Tři argumenty pro Zemanův postup

Existuje několik důvodů, proč prezidentův krok jmenovat úřednickou vládu nelze jednoznačně vnímat jako nelegitimní. Za situace, kdy ČSSD odmítala sestavovat kabinet, jej jeho slib zastavit Nečasovu vládu k tomuto jmenování spíše donutil.

Prezident republiky pověřil sestavením vlády osobu, kterou mu nenavrhl ani jeden subjekt zastoupený v Poslanecké sněmovně, přičemž většina takových subjektů předem deklarovala, že vládu s takovým případným předsedou nepodpoří, a hned se hovoří o tom, že prezident jedná na hraně Ústavy, v rozporu s ústavními zvyklostmi a vnucuje České republice prezidentský či alespoň poloprezidentský systém, ne-li že vyhlašuje Poslanecké sněmovně přímo válku. Přesto se domnívám, že prezident měl pro toto jednání minimálně tři základní důvody, které jsou naprosto legitimní bez ohledu na další jeho případný osobní zájem.

Především naše Ústava je v tomto psána poměrně dosti volně. Když jsem ji poprvé četl, tak už tehdy jsem se smál té představě, že prezident může premiérem jmenovat v podstatě kohokoli, koho zrovna potká na ulici, ani ho nemusí znát. Z textu to tak vyplývá. To se samozřejmě nikdy nestalo a dosud vždy byl jmenován premiér na základě názoru alespoň některých politických stran zastoupených v dolní komoře našeho Parlamentu. Těžko však lze určit, na základě jakých by to mělo být zvyklostí.

Možná by jím měl být předseda vítězné strany ve volbách, což se však nestalo v roce 2010; možná by jím měl být představitel té politické strany, která vede koalici čítající většinu poslanců, což se však nestalo v případě hned čtyř politických premiérů (Václav Klaus v roce 1996, Miloš Zeman a obě Topolánkova jmenování). Současná koalice sice používá námitku, že prezident Klaus v obdobných situacích (Špidlův, respektive Grossův pád) jmenoval vládu toho, kdo přišel se 101 hlasy poslanců – k tomu se však sluší dodat (a rozhorlený Miroslav Kalousek či Miroslava Němcová to rádi opomíjejí), že tyto vlády byly založeny na 101 hlasech poslanců regulérně zvolených politických stran.

Legitimita požadavku pověření Miroslavy Němcové je v porovnání s tím dosti pochybná. V prvé řadě Němcová svoji stojedničkovou většinu oznámila teprve dvě hodiny před avizovaným prezidentovým vystoupením s jeho rozhodnutím. Vedle toho je třeba zdůraznit, že žádná vláda dosud nebyla jmenována na základě většiny utvořené pomocí přeběhlíků a i předchozí prezident se proti přeběhlictví a vládám na něm založeným vymezoval. Mirek Topolánek za pomoci přeběhlíků sice fakticky vládl, jmenován však byl i napodruhé v době, kdy se ještě nevědělo, zda dostane důvěru Sněmovny.

Pokud si rozložíme strukturu té stojedničky, pak ODS má 50 hlasů, TOP 09 má hlasů 42, k LIDEM se hlásí 8 poslanců (dva z nich ovšem nejsou členy této strany) a samostatný je poslanec Michal Doktor. LIDEM tvoří, jak známo, odpadlíci od Věcí veřejných, kteří před volbami všichni podepsali deklaraci, že se raději vzdají mandátu, než aby od Věcí veřejných během funkčního období přeběhli jinam. Zároveň se nepokusili nijak legitimizovat prostřednictvím mezitím proběhnuvších krajských a senátních voleb (s největší pravděpodobností by v nich stejnak výrazně neuspěli) a reálně reprezentují minimální členskou základnu.

Jejich důvěryhodnost i legitimita jejich pobytu ve Sněmovně je proto naprosto minimální. Přesto nacházejí dva argumenty, kterými se zaklínají: 1) mandát poslance je individuální, 2) Věci veřejné se zprofanovaly a Karolína Peake a ostatní odtamtud odešli jakožto čestní lidé, kteří drží program, za který byli zvoleni. První argument sice de jure platí, nicméně je třeba si uvědomit, že na poslance lze kandidovat pouze na kandidátce nějaké politické strany, lidé z LIDEM tak učinili na kandidátce Věcí veřejných, která byla do Sněmovny vytažena prostřednictvím spíše středolevicového programu, obličeje Radka Johna a peněz a organizačních schopností Víta Bárty.

