Bůh není mrtev. A církev?

V osobně laděném textu autorka vysvětluje, proč se rozhodla opustit církev a jít duchovní cestou samostatně. Kritika konkrétních podob církevního života se soustřeďuje do tří okruhů – náboženského, politického a sociálního.

Církev jako náboženský problém
Když jsem před několika lety opouštěla poklidný přístav Českobratrské církve evangelické (ČCE), připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus. Čekala mě duchovní cesta, u které nebylo zdaleka jasné, zda dopluju ve zdraví k pouze tušenému břehu na druhé straně, zda takovou cestu přežiju, jak dlouho to může trvat, jestli se nakonec přece jen nevrátím... Pak jsem vyplula.

Tato pouť mě obohatila o poznání, že „nový svět“ skutečně existuje, ta země je veliká a rozmanitá, takže se nedá popsat pár slovy, každá část je jiná a každý si v ní najde kout, kde se mu dobře žije. Na cestě jsem potkala mnoho dalších mořeplavců, častokrát jsme pluli stejným směrem, i když každý dával přednost své vlastní lodi vzhledem k nepříjemným zkušenostem s rozkazy kapitánů v minulosti a vzhledem k podivnostem v konstrukci jiných lodí. Často jsme se navštěvovali a pojí nás hluboká přátelství, i když se nevídáme pravidelně jednou za týden.

V církvi se pohybuje řada mých příbuzných, takže kontakty s „Evropou“ stále udržuji. Díky sociálním sítím přijdu do kontaktu i s dalšími evangelíky, které jsem vídala v dětství, a můžu tak sledovat různé diskuze, volbu témat a postoje, u nichž by se dal najít společný jmenovatel, i když samozřejmě každý člověk je odlišný.

Když jsem před pár lety vyplouvala, nebylo to úplně jednoduché rozhodnutí, poněvadž se jednalo o otázky existenciálního charakteru. Každá církev (to se netýká jen ČCE) si na víru vyhrazuje něco jako monopol. Jelikož pokračuje ve sta- či tisícileté tradici, udržuje ji to v přesvědčení, že to dělá dobře a že jakákoli jiná cesta je v lepším případě pochybná, v horším dokonce heretická. Tento jazyk se vám dostane pod kůži a odvážíte-li se z tohoto prostředí ven, stejně vás z podvědomí doslova „napadají“ věty, které jste slyšeli stokrát – „nemůžeš si jen tak věřit, čemu chceš,“ „nestačí pouze vztah k Bohu, musíš být vždy součástí nějakého společenství,“ „tvá víra je něcismus,“ „jako křesťan věřím, že...“

Pořád se vrací myšlenka „co když mají v tomhle pravdu?“ nebo „skončím v 'pekle', když jsem opustila ty, kteří to třeba fakt dělají, jak se patří?“ Ale tyto výkřiky s mizející pevninou za zády čím dál víc slábnou a před vámi se otevře volný prostor. Tady, uprostřed široširého moře, ponechán samoten napospas větru a dešti, teprve člověk poznává dvě klíčové zkušenosti víry: odvahu a pokoru. Tady zápasí jako Jákob s Bohem o požehnání na svou vlastní cestu, o své místo v životě. Stejně tak se tváří v tvář něčemu/někomu tak nepopsatelnému a velikému sklání s pokorou a trpělivostí Joba.

I po takové zkušenosti bych se přece mohla vrátit zpět, obohacena o nové poznání, snažit se jím zpestřit prostředí církve. Několikrát jsem o tom uvažovala. Ale zamítla jsem to ještě dřív, než jsem vůbec vykročila. Návrat by byl obtížný. Nikdy mi nevyhovovala západní teologie s důrazem na hřích a vykoupení. Sama jsem denodenně zakoušela své nedokonalosti a prohry, proč to ještě chodit každý týden poslouchat a utvrzovat se v té beznaději? Kvůli poslední větě, že i přes to všechno mě Bůh miluje a ještě mě spasí? Možná jsem chtěla něco víc. Nechtěla jsem, aby mě přesto miloval, chtěla jsem, aby mě miloval. Mnohem bližší by mi byla teologie stvoření, v níž je Boží láska tak zřejmá, že není potřeba se jí neustále dožadovat. A už vůbec ne z pozice umanutého ukňouraného a sebestředného dítěte, které si přitom stále háže popel na hlavu, protože jedině tak má pocit, že si lásku nebeského otce „zaslouží“.

