Deník Referendum Domov

Když na ostravském sjezdu ČSSD vystupoval slovenský premiér a předseda SMERu – sociální demokracie Róbert Fico, varoval přítomné před nástupem „bláznů, polobláznů a šílenců“, kteří budou chtít využít společenské situace a nálad veřejnosti k politickému úspěchu, lze s úspěchem předpokládat, že tehdy asi mohl těžko tušit, že oním hlavním českým „bláznem, polobláznem a šílencem“ může být jeho krajan Andrej Babiš a jeho hnutí ANO 2011. Ačkoliv se dnes zdá, že Babišovo ANO je ohrožením spíše pro pravicové strany jako je ODS a TOP 09, je to – bohužel – pouhé zdání. Proč?

Andrej Babiš je, spolu s Tomio Okamurou, aktuálně typickým moderátorem tzv. tekutého hněvu. Fenoménu, který popsal ve své stati „Levice ve věku tekutého hněvu“ (Právo, 20.11. 2010) Václav Bělohradský: „Ta atmosféra zmaru, ten americký věk úzkosti, je důsledkem ekonomické globalizace. Hněv, který všude na světě v lidech probouzejí její ničivé dopady, neumí levice ani v Evropě, ani v USA zpracovat na politický program. Hrozny tohoto hněvu proto sklízejí nové strany, které za podpory oligarchů ekonomické moci vznikly dělením ze stran pravicových – strany nacionalistické, regionální, rasistické, populistické. Média s nimi úzce propojená pak předhazují davům k vybití jejich hněvu obrazy zkorumpovaných politiků nebo podnikatelů; jen tím zakrývají fakt, že korupce v nejrůznějších formách – manipulace veřejného mínění, zatajování klíčových informací, privatizace vzdělání a výsledků vědeckého výzkumu, podřízení kultury ve svém celku imperativu ekonomického růstu – je podstatou systému, ne úchylkou. Nazvěme hněv, který vyvolává globalizace, tekutý.“

Bělohradský, ač tehdy nebyly k dispozici ještě hlubší sociologické analýzy voleb 2010 (jako například vynikající publikace „Voliči a volby 2010“ od kolektivu autorů v čele s Lukášem Linkem, kterou vydalo v roce 2012 sociologické nakladatelství SLON), velmi správně odhadl, že vedle Věcí veřejných patří mezi politické „produkty“ tekutého hněvu v českém prostředí ještě TOP 09: „Globální kapitalismus vstoupil definitivně do fáze oscilace mezi pravicovým populismem a fašizací v tomto desetiletí. Stále účinněji ničí tradiční zdroje smyslu, jako jsou práce, kulturní společenství, příroda, svobodná komunikace, kritické vědomí, solidarita mezi lidmi, a vyvolává tak tekutý hněv, který pravice přeměňuje pro konsensus na dalším ničení zdrojů smyslu. V Česku například se zformovaly dva takové lapače tekutého hněvu –groteskní TOP09 a „strana nových tváří“ VV. S velkým úspěchem český tekutý hněv „na fungování systému“ přeměňují na konsensus pro reprodukci téhož systému.“

Pro tyto závěry svědčí již zmíněné analýzy chování voličů v roce 2010, kdy TOP 09 a VV volili dominantně mladí voliči (studenti) ve věku 18-24 let, kteří pravděpodobně nejvíce podlehli hysterické kampani o cestě do Řecka a ohrožení své budoucnosti generací „neproduktivních“, na které budou doplácet. V těchto volbách však již Věci veřejné nekandidují (částečně jejich roli převzal Úsvit Tomia Okamury) a TOP 09 jakoby nebyla schopna čelit mnohem sofistikovanější a propracovanější kampani Babišova ANO, která efektivně kombinuje rétoriku i marketingové postupy jak TOP 09, tak Věcí veřejných z voleb 2010. Výsledkem je, že právě mezi dvěma „moderátory tekutého hněvu“ – TOP 09 a ANO Andreje Babiše – se dnes odehrává asi zatím největší střet těchto voleb. Jednoduše řečeno, tzv. volební revoluce 2010 požírá své děti.

