Chci přispět X

Nevidět chudobu aneb kategorizovaný příživník uprostřed lovecké utopie

Dominantní rétorika operující s konceptem příživnictví se zažrala tak hluboko pod myšlenkový povrch některých lidí, že tímto pojmem častují i prodejce, kteří stojí v zimě na ulici a pokoušejí se na sebe regulérním způsobem vydělat.

Mám svého oblíbeného prodejce Nového prostoru. Svého oblíbeného příživníka, jak ho oslovují někteří kolemjdoucí s poněkud nevybíravým slovníkem.

Nevybíravým možná právě proto, že mnohdy není až tak z čeho vybírat. Dominantní rétorika operující s konceptem příživnictví se zažrala tak hluboko pod myšlenkový povrch některých lidí, že tímto pojmem častují i prodejce, kteří stojí v zimě na ulici a pokoušejí se na sebe regulérním způsobem vydělat.

Začalo to asi následovně a bylo by škoda nechat příběh bez pokračování: „Dnes je krásně, a přesto mě paní osočuje oslovením ‚zase nějaký příživník‛“, sdělil mi můj známý, který na mě mával už z dálky.

Troufám si tvrdit, že tu máme co dočinění se zvěcňující a zvěcnělou kategorií příživníka, s kategorizovaným příživníkem jako abstraktní a univerzální postavou, kterou je třeba eliminovat, ne až tak vzdálenou tomu, co polský sociolog Zygmunt Bauman popisuje v kontextu holocaustu jako oběť kategoriální vraždy. O co v takovém případě jde?

Kategoriální vražda má určené lidské objekty, konkrétně ty, které nezapadají do ideální představy o současném společenském řádu, zbavit života a v prvé řadě, zbavit je jejich lidství.

Pro začátek jde tedy o to vybrané objekty dehumanizovat a vyloučit je z univerza morálního závazku, vzbudit v okolí morální netečnost a vytvořit dostatečně silnou bariéru odcizení.

V rámci budování „lepšího řádu“ je pak logika kategoriální vraždy výsledkem budování komunity a je logikou „tvořivé destrukce“ a jakýmsi triumfem systematičnosti.

Tak se jednoho krásného dne také příslušník židovského etnika dozvěděl, že patří mezi „nežádoucí parazity“ a že musí být odstraněn ve prospěch „lepšího řádu“.

Šepoty a výkřiky lovecké utopie
Kromě konceptu kategoriální vraždy přichází Bauman také s konceptem „lovecké utopie“ jako současného společenského nastavení. Podle Baumana už k utopii nesměřujeme, ale žijeme uprostřed ní, zasazeni hluboko uvnitř. Hlavním cílem hráčů lovecké hry je potom poměrně nepřekvapivě zůstat v roli lovců.

Lovec se nestará o celkovou rovnováhu ve společnosti, ale jde mu především o své vlastní individuální přežití. Z lovu se stává nutkavá a z vnějšku vnucená potřeba a obsese, a i když lov sám o sobě nenabízí smysl života, pomáhá alespoň z hlav lovců vyhnat otázky po něm.

V kontextu tohoto článku je pak důležitá především ta Baumanova poznámka, že lovecká společnost je společností neschopnou smířit se s lidskostí.

A tak řadu lidí, kteří potkávají na ulici sociálně slabší spoluobčany, prostě napadne, že se jedná jen o další příživníky. A takových už tu bylo.

Proces odcizení a produkce sociální vzdálenosti je završen a lov může pokračovat dál. Rutinizovaný a posvěcený autoritou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.