O významu voleb v demokratické společnosti

K čemu jsou volby? Můžeme je chápat jako jednu ze struktur, která nám umožňuje čelit složitosti moderní společnosti. Je to totiž struktura, která tu složitost určitým způsobem zjednodušuje a tím dává složitosti uchopitelný tvar.

Máme po volbách a obyvatel této země se oprávněně ptá: k čemu ty volby vlastně byly? Kdežto jiný skepticky dodává: kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. A to nemluvím o těch, co tvrdí, že lidé byli zmanipulovaní, anebo že volili špatně.

Svou úvahu zahájím tím, že ve všech těchto názorech spatřuji buď nepochopení významu voleb, anebo neadekvátní očekávání od demokratické společnosti.

Volby totiž chápu, v návaznosti na své předchozí úvahy o demokratické politice, jako ten aktuálně nejlepší průzkum veřejného mínění, který si lze udělat, stejně jako určitý rituál, kterým jednak stvrzujeme charakter společnosti, ve které žijeme, ale s jehož pomocí se zároveň tuto společnost pokoušíme změnit.

Volby chápu jako jednu ze struktur, která nám umožňuje čelit složitosti moderní společnosti. Je to totiž struktura, která tu složitost určitým způsobem zjednodušuje a tím dává složitosti uchopitelný tvar.

Komplexnost otázek, které hýbou společností, je tak redukována na otázku jedinou: komu to tam mám hodit? I proto je třeba na rituál voleb pohlížet tak, že má několik odlišných součástí (fází) se specifickou funkcí: předvolební kampaň, vlastní volby, interpretaci voleb a sestavení vlády.

Účastí na rituálu voleb přitom vyjadřujeme naši víru demokracii – přesvědčení (jakkoli o něm třeba pochybujeme), že lid by měl vládnout sám sobě, a zároveň naší ochotu na této vládě participovat: přinejmenším tím, že svůj hlas propůjčíme někomu dalšímu. Základní funkci celého tohoto rituálu tedy spatřuji v šíření určitého popisu společnosti v této společnosti. A tento popis nám přinejmenším říká, že na našem hlase záleží a že se s ním počítá.

Druhou funkcí, skoro bych i řekl: smyslem voleb, je artikulace společenské vůle. Právě k tomu totiž dochází v jednotlivých fázích voleb.

Předvolební kampaň slouží především k artikulaci společensky významných témat a k výběru hlasů (tj. politiků a politických stran), které tato témata reprezentují. Hlasy různých lidí, organizací, kauz a problémů ve veřejném prostoru přitom vybírají a zesilují veřejná média.

Představme si tato média jako člověka s megafonem na náměstí: jejich moc totiž spočívá v tom, že vybraný hlas zesilují. Velice tedy záleží na výběru těch, kteří v těchto médiích mohou mluvit, stejně jako na výběru témat, ke kterým se mají vyjadřovat. A díky tomu pochopíme i to, že jakmile se někdo dostane do médií, má tendenci mluvit o svých tématech i tehdy, když je řeč o něčem úplně jiném.

A obdobně pochopitelná je i snaha určité kauzy otevřít právě během předvolební kampaně: takto se totiž do médií mohou snáze dostat ti, co k těmto kauzám chtějí něco říci. Nezapomínejme však ani na skutečné lidi s megafony na náměstích a v dalších segmentech veřejného prostoru. Zvláště pokud dochází k tomu, že veřejná média poslouchá stále méně lidí (například proto, že jejich hlas nepovažují za relevantní, ne-li dokonce za zavádějící).

Vlastní volby můžeme považovat za vcelku neosobní a předvídatelný mechanismus distribuce hlasů, který však poměrně spolehlivě vede k nečekaným výsledkům, kteří si mnozí berou osobně. Velice brzy totiž víme, kdo se dostal do sněmovny: jaké strany a kteří politici, ale mnohem obtížnější je zjistit proč. Po volbách tak nastává paradoxní situace: víme naprosto přesně, kdo je reprezentantem, ale už nikoli čeho.

Tehdy nastává čas interpretace voleb, který je do značné míry zrcadlovým obrazem předvolební kampaně. Jestliže totiž v kampani došlo k výběru určitých témat, volby jsou interpretovány často jako odpověď na tato témata. Jestliže byli zvoleni hlasatelé určitých témat, bývá to interpretováno i jako rozhodnutí o těchto tématech.

Nejistota však panuje na obou stranách: opravdu lidé volili na základě těchto témat? Opravdu je program vítězných stran tím, „co lidé chtějí“? Právě zde nastává ona náročná vědecká a analytická práce: interpretace dat, aneb hledání odpovědi na otázku: co nám vlastně ten hlas lidu řekl?

Hlas lidu totiž nikdy není plně artikulovaný, není to pouhý součet hlasů voličů – hlas lidu je třeba považovat za značně autonomní a hovořící spíše v náznacích. Hledání významu toho, co hlas lidu řekl, se tak značně podobá interpretaci nebeských znamení, anebo vnitřností obětovaného zvířete.

Jen si na místo kněží dosaďme politology a různé komentátory a na místo nebeských znamení statistiku rozložení hlasů, která je namapovaná na jiné statistiky a údaje.

Dokonce, přinejmenším z pohledu politiků, můžeme na hlas lidu skutečně pohlížet jako na hlas boží. Vždyť právě on rozhoduje o jejich osudu: vyzdvihuje je do politické arény a nemilosrdně je z ní vypuzuje. Hlas lidu přitom ani tak nechválí, jako spíše trestá. Spíše než ano, říká ne: tuto stranu, anebo tohoto politika v politice nechceme; anebo: vy máte příležitost.

Ale vraťme se zpátky na zem. Metaforu dobývání Tróje, hrdinů a božské přízně lze použít pouze tehdy, pokud se pohybujeme ve světě mýtů. Světě mýtů, kterými se snaží veřejné mínění manipulovat právě předvolební kampaně.

Kromě mýtu o čistých a nezkorumpovaných politicích mi asi nejnebezpečnější přijde ten o božské moci programu, anebo politického lídra. Vždyť co jiného než od reality odtržený mýtus je slib nějaké radikální proměny politiky a směřování státu? Politik přeci nemá moc měnit lidi, ani praktiky firem a ani chod státních institucí. Může pouze některé věci urychlovat a jiné zpomalovat, některou kauzu či program přinést na pořad dne a jinou dovedně zametat pod koberec.

Politik přeci pracuje s tím, co je: v platném zákonném a institucionálním rámci, s více či méně připravenými politikami, strategiemi a plány. Ano, některé věci může iniciovat, ale vždy záleží především na kompetentnosti a kvalitě státní správy, která připravuje materiály k jednání a uvádí zákony a vyhlášky v praxi, ale také na ochotě a schopnosti se s oponenty domluvit a vyjednat přijatelný kompromis.

V demokratické politice to totiž nikdy nemůže být: vítěz bere vše. To by totiž znamenalo pošlapání menšin a umlčení slabších hlasů. A to už by nebyla demokratická politika.

A právě o vyjednání či vybojování určitého kompromisu je i sestavení vlády. A není to jen vyjednání jejího personálního složení, je to též jednání o tom, co vlastně hlas lidu řekl. Protože jemu především politici odpovídají. Politika není pouze uměním možného, není to jen politický boj, ale také schopnost jasně vyjádřit to, co se lid – třeba prostřednictvím voleb – snaží říci.

Politici by si proto měli uvědomit, že lidé se ve volbách skutečně snaží cosi sdělit. Ne někoho zvolit, ale prostřednictvím své volby se vyjádřit k věcem veřejným.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.