Vláda pravicových stran za poslední dvě volební období zakončila období bezpáteřnosti a marasmu v politice, které brzy po listopadu 89 nastartovala ODS v čele s Václavem Klausem. A kterému neméně napomohla ČSSD s předsedou Milošem Zemanem v době opoziční smlouvy.

Politika té doby sebou jistě přinesla i mnoho pozitivního, její hlavní rys však spočívá v nechtěné diskreditaci demokracie. Namísto návratu k Masarykovským hodnotám přinesla vyvrcholení mravního pokřivení, kterým naše společnost trpěla především kvůli komunistickému režimu.

„Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu,“ znělo jedno z proslulých předlistopadových hesel. Režim to drobné rozkrádání víceméně toleroval výměnou za sklopení hlavy a mlčení. Po listopadu už nerozkrádali „všichni a v malém“, ale jen ti předurčení, a to ve velkém, jak plyne z logiky věci.

Chvíli jsme měli dojem, že lámání páteří je konec, ale jen do momentu než jsme zjistili, že nový režim, stejně jako ten starý, vyznává Marxovu zásadu o ekonomické nadstavbě. I nadále to byla ekonomika a hospodářství, které bylo nejdůležitějším prvkem a mělo určující charakter společenského dění. Spravedlnost, solidarita s potřebnými lidmi, právo, morálka, kultura… vše ostatní krom ekonomiky, finančnictví a hospodářství se stalo druhotným.

Nový režim plně využil vykořenění, které způsobila předchozí nacistická a komunistická politika. Totalitní doba zcela zničila základy křesťanského humanismu i humanismu vůbec, potlačila i vnitřní hodnoty, které sebou nese víra v Boha, kolektivizací odcizila lidi půdě a vztah ke krajině smrskla na občasné sázení stromků.

Úspěch se i dnes měří finanční či ekonomickou výhodností. Úspěšný je ten, kdo vydělá více než druhý, kdo se díky ostrým loktům dostal na vyšší post, nikoli ten, kdo, například, pomáhá druhým.

Spokojený „nemůže být“ ten, kdo pobírá nízký plat a nemá žádný majetek, protože i spokojenost (neřku-li: štěstí) je podmíněna tímto pohledem na úspěch.

„Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš,“ napsal více než výstižně v jednom ze svých písňových textů Michal Horáček (a skvostně jej zazpíval Richard Miller).

Namísto všudypřítomné propagandy komunistické nastoupila všudypřítomná propaganda konzumistická, namísto ideologického vymývání mozků přišlo vymývání mozků v zájmu „vyvolených“ skupin a jednotlivců.

Z člověka se již před desetiletími stal objekt, manipulovaný prostřednictvím médií. Lidé v listopadu 89 opustili rudé stádo, aby se zanedlouho poté poslušně zařadili do stáda údajně barevného.

Zájmy chudších lidí šly stranou. Jde přeci o lidi neúspěšné, kteří ostatní brzdí, pokud na nich rovnou neparazitují. Na důchodce se mladí lidé dívají skrz prsty, protože „kvůli jejich důchodům není dost peněz pro ně“.

Zdravotně postižení „parazitují na těle společnosti“ také, takže je třeba jim ubrat na prostředcích, které jdou ze státní kasy, což nám v Nečasově vládě názorně předvedla TOP 09 s ODS a VV (LIDEM).

O Romech a bezdomovcích se hovoří jako o obtížném hmyzu, který je třeba přemístit z dohledu, pokud ne rovnou postříkat hubícím sprejem. Je marno opakovat, že zneužívání sociálních dávek je zanedbatelné a že solidárností s nejchudšími si společnost udržuje potřebnou stabilitu. Lidé přestali používat rozum, namísto toho se řídí emocemi. Bezvýchodnost a frustrace narůstají a s nimi i závist a nenávist.

Lidská práva nehrají v politice významnou roli i proto, že přednost má kšeftaření s Ruskem a Čínou. Slyšeli jsme to od Nečase i od Mládka - další důkaz toho, že nános nemorálního marastu je záležitostí politiky jako takové, nikoli pravice, nebo levice.

Ti, kteří pěstují rektální horolezectví vůči ruským mocipánům, vyznačujích se kágébáckou mentalitou, se již netrpělivě chystají na (spolu)vládnutí, aby českým zastáncům lidských práv mohli lépe zatnout tipec.

Ohled k přírodě, krajině odpovídá ohledu k lidem. Prolomíme limity těžby hnědého uhlí, protože je to českým národním zájmem, tvrdí zastánci oné ekonomické nadstavby, opět napříč levicí a pravicí. Ve skutečnosti jde opět o zájem energetické lobby či její části. Lidem chtějí vzít domovy a s nimi i tu spokojenost a vztah k místu, protože ekonomický zájem několika jednotlivců je těmto hodnotám nadřazen.

Amorálnost, beztrestné rozkrádání a tunelování, posun od humanismu a lidských práv směrem k bezskrupulóznímu kšeftaření, obohacování na úkor ostatních, prvky nacionalismu a xenofobie, klientelismus, korupce, špatná politická kultura, arogance moci, neschopnost dělat politiku podle potřeb lidí… je to vina právě takovéhle politiky, že roste nedůvěra v režim, kterému se u nás říká „demokratický“, že roste obliba autoritářství a volání po vládě tvrdé ruky, že roste zášť a sklony k primitivním řešením složitých věcí a s tím i sklon k násilí.

Jak již řečeno, ta doba končí a začíná období hledání. Již minulé volební období se do vlády dostala strana, Věci veřejné, která před tím nebyla v Parlamentu. I nyní v Poslanecké sněmovně pravděpodobně zasednou nové politické subjekty, možná i některé z těch, které oplývají populismem a šovinismem.

Prvotní problém ovšem nespočívá v populismu a populistech, ale v onom způsobu provádění politiky vůbec, tedy i demokraty. Volba zavedených velkých stran sebou do budoucna nenese naději na zlepšení, protože si zatím nejsou schopny přiznat vlastní odpovědnost za stav společnosti a vyvodit z toho nějaké poučení.

Většina voličů si nejspíš uvědomuje, že s populisty ve vládě by to bylo ještě horší, zároveň ale čím dál více ztrácejí chuť volit ČSSD, ODS či TOP 09, protože ty představují politiku dosavadní. Horký favorit voleb, ČSSD, je toho dobrým důkazem: vnitřně rozhádaná strana, v níž se perou klientelistické a kmotrovské zájmy (pevně opřeny o Zemana) se slušností.

Voliči se proto snaží hledat nějaký kompromis, který by mohl nabídnout východisko z této pasti.

Nikdo neví, kam se během následujících let posuneme. Zatím to vypadá, že kyvadlo dějin nás vrací nazpět, směrem k nějaké formě autoritářství či populismu. Nápovědou je chování většiny ke společenským menšinám a legitimizace extremismu, které je velmi varovné.

Společenská atmosféra se postupně zhoršuje již několik let a vypadá to, že není nic, co by to mohlo zastavit. A zdá se také, že je to právě experimentování v podobě volby neparlamentních stran, které může vést k nápravě uvnitř stran tradičních. Všechny ostatní způsoby, které by mohly vést k poznání politiků, že ke svobodě patří i odpovědnost, v tomto směru u nás bohužel selhaly.