Emoce nejsou demagogií

Článek Tomáše Tožičky o bezdomovectví vyvolal bouřlivé reakce. Častá obvinění z demagogie souvisí s vnímáním emotivních apelů jako čehosi nepatřičného. Může však jít o vyšší stádium mravního vývoje a uvědomění.

Po vydání článku Tomáše Tožičky Umrznutí jako politická poprava se na facebookových stránkách rozpoutaly bouřlivé debaty, které mě zaujaly nikoliv tím, že bych argumenty jedné či druhé strany shledávala „pravdivějšími“, ale způsobem přemýšlení, jímž se celá diskuse vinula. Hlavním tématem byly dohady, nakolik je Tožičkův článek „demagogický“.

Asi nebudeme autorovi podsouvat snahu otázku věcně analyzovat – jeho přístup nás od takového očekávání předem zrazuje svou emotivností, je spíše zhrozeným výkřikem nad tím, co se mu odehrává před očima a on, ujařmen v poutech bezmoci, volá: „Jak je to možné, jsme ještě vůbec lidmi?“

Je skutečně každý emotivní apel na soucit a empatii demagogický? Není jistá forma demagogie ukryta právě v rádoby „racionálních“ požadavcích na věcnost v otázkách vyžadujících emotivní inteligenci a jiný druh vnímání?

Carol Gilliganová, americká psycholožka a socioložka (u nás vyšla v nakladatelství Portál kniha Jiným hlasem), uvažuje nad stádii morálního vývoje svého učitele Lawrence Kohlberga. Ten vytvořil teorii stádií mravního vývoje. Jeho sedm stádií morálního vývoje je založeno na teorii kognitivního vývoje Jeana Piageta a vychází z předpokladu, že člověk nemůže jednat morálně, pokud nedosáhl mravního myšlení, jehož nejvyšší stádium (kterého zdaleka nedosahují všichni lidé) je vyznačeno schopností vycházet z vlastní abstraktní představy morálních zákonů. V jeho výzkumech muži dosahovali nejčastěji stádia čtyři (řád a zákon), zatímco ženy stádia tři (hodní chlapci a dívky). Proti tomuto výsledku se ozvala jeho studentka a spolupracovnice Carol Gilliganová.

Gilliganová základní koncept (včetně názorů Piagetových) nepopírá, ale zpochybňuje jeho univerzální platnost tvrzením, že tento způsob kognitivního i morálního vývoje je způsob vlastní přístupu mužů a ukazuje, že ženský vztah k problému i jeho vývoj probíhají odlišně.

Ženský způsob pojímání problematiky morálky označuje Gilliganová jako etiku péče (nebo pečovatelskou etiku) a ukazuje, že její růst probíhá zcela opačně – od prožitku vztahů a spojení k prožitku separace. Podle Gilliganové muži mají od počátku i v chlapeckém věku tendenci stavět samostatnost nad vztahy, ženy naopak vycházejí z odlišného pojetí morálky, které je ve vztazích zakotveno – jejich základním morálním požadavkem je neubližovat druhým a v dívčím věku tendují spíš k sebezapření (což může být dáno kulturním zázemím, ale nemusí). Tak i chlapcům více vyhovují hry soutěživé, dívkám naopak hry s možností spolupráce. Vývoj pak probíhá u mužů od separace a individuality k pochopení nutnosti empatie a spolupráce, u žen naopak od spojení a snahy vyhovět druhým k osamostatnění a k vlastnímu názoru i právům.

Obě pohlaví tedy procházejí vývojem opačným, jehož cíl je stejný – morální vědomí, založené na propojení potřeb svých s potřebami druhých a vytvoření stavu, v němž obě pojetí pracují komplementárně.

Carol Gilliganová vede svou disputaci i na politickou rovinu a ukazuje, že současný způsob myšlení je založen veskrze na mužském pohledu a principu a ženskou cestu považuje za méněcennou, politická situace však jasně ukazuje, že mnohé současné problémy vycházejí právě z této jednostrannosti.

Separace se v tomto kontextu netýká jen úzkých témat soucitu a mezilidských vztahů (jak by odpovídalo také našemu tématu), ale otázky způsobu myšlení a pojímání světa. Ona často opakovaná totalita fragmentů v hloubi souvisí právě se separací témat, důrazem na odbornost a specialitu, neochotu přijmout „zdravý selský rozum“, tedy celistvé vidění vlastní intuitivnímu myšlení, které jakousi tajuplnou cestou míří k podstatě věci mimo stezky analýz a rozdrobujícího dialogu. Zajímavým způsobem pak Gilliganová pojímá fenomén agrese. Podle ní není agrese pudová, ale je spíše reakcí na zábrany v komunikaci. U mužů se projevuje agresí fyzickou, u žen pak agresí slovní. Tíhnutí k agresivním řešením však přichází až s pocitem bezmoci, nikoliv jako základní pudový instinkt. Vztahy (a tudíž i odpovědnost za vztahy) mají muži tendenci prožívat jako ohrožující (což často vede k pojetí světa jako plného nebezpečí a nástrah), ženy pak jako zabezpečení.

