Máte-li politické ambice, stačí si koupit fanoušky na sociálních sítích a poslaneckou lavici máte jistou. Jak to? Funguje to jednoduše: ten, kdo vykazuje činnost na sociálních sítích, budí pozornost. Na vysokém počtu příznivců přece musí něco být!

Na „nakoupené“ fanoušky se pak logicky nabalují skuteční příznivci nebo jen zvědavci, často také odpůrci, kteří chtějí příznivce odradit. A už to jde samo, o subjektu se začíná stále víc mluvit, rozruchu na sociálních sítích si všimnou média, zmíní se o tom a osloví tak všechny, kdo se na internetu a sociálních sítích příliš často nepohybují.

Nerozhodnutým a váhavcům se tak začne rýsovat alternativa — vždyť na tom velkém zájmu veřejnosti musí něco být! Preference stoupají, zástupci strany se dostávají stále častěji ke slovu, účastní se předvolebních debat. Nemají program? Říkají nesmyly? Chovají se arogantně?

Nevadí, něco na té velké podpoře veřejnosti přece musí být... Slušnější politické alternativy, které staví na skutečných, nenakoupených příznivcích, logicky ztrácejí; voliče totiž ženou obavy, že jejich hlas propadne, k tomu horšímu, ale zdánlivě silnějšímu.

Často se vyzdvihuje fakt, že žijeme v informační společnosti a cílem každé demokratické společnosti i její reprezentace by mělo být své jednotky, voliče, občany, tedy lidi v tomto směru vzdělávat a jejich informovanost podporovat. Proč se to ve skutečnosti neděje?

Respektovaný francouzský filozof Michel Foucault ve svých teoriích o diskursu (zjednodušeně promluvách) uchopuje tento jako nástroj moci. „Pravdu má ten, komu je za pravdu dáno.“ Právo veřejně promlouvat s patřičným akcentem na „pravdivost“ tvrzeného, dává těmto promluvám punc opravdovosti a síly. A řečníkovi se dostává sluchu, i když říká hlouposti.

Politici k nám promlouvají z billboardů, z médií, z nichž některá o sobě stále tvrdí, že jsou veřejnoprávní, z periodik, kde strany inzerují, nebo je ovládají struktury, které za stranami stojí. Nově teď někteří politici vlastní média napřímo.

Piráti používají v jednom ze svých hesel i to, že internet je jejich moře. Politické strany staré doby nyní internet uchopily a snaží se na něj vyzrát způsoby, na jaké jsou zvyklé ze svého starého světa. Udělaly to v roce 2010, na přelomu let 2012 a 2013 během volby prezidenta a teď nanovo v průběhu předčasných voleb do poslanecké sněmovny. Ty se totiž jistou měrou odehrávají na sociálních sítích.

Řada lidí sociální sítě využívá, zapojuje se do diskusí, často velmi aktivně, dokonce s cílem přetáhnout další diskutující na svou stranu. Velmi intenzivně sledují zpravodajství, ze kterého se jim může zdát, že kandidující strany skutečně onu sílu mají. Sílu — nebo jen peníze a dobrou strategii manipulace?

I kritický volič se však často v poslední chvíli před volbou zasekne a projeví se jakási živočišná tendence, jít se silnějším, podobně jako se zcela nelogicky sklánět před potomky aristokracie, která je jindy než dříve údajně lidu blíže.

Počty fanoušků na sociálních sítích

Počty fanoušků jednotlivých stran na sociálních sítích vůbec nic nevypovídají o volebních preferencích. A stejně tak ani sofistikovanější lajkování (z anglického „like“) a retweety. Mohou ale mít vliv na to, zda je strana vnímána jako silná nebo slabá, resp. jako relevantní pro úvahy, komu dát hlas. Vyšší koncentrace fanoušků láká další stranické „příznivce“ z několika důvodů:

•sledují, kam se vyvíjí názory potenciálních voličů daného subjektu

•následují většinu, tzv. bandwagon efekt

•hlídají, kdo konkrétně sympatizuje či nesympatizuje s daným subjektem

•monitorují subjekt, který volit nechtějí, eventuálně ho považují za škodlivý či nebezpečný

•využívají možnost oslovit velký počet lidí

•svým lajkem dávají najevo, koho preferují

Média se však při referování o posilování či oslabování stran často omezují právě jen na počty fanoušků, přitom veřejných dat je podstatně více. Například ta nejzákladnější: dění na sociálních sítích se v porovnání s celým (českým) internetem odehrává jen z 20 %.

Sociální sítě jsou ale snadno přístupné i snadné na ovládání. Nebo na získávání vyjádření politiků (jejich statusů). A proto novináře přitahují. Získat relevantnější data už totiž není tak snadné. Přehlížení důležitých dat i na sociálních sítích je však bohužel velmi rozšířený jev, který má v konečném důsledku velký vliv na samotné výsledky voleb.

V lepším rozlišení tabulka ve fotogalerii v záhlaví článku.

Co média přehlíží? Například skutečnost, že Strana práv občanů má nejsilnější skupinu podporovatelů na Facebooku ve věku 18-24 let a z ČR jich pochází pouhých 60 %. Zbytek fanoušků je zejména z Turecka, Brazílie, Argentiny. Dává to smysl? Samozřejmě nikoli, a právě tato data by měla vést voliče, zejména pak novináře, kteří o volbách referují, k velké obezřetnosti.

Zajímavý úkaz je také facebooková stránka hnutí ANO. Fanoušci opět ve velmi nízkém věku, což ale vůbec neodpovídá v diskusích, kde jsou nejaktivnější lidé viditelně starší než 18-24 let. Při porovnání s ostatními poctivějšími stranami pak u hnutí ANO velmi zarazí další věc.

