Chmury doby předvolební

S výrokem, že ČSSD za současného stavu představuje jedinou naději na změnu k lepšímu, lze s čistým svědomím souhlasit. Aby však nezůstalo u pouhé naděje, je třeba zodpovědět otázku, k čemu ČSSD využila dlouhých sedm opozičních let.

Jeden se nestačí divit. Nejhorší vláda od roku 1989 padla, opoziční ČSSD má vítězství ve volbách téměř v kapse, občanům po osmi hubených letech konečně svitla naděje na lepší příští a kde nic, tu nic. Žádné nadšení se nekoná. Není to paradox nad jiné paradoxní? Anebo je tu vysvětlení, které se běžné logice vymyká?

Opoziční ČSSD
S výrokem, že ČSSD za současného stavu představuje jedinou naději na změnu k lepšímu, lze s čistým svědomím souhlasit. Aby však nezůstalo u pouhé naděje, je třeba zodpovědět otázku, k čemu ČSSD využila dlouhých sedm opozičních let, respektive v jaké formě se nachází.

Po prohraných volbách 2010 dávala strana najevo značný zájem o veřejné mínění a pod heslem „Mluvte nám do toho“ nechávala na svých programových konferencích vystupovat nezávislé intelektuály. To byl velmi dobrý signál.

Pod vlivem nové otevřenosti vznikl programový dokument „ČSSD pro 21. století“, který představoval to nejlepší z myšlenkového spektra ČSSD. Svěží vítr byl spojován se jmény Lubomíra Zaorálka, Jiřího Dienstbiera také Vladimíra Špidly a nového předsedy strany Bohuslava Sobotky.

Předseda strany neváhal promlouvat na protestních shromážděních, která organizovaly občanské iniciativy. Terčem kritiky bylo přirozeně asociální počínání Nečasovy vlády. Sluší se ocenit odvahu a rozhodnost, s jakou nový šéf ČSSD shromážděné ujišťoval, že příští vláda, kterou bude sestavovat ČSSD, zruší schválené asociální zákony.

Byla to doba druhé poloviny roku 2010 a celého roku 2011, během níž vládní pravicové strany zavedly poměry hodné výjimečného stavu. Dle slov Vladimíra Špidly udělaly z republiky jiný stát. Dlužno dodat, že jim v tom nedokázaly zabránit ani donekonečna se řetězící skandály ve vlastních řadách, ba ani vzájemné rozepře. ČSSD v té době získala mnoho voličských sympatií. Třeba podotknout, že sice právem, ale bez zvláštní námahy.

Časem se – jak už to v nenormálních situacích chodí – ČSSD unavila a na povrch vypluly staré bolesti. Závažné rozpory mezi obrazem strany utvářeném jejím vedením a regionálními organizačními články, tradiční partajničení, v němž jde o loajalitu více než o cokoliv jiného, a politické bafuňářství zakořeněné v časech Miloše Zemana.

Neshoda dobře míněných proklamací s praxí byla nejvíce patrná na neochotě začlenit nezávislé osoby (například Annu Šabatovou) do vlastních struktur. Nemalé potíže byly patrné při výběru prezidentského kandidáta.

Politické faux pas svého druhu, avšak se značným dopadem na lidi chovající úctu k duchovním hodnotám, byl plakát ČSSD, na němž světská ruka předává měšec ruce duchovního. Něco tak pokleslého a upomínajícího na éru stalinismu by nečekal ani zastydlý antikomunista od KSČM.

Ze současné ČSSD, která se od sociální demokracie z května roku 2010 v ničem podstatném neliší, může mít její kriticky uvažující volič jen omezenou radost. Na kandidátkách do všech krajů není k nalezení jediný z nezávislých levicových intelektuálů vystupujících na někdejších programových konferencích.

Chybí tam i příkladný sociální demokrat evropského střihu, Vladimír Špidla, stejně jako symbol pozitivních proměn v ČSSD, Jiří Dienstbier. Naopak, na druhém místě pražské kandidátky figuruje účastník někdejší topolánkovské podnikatelské mise v Toskánsku, Milan Urban…

I při všech rozpacích nad ČSSD, které jsou spolupříčinou předvolební chmurné nálady, je ČSSD stranou, kterou lze s čistým svědomím volit. Nejen proto, že s přihlédnutím k realitě nic lepšího na výběr není, ale proto, že ČSSD je stále stranou evropského typu s jistým ideovým étosem.