Církev jako politický problém
Jenže teologie není jediným a hlavně nejpodstatnějším důvodem, proč se nemůžu do prostředí církve vrátit. Možná bych byla schopná nad některými věcmi v ní mávnout rukou. Ale bohužel nedokážu mávnout rukou nad jiným aspektem církevního prostředí, kterým je mravokárné měšťáctví, někdy až v nesnesitelných projevech. (Nerada bych, aby se terčem tohoto článku stala pouze církev evangelická. Tu znám sice nejlépe, ale myslím, že zrovna v tomto si může podat ruku s mnoha dalšími.)

Už od první chvíle, kdy jsem v kostce pochopila rozdíl mezi pravicí a levicí v politice, mi nebylo úplně jasné, jak můžou být následovníci Krista pravicově orientovaní. Popíralo to všechno, co mě na Ježíši Kristu fascinovalo – rovný přístup ke všem, radikální solidarita s lidmi na okraji, dokonce převrácení zdánlivě očividných rozdílů (poslední budou prvními), nelpění na formalitách a postech atd. Dlouho jsem netušila, kde je to rozcestí, na kterém se křesťané politicky dělí, a pro mnohé je pravá cesta samozřejmější než levá právě i z hlediska křesťanství.

Domnívám se, že klíčové slovo k rozluštění pravicově-křesťanské hádanky je učení ve smyslu předávání/zvěstování nějaké nauky, moudrosti. Toto pojetí klade důraz na jiné aspekty celého příběhu – Ježíš je vnímán jako učitel, obklopený žáky, který je i nás učí spoustu důležitých věcí. Často se v tomto kontextu upřednostňují spíše metafory hierarchického ražení – Pán, Mistr, Boží syn. Souvisí to s tehdejším a ve většině případů i dnešním vnímání role učitele. Je to někdo v autoritativní pozici, z níž ostatním vysvětluje, předává zkušenosti, dohlíží na ně. Vyučovaný je zase spíše v pasivní roli přijímajícího, poslouchajícího, napodobujícího. Nechat vyučovaným více prostoru a vlastní iniciativy totiž představuje nebezpečí, že učitel přestane mít věc pod kontrolou.

Autoritativní pedagogicko-misijní prvek je v církvích stále silně přítomen, následování Krista z tohoto úhlu pohledu spíše znamená jít příkladem, být vzorem pro své okolí, být dobrým rádcem či učitelem. Pomáhá to k vytváření společnosti s pevnějšími ideovými základy. Lidově řečeno: děti už odmalička nevyrůstají jako dříví v lese, ale v nějakém systému, v němž je jasně odlišené, co je dobré a co ne.

V některých ohledech bych si dovedla aspoň představit, že putuju se souvěrci po konzervativnější cestě napravo, ale vadí mi, že s prvkem předávání/zvěstování se bohužel velmi často zapřahá i kočár exkluzivity pro ty, kdo učení zvěstují. Překvapivě se to stává i v církvích, které oficiálně proklamují, že kněz/farář není prostředníkem mezi Bohem a člověkem, ale jedním z řadových členů církve. Ve skutečnosti farář přistupuje k věřícím jako pastýř k ovečkám, tedy jako ke stvořením úplně jiného druhu, které je nutno vést, radit jim, pomáhat, starat se o ně. Málokterý člověk zvládne tuto roli, aniž by ho trvale poznamenala v přístupu k druhým i k sobě samému.

Velice jsem se bavila obzvláště před druhým kolem prezidentských voleb, kdy tento prvek dosáhl podoby viditelné i mimo úzké církevní společenství. Bylo potřeba lidem „vysvětlit“, koho mají volit. Začali to faráři a významní církevní představitelé a ovečky zvěst dál poslušně šířily. Typickým projevem mravokárného měšťáctví byla např. démonizace jednoho kandidáta (nechci říct, že bych nedokázala vyjmenovat tucet věcí, kvůli kterým je Miloš Zeman těžko volitelný, ale démon nebo „zlo“ opravdu není) a vytvoření umělé image mravně bezúhonného šlechtice („umělé“ proto, že se povedlo dokonale odstřihnout Karla Schwarzenberga od politiky současné vlády, ačkoli je čirou náhodou předsedou jedné z vládnoucích stran).

