Novoroční předsevzetí

Autor si letos předsevzal, že od Nového roku už neodloží ani tu nejmenší povinnost na potom a udělá ji za všech okolností hned. A protože to jeden den trénoval, tu si přečtěte, co nastalo.

Jednoho rána jsem se zase probudil s tím, že takhle už to dál nejde. Zvenku to vypadá na píli, ale jen sám vím, kolik povinností každý den odložím. Od Nového roku jsem si uložil, že už nebudu odkládat nic. Ale vůbec nic. Všechno, co mne napadne, že bych měl udělat, a budu chtít odložit, neodložím, ale hned půjdu a udělám. A aby to nedopadlo jako s ostatními novoročními předsevzetími, ozkouším to cvičně ještě dnes.

Tak předně jsem vstal okamžitě, ne až po deseti minutách odhodlávání, kvůli nimž přijdu všude pozdě. Je půl deváté a mám vysloveně činorodý pocit. Místo nejdřív cigarety jsem si šel nejdřív vyčistit zuby. Už během čištění se ukázalo, že musím umýt umyvadlo. Načež celou koupelnu, už to fakt potřebovala. Do pračky jsem přitom chtěl hodit světlé z tašky na prádlo už dávno přepadávající, přitom jsem ale zjistil, že došel prášek. Oblékl jsem se tedy a šel ho hned koupit. Cestou vynáším odpadky, papíry i plasty. Po návratu chci usednout k psaní, ale při omaku květináčů hned vidím, že usycháme, tak ještě zaliju. Je deset. Zapínám počítač, že začnu psát. Na stole je ale strašný nepořádek. Takový ten ve vzájemně se prostupujících vrstvách: vespod papíry k dlouhodobému řešení, například dopis rektora upomínající poplatek za studium nebo několik prezenčních listin ze schůzí k zařazení do archivních šanonů. Odpovídám ručně Jeho Magnificenci, hodím to pak cestou, šanony ale chtějí trochu probrat, už se do nich nic nevejde.

Výslovně a opakovaně si přitom zakazuji cokoliv z probíraného znovu číst. V prostřední části kompostu na stole se rozkládá několik pozvánek na akce naštěstí již proběhlé, volně ložené vizitky, několikery noviny, prázdné krabičky od cigaret, upomínka z knihovny, už papírová, tak to je konec, když přišla, viděl jsem asi razítko a ani dopis neotevřel, a rovněž netknutý přípis ze zdravotní pojišťovny. Pořádám drobotinu, tříděný papír se mi opět zvolna zaplňuje a dopisy otevírám. Z knihovny chtějí vrátit Lukácse v angličtině, kterého prostě pro namáhavost nejsem schopen číst, ale odmítám se vzdát a vrátit ho, a už požadují pět set čtyřicet dva korun padesát haléřů, to jsem si ho mohl koupit par avion ze zámoří. Dobře, zajdu tedy dnes dolů do města a zastavím se v Klementinu. Pojišťovna zase hlásí, že jsem přestal posílat čtvrtletní zálohy, a s mírnou výhrůžkou se jich dožaduje. Dobrá, zajdu také do pojišťovny, cestou přes radnici, snad mi pomohou.

Konečně se načetl Outlook, to pomalé připojení je nesnesitelné. Obyčejně to radši vydržím, ale tentokrát volám okamžitě do T-mobilu, kolik by stálo zrychlit připojení. Momentálně pro mne hledají nejvhodnějšího asistenta a čekání mi zpříjemňují hudbou. Našli ho: stačí si přijít do prodejny pro novější modem za pouhou korunu. Jásám, stavím se tedy ještě v T-mobilu. Je za pět minut tři čtvrtě na jedenáct. Otevřu doručenou poštu a načetla se běžná dvacítka dopoledních mailů. Normálně nechávám většinu bez odpovědi, často jsou to skupinové rozesílače a vždycky odpoví někdo za mne. To teď nejde, takže na každý odpovídám. Ještě než jsem se dostal do půlky, většina lidí mi odepsala, nadto přišly i maily další. Odpovídám znovu a v každé odpovědi píšu, že už je poslední. Část adresátů stejně neodradím. Napsal jsem během dvou a půl hodin pětatřicet mailů, schvácen po posledním odeslaném, zbaběle zavírám Outlook honem, než přijde další várka reakcí. Bila jedna, na psaní se dnes vůbec nemohu soustředit a rád bych vyrazil dozařídit, co jsem si ukul.