Jistěže je bláhové si představovat, že by případná vláda vedená ČSSD otočila poměry v zemi o 180 stupňů a že by během jednoho dvou volebních období vybudovala fungující stát. Na to je, a ještě dlouho bude, příliš slabá. Důvody slabých politických reprezentací v celé Evropě však leží mimo politické strany, ba i mimo volené politické reprezentace států samotných.

Chaos a zmatenost jako nástroj předvolební propagandy
Ve starověkých kulturách Blízkého východu, které předcházely době biblické, existoval značný strach z neznáma. Tím nejhorším, do čeho mohli obyvatelé tehdejších říší upadnout, byl chaos. Ďábel a satan představoval svrchovaného vládce chaosu. Upadnout do chaosu znamenalo nerozpoznat dobro od zla, pravdu od lži a skutečnost od fikce.

S chaosem se člověk nesetkává jenom tam, kde stojí tváří v tvář nevysvětlitelnému, ale i tam, kde nedbá na pravidla řádu, jenž mu skýtá bezpečnou orientaci. Takový řád člověku říká nelži, neslibuj nesplnitelné, nezatajuj svou minulost a mnoho dalšího.

A protože se řádu, který nás přesahuje, pramálo držíme, ocitáme se stále více v říši chaosu. Důsledkem je zmatení. Nevíme čemu a komu věřit. Podívejme se, jak se chaos projevuje v postojích občanů ke stranám, jež se ucházejí o jejich volební přízeň.

Lidé, kteří zbohatli díky státu, jenž se stal rájem zlatokopů, nás přesvědčují o tom, že takový stát je zcela špatný a je třeba jej od základu změnit. Dokáží to prý jenom oni. Svým „makáním“, jímž v tom špatném státě dospěli k údajně spravedlivému mnohamiliardovému majetku. Že protimluvům tohoto druhu značná část voličů věří, je jen důkazem chaotického stavu jejich mysli.

Jiní, kteří dosud pracovali jen a jen pro vlastní profit, nám zase namlouvají, že od momentu, kdy je zvolíme, už budou pracovat výhradně pro dobro všech. Mají prý metody, které si vyzkoušeli v byznysu a lze je bez rozpaků aplikovat a na stát. Jenom nám zapomněli sdělit, že úspěch jejich podnikání měří naditostí vlastních peněženek a ničeho jiného. Možná to ale sdělit mohli, protože voličům, jimž taková „logika“ nepřipadá podezřelá, to dozajista nevadí.

Máme také strany, které stojí a padají s antikomunismem. Prý je to stále to nejvážnější nebezpečí a největší zlo, které kdy na světě bylo. Zažehnávat jej je prý nutno za každou cenu. Libovolnou mírou sociální nespravedlnosti počínaje a zapřažením církví do žebřiňáku pravicového fanatismu konče.

Nic na tom, že strana nejvíce posedlá antikomunismem dělala komunistům během čtyřicet let jejich vlády národně frontovní stafáž… Na to si ovšem skalní volič dotyčné strany ne a ne vzpomenout.

Za zvláštní volební úvahu stojí také strana, která se chystá zachraňovat demokracii. To je vpravdě čin hodný prozřetelnosti. Škoda jen, že si projevů puntičkářského trvání této strany na vládě lidu dosud málokdo všiml. Možná proto, že lid zdecimovaný sociálními škrty a podrobený v případě nezaměstnanosti nuceným pracím, dosud nezaznamenal, jak si při tom všem utrpení demokraticky vládne.

Nicméně i tato strana, jejíž dva ministři - jeden financí a druhý práce a sociálních věcí - se proslavili svým cynismem, nebude mít nouzi o voliče. Je totiž znakem chaosu, že zhoršení vyvolává touhu po ještě větším zhoršení. Díky Bohu, ne u všech.

