Nedávno jsem diskutovala se studenty o méně známé kapitole historie bývalé ČSSR - o tom, že v ní získaly politický azyl stovky lidí z Brazílie, Chile, Argentiny, ze Španělska… Tedy ze zemí, kde vládly tvrdé vojenské režimy. Domov zde našly i tisíce dětí z Řecka, které se sem v 50. a 60. letech dostaly díky Červenému kříži a OSN.

Studenti to evidentně slyšeli poprvé, zaujalo je to, divili se, proč se to neučí… Vždyť takové informace by přece nijak nesnížily utrpení politických vězňů minulého režimu, jen by rozšířily obzory.

Studenty zajímaly prožitky řeckých dětí, z nichž zde mnohé žijí dodnes. Citovala jsem například zpěváka řeckého původu, dnes majitele zámku v Ostravě-Porubě Statise Prusalise, který byl do ČSSR přivezen spolu s dalšími tisíci řeckých dětí v roce 1948.

Kdysi mi v rámci rozhovoru mimo jiné řekl: „Československý stát nám zachránil nejen holé životy, ale dal nám všechno, co jeden člověk ke svému růstu potřebuje. Čechoslováci nezanedbali ani výchovu k našim národním kořenům, věděli jsme, kdo jsme, odkud a proč jsme přišli, proč jsme tady.

Ve škole jsme měli tři hodiny denně české vyučování, tři hodiny vyučování řecké. Proto umíme perfektně řecky, známe historii i kulturu naší rodné země. Jeden lidský život je krátký na to, abych za to všechno Čechoslovákům poděkoval.“

Proč by takový příběh neměli dnešní mladí znát? Stejně jako třeba příběh mého dědečka Benedicta Cerqueiry (1919-1982), brazilského odboráře, který v ČSSR žil v 60. letech a na počátku 70. let minulého století, poté odjel do Chile, zemi musel po nástupu diktátora Pinocheta opustit, přičemž jeho ženě Iracemě drželi vojáci pistoli u hlavy, když nastupovala do letadla.

Babička vzpomíná, že děda mnohokrát opakoval: „Když jsme přiletěli do Prahy, byl sníh, vůbec jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Neznali jsme ho. V Československu měli lidé práci, uměli číst a psát, měli střechu nad hlavou. Pro nás to byl ráj. V Brazílii to rozhodně samozřejmost nebyla.“

V Brazílii tehdy vládla tvrdá diktatura. Vojáci tam v roce 1964 svrhli legitimně zvoleného prezidenta Jaoa Belchiora Marquese Goularta a udělali důslednou čistku v parlamentu - mému dědovi a dalším 172 levicovým zákonodárcům brazilského federálního parlamentu byly protiprávně odňaty poslanecké mandáty, které jim byly (dědovi In Memoriam) slavnostně navráceny předloni 6. prosince.

Posléze Národní kongres zvolil prezidentem Humberta Castella Branka, kterého po třech letech vystřídal generál Artur da Costa e Silva, jemuž vojenský puč v roce 1968 svěřil diktátorské pravomoci.

Dědeček byl kvůli odborářské a politické činnosti odsouzen ke třinácti letům žaláře, od kterého ho zachránil právě azyl nejprve v Jugoslávii, později v Československu. Již předtím byl v Brazílii každou chvíli zatčen a týrán.

Moje rodina má svaté právo vzpomínat na tehdejší pomoc od Československa v dobrém, v lágru by totiž děda možná i umřel, jako mnozí jiní. A mě už nebaví si od některých novodobých antikomunistů nechávat podsouvat, že tím, že tento a podobné příběhy zmiňuji, relativizuji utrpení jiných.

Nerelativizuji vůbec nic. Nikdy bych si nedovolila zpochybňovat žádný lidský příběh, žádné utrpení. Naopak mnozí z těchto dnešních zpozdilých bojovníků zlehčují (a to zcela otevřeně) zločiny Pinocheta v Chile a dalších latinskoamerických diktátorů, když je omlouvají tím, že „zabíjeli levičáky, zabíjeli komouše“. Jako by každý lidský život neměl hodnotu naprosto stejnou…