Od konce sedmdesátých let, konkrétně od roku 1978, kdy Teng Siao-pching zahájil éru ekonomických reforem, probíhá politický cyklus v Číně podle ustálených pravidel: vždy po pěti letech se koná sjezd Komunistické strany Číny, vždy po dvou sjezdech se vymění nejvyšší vedení. V důsledku se pak uskutečňují změny na nižších úrovních. Během mezisjezdového období dále zasadá plénum ústředního výboru, jež takzvaně upřesňuje — to jest svým způsobem realizuje — sjezdová usnesení.

Poslední sjezd KS Číny se konal před rokem v listopadu. A třetí plenární zasedání ústředního výboru začalo právě nyní 9. listopadu, minulou sobotu. Závěry aktuálního zasedání přitom dost možná přesáhnou svým významem závěry předchozích. V rámci celkem čtyř dnů se totiž má jednat především o důležitých návrzích ekonomických reforem.

O reformách se v Číně mluví už hodně dlouho — jejich nutnost je obecně uznávána, byť se pochopitelně názory na jejich provedení i podobu rozcházejí; — teď však nastal dle mnohých okamžik, aby se s nimi doopravdy začalo. Ostatně 26. října, tedy těsně před třetím plenárním zasedáním, použil člen Stálého výboru ústředního výboru KS Číny — tj. nejvyššího mocenského orgánu — Jü Čeng-šeng vzletná slova, když označil reformy za „obsáhlé a hluboké“ a jejich hloubku a sílu jako „bezprecedentní“.

Které problémy možno považovat za nejzávažnější a o kterých se nyní pravděpodobně diskutuje, je veřejně známo. Již od jara je ostatně probírají a analyzují pracovní skupiny, jež mají na plénu předložit svoje návrhy. Týkají se změn finančního sektoru, fiskálního systému (zejména financí místních vlád), práv na využívání půdy, sociální nespravedlnosti a soustavy registrace domácností, zvané hukou. Českému čtenáři je nutno tento bod několika slovy vysvětlit. Miliony migrantů, kteří přicházeli — a v míře poněkud menší ještě stále přicházejí — za prací do měst z venkova, se nemohou v novém bydlišti registrovat, čímž nenabývají nárok na sociální služby poskytované trvalým obyvatelům měst. To znamená, že jejich děti nemohou do místních škol, nemají nárok na žádné sociální dávky a zdravotní pojištění ani nárok na bydlení.

Dodejme hned, že vzhledem k velkolepým plánům rozsáhlé urbanizace, jak je přednesl například letos na jaře ministerský předseda Li Kche-čchiang, by se zdálo, že systém hukou by měl být ne-li zrušen, pak aspoň výrazně omezen. Takový návrh však naráží na značný odpor městských správ, neboť zahrnutí přistěhovaleckých domácností do sociálních služeb by ve městech zřejmě znamenalo podstatné zvýšení výdajů. Proto je pravděpodobné, že nejdříve půjde o změny postupné — zkoušené už v některých provinciích — tak, že registrace přestane platit v jednotlivých okresech, což usnadní migraci na místní úrovni. Překážky mezi různými městy a provinciemi budou rušeny postupně a jejich úplné odstranění si vyžádá delší dobu.

Dalším aspektem „sociální spravedlnosti“ je reforma trestního práva. Tisk se zvláště od minulého roku zabýval několika křiklavými případy rozsudků, proti nimž se obvinění odvolávali. Je ovšem zhola nepravděpodobné, že se čínská justice stane nezávislejší, nebo dokonce KS Číny trestně odpovědnou. Spíše lze očekávat, že plénum opět zdůrazní potírání korupce — i když se v soukromí možno setkat s otázkou, jak dlouho toto tažení potrvá.

Co s ekonomikou?

Pokud jde o hospodářské poblémy, plénum patrně potvrdí obecný souhlas s postupnou liberalizací úrokových měr, směnného kursu a kapitálového účtu. Největší zájem je ovšem zaměřen na reformu fiskální. Podle čerstvých zpráv se zdá, že vláda přemítá o vytvoření jedné nebo více tzv. špatných bank, jež by převzaly všechny propadlé dluhy ve finančním sektoru. S ohledem na to, že většina těchto dluhů pochází z investičních projektů místních správ — nebo od zbankrotovaných společností z odvětví jako je například solární energetika, které nyní naléhají na podporu oblastních vlád —, by znamenalo uskutečnění záměru ústřední vlády vyřešení mnoha problémů, kterým čelí nejedna regionální správa. Vyskytly se rovněž plány, že by se místní správy mohly vydáváním dluhopisů přímo obracet na finanční trhy.

Má-li být fiskální reforma ovšem brána vážně, musela by zavést také novou politiku v oblasti zvýšení daňových příjmů nebo kontrolu výdajů. Takové kroky by byly mnohem méně populární, a proto je nejisté, co skutečně bude v tomto ohledu navrženo. Dosavadní pilotní pokusy (např. majetková daň) zklamaly, protože lokální administrativy neprojevily dostatečnou ochotu ke spolupráci.

Otázka státních podniků

Plénum pravděpodobně probere rovněž reformu státních podniků, i když se tomuto tématu nevěnovala žádná jednotlivá pracovní skupina. Západní představy o takové reformě jsou naprosto mylné, poněvadž v čínském systému se vláda, resp. Strana nehodlá vzdát pomyslných rozhodujících výšin národního hospodářství, a ani nelze očekávat hromadnou privatizaci. Je však možné zavádět více konkurence, a to od soukromých podnikatelů v odvětvích jako jsou telekomunikace, železnice, energetika nebo bankovnictví. Uvažuje se také o restrukturalizaci manažerských stimulů, protože v posledních letech se státní podniky staly semeništěm nadbytečných investic a korupce. Plány tohoto druhu však zůstávají nejasné pokud jde o jejich uvedení do praxe.

Poté, co zprávy o reformách, o nichž má plénum diskutovat, vzbudily značný rozruch, je ovšem třeba si uvědomit velké riziko možného zklamání, až dojde na detaily. Dosavadní zkušenosti učí, že pléna ústředního výboru Komunistické strany Číny jenom zřídka dospěla ke zcela jasným návrhům — zčásti i proto, že jejich provádění už není věcí Strany, nýbrž hlavně vlády. Veřejnost se také sotva dozví, která frakce na zasedání dominovala. V osobě Si Ťin-pchingově má ovšem současná KS Číny vůdce, kterému se zřejmě zamlouvá uplatňování moci, a pokud se budou konzervativci snažit o blokování připravovaných změn, dojde k ohnivé diskusi.

Příliš málo, příliš pozdě?

Je stále zřejmější, že v uplynulém desetiletí zaváděla čínská vláda potažmo komunistická strana reformy jenom velice zdráhavě, i když se o nich zhusta mluvilo. Zejména dovolila místní administrativě, aby po vypuknutí světové finanční krize v letech 2008 a 2009 — z obavy, že by krize mohla přeskočit i do Číny — takřka bez omezení utrácela obrovské částky, přičemž vláda v Pekingu ani nepomýšlela na doprovodnou reformu kontroly těchto výdajů. Dnes, kdy růst hospodářství zpomaluje, mohou být zaváděné změny bolestivější.

Znepokojivé je, že přes všechno úsilí vylíčit diskutované reformy jako radikální, bývají většinou poměrně skromné. Jenom obtížně si třeba lze představit, jak by mohla vláda výrazně zvýšit produktivitu, aniž uvolní řízení větší části ekonomiky, než připouští. Navíc neexistuje ani náznak — který mimochodem sotvakdo očekával — jakékoliv reformy politické. V tomto ohledu je KS Číny naprosto konzervativní. Nejeden západní pozorovatel se proto domnívá, že strnulý politický systém by stěží obstál v nečekané krizi.