Málokdy se diskuze stočila politickým směrem, nejdůležitějšími kritérii pro volbu prezidenta byly dobro, mravnost, slušnost, poctivost, zodpovědnost. „Svou ctností by nepřátelům nejraději vyškrábali oči; a povyšují se jen, aby druhé ponížili.“ (F. Nietzsche) Právě mravokárné povyšování tábora stoupenců Karla Schwarzenberga skrze „elity“, které nám, prostým lidem, vysvětlovaly, co máme dělat, bylo v celé kampani jedním z nejodpudivějších prvků. Přesvědčovat lidi, že je jejich morální povinností volit kandidáta, díky jehož politice třeba právě oni spadli pod hranici chudoby, je spíše drzost než slušnost.

Pokud si církev stále klade otázku, je-li přitažlivá pro další potenciální věřící, měla by se zamýšlet nejen nad teologickými východisky, ale i nad svou politickou úlohou. Když pominu církevní restituce – které jsou samy o sobě výrazně problematické – je pro mnoho lidí církev nepřijatelná právě elitářstvím a měšťáckými manýry.

Církev jako sociální problém
V poslední části zaměřím svou úvahu směrem ke konkrétní církvi, jíž je Českobratrská církev evangelická (ČCE), v níž jsem se řadu let pohybovala. Je ale možné, že podobné prvky lze objevit i u jiných menších protestantských církví. Čím menší církev, tím větší vědomí sdílené komunity.

Co považuji za jev hodný pozornosti - zvlášť v dnešní přeindividualizované době - je silné rodinné a komunitní zázemí, které život v církvi vytváří. Je celkem logické, že lidé stejně smýšlející si k sobě nacházejí jednodušeji cestu, vytvářejí pak spolu rodiny a společenství, v nich přicházejí na svět děti, které si už odmalička spolu hrají, časem spolu chodí a pak zakládají rodiny a opakují dále stejný model. Toto komunitní zázemí má řadu výhod: většina lidí se navzájem zná, a pokud ne osobně, obvykle se najdou více či méně vzdálení příbuzní nebo známí všech. Někdy se na takové téma narazí už po prvních pár slovech, stačí se představit a člověk hned dostává otázku: „Nejsi náhodou sestra/sestřenice/příbuzná toho nebo toho? Ty já znám z...“ Toto ujišťování o identitě dotyčného přispívá k pocitu bezpečí jako ve velké fungující rodině. Pochopitelně každý z nás by byl klidnější např. v situaci, kdy poprvé posílá své dítě na tábor, kdyby věděl, že tam bude někdo příbuzný či známý, který na dítě dohlédne, bude-li třeba.

ČCE však není zároveň ani tak malá, aby se skutečně všichni znali se všemi, na každém setkání mimo půdu vlastního sboru můžete narazit na hodně lidí, které vidíte poprvé a kteří vás něčím zajímavým překvapí (i když je také pravda, že často znáte z vyprávění poměrně dopodrobna osobní příběhy a charakterové rysy lidí, které jste sami nikdy neviděli). V době, kdy mnohokrát nevíme skoro nic o sousedovi v našem domě, je důležité být součástí nějaké širší skupiny, umět naslouchat druhým, učit se najít si své místo a úlohu v kolektivu, cítit zodpovědnost nejen za sebe a svou rodinu, ale i za větší skupinu lidí, vycházet v dobrém i s těmi, které by si člověk domů nepozval atd.

Nechám teď stranou konvertity, kteří mají zkušenost i s nebytím v církvi. Stejně tak má slova nemíří vůči evangelíkům, kteří občas zajdou do kostela, ale aktivně se do „sborového života“ příliš nezapojují. Co mi přijde na modelu komunitní evangelické sítě rizikové, je právě opakování stále stejného vzorce chování u jádra této církve, u několika dynastií (jednou rozvětvenou rodinou myslím zhruba 150-200 lidí). Příslušníci těchto rodin se přirozeně cítí v církvi „jako doma“ a měšťácké elitářství, o němž jsem psala v prostřední části textu, přejímají. V některých sborech je situace dokonce taková, že zavedená evangelická rodina nenápadně, avšak důsledně „usměrňuje“ faráře.

Nakonec i to, co se na první pohled zdá jako obrovská výhoda – sociální zázemí, se může stát nevýhodou. Člověk, který se „dobře narodí“, dostává do vínku ohromný sociální kapitál v podobě kontaktů. Nevím, jestli i toto není jedním ze zdrojů onoho měšťáctví. Děti z dobrých rodin se kamarádí s dětmi z dobrých rodin, hrají na různé nástroje, nacvičují spolu divadlo, čtou zajímavé knihy, časem se starají o menší děti, pro které připravují zábavné programy, učastní se vzdělávacích akcí pro mládež, pomáhají alespoň jednou týdně sociálně slabším, pokud to není přímo jejich zaměstnání, jezdí spolu na rodinné dovolené atp.

