Jak se odškodňuje

Jiří Silný

Odškodňování křivd je vždy výběrové, protože není možné myslet na všechny, obvykle se odškodňují ti, kdo mají blízko ke zrovna vládnoucí garnituře. To je i případ církevních restitucí. Většině občanů zbývá jen sčítat své ztráty.

Dvacáté století se dvěma světovými válkami, revolucemi a převraty bylo dobou obětí. Stovky milionů mrtvých mohou připomínat jen vzpomínky, pomníky a symbolické projevy žalu a úcty. Odškodnit je nelze. U přeživších je otázka odškodnění nebo nápravy křivd spojena s mnoha nejistotami.

Odškodňování je vždy výběrové — není prostě možné odškodnit všechny oběti a tak se obvykle odškodňují ti, kdo mají blízko ke zrovna vládnoucí garnituře. Není také často možné vést přesnou hranici mezi oběťmi a viníky, protože při frekvenci převratů jsou titíž lidé někdy na straně pachatelů a jindy na straně obětí.

Sama otázka škod bývá sporná. Některé újmy jsou v rozporu nejen s určitým typem morálky, ale i s platným zákonem. Jiné soukromé škody, jako například v rámci pozemkové reformy nebo znárodnění výrobních prostředků, odpovídají dobovému demokratickému nebo revolučnímu právu — a jsou chápány jako odškodnění předchozího dlouhodobého vykořisťování.

Znamená potom například privatizace kdysi znárodněných podniků do rukou zahraničních vlastníků nějaké odškodnění a nápravu křivd? Těžko. Pokud se majetek vrací, bývá v jiném stavu než v době ztráty, někdy jde o jiný majetek (jiné pozemky) a často se už nevrací původnímu majiteli ale jeho potomkům a do hry se tak dostává i dědické právo a dědické daně, které jsou také proměnlivé.

Vidina náhlého (znovu)zbohatnutí působí časté škody na lidských vztazích, jak bylo možné pozorovat na rodině prezidenta Havla stejně jako v mnoha případech rodin méně prominentních. Podobná dynamika, jak naznačují některé zprávy, asi dnes živí konflikt v pravoslavné církvi.

Jinou otázkou je, nakolik lze například ponížení, pronásledování, věznění odškodnit peněžní částkou a jak má taková částka být vysoká. A jak je třeba nárok na odškodnění prokázat.

Účastníci tzv. třetího odboje mají nárok na odškodné až do výše jedno sta tisíc korun na hlavu. Na stránkách Ministerstva obrany je uveden počet bojovníků proti komunismu, kteří osvědčení dosud získali, číslem 355. Není to mnoho, ale zase se ušetří. V případě, že všichni dostali maximální příspěvek, tak erár třetí odboj přišel zatím lacino — jen na 35 milionů. 

Pro srovnání si připomeňme, jak odškodňoval německý stát s německými firmami české občany, kteří byli v rámci tzv. totálního nasazení na nucených pracích v hitlerovském Německu. V letech 2001 — 2006 bylo prostřednictvím Česko-německého fondu budoucnosti z prostředků nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ odškodněno 86 925 tehdy dosud žijících osob celkovou částkou 8 miliard Kč. Na osobu to je průměrně asi devadesát tisíc.

Zkusme další srovnání. V rozhovoru Oldřicha Dandy se strahovským opatem Michaelem Josefem Pojezdným uveřejněném v Právu 2. 7. 2013 se dozvídáme, že z částky určené na „nápravu některých křivd“ způsobených minulým režimem církvím dostanou římskokatolické řády zhruba třetinu ze sumy určené katolické církvi. Ta se vzdala dvaceti procent svého nároku, aby získala souhlas dalších církví pro politickou dohodu s minulou pravicovou vládou.

Celková částka, která byla Sněmovnou za dobře známých kriminálních souvislostí schválena, činí 122 miliard plus inflace příštích třiceti let (hodnota vydaných nemovitostí plus finanční náhrada za ty, které vydat nelze). Pro jednoduchost nepočítejme s inflačním růstem a vezměme 80 % z celkové částky, to je 97,6 miliard.

Po vydělení třemi dostaneme 32,5 miliard korun pro řády, kterých je u nás dnes 28, takže na každý řád připadá zhruba 1 miliarda a sto šedesát milionů. Vydělíme-li částku pro řády počtem řeholníků (715), dostaneme se asi na 45,5 milionu na jednoho řádového bratra nebo sestru. V průběhu třiceti let je to asi 1,5 milionu ročně. Bez inflace.

Kdybychom rozpočítali celou částku na počet věřících, kterých je u nás, dejme tomu milion, dostáváme se k částce 122 000 na duši. Tady ovšem nejde o odškodnění osob. Věřící osobně přímo nic nedostanou a nemusejí také prokazovat žádné nároky. A řeholníci se svými sliby a vstupem do komunity vzdali majetku a o jejich potřeby pečuje řád a požívají tak jisté formy komunismu.

V tomto zvláštním případě jsou napravovány křivdy způsobené institucemi. Takové odškodnění v jisté míře získaly v devadesátých letech i některé jiné instituce (například Sokol), ale zdaleka ne všechny, které utrpěly škody, a rozhodně ne v takové míře jako římskokatolická církev - poprvé hned na počátku devadesátých let, pak za Tošovského vlády a teď s velkorysostí, která přesahuje všechna srovnání. Přitom není zřejmé, jak se vůbec zákonodárci výše náhrad dopočítali.

Lenka Procházková, která se tématem odškodnění církví soustavně zabývá, tvrdí, že jako správce obrovského katolického majetku má fungovat Miroslav Kalousek. Je to bezpochyby především jeho zásluha, že stát tento dar církvím poskytl. Vděčnost je ceněná ctnost nejen v tradiční mafii, ale samozřejmě i v církvi. I kdyby se stalo, že by bratr Kalousek skončil ve vězení, budou se za něj biskupové jistě modlit.

Zatímco vybrané instituce a skupiny občanů jsou odškodňovány, zbylá většina může jen sčítat své ztráty. Možná nakonec váží nejvíc ty nemajetkové: ztracené šance na uplatnění, omezené možnosti řídit svobodně svůj život, ústrky a ponižování, ztráta perspektivy a naděje, bezmocný vztek užírající zdraví. Když poškozování většiny dosáhne určité meze, vede to zpravidla k nějakému z těch převratů a revolucí, na které bylo to minulé století tak bohaté.

Tak vznikl i skončil náš státní socialismus a plnou parou k takovému konci míří náš současný mafiánský kapitalismus. Snad se brzy dočkáme jeho pádu a nastolení nějakého lepšího modelu, u kterého se prosazování spravedlnosti neomezí jen na další odškodňování vybraných elit.