Oba způsoby pojímání světa Gilliganová považuje za rovnocenné a další smysluplný vývoj ven z civilizační krize hledá v nalézání komplementarity mezi nimi na všech úrovních lidského konání.

Je skutečně každý emotivní apel na soucit a empatii demagogický? Není právě nyní, kdy naše civilizace trpí ve stále vzrůstajícím počtu témat nesmyslnou separací jednotlivců, fragmentů, témat i odpovědností, cestou k zamyšlení a přijetí jiných, člověku jako druhu bližších způsobů hodnocení a pojímání života? Prohlásit někoho, kdo, obrazně řečeno, stojí nad mrtvým, kterého jsme nechali ležet, a volá, že jsme za to odpovědní, za demagoga a dohady o tom, jestli je za smrt odpovědný systém, stát, já anebo ty, sice odkloní naše vnímání situace k otázkám teoretickým a nechá nás v pohodlí vyklouznout z osidel odpovědnosti naší, ale způsob života, který je na takovém pojímání založen, se stává čím dál více nežitelný.

V našem současném systému se člověk stává spíše distributorem a slepým organizátorem svých odpovědností než jejich vykonavatelem.

V posledních týdnech či dokonce měsících stále častěji narážíme v různých formách na tvrzení, že současná krize je nejen krizí finanční či politickou, ale krizí civilizační či duchovní, krizí morálky a pojetí člověka. Možná, že apel Tomáše Tožičky není projevem demagogie nebo snahy zvítězit, jak předpokládá většina kritiků, ale aktem, vycházejícím z jiného, u muže možná dokonce „vyššího“ stádia mravního vývoje a uvědomění. Každopádně by se nám s takovým pojetím člověka a jeho smyslu na tomto světě žilo všem lépe a třeba by i Duch, v naší době důsledně se držící nad nedozírnými vodami neznáma, přiblížil i světu lidí.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jan Potměšil - Praha 4

Právo na život Středa, 15.Února 2012, 17:24:17

Vítám příspěvek, a to i s ohledem na argumentaci C.Gilligan. Dodal bych právní rozměr a budu se vracet k textu p. Tožičky i textu dr. Uhlíře (tuším) zveřejněného na Britských listech pod názvem "Člověk míň než pes?".

Budeme-li řešit, že o psa se vždy někdo postará, zatímco o bezdomovce nikdo, lze dodat následující:

Pes je věcí, proto, byv opuštěn, se stává za zákonných podmínek majetkem obce. Ta je povinna o majetek pečovat. Věci se může i zbavit, jelikož ale psa chrání i zákon na ochranu zvířat proti týrání, nemůže jej jen tak zabít (max. utratit, je-li vážně emocen, apod.). Platí ubytování, jídlo, veterináře. Nic jiného obci nezbývá. Většina obcí dotuje nějaký útulek pro psy.

Oproti tomu člověk věcí není a stará se sám o sebe. Nikdo ho "neutratí", nikdo se o něj ale nepostará, tím spíše, když bezdomovec sám nechce. Má se za to, že jako "svobodný" člověk se svobodně rozhodl o svém osudu, a podobně, že bude-li chtít, může tento svůj osud zase změnit. (Byť totéž by šlo říct i o psovi - má se chovat tržně, má obcházet potenciálně zájemce o psa, má působivě žebrat před řecnictvím, tj. má se o sebe postarat, atd. Po psovi to nechceme.).

Po člověku - který si svobodně "zvolil", chceme, aby si také vše sám a bez cizí pomoci řešil, včetně bydlení. Nechejme teď stranou solidaritu a soucit, a podívejme se na to, zda skutečně stát vůči bezdomovci nemá žádné závazky.

Není to pravda. I bezdomovec má základní lidská práva a svobody, je lidskou bytostí nadanou důstojností a je bližním, milovaným Bohem stejně jako "domovci" a je z tohoto úhlu pohledu i stejně cenný a jedinečný, jako kdokoliv jiný. Sociální práva nejsou ve většině zemí ústavní cestou vymahatelná, jiná je však věc u základních lidských práv a svobod tzv. "první generace", tedy občanských a politických práv.

K občanským právům (resp. právům každého) patří i právo na život. Stát do něj nemá sám zasahovat, zároveň je jeho povinností život lidské bytosti chránit, a to dokonce i proti její vůli (viz zákaz napomáhání k sebevraždě, nebo povinnost státu ochránit život osoby případně i proti její vůli v případech domácího násilí - viz rozsudek ESLP ve věci Opuz proti Turecku).

Tzn., pokud např. v důsledku mrazů hrozí člověku, že přijde o život (umrzne), bude za to min. před ESLP, troufám si tvrdit, odpovědný stát. Je jeho problém, zda věc svěří obcím, bude ji vykonávat sám (třeba přes ÚP) nebo zda dohlédne na fungující charitní síť, která se bude aktivně starat, aby k úmrtí nedošlo. Příbuzní bezdomovce by se mohli domáhat zadostiučinění s tím, že nečinností státu bylo zasaženo do práva na soukromý a rodinný život, neboť přišli o blízkou osobu, s níž se třeba i stýkali, byť žila na ulici, v důsledku nečinnosti státu a absence jeho snahy chránit lidský život, byť nejde o trestní věc.

