V podvečerním vedru jel jsem v našem městečku nakupovat do Billy. Tu u nás postavili jako jeden z posledních řetězcových velkoobchodů teprve před čtyřmi lety. Parkoviště vydlážděno obvyklým šedým morem měst, betonovou zámkovou dlažbou. Některé tvarovky se už sypou, ačkoli dlažba přečkala sotva tři zimy. Z mužů svlečených do půli těla řine se pot, jak sochory vydloubávají vadné dlaždice, celá hnízda.

„Chládek se nedostavil ani teď,“ oslovuji je účastně, tlače vozík do prodejny. „Jsme na té výhni vod rána,“ jeden z nich odpoví, ale do řeči se dát nechce. K vedru ještě smrad ze startujících aut, honem mizím do klimatizované prodejny. Možná tahle strašná práce je reklamace, přemýšlím, a kvůli sankcím je neodkladná.

Muže si najal výrobce zmetkové dlažby — ale copak oni za to můžou? — chudáci, práce jak pro trestance, projevuji empatii zleva. Proto se hned zprava napomínám: ať jsou rádi, že mají práci. I strašná práce je lepší než žádná. Vzápětí zleva nad poslední větou zapochybuji — a vlastně proč… je strašná práce lepší než žádná….

Vždycky znovu žasnu, že jsou ještě lidé, kteří jsou ochotni si tak těžce vydělávat na živobytí. Když na druhé straně masovatí neorganizované občanské hnutí lidí, kteří naším demokratickým režimem, rozvíjeným po roce 1989, opovrhují více než tím předchozím, posovětštělým.

Považují ho za bastard dřevního kapitalismu a postkomunismu, od něhož se můžeme nadít už vždy jen horšího. Není důvod dělat v něm něco poctivě, podobně jako tomu bylo za komunistů. K tomu je dneska naštěstí víc příležitostí, než bylo tehdy. Někdy mě do těch fint i zasvěcují, protože si myslí, že k nim patřím, jinak bych se přece nestal starostou, že.

Bohatí, jako čerstvě odhalený Pavel Tykač, umí vyvést z fondů či podniků peníze někam do exotických krajin; Tykač, jehož jmění prý činí třicet tři miliard korun, vyvedl z CS Fondů kamsi na Kypr 1,23 miliardy korun. Chudší, jsou-li například pohledná žena, získají invalidní důchod třeba i na vyhřezlou ploténku, když se panu doktorovi svléknou donaha. Ano, svobodné poměry skýtají nebývalé možnosti i v tomto.

Současná vládní krize představuje obě krajnosti — dělbu moci a nezasloužených požitků na základě politického handlu (to už od časů opoziční smlouvy) a druhou krajností je kvůli tomu okázalé zatýkání nejvýše postavených činovníků před užaslými zraky národa. Kvůli něčemu, co se zavedlo jako běžná praxe výkonu politické moci. Necháte-li nám kouti následující politické pikle, my vám za to poskytneme…. A teď ten údiv!

Proto jako z jiného světa zazněl hlas Jima Ottawaye, amerického novináře, jehož rodina vlastnila jedno z nejvýznamnějších amerických vydavatelství Ottaway Newspapers. Na otázku Marcely Pecháčkové: „Myslíte si, že mají bohatí lidé podporovat slabší?“ — pro magazín Lidových novin č. 30 odpovídá: „To patří k americké podnikatelské kultuře; když má někdo víc peněz, než potřebuje k životu, dává je na veřejně prospěšné projekty. (…) Považuji vzdělání za velmi prospěšnou věc, proto dávám hodně peněz na stipendia na Bard College.

To je jedna z dobrých věcí na americké kultuře — samozřejmá filantropie. Dnes máme v Americe tolik lidí, kteří vydělávají velké peníze, a vedle nich tolik lidí, kteří vydělávají málo, a přitom dělají důležitou práci — a ti spoléhají na podporu od bohatých. Vláda teď hodně šetří, škrtá v rozpočtu, takže aby společnost fungovala, musí bohatí pomáhat chudým. Vláda to neudělá.“

My s naším kapitalismem musíme skončit, protože už podobně jako v Americe máme na jedné straně mnoho lidí, kteří vydělávají velké peníze, a vedle nich mnoho lidí, kteří vydělávají málo, ale filantropie se nijak nevžila. Osobně její nutnost připomínám již od první poloviny devadesátých let, kdy se společnost začala příjmově štěpit nezávisle na vytváření skutečných hodnot.

Kdeže by člověk si troufal připomínat filantropii, když nepochodil ani s pouhou solidaritou: Stupidita našeho kapitalismu tkví v tezi — proč by někdo měl někoho podporovat, když přeci v otevřeném demokratickém systému a liberálních poměrech každý může být úspěšný. Tou úspěšností se u nás, pravičáků, vždy myslely peníze či hmotné a jiné požitky.

V lepším případě se člověk dočkal námitky: no, abych váš projekt mohl podporovat, musel by být podstatně, ale podstatně lepší, a ne toto, pane šéfredaktore. Měřítko kvality ponechme stranou, absence potřeby či schopnosti pomoci vytvořit podmínky, aby něco vůbec mohlo být lepší, je víc než očividná.

Ano, vláda šetřila až přespříliš, takže řada nosných projektů zejména v humanitních oblastech uvadla, a spolu s nimi ubývá příležitostí pro mladé, vzdělané lidi, kteří se nám jaksi bez ladu a skladu hromadí coby neužiteční nezaměstnaní. Na což společnost lidí vydělávajících velké peníze v lepším případě nereaguje, v horším úbytek možností pokládá za chvályhodný příklad úsporných opatření a příkladné naplňování pravicové politiky.

Jako pravičák to říkám nerad, ale jestliže kapitalistická společnost není schopna v rámci přirozené filantropie zajistit, aby společnost fungovala jako životadárný organismus, jenž dbá také o zdánlivě slabší výhonky, pak nápravu musí zajistit nová vláda různými socializačními opatřeními, jež se více než bohatých nemile dotknou střední třídy, u níž lze předpokládat, že pro finančně náročnější sociální politiku bude mít pochopení. A my ji přijmeme nikoli z přesvědčení, ale jako poznanou nutnost. Jako východisko z nouze.

Za které osobně již považuji vznik současné úřadnické vlády, která vydatně pomůže prezidentově straně SPOZ získat dostatek hlasů. Aby po volbách mohla uzavřít dostatečně silnou vládní koalici se sociálními demokraty a nastolit autoritativnější, sociálně orientovaný režim; jinak ale podobně, ba možná ještě více korupční, jako je u Miloše Zemana zvykem už od dob opoziční smlouvy.

Až teď mě napadá, že když jsem takový sociální mudrlant, tak proč jsem těm chlapům na slunečním žáru nekoupil aspoň pivo!