Perverzní průvodce po volbách

Otcové zakladatelé Klaus a Zeman, kteří svou autoritu umocnili na prezidentských postech, zavrhli své stranické děti. Někteří z jejich středu pak touží po otcovském uznání, jak to předvedl před volbami Kuba z ODS a aktuálně Michal Hašek z ČSSD.

Jakou hodnotu plní ve společnosti volby z hlediska psychoanalýzy? Je to terapeutický akt nebo je to trauma? Dopadly volby dobře nebo špatně? Jaké jednání můžeme očekávat od zúčastněných subjektů? Jaká je jejich symbolická identita a jakými komplexy trpí? Psychoanalytický pohled do nevědomí české politiky po roce 1989 analýza traumat může přispět k porozumění současné politické situaci.

Hned od počátku můžeme diagnostikovat řadu komplexů, vytěsněných myšlenek a masochistických či perverzních figur. Hlavní aktéři polistopadového politického uspořádání ODS a ČSSD dnes trpí především oidipovským komplexem. Oidipovský komplex kombinuje touhu po uznání s touhou po otcovraždě.

Otcové zakladatelé Klaus a Zeman, kteří svou autoritu umocnili na prezidentských postech, zavrhli své stranické děti. Někteří z jejich středu pak touží po otcovském uznání, jak to předvedl před volbami Kuba z ODS a aktuálně Michal Hašek z ČSSD, který tím otevřel dveře ke starým traumatům.

Zatímco některým svitla naděje, že volby budou mít terapeutický účinek, jsme ve fázi projevení se potlačených traumat. Kromě otců dvou polistopadových stran musíme započítat otce návratu k demokracii Václava Havla. Jeho autorita jednoznačně zneuznala levicovou politiku a jeho morální koncepce „pravdy a lásky“ sublimovala do úzkostné neurózy antikomunismu české veřejnosti.

Obsedantní touha po „strachu z komunismu“, která je oidipovským vztahem k Havlovi tvořila dlouhá desetiletí nepostradatelný prvek sebepojetí českých voličů. V kontextu Havlova odkazu vzniká perverzní situace, kdy před stalinskými komunisty z KSČM může voliče zachránit už jen bývalý člen KSČ, (faktický nebo imaginární agent StB) Andrej Babiš spolu s Martinem Komárkem, bývalým členem SSM, redaktorem Mladé fronty a synem bývalého ředitele Prognostického ústavu Valtra Komárka (otce otců).

Absolutní morální nárok je nenaplnitelný a změna režimu se do některých těl zapisuje formou traumatu. Andrej Babiš, úspěšný podnikatel, modelová figura polistopadového tržně orientovaného režimu je v zrcadle antikomunismu perverzně denunciován jako součást režimu předrevolučního, což ho mělo před volbami přesunout do kategorie nevolitelných.

Z podobných důvodů zůstává KSČM nejen nevolitelná, ale pro členy hypotetických koalic též neviditelná. Na možnou koalici ČSSD, KSČM a dalšího subjektu se málokdo vůbec odvážil pomyslet. I pouhá myšlenka na tuto možnost je pro děti Havla nepříjemná a musí být buď vytěsněna, nebo použita ke strategickému oslabení protivníka.

Komunisté jsou jako každá traumatická vzpomínka vytěsněni do nevědomí a i pouhá zmínka může u občansko-demokratického subjektu vyvolat hysterickou reakci. Sociálně-demokratickému subjektu je toto spojenectví zapovězeno tzv. bohumínským usnesením, které spočívá na představě, že odmítnutí spolupráce s levicí ji získá přízeň levicového voliče, a perverzněji pak, že se jí podaří dosáhnout uznání svých pravicově orientovaných oponentů.

Antagonismus, který bychom očekávali mezi ČSSD a ODS je jen zvláštním druhem perverzní touhy a je substituován v podobě symbolického zákazu utvoření koalice s KSČM. Úzkostná neuróza velí zahnat nepříjemnou myšlenku do nevědomí. Ignorovat ji i za cenu obsedantních projevů antikomunismu. Ale pozor, vytěsněné obsahy se vrací v podobě nekontrolovatelných symptomů. Analytické vyrovnání se s minulostí je stále ještě před námi.

Volby jsou potenciálně terapeutickým aktem. Jsou rituálem a psychodramatem. Nastává při nich přechodně převrácení mocenské struktury. Ovládaní získávají dočasně symbolickou moc nad vládnoucími. Tento „rituál vzpoury“ končí v momentu, kdy jsou hlasy sečteny a moc putuje zpět do rukou omezeného počtu zvolených poslanců.

