Chci přispět X

Svoboda volby a váha mého hlasu

Volit parlamentní strany, protože mají největší šanci v politice prosadit svou, je krokem vedle. Nejde o vyjádření mých osobních názorů, postojů a potřeb, nýbrž o ústupek vůči většině a jejím názorům, postojům a potřebám.

Mezi nejčastější argumenty proč nevolit neparlamentní stranu patří ten, že hrozí propadnutí hlasu. Domnívám se, že rozhoduji-li se na základě výsledného efektu svého hlasu, není mé rozhodnutí zcela svobodné, protože nevychází přímo ze mě jako z jednotlivce, nýbrž ze člena komunity, zatíženého určitým břemenem. V tomto případě břemenem toho, abych svým hlasem ovlivnil volební výsledek.

Můj hlas je totálně, tak nějak kantovsky svobodný, pokud vychází z mých názorů, postojů, potřeb. Ne bere-li ohled na následky, tedy na dopad na volební výsledek, nýbrž na účel, tedy vyjádření mých priorit.

Postoj zastánců teorie racionalní volby je jiný. Jednotliví aktéři se svým jednáním snaží ze své přirozenosti vždy maximalizovat svůj zisk, tedy alespoň za předpokladu, že jednají racionálně. Lidé podle zastánců teorie racionalní volby přirozeně uvažují tak, že maximalizují užitek při minimu vstupů, případně hledají alternativy, které přinášejí nejlepší efekt.

Ekonom by řekl, že hlasovat čistě jen podle osobních priorit je neefektivní, protože člověk buď získá všechno, nebo nic, kdežto hlasovat na jistotu znamená zajistit se proti nejhorším alternativám, ale zároveň mít stále relativně vysoký zisk.

V praxi to podle ekonomů znamená, že lidé by se měli sami sebe ptát, jak se ve stejné situaci rozhodnou ostatní? A dojít k závěru, že pokud budou myslet racionálně, nepůjdou do rizika, že jejich hlas propadne, ale spíš zaujmou defenzivní strategii. A když to tak udělají všichni, opět se budou volit staré strany, přestože kdyby měli možnost se dohodnout a jednat ve shodě, tak by získali víc.

Teorie racionální volby tak konfrontuje mou výzvu k volbě neparlamentních stran s ekonomickou teorií, konkrétně s tzv. Nashovou rovnováhou. Proč by měli občané volit neparlamentní strany s nízkými preferencemi a riskovat propadnutí svého hlasu? Proč by se měli zrovna u této konkrétní volby odchýlit od racionálního jednání a navýšit svůj vstup bez jistoty zisku (zariskovat)? Co by je k tomu přimělo?

Tento argument se opírá o léty prověřenou, poněkud strohou, ale jinak neprůstřelnou ekonomickou teorii. Ať už jde o teorii racionální volby nebo Nashovu rovnováhu. Těžko vyvracet, že většina našich strategických rozhodnutí klade důraz na maximalizaci zisku při minimu vstupů.

Málokdo v klasické kasínové ruletě vsadí veškeré své žetony na černou třináctku jenom proto, že sázka na konkrétní číslo slibuje nejvyšší zisk. Nashova rovnováha má však jednu slabinu. Defenzivní strategii voličů podmiňuje tím, že se občané nedohodnou a, slovy jednoho z největších politických filozofů 20. století, Johna Rawlse, jsou při své volbě zahaleni „závojem nevědění“.

Kdo říká, že se musíme rozhodovat jako individua, slepí ke svému okolí? Přizpůsobování našich preferencí preferencím komunity nevede ke svobodné volbě, to je pravda. Vzájemná dohoda mezi voliči, jejíž obsahem by bylo maximálně svobodné hlasování každého jedince, se ale proti této tezi nestaví.

Naopak, je to příkladný způsob funkční demokracie a cesty k občanské společnosti. Dohoda tohoto typu umožňuje narušit Nashovu rovnováhu, překonat naši přirozenost a rozhýbat hlasovací aparát ve prospěch maximálně svobodné volby, bez inklinace k mainstreamovým proudům.

Opustím na chvíli teorii a nabídnu čtenáři dva příklady.

Příklad 1: Adam a David mají jít k volbám. Adam by rád volil stranu A, David stranu D. K tomu ale existuje i strana C, která vyhrála v předvolebním průzkumu. Adam a David tak hlasují pro stranu C, protože na rozdíl od stran A a D má strana C největší naději na vítězství a tedy prosazení svých zájmů.

Příklad 2: Adam a David mají jít k volbám. Adam by rád volil stranu A, David stranu D. K tomu ale existuje i strana C, která vyhrála v předvolebním průzkumu. Adam a David se ale nechtějí přizpůsobovat většině a dohodnou se, že oba dva zvolí svou oblíbenou stranu; Adam A, David D.

