Stát se to může skutečně každému

Pro řadu lidí jsou bezdomovci lidé, kteří se dostatečně nesnaží. Tvrzení, že se to může stát každému, vnímají jako bezobsažné klišé. Příběhy bezdomovců však dokládají, jak snadná je cesta na dno.

Stalo se to během pracovního týdne, takže noční tramvaj zela prázdnotou. Vstoupili dva pánové, dobře oblečení. Jeden vypadal jako inženýr a druhý jako profesor historie. Seděli za mnou a začali konverzaci o parametrech, které se sledují u pitných vod. Jak se v různých laboratořích stanoví rozdílné hodnoty CHSK u stejných vzorků, a že je důležité sledovat přesnost a správnost měření.

Pak přešli v diskuzi k otázkám globálního oteplování. Od průmyslové revoluce se zvyšoval obsah CO2 v ovzduší na současných 0,03%. Proč se hodnota již už nezvyšuje a stagnuje? Ptal se jeden… Rozpouští se CO2 v oceánech? Chtěl vědět druhý. Dochází k větší akumulaci v rostlinách? Vetřel jsem se ve své mysli do jejich konverzace.

Od pánů jsem také zjistil, že první ovocný jogurt byl vynalezen v Radlické mlékárně na Smíchově v roce 1933, kde si uvědomili, že pár lžiček jahodového džemu na povrchu jogurtu zabrání vytváření plísně. Pak následovala informace o jedné verzi letadla C – 119, jež byla upravena tak, aby zachycovala návratové kapsle ze špionážních družic. Ale jak jsme se dostali od toho, jak vynálezce Johann Nepomuk Mälzel sestrojil orchestrion s dvěma sty padesáti devíti nástroji, pro nějž Beethoven složil symfonii, k tomu jak Papež Urban VII v roce 1590 vyhlásil první zákaz kouření v historii, nevím.

To, co mne zarazilo, bylo, že začali diskutovat o tom, ve které tramvaji vydrží déle a jeden z nich, spíše více pro sebe než k tomu druhému, očima dolů a hlubším hlasem poznamenal: „Už mě tohle nebaví, každou noc, takhle spát vsedě.“ A vystoupili.

Oba dva nosili čistý oděv, byli učesaní, nebyli cítit alkoholem a ještě jsem se stihl podívat na jejich nehty, které byly čistší než moje. Zkrátka vypadali jako dva normální padesátníci ze střední třídy. Nebyl jsem ani tak překvapen, nejen proto, že je to výsledek ekonomické krize, která vytvořila tisíce nových bezdomovců, ale kvůli své bývalé zkušenosti.

V minulosti jsem byl šéfredaktorem časopisu Nový Prostor. Ten se snaží pomáhat bezdomovcům tím, že je učí vrátit se zpět ke zvykům, které jim pomohou začlenit se do světa práce, tím že je učí hospodařit se ziskem. Prvních deseti výtisků dostane prodejce zadarmo, ale pokud chce dál profitovat z poloviny ceny časopisu, musí se vrátit druhý den a další výtisky znovu odkoupit. To je pravidlo. Nemůže zmizet a vrátit se za několik dní pro následující, jinak je vyloučen, musí to brát jako pravidelnou denní práci.

Tehdy jsem zjistil, že mezi zájemci o prodej časopisu byl i člověk, který skončil na ulici, protože ho nikdo nezaměstnal po té, co dělal dvacet let sportovního redaktora v Lidové Demokracii. Neměl přední zuby, nosil stejnou bundu několik zimních období po sobě a pochopitelně i chlastal - což hodně lidí u bezdomovců odsuzuje, je to však skutečně jejich „topení“, nikoliv zábava. Takzvaní normální lidé přijdou domů, než jdou spát, pustí si televizi nebo jdou na internet, zkrátka skočí do nějakého stavu fantazie, mají něco, co ztlumí celý uběhlý den. Na toto mají bezdomovci alkohol. Navzdory tomu, že ten pán dělal na nepolitické sekci novin celý život, po revoluci už v žádné redakci nechtěli. Šel čepovat pivo, uklízet tramvajové koleje brzo ráno a dělal ochranku na pumpě. Byl však už považován za starého i na tyto práce. To, co sháněl od státu, stačilo jenom na lůžko v pokoji na ubytovně s dalšími pěti muži ve stejné situaci a na velmi nekvalitní jídlo na týden a půl.