Beru Lukácse, přípis z pojišťovny, obálku s dopisem a vyrážím nejprve na radnici, na personální, abych se poradil, co s pojištěním. Na tomhle odboru se neválčí a paní úřednice věci rozumí. Volá do pojišťovny a zjišťujeme, že po ukončení hlavního pracovního poměru mi stačí platit základ z odměny zastupitelů a zálohy tedy platit nemusím, minulý měsíc jsem je tedy zrušil správně. Naopak, pojišťovna mi musí vrátit několik záloh i zpětně. To jsem na to vyzrál, když se věci neodkládají, to je úplně jiný život. Mířím do pojišťovny a zdá se, že sice dnes nenapíšu žádný text, zdroj obživy, ale že přesto vydělám víc, než kdybych psal. Ve dvoraně pojišťovacího ústavu přestavěné z bývalého kina ve stylu art deco mi nikdy nebylo při čekání s pořadovým lístkem tak vítězoslavně. Dáma za přepážkou můj nárok navíc skutečně uznala a vystavila potvrzení o tom, že zálohy platit nemusím a že mi ústav vrátí pět tisíc tři sta čtrnáct korun. Žertuji, zda se na tento dluh pojišťovny nevztahuje nějaké penále, a aniž čekám na odpověď ptám se, zda je to stejné i se sociálním pojištěním. Totiž: když jsem se byl před rokem a půl nahlásit u Správy sociálního zabezpečení jako nový plátce, bylo mi řečeno, že je to nepovinné a že důchody stejně nebudou, tak ať si radši spořím sám. Přes naléhání mne tehdy odmítli zařadit do registru, ať prý přijdu za pět let. Pak jsem na to zapomněl a teď si chtěl jen ověřit, že nic nezanedbávám. Paní se překvapeně vyklonila z okénka a povídá: ale to se letos změnilo, sociální je už zase povinné, vy ho neplatíte? Zkroušeně kroutím hlavou, že ne. Tak se musíte nahlásit a začít platit zálohy, ale na zabezpečení, ochotně brousí googlem, jsou dneska jen do dvou, to už nestihnete. Tak zítra, ale určitě. Budete tam už mít penále.

S myšlenkami na to, že co jsem uhrál v pojišťovně, o to přijdu na zabezpečení, mířím do prodejny T-mobilu, cestou hážu dopis. Ochotně mi za korunu prodali nový modem, mnohem menší, ne už velikosti krabičky, ale jako flesh disc, bez drátu. Přenos bude prý až třikrát rychlejší. Opět se mne zmocňuje euforie. Mířím do knihovny, budou tři. Mají pochopení, ale zaplatit musím. Knihu si odnáším zase domů. A hned jdu zkusit zapojit nový modem. Nějak ho nejde propojit. Nejvhodnější asistent T-mobilu po nejrůznějších pokusech uzavírá, že porucha musí být v samotném přístroji. No bez internetu ale nemůžu psát. Jedu tedy znovu do prodejny, vyměnit modem. Po návratu domů ho zapojuji a čekám. Aktivuje se prý až po třiceti minutách. Věším prádlo už trochu zatuchlé a pořád nic. Nejvhodnější asistent mne přepojuje do oddělení technické podpory, kde mne ostře zkoušejí z čísel uvedených v prachu zezadu na mém počítači, načež konstatují, že tento modem není s mým počítačem kompatibilní a navíc bydlím v lokalitě, která rychlejší připojení pro nevhodnost sítě neumožňuje. Bylo šest, když mi nejvhodnější asistent pomohl zapojit znovu původní modem a sedm, když se rozeběhl. Měl jsem ze svého pomalého internetu takovou radost, že jsem omylem zapnul Outlook. Přišlo šedesát nových zpráv, odpověděli úplně všichni, mnozí i sobě navzájem a několik z nich mi navrhlo schůzku, na které všechno probereme důkladněji. Nevím, jestli je mi lépe s mailem nebo bylo bez něj.

Vypínám počítač. Vzápětí i telefon. Prach chce utřít, nádobí umýt, měl bych se objednat k holiči a také auto má už měsíc sfouknuté jedno kolo. Zavírám oči a okamžitě usínám. Probral jsem se před půlnocí s jedinou jasnou myšlenkou: čím víc toho za den udělám, tím víc nových úkolů mi vznikne, zatímco když celý den píšu a čtu, vůbec nic se nestane. Příští rok odložím všechno na jindy. A znovu jsem tvrdě usnul.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Takovýto vztah ke konkrétním věcem veřejným Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 21:02:19

je vlastní, ba nutné tvůrčím povahám. Ostatním závislým na vůli a přání zaměstnavatele to vůbec není nutný. Zaséváte pane Matěji svou novoroční belletrií, mezi zaměstnanci lehké rozpaky, mírnou závist a silné přání stát se tvůrčím na volné noze.Vím jako rentié o čem je řeč.
Tak tady to máme - co s vlastním sdělení textu je schopen jeden nadělat a to nejen k Novému roku. Pomyslel jsem si.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.