Kulturní revue a svoboda slova

V souvislosti s kulturní přílohou Literárních novin sestavenou tak, aby potěšila čínské velvyslanectví, se vynořuje otázka: co se s námi stalo za dvacet pět let od Listopadu, že si s takovou lehkostí necháme oklešťovat svobodu slova?

Olga2

Olga Lomová

07.10.2013 10:18

Před prázdninami někteří z českých sinologů dostali dopis z redakce Literárních novin přibližně tohoto znění:

… dovoluji se na Vás obrátit s prosbou o spolupráci na Pražské kulturní revui Čína. Pražská kulturní revue je periodickou přílohou Literárních novin, která má představit kulturu a život v dané zemi…. Vzhledem k rozsahu revue a k tomu, že ji bude velvyslanectví ČLR distribuovat při příležitosti státního svátku na recepci, by bylo potřeba zachovat některé podmínky: článek by měl být krátký, max. 3 strany; používat přepis Švarný, nikoliv pinyin; vyhnout se problémům Tibet, Tchajwan a Sin-ťiang; u spisovatelů se vyhnout disidentům. Článek by měl být odevzdán pokud možno do konce července. Velmi by mě potěšilo, kdybyste s mou nabídkou souhlasil, a už se na Váš článek těším.

Redaktor bez sebemenší známky studu nejen autora předem cenzuruje, ale dokonce formou své žádosti prozrazuje, že nehorázné požadavky jsou v jeho očích stejnými technikáliemi, jako rozsah článku a volba přepisu.

Několik kolegů nabídku odmítlo, a tak jsem nakonec v létě dostala dopis i já. Výčet cenzurních požadavků už nebyl tak konkrétní, nicméně také jsem se mezi prosbou o dodržení rozsahu a omluvou za šibeniční termín odevzdání rukopisu dozvěděla, že „Velvyslanectví si samozřejmě nepřeje zmínky o disidentské kultuře a literatuře“; zazněl i povzdech s nádechem nepochopení proč, že dva mí kolegové nabídku odmítli.

Upřímně řečeno, myslela jsem si, že číslo nakonec nevyjde, protože redakce nedá dohromady příspěvky. Ne snad, že by všichni sinologové kriticky nahlíželi na ČLR a nebo by považovali za nezbytné psát o citlivých tématech, ale prostě proto, že autor má svoji hrdost, a když mu někdo udělá tak neomalenou nabídku, musí ji odmítnout v zájmu zachování vlastního pocitu důstojnosti. Ostatně nejde o nic víc než jeden efemérní článek.

Revue ale minulý týden vyšla, shodou okolnosti ve stejné době, kdy Rada Evropy poprvé udělovala cenu Václava Havla za lidská práva, mezi jejímiž kandidáty bylo i čínské sdružení nezávislých právníků s názvem Síť obránců lidských práv.

Formální projevy velvyslanců, rozhovor s exministrem Tvrdíkem, předsedou dozorčí rady Smíšené česko-čínské komory vzájemné (?!) spolupráce, rozhovor s akcionářem PPF Ladislavem Bartončíkem, článek o čínských tradicích Jiná země, jiný mrav, který vypadá, jako by rozpracovával základní tezi současné čínské propagandy shrnutou v hesle „harmonická společnost“, a nepříliš kulturně představené zajímavosti z kultury doplňují odborně fundované články o čínském písmu, transkripci čínštiny a o moderní literatuře, včetně ukázek z překladů.

Na začátku, hned za redakční poznámkou a zdravicí českého velvyslance v Pekingu, je fotografie legendy čínského undergroundu Pej Taa a jeho báseň o Praze, následovaná zdravicí velvyslance ČLR.

Krátký medailon věnovaný básníkovi je exemplární ukázkou cenzurované informace: dovídáme se, že je tvůrcem, jehož jazyk znamenal revoluci v moderní čínské literatuře, že miluje Kafku, je hojně překládán do cizích jazyků a dvakrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu, že několikrát navštívil ČR a dnes žije v Hongkongu. Dále se zde říká, že „delší dobu žil v zahraničí a přednášel čínskou literaturu na evropských a amerických univerzitách“.

