1. leden není jen novoročním svátkem

Panna Maria je kromě své jedinečné role v dějinách spásy – tak jak jí rozumí katolická církev - významným identifikačním vzorem pro ženskou část lidstva. Netřeba dodávat, že Mariin příklad ženství ani dnes neztratil nic ze své působivosti.

Vítání nového roku má vedle nadějného očekávání, jež stojí na počátku všeho nového, také svůj duchovní význam. Katolická církev slaví v tento den svátek Matky Boží Panny Marie.

Panna Maria je kromě své jedinečné role v dějinách spásy – tak jak jí rozumí katolická církev - významným identifikačním vzorem pro ženskou část lidstva. Netřeba dodávat, že Mariin příklad ženství neztratil nic ze své působivosti ani po dvou tisíciletích.

Protože se stále více ukazuje, že vleklá krize Západu je krizí mravní, má smysl vedle různých otázek týkajících se mravnosti vznést i otázku o situaci žen ve společnosti. Mariin nepřekonaný vzor k tomu – a to nejen v čase novoročním – přirozeně vybízí.

Nikoho asi nepřekvapí, že ženské archetypy, které nacházejí ve většinové společnosti své místo, jsou Mariině vzoru velmi vzdáleny. Totéž platí v míře minimálně stejné pro muže a jejich biblické vzory. Zůstaňme však u žen a porovnejme aktuální vzorce jejich chování s Mariiným archetypem.

Maria kontra žena coby sexuální symbol
Na dnešní ženě je nejsilněji zdůrazňována sexuální přitažlivost, jíž má působit na muže. Je to přesně ta nota, na kterou na způsob bezduchému opakování hrají všechna masmédia. Žena v jejich podání, a bohužel často i v podání mnoha žen, je konzumním předmětem určeným k uspokojení poptávky. Tatam je kouzlo ženské krásy neodmyslitelně spjaté s cudností. 


Vytratila se i ženská něha, která vydává své nejlepší plody v mateřství a v péči o bližního. Zbyly jen smyslné křivky, vyzývavé pózy a stupňující se nepoměr mezi odhaleným a na oko skrývaným.

Stárnoucí žena, zbavená zbytků erotické přitažlivosti, je nezajímavá jak včerejší noviny. Nic na ní není cenného, neboť všemu tělesnému doběhla doba trvanlivosti. Její mateřství, s nímž drží život při životě, její ustarané srdce, v němž ukládá bolesti druhých, její ruce popraskané od čistidel, její nohy poničené vysokými podpatky, to všechno je důvodem odložit vadnoucí květinu. Jak to umí naši, a nejen naši, politici, „úspěšní“ manažeři a nestárnoucí celebrity.

Není větší potupy ženské krásy, než její obtáčení se kolem chromované tyče ve striptýzovém baru. Není většího znásilnění ženské lásky čekající na plnohodnotný protějšek ze strany muže, než je prostituce. Není většího zranění mateřství, než je násilné zbavení jejího lůna počínajícího života.

Maria je cestou pro každou ženu, v každém postavení, v každé situaci, poutí, na jejímž konci ji čeká milost Boží. Pokud se na takovou cestu vydá. Příběh o prostitutce Magdaléně, jíž Ježíš přislíbil království Boží, je jistotou, s níž může každá žena dosud vzdálená Marii počítat. Ostatně, byla to Magdaléna, kdo byl Marii v jejích nejtěžších chvílích nablízku.

Zahledíme-li se do soch a obrazů znázorňujících Pannu Marii, vidíme pokaždé totéž: jedinečnou ženskou krásu prostou vyzývavosti. Podíváme-li se do Mariiných očí, spatříme také pokaždé totéž: pokoru a bezpodmínečnou důvěru v Boha a jeho dobré dílo.

Co lepšího bychom mohli chtít než vzor člověka, jaký zosobňuje Maria? Žena, která si nenechává nic pro sebe a celou svoji bytost dává do služeb Bohu.

Služebnice kontra služka
Pro ženu, která z nějakého důvodu není vhodná k obveselení pánské společnosti, je určena role uklízečky. Sepraný našedlý plášť se zauzlovaným páskem vzadu, v jedné ruce vědro, ve druhé smeták a na hlavě vybledlý šátek bez vzoru. Takový je prototyp ženy služky.

K ženě, která si vydělává na živobytí tím, do čeho se jiným nechce, si lze leccos dovolit. Nedávno nám jeden významný evropský politik, VIP nejvyššího formátu a šéf z nejvyšších pater světových finančních institucí, předvedl, co si taková žena s kyblíkem, tentokrát v roli pokojské, od kandidáta na ředitele zeměkoule musí nechat líbit.

Ale zpět k uklízení. Lidé nějakým způsobem povýšení, anebo ti, kteří na to možná nemají čas, avšak mají rádi kolem sebe pořádek, považují servis služek a uklízeček za nezbytný. Je proto otázkou, proč se služka nachází v dolních polohách všelijakých žebříčků společenské významnosti, když ji všichni tak potřebují? A proč je vlastně uklízečka placena hůře než manažeři, po kterých uklízí, a VIP bankéři, kteří dokážou udělat fenomenální byznys na burzách, ale nezvládnou si ustlat postel?

