Kdo zpochybňuje zločiny…

Některé části dějin bývalé ČSSR jsou dnešním studentům neznámé. Jedná se například o historii stovek lidí z Brazílie, Chile, Argentiny, ze Španělska, kde vládly tvrdé vojenské režimy, které u nás našly politický azyl.

Nedávno jsem diskutovala se studenty o méně známé kapitole historie bývalé ČSSR - o tom, že v ní získaly politický azyl stovky lidí z Brazílie, Chile, Argentiny, ze Španělska… Tedy ze zemí, kde vládly tvrdé vojenské režimy. Domov zde našly i tisíce dětí z Řecka, které se sem v 50. a 60. letech dostaly díky Červenému kříži a OSN.

Studenti to evidentně slyšeli poprvé, zaujalo je to, divili se, proč se to neučí… Vždyť takové informace by přece nijak nesnížily utrpení politických vězňů minulého režimu, jen by rozšířily obzory.

Studenty zajímaly prožitky řeckých dětí, z nichž zde mnohé žijí dodnes. Citovala jsem například zpěváka řeckého původu, dnes majitele zámku v Ostravě-Porubě Statise Prusalise, který byl do ČSSR přivezen spolu s dalšími tisíci řeckých dětí v roce 1948.

Kdysi mi v rámci rozhovoru mimo jiné řekl: „Československý stát nám zachránil nejen holé životy, ale dal nám všechno, co jeden člověk ke svému růstu potřebuje. Čechoslováci nezanedbali ani výchovu k našim národním kořenům, věděli jsme, kdo jsme, odkud a proč jsme přišli, proč jsme tady.

Ve škole jsme měli tři hodiny denně české vyučování, tři hodiny vyučování řecké. Proto umíme perfektně řecky, známe historii i kulturu naší rodné země. Jeden lidský život je krátký na to, abych za to všechno Čechoslovákům poděkoval.


Proč by takový příběh neměli dnešní mladí znát? Stejně jako třeba příběh mého dědečka Benedicta Cerqueiry (1919-1982), brazilského odboráře, který v ČSSR žil v 60. letech a na počátku 70. let minulého století, poté odjel do Chile, zemi musel po nástupu diktátora Pinocheta opustit, přičemž jeho ženě Iracemě drželi vojáci pistoli u hlavy, když nastupovala do letadla.

Babička vzpomíná, že děda mnohokrát opakoval: „Když jsme přiletěli do Prahy, byl sníh, vůbec jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Neznali jsme ho. V Československu měli lidé práci, uměli číst a psát, měli střechu nad hlavou. Pro nás to byl ráj. V Brazílii to rozhodně samozřejmost nebyla.

V Brazílii tehdy vládla tvrdá diktatura. Vojáci tam v roce 1964 svrhli legitimně zvoleného prezidenta Jaoa Belchiora Marquese Goularta a udělali důslednou čistku v parlamentu - mému dědovi a dalším 172 levicovým zákonodárcům brazilského federálního parlamentu byly protiprávně odňaty poslanecké mandáty, které jim byly (dědovi In Memoriam) slavnostně navráceny předloni 6. prosince.

Posléze Národní kongres zvolil prezidentem Humberta Castella Branka, kterého po třech letech vystřídal generál Artur da Costa e Silva, jemuž vojenský puč v roce 1968 svěřil diktátorské pravomoci.

Dědeček byl kvůli odborářské a politické činnosti odsouzen ke třinácti letům žaláře, od kterého ho zachránil právě azyl nejprve v Jugoslávii, později v Československu. Již předtím byl v Brazílii každou chvíli zatčen a týrán.

Moje rodina má svaté právo vzpomínat na tehdejší pomoc od Československa v dobrém, v lágru by totiž děda možná i umřel, jako mnozí jiní. A mě už nebaví si od některých novodobých antikomunistů nechávat podsouvat, že tím, že tento a podobné příběhy zmiňuji, relativizuji utrpení jiných.

