Krize politiky, anebo politika krize?

Pavel Holubec

Politika, která přestala usilovat o rovnost, je politikou v krizi. Proto nastupuje politika krize, která upírá pozornost lidí na existenční problémy a dále rozevírá sociální nůžky. Jak se ale vrátit ke skutečné politice?

Jak zajistit „nerušené“ vládnutí? Myslím nerušené intervencí občanů, občanských sdružení apod.? Uvalit na tyto lidi a organizace krizi! Přivést je ke krizi, tedy aby museli řešit existenční problémy, (tj. financování, obživu, bydlení, dluhy...) a nepletli se do cesty předzjednaným politicko- ekonomickým strategiím a plánům. Uvalit krizi, přivést do krize se tak jeví jako „racionální“ strategie, jako pokus zvrátit „aktuálně hrozící“ demokratizaci politiky, tj. reálnou možnost zasahování nekalkulovatelného do politického a tedy i ekonomického provozu.

Co je tím nekalkulovatelným? Mnohost a různorodost jednotlivých lidí, občanských sdružení, malých politických stran či různých ad hoc seskupení, prosazujících konkrétní opatření. Vzít demokracii vážně totiž znamená přijetí (politického?) života v nejistotě, znamená to i implicitní schválení pokusů o destabilizaci systému (protože jedině tak ho lze proměnit zevnitř — nikoli skrze destrukci a instalaci předem připraveného a naprojektovaného systému, nikoli skrze revoluci).

Modernost a postmodernost

Tradiční politika sama sebe uzavírá v královských palácích, ve zdích sněmovny, v kuloárech a na jednáních za zavřenými dveřmi. Modernost je však postavena na opozici vůči jakékoli tradici, na jejím rozrušování — a touží tedy ukázat krále v jeho nahotě, otevřít parlamentní síň lidu, nahlédnout do kuloárů a nahrát si tajná jednání utajeným mikrofonem a zveřejnit je.

Určitá slepá skvrna moderny však spočívá v tom, že stále pracuje v kategoriích binárních opozic: utajené vs. transparentní, levice vs. pravice, vládnoucí vs. ovládaní, tradice vs. modernost. Hranice mezi nimi se stále znovu a znovu ustavují v procesu neutuchajících změn. Proces změny se jeví jako jakási paradoxní esence modernity.

Postmoderna pouze otočila a zpochybnila znaménka, protože se k moderně vyjádřila kriticky. Postmodernu chápu jako paradoxní, a tedy pouze obtížněji pochopitelnou modernu. Jestliže území modernosti bylo definováno v pozitivních termínech, programech a manifestech, území postmoderní modernosti je definováno skrze negaci: „aktuálně postmoderní modernost je tím, co není tamtím“. Dnešní levici už tak neustavuje cokoli levicového, nýbrž to, že není pravicí, (a samozřejmě je tomu i obráceně: pravice je zde především antikomunistická). Politická opozice vůči vládě už není definována vlastním programem, nýbrž opozicí vůči politice.

Součástí modernistického projektu byla jak racionalita, čili kalkulovatelnost, tak také svoboda, čili nekalkulovatelnost. Svoboda a racionalita odkazují k diskurzu moderny, (ne)kalkulovatelnost k diskurzu postmoderny. Postmoderna je pouze složitější modernou, založenou na ale. Moderna říká ano anebo ne (určitým projektům a programům), postmoderna už nic neříká, pouze dodává ale: ano, ale..., ne, ale...

×
Diskuse
May 21, 2013 v 19.04
O rovnosti
Trochu jsem přemýšlela o slovech: "rovnost znamená to, že se nemohu nad druhého vyvyšovat". Když se jen nikdo nevyvyšuje, znamená to vždycky rovnost? Oni se zdánlivě nevyvyšují ani mnozí příslušníci elity - například někteří se oblékají a žijí vcelku skromně, i když mají na kontech miliardy. Znamená to ale, že jsou si rovni s úplně chudými lidmi, kteří nevědí, co zítra budou jíst a kde budou bydlet? O tom dost pochybuji, rovnost je v tom případě jen předstíraná (někdy s dobrým úmyslem někdy se špatným).
Stejně tak pochybuji o tom, že jsou si rovni chytří lidé s hloupými, i když se ti chytří nijak nebudou vyvyšovat (tady je někdy, myslím, namístě tu rovnost předstírat, aspoň ze zdvořilosti). Nerovnosti jsou podle mého soudu v současném systému (a možná nejen v něm) prostě reálné. Což ale neznamená, že se s tím musíme smířit a že budou reálné navždy. Člověk má naopak morální povinnost snažit se je překonávat.
Rovnost nemůže spočívat jen v prohlášení, že jsme si všichni rovni (před Bohem nebo před zákonem). O rovnost se musí neustále aktivně usilovat, což mimo jiné znamená dělit se s druhými lidmi - předávat jim něco materiálního i něco duchovního (podle toho, co máme k dispozici). Samozřejmě ne nějakým mechanickým způsobem, ale tak, aby z toho měli užitek, aby jim to přineslo něco dobrého. Někdy je problém dělat to tak, aby z toho měli užitek a aby z toho naopak neměl užitek pouze někdo. Takovým (i když omezeně fungujícím) prostředkem přerozdělování materiálního a duchovního býval stát. Bohužel začíná fungovat čím dál tím hůř, a tak se do nerovnosti propadáme čím dál tím hlouběji. Měli bychom znovu hledat způsoby, jak směřovat ke skutečné rovnosti a také k tomu, aby se jedni nevyvyšovali nad druhé. Ze všeho nejlepší by bylo, kdyby se člověk nejen NEMOHL, ale kdyby se ani NECHTĚL vyvyšovat nad jiné. Pokud by k tomu někdy došlo, teprve pak by se patrně jednalo o bezchybně fungující systém.
May 21, 2013 v 21.40
Možná to není dost srozumitelné. Chtěla jsem naznačit, že nerovnosti jsou reálné, že nejde jen o nějaké iluzorní vyvyšování, ale že se máme snažit je překonávat a zmenšovat. A že skutečně dobrý systém může být až tehdy, kdy lidé dobrovolně přijmou jako něco samozřejmého právě tuto snahu o rovnost. Ne snahu o nerovnost, tedy soupeření.