Na první pohled idylická společnost však v sobě ukrývá mnoho pýchy a povýšenosti. Málokdo má zkušenost s existenčními problémy nebo skutečným pádem na dno. V takové velké rodině to ani není dost dobře možné, kdyby byl nějaký problém (s bydlením, s prací, s penězi), „bratři a sestry“ pomůžou. Vždycky budou po ruce nějací známí, kteří budou vědět o možném řešení problému nebo budou mít kontakty na další známé. Spolu s tímto zaopatřením se do mysli vkrádá i většinou nepřiznaný pocit výjimečnosti, ve smyslu „my jsme prostě něco lepšího“. Vzhledem k vysoké sociální inteligenci evangelíků není tato věta nikdy vyřčena nahlas, většinou tento pocit nepřizná ani jednotlivec sám sobě. To ovšem neznamená, že tento způsob nazírání na sebe a druhé neexistuje.

Kde je tedy hranice mezi zdravým pocitem bezpečí a sociální „rozmazleností“ z dobrého zázemí, navíc na celkem vysoké intelektuální úrovni? Má takto vyrůstající člověk skutečné porozumění pro situaci druhého, který neměl takové komfortní podmínky? Vím moc dobře, že mnoho evangelíků tráví hodně svého času pomocí druhým lidem v horších podmínkách, ať už zdravotních nebo sociálních. Někdy se mi však stejně dere na mysl otázka: dělají to skutečně pro ně, nebo pro svůj dobrý pocit, protože je to tak správné ? Podobně to formulovala Matka Tereza, když řekla: „Milujte lidi pro ně samé, nikdo si nepřeje být milován proto, že to řekl Pán Ježíš.“

Možná by mi tato otázka nepřišla na mysl, kdybych neměla zkušenost s reakcemi evangelického prostředí na jinakost. Nedávno mi jeden přítel prozradil, že o Benediktovi XVI. se říkalo, že byl navenek velmi přísný, aby udržel určitou disciplínu, ale v pastoraci velmi laskavý a s individuálním přístupem. Když jsem ho poslouchala, připadalo mi, že v ČCE to funguje přesně obráceně. Navenek se tváří jako velmi liberální, v mnoha směrech otevřené prostředí, ale když dojde na lámání chleba, běda kdybys vybočil z řady!

My jsme tolerantní a otevření, buď tedy tolerantní a otevřený přesně jako my a nebude problém! Bohužel považovat za toleranci a znak liberálnosti shovívavost vůči stylu oblečení, výběru koníčků nebo sexu před svatbou vyznívá pro sekulární prostředí poněkud komicky. Typickým příkladem pseudootevřenosti by mohly být rozvody nebo homosexualita. Tady se totiž přesně objevuje onen rys, kdy navenek to většině nevadí, ale kdyby šlo o někoho konkrétního z rodiny nebo dokonce o našeho pana faráře – to by bylo špatně, to by se nám tedy nelíbilo. Navenek musí přece vše vypadat pěkně a obzvlášť ti z „dobrých rodin“ nebo faráři by měli jít příkladem.

Pokud se v minulém století hodně diskutovalo o tom, zda-li je nebo není mrtev Bůh, ve století současném bude otázka spíše znít, zda-li je nebo není mrtvá církev. Je pro společnost důležitá? Má šanci ještě někoho dnes oslovit? K čemu vlastně je? Pro mě osobně zemřela ze tří důvodů.

Z důvodu teologického, neboť v momentě, kdy jsem řekla definitivní NE církvi, ožilo ve mě několikanásobné ANO životu jako takovému. Z důvodu politického, neboť z ní cítím příliš výrazný prvek elitářství, který má s kristovskou solidaritou, porozuměním a obětí společného jen velmi málo . A z důvodu sociálního, protože nestojím o to být součástí nějaké komunity, která bude uzavřena ve svých radůstkách a problémcích, víceméně odtržená od vnější reality .

