Jak zajistit „nerušené“ vládnutí? Myslím nerušené intervencí občanů, občanských sdružení apod.? Uvalit na tyto lidi a organizace krizi! Přivést je ke krizi, tedy aby museli řešit existenční problémy, (tj. financování, obživu, bydlení, dluhy...) a nepletli se do cesty předzjednaným politicko- ekonomickým strategiím a plánům. Uvalit krizi, přivést do krize se tak jeví jako „racionální“ strategie, jako pokus zvrátit „aktuálně hrozící“ demokratizaci politiky, tj. reálnou možnost zasahování nekalkulovatelného do politického a tedy i ekonomického provozu.

Co je tím nekalkulovatelným? Mnohost a různorodost jednotlivých lidí, občanských sdružení, malých politických stran či různých ad hoc seskupení, prosazujících konkrétní opatření. Vzít demokracii vážně totiž znamená přijetí (politického?) života v nejistotě, znamená to i implicitní schválení pokusů o destabilizaci systému (protože jedině tak ho lze proměnit zevnitř — nikoli skrze destrukci a instalaci předem připraveného a naprojektovaného systému, nikoli skrze revoluci).

Modernost a postmodernost

Tradiční politika sama sebe uzavírá v královských palácích, ve zdích sněmovny, v kuloárech a na jednáních za zavřenými dveřmi. Modernost je však postavena na opozici vůči jakékoli tradici, na jejím rozrušování — a touží tedy ukázat krále v jeho nahotě, otevřít parlamentní síň lidu, nahlédnout do kuloárů a nahrát si tajná jednání utajeným mikrofonem a zveřejnit je.

Určitá slepá skvrna moderny však spočívá v tom, že stále pracuje v kategoriích binárních opozic: utajené vs. transparentní, levice vs. pravice, vládnoucí vs. ovládaní, tradice vs. modernost. Hranice mezi nimi se stále znovu a znovu ustavují v procesu neutuchajících změn. Proces změny se jeví jako jakási paradoxní esence modernity.

Postmoderna pouze otočila a zpochybnila znaménka, protože se k moderně vyjádřila kriticky. Postmodernu chápu jako paradoxní, a tedy pouze obtížněji pochopitelnou modernu. Jestliže území modernosti bylo definováno v pozitivních termínech, programech a manifestech, území postmoderní modernosti je definováno skrze negaci: „aktuálně postmoderní modernost je tím, co není tamtím“. Dnešní levici už tak neustavuje cokoli levicového, nýbrž to, že není pravicí, (a samozřejmě je tomu i obráceně: pravice je zde především antikomunistická). Politická opozice vůči vládě už není definována vlastním programem, nýbrž opozicí vůči politice.

Součástí modernistického projektu byla jak racionalita, čili kalkulovatelnost, tak také svoboda, čili nekalkulovatelnost. Svoboda a racionalita odkazují k diskurzu moderny, (ne)kalkulovatelnost k diskurzu postmoderny. Postmoderna je pouze složitější modernou, založenou na ale. Moderna říká ano anebo ne (určitým projektům a programům), postmoderna už nic neříká, pouze dodává ale: ano, ale..., ne, ale...