Z hlediska psychiky jsou volby nejen předáním mandátu moci, ale jsou také, podobně jako nový rok, rituálem obnovy času. Odděluje starý, skandály, chybami a korupcí zanešený čas předchozí vlády a otvírá čerstvou nepopsanou plochu budoucnosti. Je to příležitost začít znovu a jinak. Voliči vyjádřili vůli opustit určitou etapu a určitý politický styl.

Podruhé zneuznaná ODS nad „vysvědčením, které jí vystavili voliči“ cítí silnou touhu po uznání odpovídající částí společnosti. Paradoxně jasněji než ČSSD připustila, že s vládou lobbistů poškozující jejich hodnotu v očích voličů nemůže pokračovat dále.

Nevalné vítězství sociální demokracie neumožnilo tomuto subjektu dojít stejného uvědomění. Vítězství nenahrává reflexi. Proto Haškovo křídlo přehlédlo, že voliči potrestali u ODS jeho syndrom kmotra, kterým trpí také ČSSD. Ochota připustit, že voliči odmítli machiavelistický pragmatismus moci v intencích neslavné opoziční smlouvy otcovských figur Klause a Zemana. Figur, které pro sebe získali moc, ale nepřesvědčili.

Nabízí se zde totiž paranoidní představa, že rozdělení pravice bylo od samotného počátku blamáží. Na Komárkově prognostickém ústavu se Klaus se Zemanem dohodli, že si rozdělí pravici a levici a rozestaví všude svoje věrné a provedou ekonomickou a politickou transformaci podle svých představ. V praxi se to dařilo, menší hráče dokázali vyšachovat.

Tito muži dokázali být předsedy stran, premiéry i prezidenty. Iluze demokracie byla na světě, ideový spor pouhé divadlo pro občany. Tihle architekti polistopadového režimu se prostřídali v prezidentských funkcích. Zvolení Zemana prezidentem zajistilo prolongování morálně pochybného pragmatismu moci.

Fantasma konspiračního spiknutí zde nachází živnou půdu. Nelze ji bez dalšího zaplašit. Fakt, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. Opojení mocí dělá s psychikou divy, subjekt snadno podlehne božskému bludu a připadá si jako symbolický falický střed světa.

Ovšem z hlediska zakládající autority polistopadového režimu Václava Havla trpí sami oidipovským komplexem, který se perverzně projevuje zneuznáním jeho „pravdoláskařského“ dědictví. Česká politika se mohla s tímto komplexem rozloučit během posledních prezidentských voleb, pokud by byl zvolen kdokoli jiný než právě Miloš Zeman.

Vlastně se tu objevila příležitost k tomu udělat tlustou čáru za celou érou transformace českého státu. Napomohlo tomu paradoxně i to, že hospodářská kriminalita této éry byla Klausem amnestována před odchodem z úřadu. Akt, který byl občany čten jako znásilnění práva či zneužití moci, byl v perverzním smyslu nabídkou k neutralizaci viny přičítané polistopadovému režimu. Co jsme si, to jsme si, pojďme zapomenout a projevme vůli být spolu.

Voliči v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny odmítli právě způsob cynického pojetí moci opoziční smlouvy aktuálně ztělesněné figurou Miloše Zemana. Když jeho „pravoboček“ SPOZ nedosáhl uznání, hledá přirozeně jinou cestu k naplnění vlastní touhy po udržení vlastní nadvlády. Pomyslel ihned na návrat ztracených synů z ČSSD, ono jim to ostatně udělá radost.

A skutečně někteří, nejistí vlastní hodnotou, okamžitě podlehli touze po otcovském uznání a překotně se vrhli do jeho náruče, tak jak to již udělali po prezidentské volbě. Připočtěme také pud slasti z možnosti přiblížit se moci otce a libido z čistých materiálních požitků. Tato symbolická struktura moci se však obratem odchyluje od principu reality. Za podlehnutí touze totiž hrozí trest od voličů. Pud slasti je provázen pudem smrti.

Prosadí se v ČSSD masochistická perverzní touha v podobě představy sebezničení? Pokud se ČSSD vydá touto cestou, pak bude následovat ODS. Avšak zatímco ta se již rozhodla svou hodnotu zakládat nezávisle, ČSSD opojena bolehlavem nevalného vítězství, hrozí recidivou starých neduhů.

Přitom je zde terapeutické řešení, kterým je příklon k zahájení nové kapitoly české politiky. Sobotka, který vedl stranu do voleb, byl místopředsedou Haškem, ochotným nástrojem prezidenta Zemana vyzýván, aby odstoupil kvůli málo výraznému vítězství strany.

