Nedávno jsem si znovu přečetl „Vladaře“ od Nicolla Machiavelliho s otázkou, do jaké míry je tato učebnice umění vládnout aplikovatelná na naše moderní poměry. Tato kniha je nejvíce známa zásadou, která v ní není: „účel světí prostředky“. Machiavelli ale mluví jen o prostředcích získávání a udržování moci, otázkou účelu moci se nezabývá; jako literární postava je Niccolò Machiavelli ve své knize servilním rádcem svého vládce, který radí jen „jak” — „proč” je věcí knížete, do které mu nemluví, podobně jako se jeho přítel Leonardo da Vinci nezabýval účelem válečných strojů, které navrhoval pro Ludovica Mora. Oba byli umělci v renesančním smyslu toho slova.

V polistopadové době jsme u nás měli čtyři politiky, kterým se mistrné ovládání machiavelistické technologie moci připisovalo - Václava Klause, Miloše Zemana, Josefa Luxe a Miroslava Kalouska. Dokázali uhrát maximum ve zdánlivě nevýhodné situaci, po porážce se znovu k moci prodrat, ze svých ústavních funkcí vytěžit více vlivu, než z nich běžně vyplývá. Za mocí šli vytrvale a racionálně, nerozptylovali se jinými úmysly a ohledy. Vzali si za svou Machiavelliho zásadu, že vladař se nemá řídit tím, co by mělo být, ale tím, co je. Nechtěli být za každou cenu milováni, protože věděli, že pro vladaře je důležitější být obáván než být milován.

Zemanova proslulá pomstychtivost sem patří: bývá podávána jako jakási psychologická úchylka či dokonce slabost, ovšem Machiavelli si naopak myslí, že odpouštění je sice známkou ušlechtilé povahy, ale u vladaře je to chyba, pokušení, kterému by neměl podléhat, protože - proč být loajální vůči někomu, kdo nám zradu odpustí?

Ne všechno, co fungovalo v renesanční Itálii, se dá použít i dnes. Například ve srovnání s onou dobou se dnes v našich končinách dost málo zabíjí. Machiavelliho hrdina Cesare Borgia se v roce 1502 s hrozící vzpourou svých kondotiérů vypořádal tak, že sezval na usmiřovací schůzku méně loajální kondotiéry spolu s loajálními a ty neloajální s pomocí těch věrných uvrhl do žaláře a posléze popravil. Václav Klaus podobným způsobem situaci v ODS v době Sarajevského atentátu řešit nemohl.

Výše jmenovaní čeští vladaři se také museli vyrovnávat s dalším fenoménem, který Machiavelli neznal: mocí „čtvrtého stavu”, tisku, médií. To byl pro ně velký problém, protože kromě Václava Klause se přízni novinářů netěšili.

Miloš Zeman se s novináři vyrovnává způsobem, který je opravdu originální: útočí na ně nepřetržitě s použitím nejsilnějších výrazů a i tehdy, když k tomu bezprostřední důvod nemá. Před prezidentskými volbami mu představitelé médií dobromyslně radili, ať to nedělá, jen si tím škodí, nad médii se nedá vyhrát. V prezidentských volbách zvítězil navzdory téměř jednomyslnému nesouhlasu médií — včetně předních komentátorů Práva Alexandra Mitrofanova, Petra Uhla a Jiřího Hanáka.

Proč Miloš Zeman tuto ofenzivní strategii volí a proč je tak účinná?

Předně, kdyby Zeman byl vůči novinářům vstřícnější, jejich přízeň by stejně nezískal. Náklonnost novinářů je sice vrtkavá, ale jejich averze jsou setrvalé. Lze si představit, že třeba Respekt zkritizuje Karla Schwarzenberga — v menší míře se to už děje — ale je nepředstavitelné, že by pochválil kteréhokoliv minulého, současného či budoucího předsedu sociální demokracie.

Miloš Zeman se na veřejnost obrací přímo v televizi, ne prostřednictvím spřízněných novinářů. V televizi se vždy prosadí. Televizní moderátory dovede zastrašovat a je vždy jasné, kdo se koho bojí. Je jedinou televizní osobností, na které nebyl znát strach při přímé konfrontaci s Václavem Klausem.

Na diváky jeho machismus působí: je pro něj lepší, když je prezentován jako zosobnění démonického zla, než kdyby byl vnímán jako slabý, jako jím opovrhovaný Vladimír Špidla, kterému jeho slušnost v očích veřejnosti ani médií nepomohla. Nepřízeň médií se mění v jeho prospěch v očích těch, kteří jim nedůvěřují, protože je berou jako součást establishmentu.

Podobně jako byla média jednotná v tom, že Zeman se nemá stát prezidentem, jsou teď jednotná v odsuzování Zemanova ústavního experimentu s Rusnokovo vládou. Argumenty mají dobré, ale jsou to argumenty opírající se o to, „co by mělo být“, ne o to „co je“. Je tento experiment opravdu odsouzen k neúspěchu, nebo je to jen přání otcem myšlenky? I kdyby bylo pravda, že Rusnokova vláda nemá ani nejmenší šanci získat důvěru parlamentu, bude to Zemanův neúspěch? Pokud důvěru nezíská a parlament se rozpustí, bude to veřejností vnímáno jako Zemanův úspěch. I pro další varianty vývoje má nepochybně vladař svůj plán.