Role konzervativního intelektuála

Úlohou intelektuála je kritická reflexe společnosti. Proto tato bytost nemůže být jiná než levicová. Rolí konzervativního intelektuála je kritická reflexe – levicového intelektuála. Proto se Roman Joch zajímá o intelektuál/ky z Deníku Referendum.

Doktor Joch se nestyděl, slova v řádky sestavil/ svými texty na blozích, v médiích se proslavil. Naposledy svým článkem v České pozici o elitářských levicových intelektuálkách a intelektuálech z Deníku Referendum, údajně adorujících ČSSD a v ní bankovního úředníka připomínajícího Sobotku před lidovým Haškem a Zemanem.

Konzervativní kritici, chtějí-li si rýpnout do angažovaných intelektuálů/ek, kriticky se vymezujících vůči společnosti, nikdy neopomenou oblíbený přívlastek ‚levicový‛. A myslí tím intelektuál/ky obecně, bez přívlastků. Samozřejmě.

Pojem intelektuál vznikl původně jako pejorativní označení pro francouzské novináře, spisovatele a umělce, kteří se na počátku 20. století angažovali ve prospěch Dreyfuse a proti antisemitismu. Podobná aféra ve stejné době v českých zemích byla hilsneriáda, ve které se proti antisemitismu angažoval Masaryk, za což mu jeho čeští studenti házeli kameny do oken…

Společenská úloha intelektuála je tedy produktem raného 20. století, mladším než úloha učence, kněze či šamana. Sociolog Bourdieu – marxistický levicový intelektuál – ukazuje paradoxní podmínky vzniku této úlohy.

Nejprve musela v 19. století získat obec umělců, literátů a akademiků relativní autonomii na politické a ekonomické sféře, a teprve pak, jako nezávislá, autonomní síla vedle síly politické a ekonomické, intervenovat do společenských otázek. Samozřejmě zbraněmi, které mohli mít intelektuálové po ruce, především slovem, které ale získalo jisté společenské uznání a tedy vliv.

Pochopitelným důvodem, proč se spisovatelé, básníci, umělci, akademici a novináři vymezují vůči společnosti kriticky více než například manažeři, podnikatelé a obchodníci (zkrátka měšťáci), je to, že zaprvé intelektuálové oplývají menšími příjmy a materiálním komfortem, nežijí-li rovnou v chudobě, což je motivuje k nespokojenosti, zadruhé naopak disponují větším kulturním bohatstvím a rozhledem, což jim umožňuje o společenských problémech hlouběji a komplexněji přemýšlet a vyjadřovat se k nim.

Proto jedna měšťácká frakce vyšší střední vrstvy inklinuje spíše ke konzervatismu a pravici, zatímco intelektuálové k různým levicovým směrům. Typický konzervativní volič tak rád chodí na vycházky do přírody a sbírá již uznané obrazy, nejraději z 19. století. Jen žádné experimenty, žádné novoty.

Nebylo tomu tak vždy – svého času i francouzští měšťáci sekali urozené třídě hlavy a pěstovali ve své době nové umění… Čas, kdyby tihle lidé mohli přinést něco nového a zajímavého, je ale pryč.

Postavení intelektuála ve společnosti je tedy spojené s jeho úlohou, kterou je kritická reflexe. Proto tato bytost nemůže být jiná než levicová.

A co konzervativní intelektuál? Existuje? Co dělá? Jak žije? Rolí intelektuála v obecné rovině je kritická reflexe. Role levicového intelektuála je kritická reflexe společnosti, ve které žije. Logicky, rolí konzervativního intelektuála musí být tedy kritická reflexe – levicového intelektuála!

Nejsnazší ukázkou je americký historik a publicista Paul Johnson, jenž se ve své knize Intelektuálové snaží vyvrátit legitimitu kritických postojů těchto lidí na základě toho, že ve svém soukromém životě žili v rozporu s těmito postoji.

O legitimitě tohoto přístupu pak mluví sám za sebe známý fakt z jeho vlastního soukromí, že on, jako konzervativec, okořeňoval svůj manželský (!) sex sadomasochismem. Budeme-li ale shovívaví, sado-maso, založené na hierarchických pozicích, není z hlediska konzervatismu zase takový hřích…

Takže: konzervativní intelektuál tím, že kritizuje toho levicového, jenž kritizuje společnost a tím ji podrývá, naopak obhajuje status quo. Ačkoli plní povinnost kritické reflexe, v logickém důsledku ji vlastně neguje. Je anti-intelektuálem, který nám říká, abychom přemýšleli o těch lidech, kteří neustále všechno kritizují, abychom nakonec kritizovat a myslet přestali.

Vrátíme-li se k Bourdieu, ten rozlišuje dva sociální typy konzervativního intelektuála. Jeden z vyšších tříd, který se vzdal zděděné výnosné měšťanské kariéry a využil svého kulturního bohatství v akademické či umělecké profesi, v jejíž hierarchii často zaujímá dominantní pozici, aby tuto hierarchii a řád hájil v zájmu své třídy před platově podhodnocenými levicovými kverulanty.

