V předčasných volbách do Poslanecké sněmovny jsme byli svědky jevů konce „starého“ i začátku „nového“, jen si nemůžeme zatím být příliš jisti, co z toho může být pro demokratickou politiku přínosem. Některé výsledky se jeví jako pozitivní, jiné naopak, jak se toto zdání naplní v nedalekém budoucnu je však otázkou.
Propad ODS je pozitivní
Zkusme se napřed podívat na hlavní přínos voleb, který se dá na první dobu hodnotit jako pozitivní. Asi nejvýraznějším voličským úspěchem je doposud nejhorší volební výsledek ODS.
ODS je hlavním viníkem nízkého stavu politické kultury u nás. Před volbami sice deklarovala očistu od starých zavedených způsobů i od kmotrů, kteří politiku ovládají ze zákulisí. Tato snaha se dala uvěřit Miroslavě Němcové či Jiřímu Pospíšilovi, podobnou snahu však tato strana deklarovala mockrát a ve výsledku doposud vždy zvítězily skupinové i individuální zájmy. Tak dlouho se chodí se džbánem pro medovinu, až dojde.
ODS má zkrátka amorálnost zabudovanou v genetickém kódu. A voličům trvalo příliš dlouho, než si to uvědomili. Tato strana se neměla do Parlamentu dostat nejpozději v roce 1996, kdy již bylo všeobecně známé, že beztrestné tunelování a korupce patří mezi prostředky, kterými dosahuje svých cílů. Namísto toho ji z Parlamentu nedostala ani následující kauza s černým stranickým financováním v roce 1997.
Václava Klause tehdy podržely i takové osobnosti s vnitřní integritou, jakou byl Václav Benda, natož lidé, kterým výraz „etika“ nikdy nic neříkal. Loajalita ke Klausově osobě tak nabyla vrchu nad loajalitou k vlastnostem, které spoluutvářejí obsah demokratického právní státu: slušnost, dobrá politická kultura, smysl pro spravedlnost, vědomí, že politika je služba občanům či rovnost před zákonem. A zmiňme i klasické: nepokradeš.
Ani ryba, ani rak
ODS po celou dobu fungovala jako firma, jejíž úspěch v „podnikání“ je podmíněn volebním výsledkem. Vít Bárta a poté i Andrej Babiš převzali tuto myšlenku právě od ní. Předvolební poukazování ODS na způsob, kterým se ANO prodírá k moci, pravděpodobně přispělo ke strmosti jejího pádu.
Naším problémem je, že míru pozitivity pádu ODS můžeme vysledovat až z chování stran a hnutí nových, jelikož ty/ta mohou přinést lepší i horší politickou kulturu než jsme zvyklí (i stejnou, pochopitelně).
Některé nápady Andreje Babiše se zdají příliš populistické, aby šly uskutečnit. Například řídit stát jako firmu lze jen za předpokladu, že má na mysli provozní věci typu centralizace nákupu potřeb pro ministerstva a podobně. Nemůže fungovat, alespoň ne v demokracii, pokud chce jedinec rozhodovat v politice jako majitel či manažer ve firmě, bez ohledu na názory druhých.
Ale to Babiš jistě ví, není třeba jej podceňovat, té chyby se dopustili jeho političtí soupeři a i proto nedopadli nejlépe. Možná se bude občas o něco podobného pokoušet, ale dá se s úspěchem pochybovat, že by mohl manažerský způsob do demokratických mechanismů zavést jako princip. Napovídá tomu i to jeho výběr nejbližších spolupracovníků.
Jen velmi těžko si můžeme představit, například, Jiřího Zlatušku nebo Martina Stropnického coby politiky plnící příkaz shora či jako populistické křiklouny. Účast těchto osobností v politice nás naopak může povzbuzovat v domněnce, že nad populismem zvítězí rozum.
Problém s Andrejem Babišem tedy nespočívá v jeho nápadech, ale mohl by tkvít v jeho podnikatelských zájmech. Pokud se bude prostřednictvím politiky snažit posilovat své vlastní podnikatelské záměry a zisk vlastních firem, politická kultura nemá šanci na zlepšení. Bylo by tedy dobré, aby jedna z prvních aktivit ANO důsledně oddělila „zákonami“ (Babišovo výrazivo) byznys, včetně toho mediálního, od politiky.
V případě hnutí ANO dosud nejsme schopni říci, zde bude jeho účast v Parlamentu, případně i vládě, pozitivní, či negativní. Musí napřed ukázat, jak bude jeho politika vypadat v praxi. Doufejme, že toto poněkud nesourodé uskupení bude schopno i pozitivních věcí, například dotažení skutečně účinných protikorupčních zákonů ke zdárnému konci. Sílu na to rozhodně má.
Na návratu KDU-ČSL nemůžeme při nejlepší vůli spatřit nic natolik výrazného, abychom to mohli uchopit negativně či pozitivně. Jde o stranu, která se tradičně dere bez skrupulí k moci, za jakéhokoli režimu. I nadále je jedním z jejích nejpopulárnějších politiků xenofobní Jiří Čunek, na druhou stranu její vedení je obměněné a mladší. Jestli je jejich nové parlamentní působení pro zemi pozitivní, či naopak, musí lidovci teprve předvést.
Dvě ČSSD v ČSSD
V předvolebním článku na toto téma jsem dobu do letošních voleb pracovně nazval obdobím bezpáteřnosti a marasmu v politice, současnost pak obdobím hledání, čímž jsem nechtěl vyjádřit, že bezpáteřnost a marasmus končí, ale že voliči budou odvážněji než dosud z něj hledat východisko.
K oné době minulé i ke způsobu jejího bolestného ukončování neodmyslitelně patří i česká sociální demokracie. Její genetický kód, byť v barvě oranžové, vykazuje stejné defekty jako ten ODS. Nenasytnost v hrabání pod sebe, klientelismus a korupce či gangsterské a estébácké metody, které provázely vládu Miloše Zemana v čase opoziční smlouvy, poznamenaly tuto stranu i do budoucna. Právě proto bylo pro prezidenta tak jednoduché ji znovu ovládnout (její podstatnou část).
Jen lidé holdující utopickému obžerství si mohou myslet, že takový „moloch“ jakým je ČSSD, lze napravit zevnitř. Kdo to chtěl napravit, před Bohuslavem Sobotkou se o to pokusil i Vladimír Špidla, se zlou se potázal.
Pozorovatelé napjatě očekávají, zda na jednání ústředního výkonného výboru vyhraje Sobotkovo, či Haškovo křídlo - jakoby vítězství jednoho z nich mělo být platné po nějakou delší dobu. Ať již toto jednání dopadne jakkoli, dokud obě křídla ve straně zůstávají, Sobotkovi vždy může „vrazit nůž do zad“ Hašek (výrok Jiřího Dienstbiera), a Sobotka kdykoli může zatáhnout Haška za bujaré lokny (výraz autora článku).
Oba tábory jsou nesmiřitelné – co do technologie moci se mohou dohodnout kdykoli, co do obsahu naopak. Již dnes pod hlavičkou ČSSD fungují dvě politické strany, zbývá jen tento stav legalizovat. Dokud se slušná část ČSSD jednoznačně nevymezí od části skrz naskrz prohnilé, bude ČSSD i nadále nevěrohodnou stranou, i kdyby Sobotka momentálně zvítězil.
Snaha napravit zvnitra něco již shnilého provází českou a československou politiku od samého počátku, komunistickou éru nevyjímaje. Tehdy takoví idealisté končili vyhazovem ze strany s následným vězením,i vykopnutím z práce či ze školy, dnes pykají neustálým zklamáváním se a rozčarováním.
