorálek, který zná Zemana v politickém ohledu zblízka, tvrdí, že Zeman ve skutečnosti není mužem velkých vizí a podrobných strategických plánů – spíše se dovede rychle zorientovat v situaci a efektivně politicky jednat „tady a teď“. Jmenování Rusnoka premiérem byl akt, kterým Zeman přechýlil moc (na jistou dobu) na svou stranu – samo sestavování Rusnokovy vlády ale probíhá hodně improvizovaně, nepřipraveně. Možná podobně to bude s následujícími Zemanovými kroky – budou se řídit aktuální situací a možnostmi, které se v ní otevřou, nikoliv pečlivě připraveným plánem.

Ale znovu zdůrazňuji, že článek je pěknou analýzou. A postřeh o těch, kteří médiím jakožto součásti establishmentu nedůvěřují, je důležitý – lidí nedůvěřujících establishmentu a potažmo režimu vůbec je myslím už nadpoloviční většina.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

K Zaorálkovi Pondělí, 8.Července 2013, 21:38:33

Ty Zaorálkovy postřehy jsem neznal. V Machiavelliho pojetí je politika také umění iluze a klamu. Ta možnost, že Zeman jen improvizuje a ten image stratéga je dodatečná interpretace, která mu vyhovuje, je zajímavá. Možná to Zeman nijak zvlášť promyšlené nemá a ti, co za vším hledají nějaké jeho dlouhodobé záměry , mu pomáhají k tomu, aby se iluze moci stávala mocí skutečnou.

Zajímavé ovšem je, že ať už náhodou nebo promyšleně, president dostal současné vedení soc dem (včetně právě Zaorálka) do pozice, kdy cokoliv, co udělají, je nějakým způsobem špatně.

(Respekt nebyl úplně šťastný příklad, v tom s panem Černým souhlasím.)

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Vrtá mi hlavou, Úterý, 9.Července 2013, 06:48:9

má v praktickém smyslu kvalita vize vladaře vůbec nějakou úlohu? Není tomu v životě tak, že jeho společenská vize je k ničemu, neumí-li používat mechanizmy moci? A naopak, nepřináší často vladař bez společenské vize, využívající mechanizmy moci k naplnění přízemní vize svého osobního prospěchu (nemusí to ani být materiální zisk) docela slušný širší společenský prospěch?

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

I když – Úterý, 9.Července 2013, 07:35:1

jaká byla celospolečenská vize PolPota, jaká byla osobnostní vize Pinocheta? Oba nesporně uměli dobře využívat toho, co je - první s ohledem, druhý bez ohledu na to, co by mělo být.

Luděk Ševčík - OSVČ

Úterý, 9.Července 2013, 11:07:23

Pan Kubička velmi dobře popsal, proč se Zeman k novinářům chová tak, jak se chová. Tenhle postřeh by si měli zapsat za uši levicoví politikové. Lézt do zadku pravicovým novinářským prostitutům jim stejně nepomůže a levicový elektorát takové jednání značně pohorší, ne-li odradí.

Filip Outrata - Praha

konfrontace s Klausem Úterý, 9.Července 2013, 15:26:34

jen drobnost - pokud se dobře pamatuju, bylo to Špidlovo působivé vystoupení v debatě s Klausem před volbami 2002, které mu pomohlo k výhře. Aspoň tak se mito dnes vybavuje - sebevědomý, útočící Špidla, rozplizlý a do obrany stažený Klaus. Možná je to ale jen moje osobní vzpomínka a celkový dojem byl jiný...

Petrasek Milan - penzista

I Machiavelli měl a Zeman má svou morálku Úterý, 9.Července 2013, 21:45:25

Řekl bych, že Zeman má dojem že vše činí v zájmu "morálně důvěryhodnější" frakce nové a nově zbohatlé české elity. Odstranění doposavadní vlády, bylo jeho zájmem a nové volby jsou jeho dilema. V jeho hodnocení současné ČSSD dominuje resantimá, ale hlavně touha po odstranění té "nemorální" nové a nově zbohatlé české frakce ČSSD, kterou je možné tak jako napravo - Nečas a spol. - právně postihnout.
K tomu potřebuje využít času předvolebního intervládí. Tu mu sice doposud pravice i levice nabízí, ale zároveň se jak pravice tak levice snaží za každou cenu zabránit jeho záměru. Záměrem je prosadit zájmy jím zastupované "morálně důvěryhodnější" frakce nové a nově zbohatlé české elity.
Odpudivost téhle záležitosti spočívá v kulturním hávu ve kterém je vedena.
Je natolik vulgární a provinciální, že nápisy na vratech "Starosta Vencelídes žere kočky" se tomu stávají zástupným a objasňujícím sdělením............dodal bych.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.