Lídr hnutí Andrej Babiš je původem Slovák a zatímco KDU-ČSL našla na Slovensku skoro sedmiprocentní podporu, Piráti 2,5 %, ČSSD 2 %, Zelení 1,2 %, podpora Babiše je ze Slovenska prakticky nulová. Jeho příznivci často mluví o charismatu, pracovitosti, poctivosti svého lídra, avšak toto „charisma“ ho nenásleduje ani z jeho rodné země, kde stále podniká, ani z Německa, kde prý je rovněž „váženým podnikatelem“, jak o něm říkají fanoušci.

Okamura má fanoušky v Demokratické republice Kongo, Babiš zase z konstantního počtu zemí, kde mu úměrně přibývají... dobří jsou také „voliči“ v Indonésii a samozřejmě Turecko, které podporuje logicky Zemanovce.

Slovník fanoušků

Dalším důležitým ukazatelem je slovník fanoušků konkrétních stran. Čím je chudší, tím spíš lze předpokládat, že nejde o skutečné příznivce, ale placenou skupinu. Jak se pozná chudý slovník? Fanoušci nijak neargumentují, vyhýbají se otázkám, čím je jejich favorit přesvědčil. Omezují se na prostá sdělení typu „volím Úsvit“ nebo hesla „ANO je naděje“.

Uvedené příklady samozřejmě naznačují, které strany mají fanoušky s nejchudším slovníkem. Jsou to právě hnutí ANO a Úsvit. Zde se dokonce nabízí otázka, zda za klávesnicemi sedí lidé, nebo jen roboti kopírující předpřipravené texty.

Aktivita v diskusích

Na tom, jak aktivně strana či hnutí vystupuje v diskusích, se dá rovněž vypozorovat mnoho. Omezuje se výhradně na pochvaly těch, kdo tvrdí, že ji budou volit? Nechává svobodně vyjádřit své kritiky? Reaguje v diskusích agresivně, nebo slušně? Nijak nereaguje?

Patrně všechny strany občas zasáhnou do diskuse a mažou například vulgární výkřiky. Ale například Strana práv občanů maže celé bloky příspěvků, stejně jako hnutí Úsvit. KSČM naproti tomu v diskusích zase nereaguje vůbec. Jsou ale i sofistikovanější metody, jak umlčet nebo aspoň omezit v projevu své kritiky: je možné nenechat je nic vkládat na zeď (ODS, TOP 09), je možné je hromadně nahlašovat pro porušování pravidel a docílit jejich blokování (hnutí ANO).

Jak to funguje? Skupina příznivců nahlásí nepohodlného kritika provozovateli sítě s tím, že kritik údajně porušuje pravidla diskuse. Facebook samozřejmě nic takového neprověřuje, pro něj důležitý ukazatel počet „nahlášení“, chcete-li „udání“. Kritikovi pošle vzkaz, že jeho příspěvky porušují pravidla (jsou nevhodné, obtěžují atp.) a znemožní mu publikovat texty i odkazy na různé zprávy, videa apod. Kritik je umlčen.

Kolik stojí milion fiktivních zhlédnutí videa na YouTube?

Rozhlasové zpravodajství BBC — Newsbeat letos vydalo zprávu o výsledcích svého šetření, ze kterého vyplývá, že si řada hudebníků kupuje falešné fanoušky, počty zhlédnutí, Twitter followers a také již zmíněné „lajky” na Facebooku.

Facebook přitom jasně říká, že nakupování fanoušků je v příkrém rozporu s pravidly. Jak vidíme, některé české politické strany v porušování pravidel a podvádění voličů nezůstávají pozadu. A že to funguje, vidíme skvěle právě u hnutí ANO. Nemusí mít volební program, lídr nemusí argumentovat, zmínit jediné konkrétní opatření, po celou dobu si vystačí jen s kritikou předchozích vlád.

Síla, kterou mu dává pouhý počet „lajků“, je obrovská. Není však nezlomná a političtí šíbři se logicky obávají a rádi by ovládli Internet. Nezajímavá v tomto ohledu není ani kauza TOP 09, ve které existuje důvodné podezření masivního nákupu „lajků“ nebo raketový nárůst popularity ANO na síti v posledních týdnech. Byl skutečně Youtube video klip s knížetem tak oblíbený, že se držel v hitparádě YouTube na prvních místech? 

Piráti neumí zasáhnout do mainstreamových médií koupených konkurenčním kandidátem, nenakupují velké inzertní plochy, nenutí novináře psát, co by jim (Pirátům) vyhovovalo. Na Internetu jsou ale jako doma — a tady je oblafnout nejde.

Využiji tento prostor ještě k jedné věci, a to pro reakci na „signály“ vycházející z hnutí ANO. V klasickém médiu totiž jaksi není vždy prostor na vyřčené manipulace reagovat. Pan Babiš se v médiích opakovaně lživě vyjádřil, že spolupracuje s Piráty.

Asi bych o tom jako předseda něco věděl. Proč to dělá? Aby se porval o naše nerozhodnuté voliče? PR tým mu evidentně funguje dobře. Pan Babiš si zřejmě neuvědomuje, že na internetu vidíme víc, než se on domnívá. Ani jeho pověstný osobní diář neskryje všechna tajemství.

Kromě věcných návrhů zákona by Piráti úzce spolupracovali pouze s  demokratickými stranami. Mazání příspěvků, cenzura na Internetu nebo vyváděni nepohodlných diskutérů ze sálu, či nákup, i když pouze virtuálních hlasů, ovšem znakem demokracie nejsou.

Podpůrná zdrojová data jsme využili s laskavým svolením firmy Yeseter Now, která se specializuje na internetový monitoring.