Chci přispět X

Církev v politickém konfliktu

Vstupuje-li nějaká církev do stranicko-politických konfliktů, musí počítat s tím, že na ni ostatní strany sporu i její vlastní věřící budou nahlížet jako na politický subjekt.

Když se nová Rada Ústavu pro studium totalitních režimů pokusila zrušit politicky služebné postavení ústavu, propukla ostrá politická polemika. Nelze se divit, že se pře ODS, strana, která si ústav vytvořila a postavila pod svou kontrolu, s ČSSD jako stranou, která má dnes rozhodující hlas v senátu, a proto rozhodla o nových členech rady za ty, jímž skončil mandát. Není ani divu, že občanští demokraté operují v rozepři lživými a vykonstruovanými obviněními o dohodě sociálních demokratů s komunisty o ovládnutí Archivu bezpečnostních sil. Tak se v zemi s politickými mechanismy, ale bez politické kultury jedná. Stojí za to si všimnout, že TOP 09 v konfliktu nevystupuje.

Nový prvek do sporu vnesla slovní přestřelka mezi místopředsedou sociálních demokratů Lubomírem Zaorálkem a pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou. Zaorálek vytkl Dukovi antikomunistické třeštění a Duka na chvíli ztratil svou obvyklou diplomatickou zdrženlivost a přirovnal Zaorálka k Josefu Urválkovi, prokurátorovi z procesů u Státního soudu na začátku padesátých let, který pro politické protivníky vedení KSČ požadoval a často dosáhl trestu smrti nebo dlouholetého vězení. Levicoví politici a církevní činitelé se už veřejně střetli několikrát, naposledy kolem předvolebních billboardů s rukou hamižného klerika natahující se po měšci s penězi. Nynější vyhrocený spor nás staví před otázku, co si církve mohou dovolit a co si mohou dovolit politici vůči nim.

V demokratických státech je zaručena svoboda vyznání. Konfesní právo je i mezi zeměmi Evropské unie rozdílné. České patři k nejliberálnějším. Vedle samozřejmého práva jednotlivce být jakéhokoli vyznání nebo bez vyznání a projevovat to navenek, široce garantuje i kolektivní práva náboženských uskupení. V řadě vzorově demokratických zemí jsou některé náboženské subjekty pod kontrolou státu. V Německu papežské jmenování biskupa musí schválit spolková vláda, v Británii anglikánské biskupy rovnou jmenuje premiér. Naše svobodomyslné poměry však neznamenají, že církve v České republice mohou všechno.

I u nás je v Zákoně č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech § 5, který církve výrazně omezuje v jejich činnosti. Tento paragraf by mohl jen zakazovat určité projevy církví, ale on přímo prohlašuje, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou náboženská uskupení, která se dopouštějí toho, co je v několika odstavcích definováno. Teoreticky by tedy vůbec u nás nemohla existovat a působit církev, jejíž učení nebo činnost mimo jiné ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů a která ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, a je v rozporu s ochranou veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví, principy lidskosti a snášenlivosti a bezpečnosti občanů. Stát ovšem v takových případech nezasahuje, protože špatně napsaný zákon nestanovuje žádnou proceduru, jíž by mohl znemožnit činnost církve, která se něčeho takového dopouští.

Církvím žádný zákon nezakazuje vyjadřovat se k politickým tématům. Tak jako se obecněji nebo zcela konkrétně vyjadřují jednotliví občané, bez ohledu na to, k jaké církvi se hlásí nebo nehlásí, tak to činí i některé církve. Nelze jim to zakázat, ale musí počítat s tím, že se tím stávají standardními účastníky politického boje. Že tedy s nimi ostatní politické subjekty budou zacházet jako se spřízněným nebo konkurenčním politickým subjektem. Vstupují-li církve do otevřeného stranicko-politického konfliktu, nemohou počítat s žádným respektem ke své jedinečnosti nebo s ohledem na minulost, kdy byly omezovány a pronásledovány.

Když se církve drží zpátky a omezí se na otázky etiky ekonomického a politického života a nezaujímají pozice ve stranických rozepřích, a tak to je v zemích s demokratickou politickou kulturou běžné, jsou respektovány jako nadstranické a společnost je jim vděčná za jejich duchovní přínos. Římskokatolické církvi, když se vrhne do politiky, musí být připomenuta i její totalitní organizační struktura, jíž by asi všichni přešli zdvořilým mlčením, kdyby se omezovala na náboženskou oblast. A tady musí být jasně řečeno, že církve mají právo a povinnost vyslovovat se kriticky k veřejnému životu. Křesťanské církve v tom navazují na roli biblických proroků, kteří hájili nezávisle na konkrétních politických a ekonomických zájmech práva slabých proti mocným.