Dohoda, kterou mezi sebou Adam a David uzavřeli, by se dala vyjádřit slovy: „Budu volit jenom takovou stranu, která nejlépe zastupuje mé zájmy, bez ohledu na její šanci na vítězství.“ Paradoxem, který považuji za půvabný, je, že, ačkoliv své rozhodnutí zcela zakládám na kolektivním jednání, je to dle mého názoru nejlepší způsob, jak zohlednit zájmy každého jednotlivce zvlášť.

Dohodnu se s každým voličem, že všichni upustíme od teorie racionální volby a zohledníme maximálním způsobem své priority. Touto cestou, cestou kolektivního jednání ve shodě, lze nejlépe dosáhnout zcela svobodného hlasování a zároveň získat víc. Spokojeni by možná nemuseli být představitelé největších stran, kteří by přišli o tyto „falešné hlasy“.

Zprostředkovat takovou dohodu mezi několika miliony voličů je obtížné. Náš úkol nám můžou usnadnit populární sociální sítě. Tam se už ostatně iniciativy, volající po upuštění od našeho volebního stereotypu, objevily, například facebooková událost „Volby: Chci vidět nové tváře“.

Volit parlamentní strany, protože mají největší šanci v politice prosadit svou, je krokem vedle. Nejde o vyjádření mých osobních názorů, postojů a potřeb, nýbrž o ústupek vůči většině a jejím názorům, postojům a potřebám. Chceme-li opravdovou, pluralitní, zastupitelskou demokracii, ve které politická reprezentace odráží preference všech voličů, nesmíme dopustit deformaci hlasů a iluzi volebních výsledků.

Tato deformace je způsobena defenzivní voličskou strategií, ke které se voliči uchylují, když chtějí maximálně zhodnotit svůj hlas na takové politické scéně, kde tři čtvrtiny hlasů získají čtyři největší politické strany. Přejít z obrany do útoku lze jenom prostřednictvím dohody mezi jednotlivými voliči. Takovou dohodou, propagovatelnou nejen přes média a sociální sítě, lze docílit svobodnějších voleb.

Ne, lidská ekonomická racionalita nemusí nutně stimulovat voličovo rozhodnutí. Jsem přesvědčený o tom, že je možné obejít přirozený lidský sklon k maximalizaci zisku za cenu co nejmenších vstupů prostřednictvím všeobecné dohody, která by přiměla všechny strany spolupracovat, a tak zbavit voliče břemena, kterým je přizpůsobení se většině, a s tím spojené obavy o váhu jeho hlasu.

Dojde-li před nadcházejícími volbami k výše popsané dohodě, nejen že to očistí už dosti rezavý a zaprášený volební mechanismus, ale navíc to přispěje k něčemu, co stálo u dynamického rozvoje myšlení naší společnosti během celého novověku – k názorové pluralitě v politice.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

A nejde tu spíš o minimalizaci ztrát? Úterý, 10.Září 2013, 00:44:55

Maximalizace zisku přeci vždy souvisí s uvažovaným rizikem. A teorie racionální volby, myslím, spíš než aby maximalizovala zisk, minimalizuje riziko ztráty. Takže než abychom riskovali, že náš hlas propadne, a tedy ve výsledku podpoří nejsilnější strany, tak ho rovnou dáme vybrané parlamentní či průzkumově silné straně, o které si myslíme, že ji za silnou považuje většina voličů.

Čili bych to kladl spíše takto: kdo má odvahu jít do nejistoty? Takzvaná racionální volba je přeci založena na strachu, podobně jako mnohé jiné evolucí prověřené mechanismy. Jenže je třeba si také klást otázku, nakolik je v dnešní složité společnosti rozumné své volby zakládat na strachu? Tento mechanismus sice dobře posloužil k přežití různých druhů organismů, ale v demokratických volbách přeci nejde o přežití! A to přesto, že se nám to vyhrocené reklamní kampaně snaží dovedně sugerovat (tím, že nás varují před různými hrozbami: před komunismem, před Zemanem, před populisty, před extremisty, před zánikem parlamentního systému...) a tím v nás mobilizují různé animální instinkty a přispívají tak ve výsledku k volbě některé z "nejsilnějších" stran.

Pokud usilujeme o změnu, máme tu tedy v zásadě dvě volby: buď volit relativní jistotu významných opozičních stran (a tedy i jejich relativně předvídatelnou politiku spíše "mírného pokroku v mezích zákona"), anebo volit nejistotu menší či méně známé strany, která však může více zamíchat stranickým systémem či významněji změnit styl politiky (s rizikem nejen toho, že náš hlas propadne, ale též s rizikem toho, že se ta politika může změnit nežádoucím směrem).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.