Ohrožení bezdomovci

Zdeněk Vyšohlíd

Je zdravá naše společnost, když produkuje a trpí bezdomovectví? Nebo je v ní cosi patologického, co sice není vidět ani nepáchne, co ale přesto sílí a rozmáhá se a zamořuje naše životy růstem cynismu, zášti a zloby, ztrátou míry a soudnosti?

Zima za okny připomíná jen někde idylu „ladovské zimy“. Ale na mnoha místech uhodily holomrazy - a mráz bez sněhu, to je zima bez té pravé poezie. Taková je i „ladovská zima“ bez kontrastu tepla domova. - Je tu ještě jeden kontrast tepla domova, který si však v souvislosti s krutými mrazy raději nepřipouštíme: bezdomovci.

Nešťastníci, které někdo vidí jako lidské trosky, jiný jako oběti této doby. Mnozí je dokonce odsuzují, protože prý dělají, co chtějí, a žijí, jak chtějí.

Bezdomovci bezesporu nejsou atraktivním tématem. A když, tak jako anonymní oběti mrazů. K dnešní době přece patří pohodlné bydlení s čistou a teplou vodou, teplem i jídlem — leckdo si užívá i nadbytku.

Přes všechny nářky a stížnosti je to tak: žijeme v době dostatku, ale také — bezdomovců. Je nepříjemné setkání s nimi, a je nepříjemné, až drásavé na ně jen pomyslet! Kde jsou, když nejsou (nepřekážejí) na chodníku? Buď někde ukrytí, zalezlí ve svých doupatech — anebo se objeví na ulici v proudu lidí nebo v průjezdech, čekárnách, před vchody do vytopených objektů - ale tady jsou všude na obtíž, každému raději uhýbají z cesty, protože se sami cítí jako nepříjemné a nežádoucí překážky.

Máme strach vžít se, vcítit se do jejich situace — a zároveň kdesi hluboko v duši nás tíží cosi jako pocit provinění či studu; i když za jejich osud nemůžeme, cítíme v sobě jistou otrlost, když je jen tak míjíme… Nutí nás k nepříjemné otázce: Mám dost solidarity? Ba ještě hůř, připravují pro nás nepříjemné situace, kdy my, slušní a spořádaní občané, jsme nuceni pocítit instinktivní snahu vyhnout se jim, raději velkým obloukem a „pryč odsud“!

Moc o nich nevíme a nechceme nic vědět. Sem tam některý profesionál-lékař ale musí; tu a tam se s nimi některý dostane do bezprostředního kontaktu — a pak žasne a trne: „Mezi lékaři je naživu jen hrstka pamětníků, kteří kdy na vlastní oči někdy viděli nemoci či nákazy, kterými jsou bezdomovci ´obdařeni´… Husí kůži vzbuzující pojmy jako filcky, svrab, plíseň, blechy, tasemnice, patří neodmyslitelně do arzenálu téměř každého apatriditas/bezdomovce. On to ví, stydí se za to, ale nemá šanci to jakkoli změnit.“

To jsem citoval MUDr. Jiřího Franze z Bulletinu Sdružení praktických lékařů ČR. Také všechny údaje o zdravotním stavu bezdomovců i obavách, které to vzbuzuje, pocházejí odtud, z lékařského Bulletinu. Nebudu sice recitovat dlouhé výčty chorob, které asi šokují a děsí i lékaře, ale trochu si toto „tajemství“ přibližme.

I před lékařem stojí bezdomovec jako — cituji — „asociál, který zvrací, nic si nepamatuje, má časté křeče, blábolí a usíná ´vestoje´.“ A tak lékaři „nalézají hluboké žilní záněty, rozličně zarudlé a ´otevřené nohy´, mrtvé černající prsty od omrzlin a hnisavých zánětů.“ Nepěkná podívaná! Avšak je v tom i cosi — úctyhodného: „Strádající a živořící bezdomovec se rychle naučí zakrývat svoje obtíže, neuvěřitelně dlouho a bez hlesnutí snášet pod promaštěným a mokrým oděvem kruté somatické bolesti,“ shrnuje své zkušenosti lékař záchranné služby. (Jiří Franz, Bulletin Sdružení praktických lékařů ČR, 1/2012) Je to paradox lidské důstojnosti bezdomovce, ba paradoxní důstojnost člověka poraženého, všemi odepsaného, který cítí, že je jen na obtíž, všem kolemjdoucím jen překážkou v cestě, a proto svou bolest skrývá.

Dovolte velmi sarkastickou poznámku: Jako se zavádí „nadstandard“ v lékařské péči, mohl by se zavést i „nadstandard“ v životním prostředí: kdo na to má, připlatí si „na své okolí“, aby se nesetkával s lidmi, kteří jsou pro zdravé spoluobčany nebezpeční, které bude třeba (cituji lékaře) „neperzekvovat bezdůvodně, ale … vnímat potenciální ohrožení na základě jejich zdravotního stavu nejen pro ostatní, ale především v jejich prospěch“.

Odborná konstatování odůvodňují jak obavy z ohrožení především životů bezdomovců, tak také obavy z možnosti šíření nákazy. Ano, bezdomovec je ohrožený, a je i ohrožující: „Je nezbytné již při setkání na ulici vnímat jej jako bacilonosiče. Hrudníky bezdomovců jsou často ´přeplněny´ výpotky, tuberkulózními infekty a ložisky, průdušky naplněny zánětlivým hlenem, který je … veřejně vykašláván — kdekoli a při jakékoli příležitosti. Některé statistiky uvádějí, že každý druhý bezdomovec má manifestní — jeho život ohrožující — zápal plic.“

Vypočítávat důsledky „nepravidelné a bizarní životosprávy“ snad není třeba. Mluvit o infekčních průjmech, „nedefinovatelných gynekologických výtocích“, „abscesech, nežitech a hnisavých zánětech v tříslech, podpažních jamkách…“ náleží lékařům — ale nelékařská veřejnost by měla vědět, že nemoc, bolest a utrpení se nevyhýbá nikomu, zvláště bezdomovcům ne.

Je zdravá naše společnost, když produkuje a trpí bezdomovectví? Nebo je v ní cosi patologického, co sice není vidět ani nepáchne jako boláky, co ale přesto sílí a rozmáhá se a zamořuje naše životy růstem cynismu, zášti a zloby, ztrátou míry a soudnosti?

Jak vůbec chápat název tohoto komentáře: Ohrožení bezdomovci. Je slovo „ohrožení“ podstatným jménem, nebo přídavným jménem? Je zdravý stát, jestliže si neuvědomuje dvojsmyslnost výrazu „ohrožení bezdomovci“ — a podle toho nekoná?

Nesmíme sledovat tyto úvahy o bezdomovcích, jejich zdraví i zdraví výkonné moci a vůbec společenské organizace, a při tom brát či vnímat bezdomovce jako politováníhodné, možná patologické případy, které se nás ale netýkají! Netýkají, protože patří někam až na okraj dění, až na hranici významného a bezvýznamného… — Sledovat tyto výčty parazitů a nemocí a patologičností všeho druhu vyžaduje sebezapření, možná dávku odhodlání a odvahy brát je jako osudy člověka a tragédii člověka, lidskou i společenskou tragédii.

Vidět na jejich případu, jak se zaživa rozkládá a rozpadá bytí člověka - to vyžaduje nikoli otrlost, ale odvahu. A spoluúčast. A také ochotu věnovat pozornost také těmto věcem lidským, všelidským. Proto cítím, že musím všem, kdo dočetli až sem, říct: Děkuji vám za pozornost.

    Diskuse
    KL
    A já Ti, Zdeňku, děkuji, že jsi tento komentář napsal.
    February 7, 2012 v 23.46
    jak se společnost chová k těm nejslabším - a děti se na to musí dívat ... !
    MN
    February 8, 2012 v 0.53
    Ale na druhou stranu
    "Zkušenost s luxusem, docenění kvality, vnímání prožitků a požitků jako našeho soukromého luxusu, to vše nás ještě čeká.
    Monika Kristl"
    February 8, 2012 v 11.38
    a jen mimochodem
    V současných mrazech nabídli ve Vídni bezdomovcům dočasné přístřeší majitelé některých bordelů.
    - Jak to děláte v Domažlicích?
    PM
    February 8, 2012 v 14.38
    neviditelná ruka
    nenabízí poznání významu rezignativně kontemplativního postoje.
    Málokdo v a z mainstreamu vnímá roli Oblomova, jako sympatický a společensky nutný protějšek dynamického aktivisty.
    SH
    February 8, 2012 v 18.40
    Bezdomovci.
    Nejde o žádnou patologii systému, jde o zločin tohoto režimu. A ne jediný. Úplně správně kdosi napsal, že Václav Havel nebyl bezdětný, že právě bezdomovci jsou jeho „děti“.
    February 9, 2012 v 9.09
    Drásavé zkušenosti
    Mons. Jiří Reinsberg, když jsem s ním (asi 1995-1996) rozmlouval, mi říkal: „Vy jste intelektuál, trochu sarkastickej – ale až uvidíte jíst lidi z popelnice, jedno vám to nebude!“ Měl pravdu. Jedno mi to není. Proto (1) nechci pod tímto článkem vtipkovat na téma veřejný zájem a veřejné domy; tuto polohu by mohla mít odpověď J. Kopeckému.
    A proto také (2) jsem zažil na vlastní kůži, že kontemplativní postoj není zase tak svébytný, aby si vystačil, tj. aby do něj neproniklo, co je nepříjemné a co ruší poklidnou atmosféru rozjímání. Ruší nejen stravování z popelnic, ale také ztráta elementární slušnosti, která je předpokladem toho, že arogance moci a její zlo-činění bylo povýšeno na tolerovanou normu politického jednání; proto se poslední dobou nedokážu nezmiňovat o politice. To k poznámkám Stanislava Hoška a Milana Petraska.
    February 9, 2012 v 9.33
    ono to vtipkování zhořkne
    Brecht napsal (Vzestup a pád města Mahagony):

    "Erstens, vergeßt nicht, kommt das Fressen
    Zweitens kommt der Liebesakt
    Drittens das Boxen nicht vergessen
    Viertens Saufen, laut Kontrakt.
    Vor allem aber achtet scharf
    Daß man hier alles dürfen darf."
    (wenn man Geld hat.)

    -- Všechno se smí - nebylo to také Dostojevského téma?
    February 9, 2012 v 11.53
    bezdomovectví
    je velká a strašlivá obžaloba společnosti, ve které je toto možné. Já sám zažil velký životní propad před pár lety a nebýt rodiny a velmi dobrých přátel, tak jsem možná na ulici skončil také. Vždyť je to v dnešní spolešnosti tak snadné !

    Mám k bezdomovcům i pro tu zkušenost, i pro celkové naledění směrem k "uraženým a poníženým" vztah. A oni ke mě taky. Pomocí nejsou jen peníze, ale mnohdy vůbec to, že se s nimi člověk baví jako s rovnými lidmi. Důležité je přijetí, pochopení, psychologická pomoc. Vždycky úplně ožijí, protože to pro ně vůbec není samožřejmost, aby je někdo bral jako lidi. Cítit se být člověkem - jak často tento elementární a potřebný pocit zažívají ? Mnoho lidí se totiž na ně dívá jako na odpad, jako na nějakou nechutnou "věc".

    Jednou v metru na zemi seděl bezdomovec, který byl evidentně hodně nemocný, úplně se rozkládal, měl asi něco s nohama, tak nemohl vstát. Prosil lidi o to, aby mu podali ruku a on vstal. Lidi ho obcházeli, protože se ho štítili. Já mu tu ruku podal - připadalo mi to až pohádkově symbolické - podat pomocnou ruku - v takto doslovném slova smyslu. Na chvíli jsem skoro věřil, že se pak promění v kouzelného dědečka. Neproměnil:( Zato my bychom měli proměnit náš vztah k nim. Ten, kdo si neuvědomuje, že může být kdykoliv na jejich místě je pitomec, který nezná život a nechápe nelidskost systému v němž žijeme.
    PM
    February 9, 2012 v 14.55
    měl jsem na mysli pane Vyšohlíde,
    neblahý vliv kultu neviditelné ruky individualismu na chápání významu rezignativně kontemplativního postoje pro tvorbu společenské morálky. Proto ten literární příměr recepce Oblomova jako budižkničemy, doličující dnešní extra neschopnost nejen účastenství na rezignativním postoji, ale i neschopnost chápání jeho přínosu k rozpoznávání příčin ztrát elementární slušnosti.