Andrej Babiš totiž ve své kampani spojil jak negativismus a antikorupční (antisystémovou) rétoriku Věcí veřejných o nutnosti nahradit celou polistopadovou politickou elitu, kdy tzv. dinosaury z roku 2010 nahradila letos Babišova „nemehla“, tak ekonomicistní rétoriku TOP 09, v němž topkařské „stát jako rodina“ bylo v pojetí ANO nahrazeno spojením „stát jako firma“. V posledních dnech pak dovedl Babiš tuto svoji kombinaci k dokonalosti: „Já řídím naši firmu, jako firmu rodinnou. Myslím si, že stát by měl fungovat jako rodina. Úspěšní by se měli postarat o slabší, kteří neměli v životě takové štěstí. Naše ziskové firmy podporují ztrátové a jsme solidární.“ (iDnes.cz, online chat s Andrejem Babišem, 8.10. 2013)

I Babiš, bez důkazů, s odkazem na to, co kde bylo napsáno „v médiích“ a slovníkem nádražní restaurace, nadává na poměry tak, jak to svého času činil Radek John a posílá všechny politiky do oněch míst, protože jsou všichni zkorumpovaní. Zároveň ale mluví o nutnosti se nezadlužovat, o Řecku, o nutnosti podporovat podnikatele a nezdaňovat ekonomický úspěch, nezvyšovat daně. Všechno se podle něj vyřeší větší „efektivitou“, profesionálním „řízením státu“, které musí být odebráno „nemehlům“ (politikům) a svěřeno odborníkům a také bojem s korupcí, na kterém se ušetří tu 100, jindy 200 a naposledy dokonce už 300 miliard. Koneckonců, Babišova kampaň aktuálně volá v heslech jak po zrušení imunity politiků, po jejich „kontrolovatelnosti“, tak po nezadlužené budoucnosti, tedy po všem, co ve volbách 2010 slibovali v kampaních Věci veřejné a TOP 09.

Prostudoval jsem všechna dostupná veřejná vystoupení Andreje Babiše v médiích od podzimu 2011, kdy oznámil své ambice veřejně ovlivňovat politiku v zemi, byl jsem na několika jeho akcích, a kde jsem být nemohl, shlédl jsem záznam. Dovolím si proto generalizovat a nabídnout pro názornou ilustraci tohoto tvrzení příklad na jednom konkrétním vystoupení Andreje Babiše (setkání s občany v Brně, 26.9. 2013): „Problém v Brně je parkování. Se divím, že tu ještě nikdo nepostavil garáže. Také je problém, že ještě není dálnice na Vídeň. I tu D1 nám postavil ještě Lubomír Štrougal a kluci, co to tady řídí třiadvacet let to nedokázali ani pořádně opraviť! Nedávno jsem byl v Ostravě, tam je jen čtrnáct policajtů na celé drogy, náš štát nefunguje! Všude chybí peníze. Když to tu vidíme, jak to funguje, je to totální bláziněc! Nedávno jsem byl v Pardubicích, kde byl invalida, co mi vyprávěl, jak je od pasu dolů ochrnutý a oni mu nedali kartičku na parkování pro invalidy! Já jsem hospodář, ne podnikatel, platím daně. Podnikatelé jsou organizovaný zločin v Praze. Já jsem zachránil Olmu, kde jsme teď postavili novou linku za sto milionů a budeme dělat nové pomazánkové – doporučuji. Když bylo potřeba zachránit Kostelecké uzeniny, poslali jsme tam 200 milionů! Češi jsme geneticky zručný národ, byli jsme elitou Evropy! Dneska je prognóza taková, že když tady budeme sedět ty dvě hodiny, dluh stoupne o třináct milionů! Takže tuto zemi musí řídit někdo jako řádný hospodář. Stát musí být řízen jako firma ve prospěch občanů, ne politiků. Máme tady pseudodemokracii. Za čtyři roky můžeme dát 4 kroužky, politici nás po volbách neznají. Politici chlastají levný alkohol v bufetě a nechodí do práce. Jsou nadlidé! Mají imunitu! Je to tady jak v blázinci. Přitom politik by měl být podle Aristotela elita národa!“

Jakkoliv tato Babišova slova působí zmateně či nedůvěryhodně pro lidi vyššího vzdělání či přehledu, je tomu tak jen při pozdější analýze a hlavně přepisu. Babiš sice chrlí změť naoko nesouvisejících témat a zážitků, avšak v kombinaci s vynikajícím marketingem, režií a plným sálem, davem, který si přišel poslechnout druhého nejbohatšího občana České republiky, ale především s přikyvujícími osobnostmi veřejného života, které jsou vnímány jako autority ve svém oboru, okolo něj i v hledišti, působí jeho projev jako upřímná zpověď veleúspěšného člověka, kterému už došla trpělivost, jen se možná neumí tak úplně dobře v češtině vyjadřovat.