Nerelativizuji vůbec nic. Nikdy bych si nedovolila zpochybňovat žádný lidský příběh, žádné utrpení. Naopak mnozí z těchto dnešních zpozdilých bojovníků zlehčují (a to zcela otevřeně) zločiny Pinocheta v Chile a dalších latinskoamerických diktátorů, když je omlouvají tím, že „zabíjeli levičáky, zabíjeli komouše“. Jako by každý lidský život neměl hodnotu naprosto stejnou…

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Tomáš Tožička - Duchcov

Kritika? Pondělí, 20.Ledna 2014, 12:22:43

Kritiku můžete slyšet hlavně od lidí, jejichž odbojářský životopis (osobní či rodinný) začíná listopadem 1989 - jako jsou Peňás, Pánek nebo Tabery :-))

Daniel Veselý - Překladatel

Vynikající text Pondělí, 20.Ledna 2014, 16:41:54

povinně by ho měli číst Tabery, Švehla, Peňás a další svazáčtí novináři. Jinak bych ještě Andreu doplnil, většina z uvedených režimů a pučů byla silně podporovaná Washingtonem.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Odbojářský životopis Erika Taberyho Úterý, 21.Ledna 2014, 20:49:38

Ovšem námitku nedostatečné odbojářské anamnézské anamnézy před rokem 1989 nelze vznést proti Taberymu, který byl tehdy nejspíš v základní škole, tak se proti němu dá uplatnit jen to, že v jeho herecké rodině nebyli žádní disidenti. Naštěstí Tomáš Tožička nepřipomíná, že rodina Erika Taberyho je také asi židovská. To je vyhrazeno jiným periodikům. Zatím.

Tomáš Tožička - Duchcov

Taberyho rodinná anamnéza Středa, 22.Ledna 2014, 12:28:20

Nechápu moc protižidovskou narážku Jirky Kubíčka, asi vtip :-))

Já jen upozorňuji na to, že ačkoli nikdo není odpovědný za jednání svých rodičů a prarodičů, je dobré jejich chování reflektovat a ptát se, co je vedlo či donutilo jednat tak, jak jednali. A to s patřičným respektem k nim i k ostatním.

Pokud někdo z jeho rodičů, strýčků a prarodičů spolupracoval s několika posledními totalitními a autoritářskými režimy, pronášel smuteční projev za masového nacistického vraha a pak hrál Jana Husa, či podepisoval pamflety proti disidentům, užíval si divadelní slávy i funkcí v KSČ, mohl by si Tabery ve vlastní reflexi uvědomit, že situace nebyla tak jednoduchá, jak ji dnes představuje.

Toť vše.

Zdeněk Jehlička - Praha

k Řekům a Italům Středa, 22.Ledna 2014, 13:18:40

Někteří čeští Řekové se vrátili zpět do severořeckého pohoří Gramos, jsou tam obnovené vesnice, kde se domluvíte česky. (Gramos byl místem závěrečných bojů občanské války, USA si tam otestovaly nový Napalm B, hodně vesnic bylo tehdy do základu vypáleno). V bývalé ČSSR našlo azyl údajně až 3000 Italů, kteří sem přišli v první vlně po. r. 48 a pak v druhé půli 70. let, kdy v Itálii řádilo Gladio.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Tožičkovi Středa, 22.Ledna 2014, 13:26:32

Předpokládám že Tomáš Tožička ve skutečnosti chápe, že ta poznámka nebyla protižidovská.Tak úplně to vtip nebyl, protože napadat někoho kvůli jeho původu je obecně slabý argument a člověk se tím dostává do špatné společnosti, například do společnosti antisemitů. Seznamy nejen pravdoláskařů ale i Židů v médiích už existují.

Ten článek paní Cerquierové je velmi zajímavý. Upozorňuje na nezredukovatelnou pestrost lidských příběhů. Komunistické Československo bylo pro někoho peklem, pro někoho rájem, peklo bylo pro ně jinde. Ale dvě špatně nedávají dohromady jedno dobře.
Někteří antikomunisté zlehčovali zločiny jihoamerických diktatur, protože ty diktatury bojovaly proti komunismu, podobně jako předtím radikální levice nechtěla slyšet o Stalinových zločinech, protože bojovala proti kapitalismu. Antiantikomunismus tuto chybu opakuje již potřetí.

Nevím, zda Tabery někde hájil Pinocheta či někoho podobného, pochybuji.Pokud ano, tak ho kritizujte za jeho názory, s použitím argumentů, ne tím, že mu vyčítáte jeho rodinu.

Velmi krásná je v článku ta věta "Nikdy bych si nedovolila zpochybňovat žádný lidský příběh, žádné utrpení." Dají se vyvracet názory, ale ne lidi a jejich příběhy.

Navíc osobní útoky jsou vždy přiznáním nedostatku lepších argumentů, ať chceme nebo ne.

Tomáš Tožička - Duchcov

Tabula rasa? Středa, 22.Ledna 2014, 14:26:28

Výtka, že člověka lze posuzovat jen podle jeho názorů a nikoli jeho minulosti a sociálního zázemí je naivní. Naivita mě ještě o to víc překvapuje, když se k ní hlásí psycholog...

Je to oblíbené heslo establishmentu, který by byl rád, aby plebs zapomněl, že své pozice mají díky ekonomickému a sociálnímu kapitálu, kterým disponují. Žádný člověk nezačíná svou historii narozením nebo ukončením nějaké fáze svého života. Neseme v sobě to, co jsme se naučili v rodině, ve společenstvích v nichž jsme žili atd.

Proto je třeba reflektovat naši minulost i to, díky čemu jsme tací, jací jsme. A rodina je určitě důležitým faktorem. Pokud to odmítneme na individuální a rodinné rovinně, pak ztrácíme možnost se k tomu vyjadřovat i na rovině státní. A pak by ani článek Andrei Cerqueirové ani kritika reálsocialismu neměla smysl, protože kritizovat můžeme jen konkrétní "názory" jednotlivců.

Tenhle přístup prostě znamená odmítnutí hermeneutiky a z toho vyplývající rezignaci na efektivní společenskou komunikaci v duchu etického diskursu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Efektivní společenská komunikace v duchu etického diskurzu Středa, 22.Ledna 2014, 20:41:50


Na to, co je efektivní společenská komunikace v duchu etického diskurzu, máme s Tomášem Tožičkou zjevně odlišné názory.

Jeho exkurs o tom, že „žádný člověk nezačíná svou historii narozením nebo ukončením nějaké fáze svého života, neseme v sobě to, co jsme se naučili v rodině, ve společenstvích v nichž jsme žili atd. " je typickou ukázkou třetího triku (Kunstgriff) eristické dialektiky dle Schophenhauera, tedy umění zvítězit ve sporu bez ohledu na pravdu.

Tento trik se jmenuje "absolutizace": to, co protivník míní specificky a relativně, pojmeme absolutně, načež vyvracíme to, co nikdy neřekl. Pan Tožička jistě ví, že nepopírám naprosté banality, které nikdo soudný nezpochybňuje, zejména ne psycholog, který se zabývá rodinnou terapií.

Vytahovat k diskreditaci politického oponenta trapné momenty z historie jeho vzdálených předků není hermeneutika, ale projev politické nenávisti, která nevidí, jak jsou její argumenty chabé. Je to také surové, protože nějaké kostlivce má ve skříni skoro každá rodina, jen to většinou není veřejně známo.

Termín hermeneutika chápu jako metodu výkladu či porozumění textům, do které patří i znalost autora, kontextu vzniku těch textů atd. Pokud chce takto komplexně Tomáš Tožička rozebrat texty Respektu, ať to udělá. Polemika je ale jiný žánr.

V polemice je text dialogický, podílíme se na jeho vzniku, nemáme k němu odstup a především za něj máme zodpovědnost.

Používáním nefér argumentů možná z nějakého hlediska pro ten moment zvítězíme, ale zároveň přispějeme k brutalizaci společenského diskurzu a nemožnosti dialogu.

Tomáš Tožička - Duchcov

Ale jděte, pane Kubičko :-) Sobota, 25.Ledna 2014, 18:36:22

Hermeneutika přeci není jen jedna z kritik textu ale také součástí komunikační teorie K.O Apela a na ní postavené změně systému - tedy onom "Etickém diskursu."

Já už chápu pane Kubičko, že se cítíte rozhořčen a máte potřebu mě obviňovat z nenávisti k oponentům, z nefér argumentů, či touze po vítězství v diskusi. A skutečně se na Vás nezlobím.

Jak jste napsal, všichni máme nějaké kostlivce ve skříni, především my v Evropě. Ale my Češi se stále snažíme vyvinit. Zříci se naší odpovědnosti.

Pokud hovoříme o "národní" či rodinné historii a naši odpovědnosti za ni, neděláme tak z důvodu odsouzení či pranýřování, ale především proto, abychom si ujasnili, co k takovým činům vedlo. A jak se můžeme poučit z toho, co se stalo. A kde lépe, než v rodině?

Samozřejmě je snazší říkat: "my za nic nemůžeme, to naši rodiče a prarodiče," a v klidu si užívat výhod, které nám z jejich nemorálního počínání plynou.