Dostal jsem ho z ulice a místo, aby prodával časopis, začal pracovat v jeho redakci. Jako ti dva muži v tramvaji byl všeznalcem a kromě sportu měl hluboké znalosti historie, ale věděl hodně i o vědě a technice. Později jsem pracoval jako šéfredaktor časopisu Věda a technika mládeži, přivedl jsem ho tedy s sebou a on byl schopný napsat polovinu časopisu.

Byl to boj vysvětlit managementu, proč mám v týmu člověka, který vypadá tak zničeně. Ale brzy si ho náš metrosexuální manažer oblíbil a tak se stal přispěvatelem i v dalších titulech typu Lidé a Země nebo Mladá Fronta Plus.

Mezi prodejci Nového Prostoru byl také jeden jaderný fyzik nebo několik kvalifikovaných pracovníku již zaniklých profesí.

Drtivá většina lidí, kteří hovoří o bezdomovcích, vidí jenom na povrch a myslí si, že je to parta nezodpovědných ožralců, kteří si více méně zaslouží být tam kde jsou a ať neobtěžují svým vzhledem, pachem a žebráním při naší cestě do práce.

Pravdou je, že tzv. bezdomovec není jen člověk, který nemá kde bydlet, ale i ten kdo přespává po ubytovnách bez jistoty, zdali bude mít na nocleh následujícího dne. Hodně lidí, kteří mají střechu nad hlavou, vede skoro stejně bídný život jako ti na ulici, to znamená, nemají co jíst každý den a nemůžou si dovolit nic jiného než to nejzákladnější. Jako když starý pár důchodců žijící v panelovém domě po deregulaci nájemného nevystačí s dvěma důchody a musí vybírat popelnice na sídlištích.

Když mi bylo devatenáct a rozhodl jsem se, že se nechci stát následníkem v kanceláři svého otce, opustil jsem právnickou fakultu a jakoby utekl do New Yorku. Protože můj otec s touto radikální změnou nesouhlasil, tak mě v tomto dobrodružství finančně nepodporoval. V tom nezralém věku jsem, jako člověk, který vyrůstal v přepychovém obalu, věřil, že to funguje jako ve filmech. Že stačí dorazit do Spojených států a druhý den si najdete práci a hned je vše vyřešeno. Proto jsem se nebál odejít jen s tím, co mi zbylo po koupení letenky z peněz nabytých prodejem auta.

Dnes už se tomu směju, jak jsem dorazil na letiště s šedesáti dvěma dolary v kapse a než jsem se dostal do města a po prvním jídle už mi zbylo jen na jednu noc v hostelu. Tak se bývalý boháč z Brazílie stal bezdomovcem v Americe.

Nemohl jsem poprosit o pomoc, protože mi bylo sděleno, že když jsem se tak rozhodl, musím se o sebe postarat sám. Hrdost mě zahřívala prvních pár nocí a dny jsem strávil klepáním na dveře různých restaurací, kde jsem se nabízel na tu nejnižší pozici, kterou mají k dispozici, což je mytí nádobí.

Štěstí bylo, že Američané vyplácejí mzdu každý týden, což je mimochodem dobrá pojistka proti nezodpovědnosti, neboť je velmi jednoduché utratit celý plat za pár týdnů, pokud ho dostaneš jednou za třicet dní.

Jenže honorář za mytí nádobí nestačí na místo na spaní plus jídlo. Je to buď anebo. Rozhodl jsem se pro jídlo a našel jsem způsob jak si hrát na to, že jsem už odešel z práce, ale ve skutečnosti jsem se schoval ve sklepě a čekal, než všichni odešli a šel jsem spát pod bar, jenže přímo na zem bez polštáře, matrace nebo deky. Používal jsem umyvadla na záchodech k dodržování osobní hygieny za poměrně obtížných podmínek. Časem jsem byl načapán a vyhodili mě, tím pádem než jsem se měl vrátit koncem týdne pro těch pár dolarů, co mi dlužili, musel jsem strávit totálně na dně další čtyři dny na ulici. Aspoň, že to bylo v létě.

Jakmile jsem našel další podobnou práci, opakoval jsem stejnou strategii spaní na černo. Trvalo mi čtyři měsíce, než jsem si mohl z toho mála, co se dalo ušetřit ze špatně placené práce, zařídit pronájem jednoho pokoje v New Jersey.

Pak jsem dostal lepší práci, nastoupil jsem na universitu a bezdomovectví zůstalo zapomenuto v minulosti. Avšak ta zkušenost mě naučila, že se to může stát opravdu každému.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.