Pokud bychom sečetli dohromady preferenční hlasy dohledatelných členů či příznivců LIDEM, kteří kandidovali za Věci veřejné, činí to úhrnem 19 444 hlasů z celkových 569 127 hlasů, jež dostaly ve volbách 2010 Věci veřejné, což není ani 0,5 % všech odevzdaných hlasů v minulých sněmovních volbách. A pokud jde o programovou argumentaci, jsou po několika veletočích současné Věci veřejné jakožto opoziční strana vůči pravicové koalici mnohem blíže svému původnímu programu, zatímco u Karolíny Peake a jejích příznivců je dosti pochybné sledovat, jestli reálně vůbec nějaký svůj program v rámci koalice prosazují a prosazovali. Pokud se tedy mluví o tom, že legitimita případné vlády Miroslavy Němcové vychází z toho, že voliči rozdali karty na čtyři roky dopředu, je třeba si uvědomit, že voliči rozdali zcela jiné karty.

Michal Doktor je pak samostatným hráčem, který se už od prosince 2011 ad hoc rozhoduje, co z vládních návrhů podpoří a co ne. On se v tomto případě vyjádřil pouze pro důvěru Miroslavě Němcové, nikoli pro stabilní podporu vlády a jejího programu, a nelze jej vnímat jako nějaký další koaliční subjekt, jako je tomu u ostatních nezařazených koaličních poslanců. To celkově uvádí v pochybnost tolik proklamovanou většinu, neboť bez Doktora má koalice pouhých 100 hlasů, což není ani formální sněmovní většina, byť fakticky to většinu díky dvěma poslancům za mřížemi znamená.

Vedle toho neuškodí si vzpomenout na to, jak za dobu funkčního období dokázala vládní koalice ztenčit svůj luxusní hlasovací kapitál 118 hlasů na pouhou stovku, přičemž díky různým vládním krizím se několikrát dostala až do hlasovací neschopnosti, která se mimo jiné projevila v současné době vyšetřovanou kauzou o možném uplácení vlastních poslanců nebo tím, že vláda znovu předkládala již neschválené zákony ve stejné podobě, akorát ve spojení s důvěrou vládě (tj. stále onen loňský daňový balíček). To vše v zásadě dává většině pro Miroslavu Němcovou poměrně nízkou důvěryhodnost.

Celý první důvod pro nepověření Miroslavy Němcové sestavením vlády tedy můžeme shrnout do konstatování, že aktuální situace je „ústavně nezvyklá“ a nemá žádné precedenty v předchozím vývoji českého parlamentarismu, přičemž koalice staví na něčem zcela jiném, než je původní volební výsledek, a její sněmovní většina je více než pochybná.

Druhý důvod pro nepověření Miroslavy Němcové bych spatřoval v legitimních očekáváních prezidenta, jež vyjádřil při oznámení o pověření Jiřího Rusnoka. Ačkoli Miloš Zeman dříve prohlásil, že není příznivcem předčasných voleb, tak při tomto aktu řekl, že „jediná cesta, jak vyvolat v České republice předčasné volby, je právě jmenování vlády odborníků“.

Náš ústavní systém neumožňuje prezidentovi samostatně rozpustit Poslaneckou sněmovnu (na rozdíl např. od Rakouska, kde přitom rozhodně nemůžeme hovořit o prezidentském či poloprezidentském systému), naopak prezidentovi dává povinnost někoho pověřit sestavením vlády, jestliže ta aktuální vláda končí. Vyjádření parlamentních stran přitom znělo: „Než vládu, která nevzejde z politických stran zastoupených ve Sněmovně, raději předčasné volby.“

Na tom nic nemění ani to, že zejména TOP 09 vzápětí obrátila, když prezident nejednal podle jejích představ, a svoje vystoupení se zpětně její představitelé snažili vysvětlit tím, že je prezidentův krok nenapadl jakožto bezprecedentní, a tudíž jejich prohlášení neplatí. Původní prohlášení stran, zejména pak TOP 09, tak mohla být chápána jako závazek k předčasným volbám, které – zdá se – i prezident zamýšlel svým krokem ve výsledku vyvolat.

Není to tedy tak, že prezident jednal bez ohledu na vyjádření parlamentních stran, pouze si ze dvou variant, které strany nabízely (buď vláda Miroslavy Němcové, nebo předčasné volby), sám vybral. TOP 09 slovy svého 1. místopředsedy nově přišla s prohlášením, že žádný parlament se nemá rozpouštět, dokud v něm je nějaká většina (jestli je udržována jakkoli pochybnými praktikami, je asi vcelku jedno).

To je samozřejmě od takového horlivého zastánce parlamentní demokracie, jakým je Miroslav Kalousek, – vyjádřeno jeho oblíbeným slovem – chucpe, neboť to spíše vypadá jako obhajoba na čtyři roky volené diktatury. A teprve v tomto celkovém kontextu je třeba vnímat obrat ČSSD a její přihlášení se k odpovědnosti pro případné další pověření sestavením vlády.

Není to pouze strach z toho, že „vláda přátel Miloše Zemana“ může Straně práv občanů ZEMANOVCI získávat nové hlasy na jejich úkor, ale zároveň snaha udržet si vnitřní koherenci vyjádřitelná asi takto: jestliže jako ČSSD nedokážeme sehnat hlasy k rozpuštění Sněmovny a zároveň říkáme, že je nepřípustná nejen pravicová koalice, ale i jakákoli forma úřednické vlády, pak i za té situace, že vláda důvěru nedostane, budeme to alespoň my, kdo bude z vládních lavic vyvíjet na ODS a TOP 09 nátlak na rozpuštění Sněmovny, a tedy to bude ČSSD, kdo bude v této hře držet iniciativu.

A nakonec třetí důvod souvisí se zavedením přímé volby prezidenta. Vedla se poměrně intenzivní diskuze o tom, zda tato změna nějak zásadně nevychýlí rozložení sil ústavních činitelů. Viditelným výsledkem toho nyní je, že ačkoli se nemění pravomoci prezidenta, změnou subjektu, který prezidentovi dává pověření, se v jistém ohledu mění i subjekt, jemuž je prezident zavázán.

Je pochopitelné, že osoba, která chce být zvolena prezidentem, musí prezentovat úplně jiný program, aby ji zvolil Parlament, než jaký program musí prezentovat, aby ji zvolil lid. Nový prezident tak bude spíše populistický, neboť je to populus, kdo mu udělil mandát. Miloš Zeman přitom postavil svoji prezidentskou kampaň na silném vymezení se vůči vládě Petra Nečase a podařilo se mu nakonec přesvědčit celkem 2 717 405 voličů, aby mu přišlo dát svůj hlas.

Jestliže by tedy prezident Zeman jmenoval „Nečasovu vládu bez Nečase“, ačkoli Ústava mu dává i jiné možnosti, dalo by se to poměrně snadno chápat jako podvod na voličích. Hra legitimity v jeho krocích nutně hraje výraznou roli: pochybuji totiž, že většina lidí jde k prezidentským volbám vybírat parlamentního ceremoniáře. Důvěra k prezidentovi je aktuálnějšího data, než je důvěra daná poslancům ve Sněmovně, přičemž u části z nich je navíc legitimita jejich mandátu více než pochybná (viz výše). A vláda s tři roky starým mandátem a nejnižší podporou veřejnosti má oproti prezidentovi s půl roku starým mandátem a poměrně silnou podporou poměrně malé šance v takové situaci obstát.

Tím samozřejmě neříkám, že Miloš Zeman si svoji aktuální úlohu neužívá a nezneužívá ji k vlastním zájmům, že netestuje úroveň české demokracie a nehledá prostor pro rozšiřování své moci; chci však poukázat na to, že jeho krok nelze tak jednoznačně vnímat jako nelegitimní. Naopak za situace, kdy ČSSD odmítala sestavovat vládu, jej jeho veřejný a při volbách daný závazek (znepříjemnit Nečasově vládě život, ne-li ji shodit) k tomuto jmenování spíše donutil, než že by dal nějaký širší manévrovací prostor.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Vynikající text Středa, 10.Července 2013, 08:38:59

Zcela věcná analýza aktuální situace.

Pozice ČSSD je dost nešťastná a obávám se, že Sobotkova neschopnost rozhodného a pružného jednání způsobí oslabení strany ve volbách (bez ohledu na jejich termín).

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Výborný článek Čtvrtek, 11.Července 2013, 14:00:16

Ano, pan Pavlorek velice objektivně a střízlivě hodnotí kroky Miloše Zemana. Ukazuje se také jak je dobře, že na hradě nesedí Karel Schwarzenberg.

Dovolil bych si jen malý doplněk: neochota ČSSD, resp. Sobotkova vedení, k sestavení vlády za současné situace, je pochopitelná a zcela oprávněná. Pokud by mělo zůstat současné složení Poslanecké sněmovny, nemohla by vláda sestavená z členů ČSSD nic ze svého programu uplatnit, protože by každou dobrou snahu ČSSD pravicoví poslanci zablokovali.

Voliči, kteří nedomýšlí věci do konce, by takovou snahu ČSSD, která by z výše uvedeného důvodu nebyla korunována úspěchem, přičetli ČSSD k horšímu. To by samozřejmě mělo vliv na výsledky voleb 2014.

Jediným řádným řešením je rozpuštění Sněmovny a předčasné volby. K rozpuštění sněmovny je ovšem třeba 120 poslaneckých hlasů, a na to poslanci ČSSD nestačí.

Stále více se ukazuje, jak špatná je naše ústava, když neobsahuje pravidla pro situace, které jsou v naší politice již řadu let (minimálně od vzniku Topolánkovy vlády) běžnou záležitostí.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.