Vysloveně pozitivní prvky
Vysloveně pozitivní je neúspěch Zemanovců s 1,5 procentem. Jedinou škodu voliči nadělali tím, že jim přiřkli 1,51 procenta namísto 1,49. Procento a půl jim zajišťuje sto korun za každý získaný hlas, což je pro tuto buňku klonů současného prezidenta křížených s klony Miroslava Šloufa škoda. Dejme to radši sirotkům.
Neméně pozitivní je propad TOP 09 - i zde mohlo dojít k ještě pozitivnějšímu propadu, leč skalní pravicoví voliči se chytali stébla v poměrně velkém počtu. ODS se odepsala sama, koho tedy volit, komu dát důvěru? Inu, agentovi 009, ať se Drábek už nemusí v hrobě obracet.
TOP 09 je asi největším neštěstím české politiky od chvíle, kdy nové politické subjekty měly šanci na úspěch ve volbách. TOP 09 byla takovým přechodovým mutantem, protože jako subjekt byla nová, ale složená většinou z dosavadních politiků přeběhlých od lidovců a ODS.
Výsledkem byla bezohledná a naprosto nekompetentní politika, která uvalila největší díl odpovědnosti za zadlužení země na ty nejchudší, včetně tělesně handicapovaných, seniorů či sociálně vyloučených. Za zadlužení přitom z většiny mohli politici sami, kteří zavinili tunelování, rozkrádání a až neuvěřitelnou míru klientelismu a korupce v České republice.
Vysloveně negativní prvky: mussolinizace
Vysloveně negativních věcí přinesly tyto volby také dost. Jednou z nich je opětovná mussolinizace naší politiky v podobě úspěchu Úsvitu. Tomio Okamura je po Miroslavovi Sládkovi dalším výrazným demagogem, jemuž populismus a šovinismus nejsou zcela cizí. Kdo pochybuje, ať si prosím v mém shrnutí na serveru Romea.cz projde Okamurovy „nesmrtelné výroky. A ať si k tomu přidá vůdcova hesla předvolební.
Vysloveně negativní prvky: antizeleň
Strana zelených se do sněmovny bohužel nedostala, což je dalším znakem oné mussolinizace politiky plynoucí z fašizace, která rezonuje celou společností. O co více se zelení zastávají lidských práv, neřku-li lidských práv Romů, o to menší mají šanci dostat se do Parlamentu. Budiž jim vzdána čest za statečnost, s níž si zachovávají své hodnoty a principy. Dlouhodobě se jim to vyplatí, jejich čas přijde.
Propříště by navíc mohli jednat o společné kandidátce se stranami a hnutími, které mají podobný záběr - se Změnou, s Klíčovým hnutím Táni Fischerové, s Piráty a podobně. Jejich společný tah na branku může principům, které vyznávají, otevřít cestu do vysoké politiky dříve než při samostatném postupu.
Ani komunistům nejde v prvé řadě o zlepšení politické kultury, ale o prosazení vlastních zájmů, z nichž některé se s demokracií stále svářejí (podrobněji jindy). Příkladem jejich navazování na dřívější politiku je prosazování zrušení limitů těžby hnědého uhlí, což je v souladu s bezohledným rabováním země, které komunisté předváděli dlouhých čtyřicet let před listopadem 89. Vnitřní dluh, který po sobě komunisté zanechali, splácíme dodnes.
Předčasné volby by byly dobré
Nevěřme falešným prorokům, podle nichž by případné předčasné volby byly tragédií. Nebyly. Politická mapa se postupně přetváří, protože tradiční strany zklamaly. Zatím je ale nahrazují amorfní hnutí, u nichž není jisté, jak se vyprofilují.
Na co bychom měli netrpělivě čekat, je takový politický subjekt, který by pokračoval v tom dobrém, co stranický systém nabízí, a zároveň by, na rozdíl od ODS, ČSSD, TOP 09 a KSČM, byl věrohodný a umožnil zastáncům parlamentní demokracie říci: „konečně mám koho volit“. Teprve tehdy, až se tímto způsobem promění protestní hlasy na hlasy pozitivní, budou předčasné volby zbytečné.