Pokud máme následovat Krista, měli bychom se minimálně zajímat o to, v jakých podmínkách žijí lidé pár kilometrů od nás, kolik zaplatí na hlavu za ubytovnu s úplavicí, vymýšlet, jak by šla vytvořit nová pracovní místa v oblastech, kde zkrachovaly továrny, jak podpořit lidi topící se v bezmoci zadlužení, jak ubránit sociální jistoty pro handicapované, jak zamezit diskriminaci nebo šikaně atd. Chce to vylézt z bezpečné ulity veliké rodiny a vnímat životní peripetie širšího spektra společnosti. Společenství Kristovo není Oddělení věřících v přiděleném prostoru, společenství znamená celý svět, a slovo „Kristus“ přitom ani nemusí padnout . Na následování v duchovní oblasti žádný návod neexistuje, každý věřící má svou individuální cestu, která – stejně jako ta Kristova – s sebou nese notný kus zoufalé getsemanské osamělosti, ukřižování některých jistot a absolutní důvěru vůči Nekonečnému.

A co si myslíte vy? Diskuse (23 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 8.Dubna 2013, 21:13:9

Pěkný článek. A velice zajímavý, hlavně pro nás, co s církvemi žádnou osobní zkušenost nemáme.

Jan Dospiva - Orlová

Pondělí, 8.Dubna 2013, 22:30:2

Jako "českobratrský evangelík" a konvertita říkám k článku - vynikající!

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Článek mi udělal radost Úterý, 9.Dubna 2013, 00:00:41

Možná by Mariana Otterová nemohla napsat tak výborný článek, kdyby nebyla po určitou dobu členkou Českobratrské církve evangelické.

Proč se dnes vlastně církve přiklánějí k pravici? Myslím, že kvůli útlaku, pronásledování a nesvobodě před rokem 89, které se děly v režii KSČ-levice. Po roce 89 pravicové vlády daly církvím zpět některé majetky, ukončily pronásledování. A protože se církevní společenství byly zvyklé držet stranou politiky, tak v tom klimatu počátku 90. let podle mého soudu "zamrzly" a přestaly vnímat změny, ke kterým mezitím došlo.

Ten článek mi udělal radost. Ale moje cesta je jiná. Snažím se, aby moje církev byla tak živá a skutečně otevřená, aby se v ní člověk mohl cítit tak, jak se teď cítí Mariana Otterová mimo ni. Já její cestu považuji za selhání, ale ne její, ale její bývalé církve a konkrétně té části, kterou důvěrně poznala a byla nucena se s ní rozejít.



Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

A co reforma? Úterý, 9.Dubna 2013, 09:56:33

Článek je silný, výstižný a přesvědčivý při popisu osobní, sociální i politické zkušenosti s ČCE. Radikální řešení autorky mě však překvapilo, i když ho chápu, také mě podobné myšlenky napadaly a napadají po zkušenostech s ČCE v Litoměřicích. Je však řešení odejít? Neměli bychom se snažit to špatné změnit? Nebylo by lepší ve sborech, v seniorátech i na synodech o tomto mluvit? Proč to nenapsat do nějakého církevního tisku, třeba do Protestanta? Považuje autorka ČCE za nereformovatelnou a tudíž mrtvou?

Mariana Otterová - Carevna

pro Martina Šimsu Úterý, 9.Dubna 2013, 13:43:33

Dobrý den, do diskuzí pod svými články většinou nevstupuji, protože si myslím, že text se má obhájit sám, pokud z něj něco není jasné, je špatně napsaný. Ale Vy se ptáte na osobní přístup autorky, tak udělám výjimku a odpovím.

Důvodů pro "radikální" řešení je víc, na druhou stranu i slovo radikální je možná přehnané, je to pořád pouze odchod od instituční formy náboženství, nic víc. Možná by tbylo lepší zůstat a snažit se věci měnit. Ale mám pocit, že by to bylo spíš lepší pro církev, ale ne lepší pro mě. Já se cítím mnohem lépe, radostněji, živěji po odchodu, mně osobně to velmi prospělo. Tím vůbec netvrdím, že takové řešení má zvolit každý. U někoho to může fungovat třeba úplně obráceně, není moc šťastný a spokojený, a pak konvertuje a s církví dostává nový elán a jiskru. To se však týká hodně té teologické roviny a vztahu k Bohu, což je - jak píšu v závěru - hodně individuální a každý si vybírá svoji cestu.

Ten článek vznikl spíš proto, že mě v posledním roce, dvou překvapilo, že nejde jen o teologické uchopení a sevřenost rodinnými vazbami, ale že církev může být zvnějšku odpudivá i třeba z politických důvodů, ač se snaží co nejvíc působit jako apolitická. Do církevního tisku jsem nepsala proto, že se necítím být členem církve a ani necítím snahu ji reformovat, jsem v tom velmi skeptická. Také mi přišlo zajímavé napsat to právě do jiného než církevního tisku a jakoby zvnějšku (byť to v mém případě je hodně na pomezí). A nakonec v tisku necírkevním bývá předmětem kritiky když už nějaká církev, tak katolická. Ostatní jsou příjemně schované v jejím stínu. Nakonec i vzhledem ke stáří církví toho ty menší církve nemají "na svědomí" tolik, co by sekulárnímu prostředí mohlo vadit. Ale např. už s restitucemi se tato situace začíná měnit a i menší církve už nebudou tolik schované za "jedinou zlou" církev katolickou.

