Máte-li politické ambice, stačí si koupit fanoušky na sociálních sítích a poslaneckou lavici máte jistou. Jak to? Funguje to jednoduše: ten, kdo vykazuje činnost na sociálních sítích, budí pozornost. Na vysokém počtu příznivců přece musí něco být!

Na „nakoupené“ fanoušky se pak logicky nabalují skuteční příznivci nebo jen zvědavci, často také odpůrci, kteří chtějí příznivce odradit. A už to jde samo, o subjektu se začíná stále víc mluvit, rozruchu na sociálních sítích si všimnou média, zmíní se o tom a osloví tak všechny, kdo se na internetu a sociálních sítích příliš často nepohybují.

Nerozhodnutým a váhavcům se tak začne rýsovat alternativa — vždyť na tom velkém zájmu veřejnosti musí něco být! Preference stoupají, zástupci strany se dostávají stále častěji ke slovu, účastní se předvolebních debat. Nemají program? Říkají nesmyly? Chovají se arogantně?

Nevadí, něco na té velké podpoře veřejnosti přece musí být... Slušnější politické alternativy, které staví na skutečných, nenakoupených příznivcích, logicky ztrácejí; voliče totiž ženou obavy, že jejich hlas propadne, k tomu horšímu, ale zdánlivě silnějšímu.

Často se vyzdvihuje fakt, že žijeme v informační společnosti a cílem každé demokratické společnosti i její reprezentace by mělo být své jednotky, voliče, občany, tedy lidi v tomto směru vzdělávat a jejich informovanost podporovat. Proč se to ve skutečnosti neděje?

Respektovaný francouzský filozof Michel Foucault ve svých teoriích o diskursu (zjednodušeně promluvách) uchopuje tento jako nástroj moci. „Pravdu má ten, komu je za pravdu dáno.“ Právo veřejně promlouvat s patřičným akcentem na „pravdivost“ tvrzeného, dává těmto promluvám punc opravdovosti a síly. A řečníkovi se dostává sluchu, i když říká hlouposti.

Politici k nám promlouvají z billboardů, z médií, z nichž některá o sobě stále tvrdí, že jsou veřejnoprávní, z periodik, kde strany inzerují, nebo je ovládají struktury, které za stranami stojí. Nově teď někteří politici vlastní média napřímo.

Piráti používají v jednom ze svých hesel i to, že internet je jejich moře. Politické strany staré doby nyní internet uchopily a snaží se na něj vyzrát způsoby, na jaké jsou zvyklé ze svého starého světa. Udělaly to v roce 2010, na přelomu let 2012 a 2013 během volby prezidenta a teď nanovo v průběhu předčasných voleb do poslanecké sněmovny. Ty se totiž jistou měrou odehrávají na sociálních sítích.

Řada lidí sociální sítě využívá, zapojuje se do diskusí, často velmi aktivně, dokonce s cílem přetáhnout další diskutující na svou stranu. Velmi intenzivně sledují zpravodajství, ze kterého se jim může zdát, že kandidující strany skutečně onu sílu mají. Sílu — nebo jen peníze a dobrou strategii manipulace?

I kritický volič se však často v poslední chvíli před volbou zasekne a projeví se jakási živočišná tendence, jít se silnějším, podobně jako se zcela nelogicky sklánět před potomky aristokracie, která je jindy než dříve údajně lidu blíže.

Počty fanoušků na sociálních sítích

Počty fanoušků jednotlivých stran na sociálních sítích vůbec nic nevypovídají o volebních preferencích. A stejně tak ani sofistikovanější lajkování (z anglického „like“) a retweety. Mohou ale mít vliv na to, zda je strana vnímána jako silná nebo slabá, resp. jako relevantní pro úvahy, komu dát hlas. Vyšší koncentrace fanoušků láká další stranické „příznivce“ z několika důvodů: