Deník Referendum Názory

Poslední dny a týdny přinesly mnoho vyargumentovaných obhajob ústavních zvyklostí. Právníci, politologové i politici, zejména ti přemýšlivější z nich jako matador českého parlamentarismu Petr Pithart, v nich snesli mnoho důležitého pro pochopení ústavního pořádku a demokratické dělby moci. Tyto úvahy jsou cenné a potřebné. Mají jen jednu nevýhodu. V dnešním stavu zvlčilosti politické scény i hlasu ulice znějí poněkud papírově a odtrženě od reality.

Ústavní zvyklosti by měly být něco jako klouby ústavního systému, umožňující ve správném úhlu ohýbat kostmi psaných paragrafů zákonů. Pokud klouby dobře fungují, tělo se může pohybovat, a občasné fraktury na tom dlouhodobě nic nezmění. Pokud jsou klouby nemocné, pohyb se stává utrpením nebo je vůbec nemožný. Tím, co správně „promazává“ klouby ústavních zvyklostí, je směs jisté úrovně právního povědomí, sociálního vědomí či smyslu pro pospolitost a morálky.

Nemá příliš smysl hudrovat nad tím, jak jsme právně nevzdělaní, asociální a nemorální, nebo snad jen morálně vlažní. Ano, asi to tak je. Ale nemoc kloubů, která nezasahuje jen sféru ústavních zvyklostí, ale veškerá nepsaná pravidla, pro jakoukoli pro život příznivou společnost naprosto nutná, se tím nevyléčí. Co tedy může pomoci?

Zůstaneme-li ještě chvilku v říši medicínských přirovnání, pak jen mix opatrnosti, správné životosprávy a pravidelného cvičení. Opatrnosti ve smyslu bedlivého zvažování změn a zásahů do churavějícího organismu. Příkladem je často zmiňovaná změna způsobu volby prezidenta. Hlavní problém není ve změně samotné, ale v jejím neopatrném načasování a stejně neopatrné a navíc nedbalé přípravě.

I bez muže z Vysočiny v pozadí se totiž dalo očekávat, že v situaci dramatického poklesu důvěry v parlamentní vládnutí jako celek může tato úlitba rozzlobenému občanstvu přinést neočekávané a nevítané otřesy, které navíc bude část negativně naladěné veřejnosti vítat, podle hesla „čím hůř, tím líp“.

Takže větší opatrnost a předcházení zátěžovým situacím. To samo o sobě ale nestačí. Nastupuje správná životospráva, a to znamená především vhodná dieta. Výživa rovnoměrně rozdělená ve všech částech organismu, vyvážená a kvalitní, bez chemických zmetků a náhražek.

Dobré a fungující kontrolní mechanismy, od skutečně nezávislé justice a vyšetřovacích složek přes profesionální a pokud možno depolitizovanou státní správu až k politickým stranám. Ty by neměly být podvyživenými spolky místních bafuňářů, ale pokud možno početnými vícepatrovými organizacemi se silným odborným zázemím a mohutnou základnou členů i programových přívrženců a sympatizantů.

Ani to ale ještě nestačí. Pravidelný pohyb a cvičení, to je vzdělanost v nejširším smyslu slova. Patří sem jak školy všech stupňů, tak i ono neakademické, ale potřebné vzdělání, kterým je občanská angažovanost. Nejde to bez námahy, kterou budeme ochotni vynaložit – ne jednorázově, ale pravidelně, protože občanská angažovanost ve smyslu boje za životní prostředí, důstojné životní podmínky a svobodu a bezpečnost pro všechny nikdy nekončí.

Lékaři, uzdrav sám sebe, praví dávné přísloví. I v oblasti péče o zdraví není lékař či medicínská věda zázračným spasitelem, ale spíš tím, kdo by měl pomáhat o zdraví dobře pečovat. V péči o polis jsme pak všichni zároveň lékaři i nemocnými. Jestli budou klouby naší občanské pospolitosti dobře sloužit, záleží nakonec na každém z nás. Udělat první krok není zase tak těžké.