Když necháme spát Apela, Habermase i Schopenhauera, jde prostě o střet zájmů. Lidé, kteří odmítají odpovědnost za výdobytky z minulosti, nemají prostě ani morální právo kritizovat jakékoli děje v minulosti. A nelze se z toho vyvinit tím, že odmítnu jen špatné stránky a dobré si ponechám.

Poučení z našeho dialogu je jasné. jde o spor, zda naše činy jsou skutečně jen naším vlastním dílem, nebo zde jsme v nich byli determinování nevýhodami či nevýhodami prostředí, do kterého jsme se narodili, kde jsme vyrůstali a pod.

Je evidentní, že pro mě je tato determinace důležitým faktorem. Vy jste tu zastával stanovisko, že jakékoli odvolávání se na tuto determinaci, je nemorální (nenávistné, nefér).

Považuji Váš postoj za velmi vstřícný až oslavný vůči establishmentu a abych tak řekl, vykazující plebs pod nimi do patřičných mezí jejich vlastní neschopnosti. Tady jste s Taberym za jedno; se mnou v zásadním sporu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Tomáši Tožičkovi Neděle, 26.Ledna 2014, 20:21:30

S tou obecnou tézí, že naše činy nejsou jen naším vlastním dílem a že jsme determinování výhodami či nevýhodami prostředí, do kterého jsme se narodili, souhlasím. Ostatně s Vámi i jindy leckdy souhlasím.

Ovšem nesouhlasím s tím, že by někdo - třeba Vy - mohl být v jakési metapozici, kdy je schopen v polemice reflektovat, čím jsou determinovány názory těch druhých, co opravdu říkají, jaký je ten správný význam termínu, který má významů víc atd.

Přinejmenším ne, pokud se nepokusí reflektovat, odkud se bere jeho vlastní diskurzivní pozice. To vy neděláte. Vy víte, že můj postoj k establistmentu je oslavný a že plebs vykazuji do jeho vlastních neschopností. Z čeho to plyne? Já to nevím. Víte to, protože patříte k "plebsu"? To se mi nezdá.

Máte v oblibě slovo "naivní". To snad znamená to, že Váš oponent nemá tu zkušenost či znalost, kterou máte Vy. Ale jaká to je? V čem je lepší než nějaká zkušenost, kterou třeba mám já a Vy ne?

Jsem rád, že jste mi odpověděl a že se na mě nezlobíte. To je určitý začátek dialogu.

Tomáš Tožička - Duchcov

Naivita Pondělí, 27.Ledna 2014, 15:20:19

Slovo naivní (důvěřivé, prostoduché)jsem použil ve větě: "Výtka, že člověka lze posuzovat jen podle jeho názorů a nikoli jeho minulosti a sociálního zázemí je naivní."

V textu jsem se to pak snažil snažil objasnit, asi nedostatečně, pro názornost tedy příklad. Jestliže spolu budou diskutovat dva lidé, jedem obhajující vládu elit a druhý obhajující samosprávu a rovnost, může se nám stát, že názory zastánce vlády elit budou znít rozumněji. Jinou perspektivu tomu dodá, když se na začátku představí.

Obhájce elit je univerzitně vzdělaný vysoký státní úředník a potomek bohatých bývalých otrokářů, zastánce rovnosti se nezmohl ani na střední vzdělání, protože se už od mládí musel starat o své rodiče, bývalé otroky.

Pak nabývají argumenty jinou hodnotu. A to je také cílem hermeneutiky v etickém diskursu. Samozřejmě máte pravdu, že člověk musí začít u sebe (ale bez toho bychom nemohli mluvit o hermeneutice).

Věřte mi, že jsem se také musel vyrovnat se svou rodinou, kde byli loajalisté i hrdinové. A nikdo z nich nebyl černobílý. Proto, ač se dnes dívám na reálsocialismu kriticky, nejsem schopen vynášet jednoduché odsudky, jak to vidíme třeba v Respektu nebo v propagandistických brožurkách Člověka v tísni.

A má teorie je, že je to dáno tím, že si jejich vedoucí nedokázali dosud poradit s historií svojí a své rodiny. Místo reflexe volí propagandu. Loajalismus či kolaboraci s minulým režimem přetloukají nekritickým poklonkováním tomuto režimu.

A to nebude lepší, dokud se svou minulostí (i rodinnou) nesmíří a nepřijmou ji jako reálnou součást historie své i našeho společenství.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.