I v tomto lze hledat podobnosti s TOP 09. Jen aureola „knížete“, který se oháněl svými kořeny a předky, kteří se obětovali za náš národ, byla nahrazena aureolou jinou, totiž „selfmademana“, kterému někdo dobře poradil, aby se často a kdykoliv to jen půjde, oháněl svojí pracovitostí a Baťou. Oba – jak Karel Schwarzenberg, tak Andrej Babiš - navíc mluví jadrně, jak jim zobák narostl, avšak hrubost a neomalenost je v jejich případě pojímána jako sympatická, jadrná upřímnost. Oba pak pomyslně v pojetí jejich kampaní a marketingových stratégů scházejí ze svých výšin dolů, k obyčejným lidem, kterým věnují svoji pozornost a v jejichž prospěch obětují svůj drahocenný čas. Nejlépe to ilustruje režie roadshow ANO „Pojďme si to všechno říct“, kde Babiš vystupuje jako enormně pracovitý „miliardář z lidu“ („Fenomén Babiš“, Reflex, 26.9. 2013), jehož politické angažmá je oběť ve prospěch celku a na úkor jeho vlastního prospěchu. Na jedné z posledních akcí se moderátor dokonce po jedné vyostřené výměně názorů publika s patosem ptá: „Položili jste si někdy otázku, proč to ten Babiš má vlastně zapotřebí?!“.

A pak je tu ještě jedna rovina jeho argumentace, nahrazující toho „pečujícího, hodného knížete“, jehož zárukou pro správu země je jeho rodokmen tím, kdo je „praktický a postará se o vaše děti“: „A lidí se ptám jen na dvě věci. První je, zda by podnikatelé chtěli zaměstnat ve své firmě Karla Schwarzenberga, Bohuslava Sobotku, Miroslavu Němcovou nebo Babiše. A druhá je, kdo si myslí, že by se lépe staral o jejich děti – Babiš, nebo oni. Myslím si, že já. A stejně tak se lépe postarám o občany této země. Myslím si, že jsem pro ně větší jistota než lidé ze soc.dem. a KSČM.“ (Právo, 14.9. 2013).

Podobnost je tu ovšem do jisté míry i s Vítem Bártou, který byl pro mnohé voliče na počátku své politické kariéry sympatický svojí ekonomickou samostatností, svým úspěchem v podnikání. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme slyšeli jeho odvolání se na to, že nepotřebuje krást, protože má vlastní peníze a kolik už zaplatil daní, kterými si platí české politiky. Odmítá-li Andrej Babiš srovnání s Věcmi veřejnými, činí tak paradoxně způsobem, kterým se jim a Bártovi nejvíce přibližuje: „Já nejsem žádný Bárta! Já jsem vydělal jen za tento měsíc v Agrofertu to, co on za celý svůj život! Nesrovnávejte mě s Bártou!“

Jinak řečeno, nesrovnávejte mě s Bártou, který je oproti mně naprostý žabař. A podobné je to i s původní motivací Babiše ke vstupu do veřejného života: Babiš se – na základě svých vyjádření z podzimu 2011- rozhodl veřejně vystoupit ne proti korupci jako takové, ale proti míře, s jakou se začalo podle něj krást. Korupce tu byla vždy, jen Dalík s Janouškem přidali tři nuly, nechal se tehdy slyšet opakovaně Babiš. Tohle ale až velmi nápadně připomíná „podnikatelský záměr“, který svým manažerům představil Vít Bárta na zámečku Mcely, kdy stanovil strategii pro vstup ABL do politiky s „rozumnou mírou“ provizí na 10 %.

Sečteno a podtrženo: Odmítá-li Andrej Babiš a představitelé ANO srovnání s Věcmi veřejnými, mají do jisté míry pravdu. Superguru z voleb 2010 byl totiž v těch letošních nahrazen hyperguruem a šlechta dědičná šlechtou podnikatelskou, obojí v jedné osobě a straně.

(Pokračování.)