Když církve otevřeně podporují některé politické strany a jiné polemicky potírají, jako je tomu v případě nynějšího konfliktu kolem ÚSTR, musí počítat s tím, že jim v politické rozepři někdo předhodí, že na rozdíl od politických stran je nikdo nevolí a tím taky nikomu za své politické postoje neodpovídají.

Možná by si církve také mohly uvědomit, že sice neověřují své politické postoje ve volbách, ale že nepřímo o jejich politických postojích občané hlasují tím, že se zúčastní nebo nezúčastní církevního života. Podporuje-li římskokatolické vedení otevřeně ODS, zejména od obratu této kdysi liberální strany k hrubému klerikalismu, mimo mnoha jiných bodů i v jejím pokusu o politické zneužití vědy, musí počítat, že její členové s jinými politickými preferencemi, římští katolíci, kteří jsou příznivci TOP 09, KDU ČSL a ČSSD ji třeba opustí.

Církev jako Boží lid Nové smlouvy, jako prostor realizace Evangelia, jako mystické tělo Kristovo by byla pro své členy žádoucí, o církev jako nepřátelský politický subjekt její dosavadní členové nestojí. A víme přece, jak se církvím za jejich otevřenou stranickou angažovanost odvděčují občané. Je přece obecně známo, že preference církví se strmě propadají. V posledních dvou desetiletích, jak to dokládají sčítání lidu v létech 2001 a 2011 se zpolitizované církve propadají často na méně než polovinu výchozího stavu. Počet pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb se podle všech předpokladů dostal pod tři procenta obyvatel.

Církve mohou přispět k politickému životu společnosti jako církve, a v tom můžeme jejich přínos pokládat za nezastupitelný, nebo mohou vystupovat jako politické subjekty, tedy vlastně usilovat o svou moc nebo moc subjektů, které podporují a od kterých čekají přízeň, a pak je ovšem nikdo nebude šetřit.

A co si myslíte vy? Diskuse (23 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pár vět na doplnění Středa, 17.Dubna 2013, 16:44:46

Vážení přátelé,
církve by se měly - jak správně píše pan Štampach - vyjadřovat k událostem veřejného života. Je to jejich povinnost v dějinách spásy vyplývající ze závazku šíření evangelia. Jím a jenom jím musí poměřovat věci kolem sebe. To ovšem samo o sobě vylučuje přimknutí se k jakékoliv politické straně, protože v takovém případě už tím etalonem není evangelium, ale stranická ideologie, ten či onen stranický představitel (resp. člověk), případně klamná představa menšího zla. Kardinál Duka udělal těžkou chybu, když se tak servilně stavěl na stranu Václava Klause. Nezdá se, že by ji pochopil.

Nemyslím si však, na rozdíl od pana Štampacha, že katolická církev disponuje totalitní organizační strukturou. Snad lze tvrdit, že její struktura není demokratická. Je to pochopitelné, a já to považuji za zcela správné. Církev totiž nesmí plnit úlohu několika lidí, ani lidu, ale jen a jen vůli Boží. Demokracie totiž sama o sobě tím, že by v ideálním případě plnila vůli lidu a zajišťovala maximum plurality (kde je proboha psáno, že lid má vždy pravdu a že pluralita je garantem optimálního rozhodnutí?), žádnou spravedlnost nezaručuje.

Za povšimnutí jistě stojí to, o čem se dnes a denně stále více přesvědčujeme: Že stát, který si říká demokratický, anebo je za demokratický obecně považován (má důsledně demokratickou strukturu), se chová totalitně. Mluvím přirozeně o totalitě zisku, kapitálu, o nadvládě jednoho procenta nejbohatších nad 99 procenty chudých a stále chudnoucích. Takový je dnes stav Západu, který si říká demokratický, stav, v němž jsme nuceni žít.

S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

Radovan Lovčí - Plasy

Pátek, 19.Dubna 2013, 00:24:4

Tak rád bych slyšel pana arcibiskupa hlasitě znít, když už má tak dobrý přístup do médií a k vrcholným politikům, a to tehdy, když si ministerský náměstek odnáší statisíce na odměnách, zatímco těm nejchudším se krátí jejich už tak dosti malé almužny, rád bych slyšel jeho podpůrný hlas ve vztahu k invalidům, matkám na MD, důchodcům a prorocky kárající slova k vládní moci. Rád bych, ale zůstávám jen u toho kondicionálu...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 19.Dubna 2013, 10:56:39


To, co říká pan Vyleťal, je jakási abstraktní úvaha, jak by to mělo být, kdyby církev byla alespoň potenciálně tím, o čem pan Vyleťal tvrdí, že je ...

Nic není pravdě vzdálenější.

Z církevních kazatelen hrměly výzvy (trochu zakryté, někdy ani to ne) koho a proč volit od doby, kdy existovalo všeobecné volební právo.

Přestaňme si cokoli namlouvat.