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 9.Dubna 2013, 17:39:45

Text poměry popisuje docela přesně s výhradou, že se vyskytují v různých sborech v různé míře. Přesto jsem osobně zvolil jinou cestu s vědomím nedokonalosti církevního společenství, protože i když je vztah s Bohem velmi intimní záležitostí, došel jsem k závěru, že pěstovat si v obýváku soukromého boha je k ničemu, člověk je tvor společenský a víra má být sdílena.

Co se týče pravicovosti církevního prostředí, myslím si, že by v ČCE nebyla zdaleka taková nebýt negativní zkušenosti s komunismem. Určité elitářství by se tam ale určitě projevovalo.

Některé evangelikální a zvláště charismatické církve tak elitářské nejsou, přesto bych řekl, že tam panuje mnohem pravicovější naladění. Kromě tvrdého konzervatismu a vlivu americké náboženské pravice je to dědictví protestantské etiky zdůrazňující pracovitost a osobní odpovědnost za svůj život, což jsou sice pozitivní hodnoty, jenže úspěch je brán jako znak zbožnosti. Vede to až k tzv. teologii prosperity a ignorování sociální a ekonomických souvislostí. Pro dlouhodobě nezaměstnaného křesťana má takové společenství odpověď, že se jedná o zkoušku nebo důsledek jeho slabé víry. To už katolická sociální nauka je dál.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Dospivo, Úterý, 9.Dubna 2013, 17:56:56

k té negativní zkušenosti mám jednu poznámku: někteří katolíci tvrdí, že evangelíci byli za bývalého režimu ne-li preferovaní, tak určitě méně utlačovaní, než oni.

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 9.Dubna 2013, 21:30:44

To je asi pravda, ale svobodně dýchat také nemohli.

Dagmar Kubíčková - Pěnčín

K poznámce paní Hájkové. Středa, 10.Dubna 2013, 11:04:58

Mám za to, že rozdíl v přístupu se týká jen prvních několika málo let (pravda - těch nejhorších), kdy byla snaha využít protkatolického výkladu dějin, mezikonfesního napětí a o něco větší vstřícnosti nekatolíků k režimu, pak odhaduju (nejsem pamětník), že už rozdíl v míře omezování, buzerace a represí nebyl zásadní.

Jan Dospiva - Orlová

Autority Středa, 10.Dubna 2013, 21:23:20

Ještě k těm autoritám - naštěstí jsem poznal velmi skromného a pokorného faráře, který ze sebe nedělá něco víc, než jsou druzí. A není jediný. Jistě, že se i v ČCE vyskytuje to, co popisuje autorka článku a co já nazývám evangelický klerikalismus. Někdy se říká, že protestanti mají problém s autoritami. Osobně nemám problém s tím, kdo ze sebe žádnou autoritu s velkým "A" nedělá, a chovám k němu mnohem větší respekt. Pokud je nový papež František opravdu takový, jak se zatím jeví, pak je i pro mě autoritou.

Jan Dospiva - Orlová

Pravicovost Středa, 10.Dubna 2013, 21:32:17

A ještě něco - osobně neznám v ČCE téměř nikoho, kdo by byl tvrdý pravičák. Spíš panuje kritický odstup od ČSSD (při pohledu na její poslední sjezd a jeho výsledky ani není moc divu) a nedůvěra k vládě s podporou KSČM. Členové ČCE pak často volí malé středové strany jako třeba zelení a lidovci nebo hledají jakousi "pravici s lidskou tváří" a myslí si, že ji nalezli v TOP 09.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 13.Dubna 2013, 18:58:14

Jakmile jsem si přečetla tenhle článek, s tou krásnou metaforou přístavu a moře, tak mi hned přišla na mysl má oblíbená píseň "Dávám sbohem těm břehům proklatým, které v drápech má ďábel sám". Ale pak mě napadlo, že by se ČCE mohla třeba urazit, což bych nerada, tak jsem to radši nenapsala. O moři je spousta písní a také básní. Jedna z nich je strašně dlouhá (kdysi jsem ji uměla nazpaměť). Její konec je úplně stejný jako její začátek:

Bez konců širé moře je,
jde vlna za vlnou,
hrob jedné vlny druhé je
zelenou kolébkou.
Kdo první vlnu vytvořil
ten stvořil také poslední.
Hlubinou srdce, vichře, zni,
Bůh zůstaň nade mnou.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

virtuální církev Marianny Otterové Sobota, 13.Dubna 2013, 22:34:25

Příspěvek Marianny Otterové je natolik zajímavý, že vyvolal několik různých internetových diskusí.