Ostatně, o co jiného se u archetypu uklízečky jedná, než o nejviditelnější ukázku diskriminace ženy, vydělávající si na chléb prací? O co jiného jde - a to nejen z hlediska platových nerovností mezi ženou a mužem - než o nespravedlivé rozdělování výtěžku ze společně vytvořeného díla? Vždyť všechny práce jsou při jeho realizaci potřebné.

Nerovnosti platů mužů a žen za stejnou práci jsou velkou ostudou mužů. Ve své nejniternější podstatě jde o zneužití mužské fyzické převahy trefně vyjádřené lidovým rčením „žena muže bít nemůže, protože ho nepřemůže“. Jinak řečeno, kdo je silnější, vyhrává. Žena, která je ve svém nitru téměř vždy vstřícnější a poddajnější, protože je v ní uložena starost o potomstvo, ustoupí.

Jaký to ohromný rozdíl mezi služkou a služebnicí! Řekne-li o sobě Maria: „jsem služebnicí Páně“, je to pravý opak toho, do čeho ženu uvrtal muž, po němž má žena uklízet.

Na Mariině postoji služebnice není kapka čehokoli ponižujícího. Služebnice Boží není ta, která musí mít klapky na očích, jako uklízečka v hotelovém pokoji. Služebnice Boží si nezakazuje přemýšlet – Maria přece stále „ukládá ve svém srdci“. Kdo by chtěl, aby uklízečka zametající vajgly po chlapech v dílně o své službě přemýšlela? Služebnice důvěřuje tomu, komu slouží z lásky.

Postoje služby ve jménu dobra, jak jej zosobňuje Maria a také její muž Josef, Syn Ježíš, apoštolové, světci, nekonečná řada kněží, biskupů, papežů a miliony bezejmenných, o nichž Bůh ovšem dobře ví, to je cesta dopředu. Služebníků a služebnic je nám třeba, ne vládců, po nichž je nutno v malém i velkém uklízet.

Maria kontra bába
Žena, která ve společnosti posedlé materialismem a požitkářstvím ztratila sexuální přitažlivost a s hadrem se ohání s rychlostí zastaralé inkoustové tiskárny, případně se na ni vztahuje rada o nezaclánění mladším, je bába. Ohavné slovo, které si nezaslouží nikdo, kdo je nositelem lidské důstojnosti. Což jsme úplně všichni.

Co s bábou? Když už ne eutanázii, která se jako neviditelný jed plíží světem, tak alespoň zpomalení valorizace důchodů, případně její úplné zrušení. Bába už nemá žádnou cenu, stejně jako dědek. Zákonitosti trhu přece nechávají žít jenom to, z čeho je měřitelný užitek a řádný zisk, co má náležitý „rating“.

A tak jediné, k čemu bába ještě může být dobrá, je její hlas ve volbách. Aby se ocitl v té správné urně, k tomu musí být bába přemluvena. Už nesmí být sama sebou, a to ani ve své bezvýznamnosti, ale musí si pár zbývajících doušků odsloužit vhozením volebního lístku straně, která ji ještě dorazí. Tak hezky to na bábu, kdysi alespoň paňmámu, její dynamičtí synové vymysleli.

Kdepak, liberalismus, to není nic pro bábu a stárnoucí občany vůbec, ba ani pro ty mladé. Pokud nepropadli omamné lži o individuálním ráji skrze odpoutání se od omezení, která na ně kladou závazky vůči celku. Také láska k Bohu, jak tomu říkáme my věřící.

Jsme-li u Boha a jeho vztahu k nám, jsme u Panny Marie. Té, skrze niž vede cesta k jejímu Synu Ježíši a ke spáse člověka. Maria není jenom matkou Pána Ježíše, je matkou nás všech. Také Maria na své pozemské pouti zestárla. Avšak s neúctou, s jakou se u nás o stárnoucích ženách mluví, se o Marii - díky Bohu - mluvit zdráháme. Maria po Ježíšově smrti, jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení setrvávala ve společenství těch, kteří šířili učení jejího Syna. Po Mariině zesnutí se zrodila víra v její nanebevzetí.

Podle ní byla Maria vzata do společenství Boha Otce, Ducha svatého a Pána Ježíše. Maria je vnímána jako přímluvkyně u svého Syna za všechny lidi. Utíkat se k Panně Marii, která zná lidský úděl, a vztahovat se k ní má hluboký smysl. Člověk tak překračuje nejen meze dané nevyhnutelností stáří, ale především hranice pozemského života.

Panna Maria kontra žena - manažerka
Nejmladším vzorem ženy, se kterým se více než v praxi setkáváme v reklamě, je žena manažerka. Nezapomeňme však, že reklama, pokud jí to dovolíme, spoluvytváří reálný svět. 