Tolik můj pohled. Nechci řešit, kdo a jak moc se má starat. Jen že stát může být odpovědný, ať půjde o stát sociální, nebo gruendersky kapitalistický a programově asociální.




Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 16.Února 2012, 05:41:47

Já myslím, že apel na morálku, na emoce, na soucítění s druhým člověkem vůbec není demagogický, ale musí se správně dávkovat. Mám na mysli to, že když bude například někdo apelovat na city druhého člověka mnohokrát denně, tak se může stát, že ten druhý časem zcela otupí a už s ním nic nehne. Možná nás v tomto smyslu otupuje i televize.
Taky je možné, že v určitých dobách se lidé stávají více emočně vnímavými, než v jiných dobách, a tedy snesou těch apelů daleko více. To mě jen tak napadlo. Jinak je to zajímavé - hlavně ten rozdíl mezi ženami a muži.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Čtvrtek, 16.Února 2012, 11:49:39

Vehementně se hlásím k právu na emoce v politických debatách. Lépe řečeno. Emoce tam jsou skoro vždy, ale někdy jsou zamaskovány zdáním chlandé racionality. Toto zakrývání emocí se dnes vyjadřuje sloganem "buď cool". Tvrdívám, že člověk bez emocí je zrůda. Mohu se dovolat G. K. Chestertona, který kdesi říká přibližně toto. Šílenec není člověk, který jedná nerozumně. Je to člověk, kterému zbyl už jen rozum.

Emoce jako cit pro spravedlnost, soucit s trpícími nebo důvěra v naše možnosti něčeho dosáfnout jsou motivem. A emoce se projevují i v procesu poznání. Každé poznání, i když se tváří jinak, je zároveň hodnocením. Emoce se podílejí na pozná vedle smyslů a rozumu, a vedle vůle. Ve hře je prostě celý člověk.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 16.Února 2012, 16:02:7

Nejsem sice psycholog, ale myslím si, že psychologie rozeznává jakýsi rozdíl mezi emocemi a vyššími city. Možná se nám nedostává obojího. Emoce jsou tím, co by nemělo stagnovat, mělo by se to neustále proměňovat, cirkulovat, obíhat. Jenže ten oběh nějak vázne. Jedinou emocí, které je dnes nadbytek, je strach. Moře strachu, ve kterém se utopí všechny ostatní emoce. Maličko nám sice přibylo hněvu, ale nestojí to ani za řeč. To, čeho se nám nedostává, je hlavně nadšení. Nadšení bývalo přece vždycky doménou mladých lidí! Jak je ho dnes málo! Investují snad mladí své nadšení do něčeho jiného, než do politiky?

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Čtvrtek, 16.Února 2012, 22:19:51

Ta otázka je zajímavá, ale s linií argumentace dost nesouhlasím, muži a ženy nejsou zase tolik odlišní.

Ovšem co to znamená "demagogický"? Projev je demagogický, pokud apeluje na předsudky publika, nebo obsahuje manipulativní logické chyby, jako apel na emoce. (Dnes mi ovšem skoro připadá, že označení něčeho za demagogické je samo o sobě demagogií.)

Já bych na to šel jinak. Já nemyslím, že ten Tožičkův text obsahuje emoční apel (ve smyslu logické chyby). Jistě, dotýká se emocionálního tématu, ale co v politice ne? (Ostatně emoce nevznikly jen tak pro nic, jde fakticky o vrozená pravidla, která mají své racionální jádro.)

Kdo tedy tvrdí, že ten text je demagogický, měl by vysvětlit kde (tedy kde nastala ona logická chyba). Já ji nikde nevidím.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Dobrý den, Pátek, 17.Února 2012, 02:28:0

mě na těch diskusích zaujalo právě to, že se nezabývaly ničím jiným, než dokazovaly, kde je dogmatický. Probraly Kongo, levo či pravo, odpovědnost státu či jednotlivce, na křehkých vahách vážily všechny detaily, ale - jak napsal blahé paměti Nikolaj Stankovič : "Na světě je jen jeden smutek, že skutek, kamsi utek."; podstata - onen emotivní apel - jakoby se vytratila.

Stanislav Hošek - Český těšín

BEZDOMOVECTVÍ a emoce v politice. Sobota, 18.Února 2012, 13:25:37

Vůbec nechápu tuto diskusi. Bezdomovec je člověk jako každý jiný, tedy se všemi svými právy. Tak jako třeba i policie zabrání sebevrahovi, aby svůj čin provedl, tak musí společenství zabránit i tomu bezdomovci, aby se zabil zmrznutím. Docela mne pak zajímá, kdo v textu pana Tožičky četl emotivní argumenty?!
Ještě víc mne pak zajímá, jak to dělá každý, kdo o sobě tvrdí, že argumentuje pro svůj názor bez emocí. To nedokázal ani Bůh, ba naopak, lidstvu to nařídil svým apelem na lásku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.