Po vydání článku Tomáše Tožičky Umrznutí jako politická poprava se na facebookových stránkách rozpoutaly bouřlivé debaty, které mě zaujaly nikoliv tím, že bych argumenty jedné či druhé strany shledávala „pravdivějšími“, ale způsobem přemýšlení, jímž se celá diskuse vinula. Hlavním tématem byly dohady, nakolik je Tožičkův článek „demagogický“.

Asi nebudeme autorovi podsouvat snahu otázku věcně analyzovat — jeho přístup nás od takového očekávání předem zrazuje svou emotivností, je spíše zhrozeným výkřikem nad tím, co se mu odehrává před očima a on, ujařmen v poutech bezmoci, volá: „Jak je to možné, jsme ještě vůbec lidmi?“

Je skutečně každý emotivní apel na soucit a empatii demagogický? Není jistá forma demagogie ukryta právě v rádoby „racionálních“ požadavcích na věcnost v otázkách vyžadujících emotivní inteligenci a jiný druh vnímání?

Carol Gilliganová, americká psycholožka a socioložka (u nás vyšla v nakladatelství Portál kniha Jiným hlasem), uvažuje nad stádii morálního vývoje svého učitele Lawrence Kohlberga. Ten vytvořil teorii stádií mravního vývoje. Jeho sedm stádií morálního vývoje je založeno na teorii kognitivního vývoje Jeana Piageta a vychází z předpokladu, že člověk nemůže jednat morálně, pokud nedosáhl mravního myšlení, jehož nejvyšší stádium (kterého zdaleka nedosahují všichni lidé) je vyznačeno schopností vycházet z vlastní abstraktní představy morálních zákonů. V jeho výzkumech muži dosahovali nejčastěji stádia čtyři (řád a zákon), zatímco ženy stádia tři (hodní chlapci a dívky). Proti tomuto výsledku se ozvala jeho studentka a spolupracovnice Carol Gilliganová.

Gilliganová základní koncept (včetně názorů Piagetových) nepopírá, ale zpochybňuje jeho univerzální platnost tvrzením, že tento způsob kognitivního i morálního vývoje je způsob vlastní přístupu mužů a ukazuje, že ženský vztah k problému i jeho vývoj probíhají odlišně.

Ženský způsob pojímání problematiky morálky označuje Gilliganová jako etiku péče (nebo pečovatelskou etiku) a ukazuje, že její růst probíhá zcela opačně — od prožitku vztahů a spojení k prožitku separace. Podle Gilliganové muži mají od počátku i v chlapeckém věku tendenci stavět samostatnost nad vztahy, ženy naopak vycházejí z odlišného pojetí morálky, které je ve vztazích zakotveno — jejich základním morálním požadavkem je neubližovat druhým a v dívčím věku tendují spíš k sebezapření (což může být dáno kulturním zázemím, ale nemusí). Tak i chlapcům více vyhovují hry soutěživé, dívkám naopak hry s možností spolupráce. Vývoj pak probíhá u mužů od separace a individuality k pochopení nutnosti empatie a spolupráce, u žen naopak od spojení a snahy vyhovět druhým k osamostatnění a k vlastnímu názoru i právům.

Obě pohlaví tedy procházejí vývojem opačným, jehož cíl je stejný — morální vědomí, založené na propojení potřeb svých s potřebami druhých a vytvoření stavu, v němž obě pojetí pracují komplementárně.

Carol Gilliganová vede svou disputaci i na politickou rovinu a ukazuje, že současný způsob myšlení je založen veskrze na mužském pohledu a principu a ženskou cestu považuje za méněcennou, politická situace však jasně ukazuje, že mnohé současné problémy vycházejí právě z této jednostrannosti.

Separace se v tomto kontextu netýká jen úzkých témat soucitu a mezilidských vztahů (jak by odpovídalo také našemu tématu), ale otázky způsobu myšlení a pojímání světa. Ona často opakovaná totalita fragmentů v hloubi souvisí právě se separací témat, důrazem na odbornost a specialitu, neochotu přijmout „zdravý selský rozum“, tedy celistvé vidění vlastní intuitivnímu myšlení, které jakousi tajuplnou cestou míří k podstatě věci mimo stezky analýz a rozdrobujícího dialogu. Zajímavým způsobem pak Gilliganová pojímá fenomén agrese. Podle ní není agrese pudová, ale je spíše reakcí na zábrany v komunikaci. U mužů se projevuje agresí fyzickou, u žen pak agresí slovní. Tíhnutí k agresivním řešením však přichází až s pocitem bezmoci, nikoliv jako základní pudový instinkt. Vztahy (a tudíž i odpovědnost za vztahy) mají muži tendenci prožívat jako ohrožující (což často vede k pojetí světa jako plného nebezpečí a nástrah), ženy pak jako zabezpečení.

Oba způsoby pojímání světa Gilliganová považuje za rovnocenné a další smysluplný vývoj ven z civilizační krize hledá v nalézání komplementarity mezi nimi na všech úrovních lidského konání.

Je skutečně každý emotivní apel na soucit a empatii demagogický? Není právě nyní, kdy naše civilizace trpí ve stále vzrůstajícím počtu témat nesmyslnou separací jednotlivců, fragmentů, témat i odpovědností, cestou k zamyšlení a přijetí jiných, člověku jako druhu bližších způsobů hodnocení a pojímání života? Prohlásit někoho, kdo, obrazně řečeno, stojí nad mrtvým, kterého jsme nechali ležet, a volá, že jsme za to odpovědní, za demagoga a dohady o tom, jestli je za smrt odpovědný systém, stát, já anebo ty, sice odkloní naše vnímání situace k otázkám teoretickým a nechá nás v pohodlí vyklouznout z osidel odpovědnosti naší, ale způsob života, který je na takovém pojímání založen, se stává čím dál více nežitelný.

V našem současném systému se člověk stává spíše distributorem a slepým organizátorem svých odpovědností než jejich vykonavatelem.

V posledních týdnech či dokonce měsících stále častěji narážíme v různých formách na tvrzení, že současná krize je nejen krizí finanční či politickou, ale krizí civilizační či duchovní, krizí morálky a pojetí člověka. Možná, že apel Tomáše Tožičky není projevem demagogie nebo snahy zvítězit, jak předpokládá většina kritiků, ale aktem, vycházejícím z jiného, u muže možná dokonce „vyššího“ stádia mravního vývoje a uvědomění. Každopádně by se nám s takovým pojetím člověka a jeho smyslu na tomto světě žilo všem lépe a třeba by i Duch, v naší době důsledně se držící nad nedozírnými vodami neznáma, přiblížil i světu lidí.