Na ženu manažerku narazíme ponejvíce na letácích s manažerskými křesly a kancelářským vybavením vůbec. Žlutý slušivý kostýmek, botičky s jehlovými kramflíčky, decentně střižené vlasy s leskem a brýle s nepřehlédnutelnými obroučkami, to vše je povinná výbava, bez níž by žena - manažerka byla pouhou ženou.

Žena – manažerka je obdařena nejlepšími mužskými vlastnostmi, které však musí rafinovaně skrývat. Podobně jako svoji příbuznost se vzorem Dominy, který ženě – manažerce přidali k lepšímu výrobci reklamních stereotypů.

S ženou – manažerkou se ve všedním životě často nesetkáme, neboť muži těžko snášejí, když jim žena bez dovolení leze do zelí. Avšak znaků a jejich odvozenin, jež se s typem manažerky dobře snáší, přibývá i mezi ženami – nemanažerkami.

Prvním z nich je pokřivený vztah k mateřství. Jistěže mateřský cit nezakládá povinnost rodit děti. Jistěže nikdo nemůže a nesmí odsuzovat ženu za to, zřekne – li se z vážných důvodů svého mateřství, případně k němu nedostane příležitost. Vždyť co jiného je poslání řádových sester, které slouží celou svou bytostí Bohu a svým bližním? Jejich dětmi, jak jsem to slyšel od sester starajících se o prostitutky na ulici, jsou všichni.

Avšak kalkulovat s posláním matky, které se vnitřně hlásí k životu, odkládat je na čas, kdy se to hodí, aby kariéra vydala kýžené plody, to není postoj Panny Marie. Dnes už jsou věci dokonce tak daleko, že plodná žena si může uložit svá vajíčka v příslušné bance a počkat s nimi do doby, kdy jí mateřství bude méně na obtíž. Tehdy si může žena důsledně plánující mateřství nechat oplodnit svá zmražená vajíčka spermiemi a podstoupit jejich vložení do dělohy. 

Vztah s mužem je zde nepotřebný a cizí dělohu, případně zkumavku, lze pro případ vyššího stupně komfortu rovněž použít. Zbývá jen doufat, že po takto „bezkontaktním“ mateřství bude o to neviňátko ještě někdo stát…

Nad takto vznikajícím životem věřím, že Panna Maria, Matka Boží, může jenom plakat. Že Panna Maria pláče nad tím, co na Zemi vidí, to dokládají Mariánská zjevení.

Jistěže nelze obhajovat jen jednu stránku ženy, jíž je mateřství, a všechny ostatní považovat za podřadné. Žena ve vedoucí funkci, žena intelektuálka, žena politička, žena umělkyně, také žena svobodná nežijící v manželství, žena rozvedená, žena samoživitelka, to všechno jsou cesty, které ženám nesmí nikdo upírat, cesty, na nichž - je-li to třeba – je nutno ženám vycházet vstříc.

To je zejména úkol pro jejich manžele, lhostejno, jestli jde o dělbu prací souvisejících s řádným mateřstvím či s další rolí manželky. Je to také poslání státu, který má zabezpečovat podmínky pro zdárný chod rodin a účinně pomáhat tam, kde rodina selže, případně vůbec není. Má-li však mateřství soutěžit se seberealizací, přičemž tomu druhému je nakonec dána přednost, dobré to není. A je to v rozporu s jednáním Panny Marie. Dobré to není také proto, že později nemusí být na výběr.

Co může být a dosud nebylo
Prostřednictvím svátku Panny Marie Matky Boží žehná katolická církev všemu lidu a staví jej pod její ochranu. Pro lidi, kteří příběh Panny Marie neznají a dosud se nesetkali s podstatnými prvky mariánské úcty a tradice, nemusí takové posvěcení mnoho znamenat. Vždyť v čem se bude lišit jejich běžný všední den ode dne pod ochranou Panny Marie?

Konečně ani u věřících to nemusí vypadat jinak. K přírodním katastrofám asi bude docházet i tak, lidé budou i nadále umírat a zákeřným nemocem a náhodným neštěstím možná ne vždy Panna Maria zabrání, jak by si jeden přál. Ano, tak nějak to dosud bylo a může být i dál.

Může tomu být ale i jinak, a možná úplně jinak. Možná se i ta příroda vzpamatuje a bude milosrdnější, když se vzpamatujeme my, kdo ví? Identifikovat se s Marií a jejím manželem Josefem, stejně jako se řídit učením jejího Syna, Ježíše Krista, znamená pracovat na díle dobra. Ostatně, je-li řeč o svaté rodině, stojí jistě za povšimnutí, že od dob, kdy se každá druhá dívka jmenovala Maruška a každý druhý kluk Pepík, nám pořádně přibylo rozbitých rodin.

Vzor Mariin a její rodiny vůbec, tu není pouze pro věřící, kteří se jím mohou cítit zavázáni. Je to program i pro nevěřící – pochopitelně, pokud chtějí – vždyť jeho naplňováním nemohou nic pokazit, leda udělat pro sebe to nejlepší.

V novoročním čase vybízejícím k předsevzetí by takový program mohl stát za úvahu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.