Pak tu máme stranu, jejíž předseda si stoupne před stovkou posluchačů, kteří nepřišli kvůli němu, ale kvůli Hugo Chávesovi, a bez patřičných souvislostí začne publiku vykládat o tom, že papež František – někdejší to agent argentinské junty - je pokračovatelem nacisty Benedikta XVI. Nuž ani četným voličům této strany taková lež, demagogie a nenávist, srovnatelná s nejpodařenějšími kousky stalinských politruků, neubere nic z jejich neotřesitelného přesvědčení.

Skoro na závěr si ponechme stranu, jíž z někdejšího bohatého repertoáru, jímž zdůvodňovala vlastní nepostradatelnost, zbylo jediné: lež. A tak nám nabízí premiérku pro špatné časy. Nic na tom, že občany do nich zavedla vykonáváním funkce předsedkyně dolní sněmovny během posledního volebního období. Větší absurdnost si už představit nelze, pokud jsme ovšem nepřijali „zákony“ chaosu, v němž je možné úplně všechno. Také to, že tuto stranu bude ještě někdo volit.

Největším šampiónem světa chaosu je ovšem apel na zvednutí hlavy vzhůru. Nevydává jej nikdo jiný, než člověk, který dvacet tři let zastával nejvyšší ústavní funkce v zemi. Jaksi nám tím dává na vědomí, že to byl on, kdo se dvacet tři let podílel na svěšování našich hlav, aby nyní, kdy náhle prozřel, nám vyčinil za naši slabost a sklon k rezignaci.

Totéž nám z vděku ke svému někdejšímu šéfovi a ze zkušeností z voleb všeho druhu sděluje i známá šampiónka v počtu volebních kandidatur. Jak objevné a následováníhodné pro voliče kultu osobnosti.

Překvapení v SPOZ
Důvodů k optimismu z výsledků voleb, které lze zatím jen tušit, není při střízlivém pohledu mnoho. Vzhledem k tomu, že značná část voličů je zmatena a jen malá část z těch, kteří minule volili proti vlastním zájmům, se poučila, je až příliš mnoho možného. I proto ta chmurná nálada. Jedno je však nemožné. Dosáhnout toho, aby se o věcech občanů rozhodovalo také mezi občany a ještě k tomu s ohledem na dobro všech.

Na to si budeme muset počkat minimálně do chvíle, kdy poměry ve velkých evropských státech dospějí tak daleko, že současný globální systém postavený na žití jedněch na úkor druhých, vezme za své. Co bude potom, se bude odvíjet od toho, jak bude připravena Evropa a s ní i my. Takto nazíráno, není výsledek nadcházejících voleb lhostejný.

Myšlenkou na budoucnost, která bude stát na jiných principech než neudržitelná současnost, se dlouhodobě zabývá Ilona Švihlíková. Její kandidatura na prvním místě kandidátky SPOZ v kraji Vysočina stojí za mimořádnou pozornost. Ilonu Švihlíkovou lze vedle Jana Kellera označit za největší osobnost z řad kritiků stávajícího globálního uspořádání.

Ilona Švihlíková, stejně jako Jan Keller, nezůstávají pouhými kritiky, ale vědí dobře, co je třeba dělat. Jako by vedení SPOZ, od něhož to zřejmě málokdo čekal, pochopilo to, čemu se jiné strany brání: uvést do nejvyšší politiky ty, kteří politiku dělat chtějí, jsou mimořádně znalí věci, avšak nemíní se zbavit nezávislosti.

Nevede právě tudy cesta z krize politického systému postaveného na politických stranách? Ostatně právě v nedůvěře lidí v samotnou schopnost stran spravovat věci veřejné spravedlivě tkví pravý důvod pochmurné předvolební nálady. Volební výsledek SPOZ na Vysočině a potažmo v celé republice bude pravděpodobně lakmusovým papírkem dalšího politického vývoje u nás.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Vyleťale, můžu se na něco zeptat? Pátek, 25.Října 2013, 17:48:40

Když píšete, že "ve starověkých kulturách Blízkého východu, které předcházely době biblické, existoval značný strach z neznáma", znamená to, že v době biblické strach z neznáma už neexistoval? Ptám se jen tak ze zvědavosti...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.