Přijít k volbám nestačí

Prosba stran voličům, aby přišly k volbám, nepřímo říká, že mimo volby nechtějí, aby se občané do politiky zapojovali. K dobrému fungování politiky je ale právě toho třeba. Ukázat stranám, že demokracie nepatří jim, nýbrž občanům.

V Česku se rychlostí krysích vrhů množí nové politické subjekty jdoucí do voleb. Častým tématem předvolebních debat je, zda volit „staré“ či „nové“? Ty, kteří už mají s politikou zkušenosti, ale zároveň jsou podepsáni pod řadou skandálů a kauz nebo ty, kteří mají doposud čistší štít, ale jsou obviňováni z populismu, extremismu nebo toho, že vlastně ani nejsou stranami, nýbrž podnikatelskými projekty? 

Demonstruje to například komentář Martina Fendrycha z 18. října na Aktuálně.cz, podle jehož názvu „vymetači sajrajtu změnu k lepšímu nepřinesou.“ V tom má Fendrych pravdu, ovšem slibnou úvahu v závěru uzavře klasickou výzvou „volte správně.“

V tom se příliš neliší od stran, které voliče nabádají, aby volil rozumem (Okamura), odpovědně (TOP 09), pro budoucnost dětí (ANO) a podobně jinými slovy, aby volil právě tu jejich stranu, jejíž billboard si čte. I sebelépe míněná výzva „volte správně“, která není spojena s žádnou stranou, je obvykle vedena konkrétní představou toho, co je to „správně.“

Je legitimní, že každý máme svoji představu o správnosti volby, ale od toho, aby nás přesvědčovaly, že ta jejich je ta správná, jsou tu strany. Intelektuálové a komentátoři by měli upozorňovat na slabiny v jejich argumentaci, ne více či méně skrytě plédovat za staré či nové, pravé či levé, zelené či rudé.

Já také pochopitelně svou osobní volbu mám. Nicméně místo ní považuju za smysluplnější hájit postoje, které mě k ní vedou a které nejsou podstatou stranické soutěže. Jinými slovy měla by je v Parlamentu prosazovat každá strana.

Nebát se a nekrást
Mám tím na mysli klíčové právní normy, jejichž absence činí z České republiky nevyspělou, neplnohodnotnou demokracii. První a základní, jíž také Česká televize vhodně věnovala část debaty s pražskými volebními lídry, je zákon o státní službě (služební zákon, zákon o úřednících).

O významu této normy už bylo řečeno a napsáno mnoho a nemá smysl to zde opakovat. Podstatné je, že se nejedná o štěpící téma mezi pravicí a levicí, konzervativci a liberály nebo amerikano- a rusofily. Jedná se o něco, na čem by se všichni demokratičtí politici měli shodnout. Téměř všechny strany také navenek vyjadřují vůli tento zákon a jeho účinnost prosadit.

Z falešných slibů lze v tomto případě účinně usvědčit opravdu jen ty „staré,“ ovšem „noví“ nevzbuzují o nic větší důvěru vzhledem k tomu, jak málo toto téma akcentují, stručně: Okamura omílá přímou demokracii a „nepřizpůsobivé“, Babiš zaměstnanost a peníze a Zemanovci to, že zastavili Kalouska. Ze stran nejsilnější, avšak celkově chabý, hlas za prosazení této normy zaznívá od Strany zelených.

Tento zákon sám o sobě nestačí, je však prvním ze souboru opatření, která by v Česku měla nastavit funkční a korupci maximálně omezující pravidla fungování politiky. Na nekonsolidovanost české demokracie mj. ukazuje právě to, že téměř 25 let po jejím ustavení stále řešíme, jakou podobu by měla mít a jestli to, co máme, je plnohodnotná demokracie nebo není.

Stačí se podívat za hranice. Řeší snad v USA, Německu nebo Španělsku, zda prezident má právo jmenovat „svou“ vládu, zda ten či onen úředník byl vyhozen ze služby v souladu se zákonem nebo zda se privatizace určitého podniku provedla či neprovedla košer? Občas ano, ale jedná se o výjimečný defekt a ne charakteristický rys systému jako u nás.

Předvolební apel mého článku tedy není, volte tu či onu stranu, kroužkujte Ferdu nebo Tondu. S nadsázkou řečeno – volte, koho chcete. Dokud bude systém nastaven, tak jak je teď, pak tím skutečně rozhodujete především o tom, kdo si v politice nakrade. Rozhodující není, koho teď budeme volit.

Klíčové je, abychom my, občané, donutili Poslaneckou sněmovnu, ať už ji obsadí kdokoliv, aby schválením příslušných zákonů nastavila pravidla hry. Která za prvé maximálně znesnadní korupci a rozkrádání státu. Za druhé na minimum omezí zbytečné mocenské půtky mezi exekutivou a kraji, prezidentem a vládou, vládou v demisi a opozicí, Senátem a prezidentem a podobně. Lze si vzpomenout na mnohé.

Teprve potom budou na místě apely, volte ty či ony, teprve potom bude správný čas se přít, zda je vhodná taková nebo maková výše DPH, účast na zahraničních vojenských misích nebo jaký zvolit přístup k menšinám.

Není to zase tak těžké
Leckdo může namítnout, že nemá čas prosazovat zákon o státní službě nebo dejme tomu tolik potřebné konstruktivní vyjádření nedůvěry, protože musí vydělávat, studovat, starat se o děti a podobně. Jenže významná politická změna připravující politickou elitu o část jejích výsad se v historii nikdy neudála bez tlaku zdola.

Ať už šlo o rozšiřování volebního práva, zrovnoprávnění černochů s bělochy, žen s muži nebo pád komunismu. A koho by přitom ještě v 70. letech napadlo, že dnes bude v čele USA prezident tmavé pleti nebo koho by ještě na jaře 1989, když Václav Havel seděl ve vězení, napadlo, že koncem téhož roku bude zvolen hlavou Československa?

A s protikorupčními zákony a funkčními pravidly hry pro demokracii je to podobné, jen se nesmí házet flinta do žita. Ani zdaleka ne dokonalý, ale aspoň nějaký první krok na cestě tímto směrem představuje projekt Rekonstrukce státu soustředící se na protikorupční opatření a hlavně přibližující je občanům. Tím se snaží vyjít vstříc oné částečně oprávněné námitce řady občanů „nemám čas to sledovat a orientovat se v tom“.

Cesta jak ze začarovaného kruhu, kdy volba mezi stranami znamená hlavně volbu, kdo bude v politice krást a exhibovat, existuje. Jen je třeba mít odvahu se po ní dát a informace, jak to udělat. Výhodou demokracie a důkazem, že ji v ČR máme, je, že nám často sice neusnadňuje, ale ani nebrání se po této cestě vydat. Stojí za to této nesamozřejmé šance využít.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.