Povolené oběti brutality

Společenské napětí roste, agresivita stoupá. Oběťmi se stávají často lidé, kteří se nalézají na společenském dně. Jsou to svým způsobem povolené oběti.

Nedělám si nároky na komplexní vysvětlení rostoucí brutality dětí a mladistvých, na to je to jev příliš složitý. Přece jen bych si však dovolil upozornit na jednu další možnou příčinu kromě těch, které už uvedla Markéta Chalupská v Lidových novinách („Brutalita dětí prudce stoupá“, LN 23.1.).

Je i z výzkumů dávno známo, že ke spuštění agrese vůči nějaké oběti nestačí vnitřní motivace jako je třeba nesnesitelná nuda a pocit prázdnosti života, frustrace, vztek, zvýšená hladina pohlavních hormonů, snížené ovládací schopnosti atp. Agresor, pokud nejde o člověka postiženého těžkou duševní poruchou, nikdy neútočí zcela náhodně, zcela bez vnějšího podnětu. Vybírá si. Třeba podvědomě.

Klíčem k tomu výběru, který může proběhnout zcela bleskově, podle vnějších znaků vyhlédnuté oběti, proto někdy i mylně, proto se někdy může zdát, že agresor útočil naprosto náhodně, je pojem takzvané povolené oběti.

To jsou zpravidla osoby či skupiny osob, které se pohybují na okraji společnosti, kterými většinová společnost pohrdá, které pokládá, ať už právem nebo neprávem, za příčinu společenských nebo i osobních problémů: „Nepracují…berou zadarmo peníze…vyžírají nás…doplácíme na ně…jsou to paraziti…nedbají o sebe, šíří nakažlivé nemoci…“

Není náhoda, že tak častými oběťmi krajní brutality jsou třeba bezdomovci. Kolik už jen jich bylo za poslední rok, dva, umláceno, ukopáno, upáleno? Kolik pachatelů už bylo za podobný čin odsouzeno, aniž by to mělo větší odstrašující vliv na jejich následovníky! A marně se slušná média snaží vysvětlit, že bezdomovec není automaticky pobuda a ničema, práce se štítící individuum, kterému se na ulici v podstatě líbí (sic!), marně přinášejí příběhy lidí, jako je kdokoliv z nás, které rozvod, dlouhodobá nemoc, podvodníci nebo všechno to dohromady připravili o majetek včetně bytu. Myšlenkový stereotyp, jehož původ lze vystopovat až kamsi do devadesátých let minulého století, že totiž každý je svého štěstí strůjcem, že vnější okolnosti nerozhodují, že kdo je na tom špatně, sám je toho vinen, ten stále přetrvává.

Podobně povolenými oběťmi, těmi, kdo si svůj špatný osud zaslouží, jsou další lidé na samém sociálním dně, včetně chudých Romů i bílých, včetně cizinců. Na druhé straně jimi ale mohou být třeba také politici, včetně místních – opět, ke kolika už jen došlo nepochopitelným a často dosti nevysvětlitelným útokům na poslance, na starosty obcí či zastupitele. A opět máme co činit s povolenou obětí. Vždyť slovo politik je dnes téměř nadávkou. V jistém psychologickém testu je otázka: „Proč máme v parlamentu poslance?“ První, nekontrolovaná reakce bývá už u dětí prepubertálního věku často velmi výmluvná.

Život je dnes těžší, složitější, než býval, rostou sociální rozdíly, lidé musí být mnohem více ve střehu, aby si udrželi svůj sociální status a životní úroveň, hospodářské a sociální turbulence to vše nijak neusnadňují. Nelze se divit, že společenské napětí roste. Agresivita, včetně jejích brutálních forem je jedním z jeho projevů. U dětí a mládeže vzhledem k jejich stupni psychosociální (ne)vyspělosti se pochopitelně projevuje nejotevřeněji, je nejméně bržděna, nejméně maskována. A čím nižší je společenský status oběti, čím méně společenské úcty a ochrany požívá, tím více klesají zábrany při útoku na ni.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Povolená oběť? Středa, 1.Února 2012, 15:02:26

V prvé řadě nevidím zásadní rozdíl v růstu brutality u dětí a mládeže a u ostatní části společnosti. Děti a mládež jsou stejným zrcadlem doby, jako celá společnost, ba naopak teprve když roste brutalita společenství, zvedá se brutalita dětí a mládeže. Hledat proto jakési důvody brutality mládeže je zakrývání podstaty celého problému zbrutálnění chování celého společenství. To má naprosto jiné kořeny, než o jakých text hovoří.
Nestydím se zato, že s termínem „povolená oběť brutality“ jsem se zatím nesetkal. A přiznám, že mne doslova děsí on sám svou brutálností, stejně jako třeba pojem kolaterální ztráty v moderním vojančení. Oběť násilných trestných činů by absolutně neměla být nikdy klasifikována coby povolená. Pokud znám alespoň základy viktimologie, pak se v ní o ničem takovém vůbec nehovoří. Určitě jsou skupiny, které jsou v daném konkrétním prostředí častěji napadány, což si zasluhuje velice hluboké analýzy a ne zkratkové publicistické náhledy, opřené pouze o příliš povrchní jevovou stránku problému. Odmítám užívání slova „povolená“ v kontextu jakékoliv agresivity, snad osoby se zvýšeným rizikem napadení, ale povolená, to je hnus.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.