Z její odpověďi se mi zdá klíčové: Možná by to bylo lepší pro církev, ale ne pro mě.

Nebudu to hodnotit, ale myslím, že klíčová otázka zní, zda může být víra bez společenství.

Církev je lidské společenství, lidská instituce, nebudu to dále rozvíjet.

Víra bez lidského společenství podle mě není možná stejně jako není možné myšlení bez řeči, tedy že mluvíme alespoň sami se sebou, tedy že sami sobě cosi sdělujeme, ale následně to sdělujeme i druhému, druhým.

M.Otterová svým příspěvkem vytvořila jakési virtuální společenství, virtuální církev, v níž se o jejím vyznání uvažuje a diskutuje. Je dobré, že nedokázala mlčet. Ale mohla by věřit, kdyby mlčela a svou víru s nikým nesdílela?

Příspěvek M.Otterové klade otázky: Jaká víra a jaká církev? Skutečně může být Bůh bez církve?

Otázky M.Otterové jsou otázky pro M.Otterovou.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Co je to vlastně cirkev? Neděle, 14.Dubna 2013, 07:51:17

Cicero kdysi řekl, že člověk se nerodí pro sebe, ale pro vlast (Homo non sibi natus est, sed patriae). To by se dalo parafrázovat třeba jako: Člověk se nerodí pro sebe, ale pro církev (Homo non sibi natus est, sed ecclesiae). Ovšem s jedinou výhradou - pokud si pod pojmem církev nepředstavujeme to, co si lidé obvykle představují, nýbrž společenství, které si člověk sám vybere a které si vybere jeho. Takovému společenství nelze vymezovat žádné hranice. Musí vzniknout samovolně.
To, že člověk potřebuje posluchače a že sám potřebuje někomu naslouchat, je zřejmé. Všechno, co člověk říká, nevyslovuje pro sebe, ale pro někoho. Může být, že dokonce už i myšlenky, které překračují běžný rámec všedního soukromí, vznikají proto, aby byly někomu sděleny. Jsou pak ty myšlenky vůbec jeho? A komu tedy patří?

Petrasek Milan - penzista

Řekl bych, že pani Otterová také naznačila Pondělí, 15.Dubna 2013, 00:10:24

následek jednoho méně výhodného postoje, kterým je obdařen mnohý věřící ve světonázor založený na autoritě jedinečné božské dokonalosti.
Domnívám se, že v takovém postoji přijde pohříchu zkrátka využití analytického hodnocení projevů lidské destruktivity.
A to nejen v kritickém postoji vůči mocenské hierarchii církevních seskupení, ale také v projevech kritiky politických a ekonomických elit.
Kde dominují imperativy dobra nejvyššího tam analýza zla hlubinného značně pokulhává... bych řekl.

Dagmar Kubíčková - Pěnčín

Pane Petrásku, Pondělí, 15.Dubna 2013, 00:40:9

křesťanský světonázor stojí na Bibli. A v ní je analýze lidské destruktivity, jakož i exemplární kritice duchovních, politických a ekonomických elit věnováno opravdu hodně prostoru. A liturgická čtení se tomu rozhodně nevyhýbají, tudíž pravidelně zní a patří k věci, v některých kruzích klidně až moc, což, pokud si vybavuju, Mariana také naznačovala.
Ale možná jen nerozumím tomu, co že to je za postoj, který máte na mysli, i s jeho zmíněnými důsledky.

Mariana Otterová - Carevna

Re: Virtuální církev Pondělí, 15.Dubna 2013, 07:26:48

Společenství či prostě přítomnost druhého člověka je důležitá pro vznik víry nebo spíše její uvědomění, ale ne pro život víry samotný. Víru vnímám více jako vztah jedince k transcendentnu ( je zbytečné rozvádět, zda jde o křesťanského Boha, větší množství bohů, Kosmos nebo cokoli jiného). Ztroskotám-li na několik let na pustém ostrově, neztratím víru v Boha jen proto, že si o ní nemám s kým popovídat. Nakonec i při mystických stavech vyjití ze sebe a sjednocení s Bohem není přítomnost druhé osoby předpokladem či nutností. Pro mnoho lidí na této planetě je víra něco jako dýchání (otázku, zda věří v Boha by ani nepochopili, protože si neumějí představit, že by šlo v něj nevěřit). Je pro skutečnost dýchání nutné se stále znovu ujišťovat, že dýchám nebo že dýchám správně?