Přísně vzato je to všechno pravda. Neinformovanému čtenáři však zůstane utajeno (dokud se nepodívá na Wikipedii, anglická je podrobnější), že Pej Tao je především spoluzakladatelem undergroundového časopisu Dnešek z období opozičního hnutí Zdi demokracie, že na začátku roku 1989 byl jedním z iniciátorů dopisu ÚV KS Číny požadujícího propuštění politických vězňů a později po masakru na náměstí Tchien-an-men zůstal v emigraci a poprvé se směl vrátit na krátkou návštěvu rodiny teprve v roce 2006.

Pokud by Pej Tao v 90. letech, kdy byl navrhován na Nobelovu cenu za literaturu, náhodou uspěl, v Číně by to pravděpodobně kritizovali stejně, jako když Nobelovu cenu dostal Kao Sing-ťien.

V poslední době se Pej Tao příliš neangažuje politicky a je mu dovoleno vydávat knihy v Číně. Režim si ho bezpochyby rád příležitostně přivlastní, aby tak popřel jeho disidentskou minulost, on sám ale žije v Hong-kongu a do Číny se vrátit nemůže.

Otevřenou propagandou těžkého kalibru je pak článek o čínských tradicích. Jeho autoři Ivana a Jan Bendovi, architekti, kteří od roku 1991 úspěšně podnikají v Číně, se pokoušejí představit podstatu čínské kultury a národní mentalitu. Zastávají názor, že v Číně je všechno jinak než na Západě, jak hned na začátku dokládají tvrzením, že „řeč i písmo jsou [zde] téměř neproniknutelné, a tudíž je velmi obtížné světu Orientu porozumět“.

Článek je snůškou neuvěřitelných hloupostí a opakuje snad všechna klišé, která lze v populární literatuře o Číně najít za posledních dvě stě let. Snaží se dokázat, že Číňan se od nepaměti rád podřizuje kolektivu, zájmy individuální nezná, a v důsledku toho se čínská tradice vyznačuje báječnou harmonií a stabilitou, která se nikdy nemůže změnit.

To vše pak podle autorů dokládá, že „západní demokratický systém a vláda práva nikterak nezapadá do kulturní a společenské tradice Číny, a proto se všechny diskuse na toto téma setkávají s neporozuměním nebo odmítáním“.

Ve směsi bezobsažných oficialit, polopravd i věcně nesprávných tvrzení, klišé a stereotypů založených na neznalosti a argumentů jak vystřižených z oficiální čínské propagandy, nalezneme v revue i věcné informace z pera bezpochyby kompetentních sinologů a přeložené ukázky z díla současných čínských autorů.

Stálo by za to konkrétněji rozebrat jednotlivé aspekty celé „čínské revue“ a ukázat, jak dokonale ve všech detailech zapadá do dnešní oficiální ideologie ČLR, a to i tam, kde čteme zdánlivě zcela nepolitickou informaci o transkripci čínštiny nebo ukázku z bezpochyby zajímavého čínského eseje o Kafkovi.

Možná, že když redakce zpočátku narazila na odpor, změnila strategii a ve věci cenzury přestala být tak explicitní. Sinologové, kteří nakonec do čínské revue přispěli, však museli vědět, v jakých souvislostech se jejich článek ocitne, jinak řečeno, čemu jejich přítomnost dodá na věrohodnosti.

Pokud o tom nepřemýšleli, projevili značný nedostatek profesionální kompetence. Je to nepochopitelné, neboť žádný praktický důvod je k tomu nemohl vést. Oni přece, na rozdíl od pana Tvrdíka a podobně, v Číně velké peníze vydělávat nebudou.

V souvislosti s celou historií kulturní přílohy Literárních novin sestavené tak, aby potěšila čínské velvyslanectví, se vynořuje obecnější otázka: co se s námi stalo za dvacet pět let od Listopadu, že si s takovou lehkostí necháme oklešťovat svobodu slova, a proč vlastně?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.