Druhým, velmi tragikomickým typem je maloměšťák, kterému se podařilo dostat do nižších sfér komunity intelektuálů, kde se mu však nedostalo uznání, a ze zhrzené lásky se levicovým intelektuálům mstí tím, že měšťákům vyzrazuje tajemství z jejich soukromí. Viz Paul Johnson a Intelektuálové.

A co Roman Joch? Který je typus? Kultivovaný potomek bohatých měšťanů z velkého města, jejichž spokojenost hájí? Nebo zhrzený žlučovitý maloměšťák?

Ponechme stranou extrémní společensko-dějinné okolnosti, díky kterým vznikla nenormální situace, že ve středovýchodní Evropě městští intelektuálové/ky inklinují spíše k neoliberalismu a konzervatismu, ne-li rovnou k fašismu.

Jak vypráví sám doktor Joch, ke konzervatismu jako světovému názoru ho přivedla úroveň jeho zděděného i získaného kulturního kapitálu, která se projevovala v tom, že v Praze, kam přijel studovat, obdivoval středověké budovy. Tedy láska ke středověku, k minulosti. Evidentně ho tedy nezajímalo nové, současné umění, underground nevyjímaje. Jen žádné novoty…

Intelektuálové a intelektuálky se tedy vyznačují tím, že nejsou moc bohatí/é, ale zato mají dobré vzdělání a kulturní rozhled. Proto dávají přednost novému umění, novým myšlenkám a netíhnou ke staromilství a sbírání starožitností. Milují spíše život než smrt. A proto je přívlastek ‚levice‛ zbytečný. Je to tak.

Konzervativní maloměšťácký intelektuál typu Johnsona nebo Jocha není ani moc bohatý, ani moc kulturní, současné věci ho moc nezajímají, nerozumí jim, má raději minulost. Raději statičnost než dynamičnost. Raději smrt než život. Jeho nízká kulturní úroveň a strach ze života je motivem, proč se snaží konzervovat hierarchické vztahy, v nichž cítí jistotu. Bojí se rizika a experimentů.

A co konzervativní intelektuálka? Je z podstaty věci přípustná její existence? Učili jsme se o někom takovém ve škole nebo někdo takový publikuje zajímavé knihy? Z hlediska všech konzervatismů, které neuznávají a ani příliš neznají feminismus, je žena definována mužem a od něj odvozena, a proto je i konzervativní intelektuálka definována a odvozena od konzervativního intelektuála, není to samostatný typ.

Jako žena je tedy horší než muž, protože z hlediska konzervatismu jsou muži lepší než ženy… Proč tedy ne vlastně sexuálně? Tato latentní homosexualita, projevující se v ideologické rovině, ovšem konzervativcům nebrání bránit se uznání práv a společenské legitimity LGBT.

Pokud někdo trpí v české kotlině ještě víc než levicoví intelektuálové a intelektuálky z Deníku Referendum, je to Roman Joch.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 15.Srpna 2013, 21:25:2

Mám dojem, že za pravicového intelektuála v pravlasti intelektuálů ve Francii bývá považován například Raymond Aron, možná ten pojem není úplně protismyslný. Asi záleží na tom, zda slovo intelektuál používáme jako nadávku nebo čestný titul. Ovšem klasičtí intelektuálové jako Zola, Sartre, Foucault, před nimi možná Victor Hugo, byli lidé, kteří dovedností a prestiže získané na intelektuálním poli využívali k veřejnému angažování. V tomto smyslu Roman Joch intelektuál není, protože to, co píše, vzbuzuje pozornost kvůli jeho politické roli, ne kvůli nějakým ostruhám vydobytým na poli literatury, filosofie atp. Koho by zajímal kdyby nebyl bývalým poradcem premiéra a politickým aktivistou?

Za klasického českého intelektuála v tom výše uvedeném smyslu lze považovat řekněme Václava Bělohradského. Ten je teď označován za levicového intelektuála, ale na počátku devadesátých let byl intelektuálem pravicovým, který původně názorově pestré Lidové noviny přeměnil v jednobarevnou platformu klausovské pravice. Někteří redaktoři LN se tehdy uchýlili do bývalého Rudého práva; tehdy mi nad tou dějinnou ironií zůstával rozum stát.

Nebuďte naivní pane Schejbal. Čtvrtek, 15.Srpna 2013, 21:35:29

Roman Joch je nový historický nepodchycený druh konzervatívního podvodníka( paraf. Starci na chmelu). Roman J. má příliš málo dětí (na rozdíl od Semína), aby se mu dalo věřit, že nepoužívá antikoncepci. Prostě podvodník.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čistě hnidopišsky intelektuálsky Čtvrtek, 15.Srpna 2013, 22:51:27

podotýkám, že Paul Johnson není americký historik a publicista, ale Angličan. No, ale dostal nějakou cenu od Bushe, neoconové v USA ho milují.

Tomáš Tožička - Duchcov

Oxymoron Čtvrtek, 15.Srpna 2013, 23:13:38

Pravicový či konzervativní intelektuál je protimluv.

Johnson je klasickým příkladem konzervativce, který vyznává přísnou morálku, ale jen pro druhé. Sám měl jedenáctiletý milostný vztah se spisovatelkou Glorií Stewardovou. Ta zveřejnila jejich mimomanželské dobrodružství jako reakci na Johnsonovo pokrytectví, se kterým píše o morálce, náboženství a rodinných hodnotách.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.