Hodně provokativní otázka by ještě byla, jak je to třeba s náboženským životem zvířat. Můžu si dovolit říci, že kočka nemá vztah k Bohu jen proto, že jsem si s ní o tom nikdy nepovídala?

Platí, že církev je společenství. Neplatí však, že společenství je (pouze) církev. Více v první části textu a srovnání plavby na jedné společné lodi a na více lodích společným směrem. Nerozumím poznámce o virtuální církvi. Nemyslím, že mluvit o své víře je nutnou součástí víry, ale i kdybych přistoupila na tento fakt, kolikrát člověk o své víře mluví s přáteli, s kolegyní v práci, s řidičem při autostopu... jsou tito lidé církev?

Petrasek Milan - penzista

Měl jsem na mysli, pani Kubíčková Pondělí, 15.Dubna 2013, 09:27:17

ambivalentní vztah především katolicky věřících k psychoanalytickým zkoumání, a to i v deismus zahrnující podobě (Jung, Fromm...). Klasické psychoanalytické postupy jsou chápány a akceptovány ponejvýše jako instrumenty zkoumání psychopatologie jedince. Biblický přístup ke korekci lidské destruktivity neusiluje ve společenské rovině o analytický výklad vzniku psychopatologických společenských konstruktů.
Šivu nám není zapotřebí, stačí se přimknout k dobru a vyhnout zlu.......slýchávám v této souvislosti od katolíků.

Dagmar Kubíčková - Pěnčín

Tak to pak ano, pane Petrásku, to tak vskutku je, Pondělí, 15.Dubna 2013, 14:45:51

(pokud tentokrát rozumím aspoň o něco přiměřeněji a hledím směrem, kterým poukazujete,) že k psychoanalytickému zkoumání mají ambivalentní vztah mnozí křesťané, teologií daný přirozený odstup nejen katolíci, taky evangelikálové a nejen oni. Ale tak nějak se mi zdá, že k tomuto způsobu vnímání společenských otázek má ambivalentní až odmítavý vztah většina "normálních lidí", bez ohledu na náboženskou (ne)příslušnost. A skoro bych zas byla v pokušení předpokládat, že mezi křesťany se najde lidí, ochotných vzít takový úhel pohledu v potaz, nakonec více, než mezi lidmi nereligiózními.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 15.Dubna 2013, 18:30:59

Kdo ví, zda nějaká psychopatologie existuje, aneb: co to vlastně znamená "být normální"?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Paní Otterové Pondělí, 15.Dubna 2013, 18:33:29

Je celkem lhostejné, zda má kočka mystické zážitky, protože i kdyby je měla, nic to nezmění na tom, že bude pořád kočkou. Pokud to má vůbec nějaký význam, pak asi jen pro ni samotnou, ne pro jiné kočky. Kočky jsou ostatně samotářky.
Člověk potřebuje ke svému duševnímu a duchovnímu růstu společenství, ale to nemusí být nutně založeno na mystických zážitcích. Možná to ani není žádoucí.

Petrasek Milan - penzista

Kdo ví, zda nějaká psychopatologie existuje? Pondělí, 15.Dubna 2013, 21:09:32

Jde o úhel pohledu daný paradigmem doby paní Hájková. V době společnosti masakru je psychopatologií neschopnost vraždy a v období společnosti humanisace je psychopatologií schopnost vraždy.
Goebels a Obama jsou z jiných vajec a z jiného duchadoby ........řekl bych.

Jan Dospiva - Orlová

Čtvrtek, 18.Dubna 2013, 12:59:46

Paní Hájková, s tou kočkou jste to trefila. K životu víry patří jak samota od lidí a s Bohem, tak její sdílení s druhými lidmi. Cesta autorky článku je tedy legitimní, jen si nejsem jistý, jestli to tak může vydržet napořád.

Myslím, že by ale neměla zapadnout i další rovina článku, kterou shrnuje věta "Pokud si církev stále klade otázku, je-li přitažlivá pro další potenciální věřící, měla by se zamýšlet nejen nad teologickými východisky, ale i nad svou politickou úlohou.".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.