Promarněný den

Promarněný den ve stínu literatury má ledacos do sebe. Začalo to kávou s kofeinem i bez, pokračovalo pivem a vaječným koňakem a skončilo průsvitnými kolečky uherského salámu.

V Brně už nějaký čas bydlí relativně úspěšný český spisovatel, je středního věku; tak čas od času zajdeme do některé z kaváren. Bylo tomu tak i poslední pátek. Od dvou po obědě do páté jsme seděli a pili kávy s kofeinem i bez, minerální vody bez bublin i s nimi, kouřili a vedli řeči o ničem.

Na přetřes přišel Haškův Švejk, ke kterému spisovatel píše doslov pro zahraniční vydání, krátce jsme se oba vyjádřili k nepřehledným poměrům v Egyptě a cca 5x bylo mnohoznačně vysloveno jméno Franze Kafky. Po páté si spisovatel objednal malé pivo. „Švejk je sama konstrukce moderní evropské literatury,“ ozvalo se poněkud nadneseně od vedlejšího stolu.

Dvě hodiny před půlnoci už neměla kavárna pochopení pro dva horkem unavené skoro mladíky, kteří si jejich vymazlenou brněnskou kavárničku pletou s nálevnou. Přešli jsme parkem do kdysi pověstné hospody vysokoškolské mládeže, ve které studenti filozofické fakulty pokřikovali na, už po ránu utahané, dělníky: vy si makáte a my abychom na vás studovali. Ale to bylo ještě za komunistů, kdy si každý pracoval kde a jak se mu zlíbilo a studia čehokoliv byla pro ostudu.

Objednali jsme velká piva, vedli řeč o tom, že každý středoevropan by se měl aspoň jednou za život ztřískat na Oktoberfestu, měla by to být zdejší obdoba pouti do Mekky. Krátké zamyšlení jsme věnovali české úchylce pouštět si k nedělnímu obědu politické debaty, že to zřejmě nahrazuje kostel a autority, volně se pak debata zkroutila k vaření. Oba vaříme nejlepší guláš na světě, což jaksi nedává logiku, aby dva byly zároveň nejlepší, ale komu pomůže se v tom rýpat?

Přišla spisovatelova žena. Je krásná, sebevědomá a cizinka. Všechny tři atributy byly nadějí posunout večer do příjemných výšin. Zprvu nenápadná dvojice intelektuálních povalečů se proměnila v dravou zvěř. Cizinka a ze západu, bude nepochybně bojovnicí za ženská práva, téma jako ze žurnálu pro dva chlápky, kteří jsou nejen šovinistickou kulturou odkojeni, ale jsou v ní zavrtáni do takové hloubky, aby se dokázali kdykoliv umocnit v legendě, že taky Bůh se dívá po práci na fotbal, bere trošku víc peněz, než jeho kolegyně, a to že jsme si povídali, když jsme se poznali, neznamená, že to tak bude furt.

Cizinka chtěla koňak a číšník ho přinesl, ale poslední, jedním panákem vypila zásoby obří pivnice, jen pár metrů od dětské nemocnice. Řeč se točila, ona by chtěla muže s respektem, který ale bude mít zároveň pořádnou kérku. Ale to není všechno, vyprávěl spisovatel.

Kérka má být v místech, kde muži, kteří nejen nepíšou, ale možná ani nečtou, mají svaly, tetování je zde nejbolestivější. Na znamení nesouhlasu jsem možná dořekl, ale třeba jen začal, že jsou i bolestivější místa, bylo hodně pozdě a rozuměli jsme si v náznacích.

Z noční radosti, taky ale proto, že mi došla argumentační síla, přesněji už jakákoliv síla, ocitoval jsem oblíbeného Rudolfa Slobodu: Když se chce zralá žena vdávat, ať si najde muže, který má rád zvířata. Hoch, který se po určitou dobu staral o psa nebo o vránu, určitě dokáže pochopit, že i manželka potřebuje péči pravidelně dávkovat.

Noc už jde pomalu do frcu,“ řekl číšník a donesl nám tři vaječné koňaky na rozloučenou. Cizinka na terase jejich společného bytu pouštěla z youtube písničky svého mládí, podezřele společné těm našim. Spisovatel krájel uherský salám na průsvitná kolečka, která mu přidávala, v konzumním režimu ztracenou, kdy je všechno a všude, důstojnou vzácnost.

Měl jsem zavřené oči a pokládal jsem uzeninu na jazyk a představoval si, že je rok ´88 a rodičům se zázrakem podařilo opatřit tuhle štangli, která ovšem musí vydržet do vánoc. Jak šikovné rodiče, když jsme byli malí, jsme měli.

Cizinka i její spisovatel usnuli na terase, kterou z dálky osvětluje hrad Špilberk, vězení národů, kam se někdy brzy bude do kopce tlačit lanovka jako na Petřín. Ale to jsou zatím jen plány brněnských úředníků, kteří v tomto čase spí po náročném pracovním týdnu. Myslím na ně, když u Tivoli míjím botanickou zahradu, faunou osázenou plochu ve městě bez vůně. Nadevší pochybnost se prokázalo, že promarněný den ve stínu literatury je lepší, než nic.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.