Perverze této situace spočívá v tom, že manichejské křídlo, jež je pravděpodobně pravou příčinou slabšího volebního výsledku, právě využívá této skutečnosti nikoli k uznání podílu odpovědnosti, ale k tomu, aby odstranilo potenciálního otce nové ČSSD a pravděpodobného budoucího premiéra. Perverze Haškova požadavku je zřejmá. Já to nebyl, potrestejte jeho.

Než se projevily schizoidně perverzní sklony v ČSSD, tak chvíli po volbách svitla naděje, že přijde nová kapitola dějin. Avšak špatně skrývané osobní a korporátní zájmy k prezidentovu cynismu loajálních politiků ČSSD hrozí znehodnocením celého terapeutického momentu voleb. Ten by mohl mít podobu konce jedné éry a přechod k době post-transformační: bez privatizací, tunelů, dalších restitucí a antikomunismu.

Nač se stále ohlížet na staré křivdy. Pokud politická kultura dorůstá dospělosti, pak se již můžeme o sebe postarat sami. Bohuslava Sobotku to staví do zašmodrchané pozice. Může z toho vyjít stejně dobře jako poražený i jako vítěz.

Sobotkův zájem nemůže už být čistě osobní, výsledek jeho boje je klíčový pro řešení na celém politickém poli, umožňuje programové vyjednávání, jedině za této podmínky se může ustavit stabilní vláda. To ho samozřejmě vystavuje nebezpečí přecenění jeho role voliči ztotožněním politika s fantazmatem mesiáše.

Konstruktivní cesta není v ustavení nové autority koncentrující moc, ale ve snaze o stabilizaci veřejné a občanské sféry. V tom může Sobotka najít shodnou řeč se snahami o „rekonstrukci státu“ a hnutím ANO. Ve volebních studiích padala slova jako široký konsenzus a hledání programových průniků.

Privatizační fundamentalismus klientelistické ODS a nástup subjektů podnikatelského vrhu je příznakem, že nastává nová situace s legitimní politickou silou nového typu. Noví hráči požadují zahájení nové české politiky. Jsou dosud neznámou. Zjevné je jen odmítnutí dosavadního rozvržení sil a kritika dosavadního způsobu správy státu.

Perverzní strukturu hnutí ANO odkrývá fakt, že za obránce občanů a deklasovaných se vydává miliardář Andrej Babiš, v jehož osobě dochází k potenciálně nebezpečné koncentraci majetku, mediálního vlivu a politické moci. Ještě nevíme, co můžou občané od takových subjektů očekávat, co budou nabízet, čemu budou bránit a co budou takovéto očekávat od občanů.

Jak se zachová k části bez účasti? Jaké mohu být „lidu“ dány záruky, že v modelu firmy nevypadnou ze hry? Co může zamezit manažerským rozmarům předsedy hnutí? Společnost řízená sociálním inženýrstvím je společností náchylnou k deficitu demokracie.

Vládce nad lokální potravinářskou produkcí, a odnedávna, též vládce nad mediální říší znaků, je pochopitelně vnímán s opatrností mezi občany i politickými dinosaury. Zdá se však, že významná část voličů považuje toto riziko za přijatelnější, než pokračování stylu předchozích vládních stran.

Ve fantazijních představách je jistě Babiš chápán jako spasitel. Nebezpečné by ovšem bylo, kdyby se perverzně s touto fantazií ztotožnil. Bude muset přesvědčit, že mu jde o více, než jen o úzce osobní zájmy. To prozradí až řešení praktických otázek týkající se sociální oblasti. Podle toho se pozná, zda se vyhnul jak mesiášskému bludu, tak touze po moci nebo análnímu komplexu touhy po vlastnictví.

Oproti tomu je perverze Okamurova Úsvitu přímé demokracie zcela jiná. Spočívá v nacionalismu strany vedené „Japoncem“. Okamura přichází s dobře znějícím požadavkem trestní odpovědnosti a odvolatelnosti politiků. Ale tento požadavek se snadno může zvrátit v nástroj odstraňování politických odpůrců a přímá demokracie v diktaturu jedné strany. Ve jménu přímé demokracie je potenciálně možné i popravovat. A otcem KDU-ČSL zůstává otec – Bůh.

Naznačená psychoanalýza politického nevědomí může poskytnout vcelku užitečnou interpretaci vztahů mezi jednotlivými aktéry, členy a subjekty povolebního vyjednávání. Klíčově je však uvědomění toho, co je ve hře a není toho vskutku málo. Zaleží teď především na ČSSD, jakou cestou se vydá. Zda cestou prodloužení agónie polistopadového uspořádání moci, nebo zda se chopí příležitosti stát se vůdčí silou při pokládání základů nového uspořádání.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.