Stejně jako vztah odborů a sociální demokracie nebude nikdy neutrální a nepolitický, tak je tomu u kardinála římské denominace a jeho vztahu k pravici resp. naopak k levici ...
Teologie osvobození a revoluční jezuité v první sandinistické vládě na tom moc nezmění v Evropě a v Čechách zejména ...


Ten vztah je jaký je - a není na tom nic divného ...

Je zbytečné se rozčilovat.

Pro mne je Duka prostě politický protivník, sám se do té role vpasoval, sám v ní setrvává ... a mně to usnadňuje situaci ... nemusíme ani jeden ani druhý nic předstírat.

Že to je s rolí nekatolické církve ve Skandinávii a Německu jinak, mě nijak nedojímá.

Ve Skandinávii je římská církev nepodstatná a nehraje tu roli jako národní protestantská ...

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Vyleťale, Sobota, 20.Dubna 2013, 01:13:39

vaše obhajoba katolické církve je tragikomická.

Jakpak dokážete, že hierarchická církev má patent na to, aby poznala vůli Boží? Vyplývá to z Písma? Jenže protestanté z téhož Písma vyčetli pravý opak: každý věřící může výkladat slovo Boží, hierarchie netřeba.
Nebo to vyplývá z církevní tradice? Jenže ta vedla k přemnoha - mírně řečeno - problematickým činům, a navíc jestliže církev sama o sobě tvrdila a tvdí, že musí být taková, jaká je, je to velmi podezřelé a připomíná to komunistické strany z nedávných dob. Každé učení, které legitimizuje nějakou organizaci a instituci - a petrifikuje mocenské poměry v ní, je podeřelé.

Církev je nedemokratická instituce a slovo totalitní je vzhledem k určitým aspektům taktéž na místě - nepoužívá se jen s ohledem na určitou slušnost, takt a zdvořilost. A pak také proto, že všichni vzdělaní lidé respektují kulturní i duchovní přínos katolické tradice. Je však nepřijatelné, aby katolická církev kádrovala demokratické politické strany, jejichž legitimita je na míle daleko před církví.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Jednota v Duchu Svatém Sobota, 20.Dubna 2013, 12:02:19

P. Plevo, Vaše reakce na p. Vyleťala opomíná princip jednoty v DS (Duchu svatém). To není jen katolický princip, ale princip vpodstatě všech křesťanských církví. Pro totální ateisty je toto opomínání (a odmítání) normální.
Jsem přesvědčen, že pravá Kristova církev je společenstvím v jednotě DS a všechny křesťanské církve se o to snaží.
Vy slovo totalitní v takových případech nerad používáte z důvodů které jste uvedl (slušnost atd.), křesťané prostě proto, že mají svá osobní svědectví o vlivu DS.
K rozdílnému pohledu p. Štampacha a p. Vyleťala: nejsem katolík, ale připadá mi, že p. Štampach ztratil důvěru ve schopnost katolické církve vyzdvihovat v hierarchii osobnosti jednající pod vlivem DS. Když se podívám na Duku, přikláním se ke Štampachovi. Když na nového papeže Františka, tak k Vyleťalovi. Ale mám osobní svědectví o DS, které je silné. Jen je těžko zprostředkovatelné lidem jako jste Vy, p. Plevo.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Trochu více než pár slov do diskuse Sobota, 20.Dubna 2013, 19:05:15

Vážení a milí přátelé,
pokusím se odpovědět na některé otázky, týkající se naší diskuse.

Vztah katolické církve k pravici a levici jistě není stejný. Není ale pravdou, že s pravicí si vždy církev rozuměla, zatímco levici přehlížela. Levici je však třeba rozhodně vytknout její podceňování úlohy církví vůbec, včetně opomíjení duchovních hodnot. Rovněž její přílišná chuť bořit osvědčené je církevnímu nahlížení na svět kolem sebe poněkud vzdálená.

O Dominiku Dukovi již řeč byla. Třeba však vidět, že církev tvoří především věřící. Ti tu jsou a budou ať se ocitne na místě arcibiskupa ten či onen. Dodejme, že ani na kardinálu Vlkovi, který rozhodně budil více sympatií než arcibiskup Duka, neviděli zaujatí a zásadoví oponenti katolické církve mnoho dobrého.

O roli protestantských církví ve Skandinávii nic nevím, ale nemyslím si, že by byly zvlášť oblíbené, pokud by šly proti duchu doby. Například Švédsko, ač v mnohém následováníhodné, přineslo do Evropy rozvolnění rodinných vazeb, což pochopitelně nesvědčí o vyspělé křesťanské morálce.

Hierarchická církev samozřejmě žádný patent na cokoliv nemá. Takový postoj sama dokonce odmítá, neboť u nejzásadnějších prvků víry mluví o tajemství, které zná jen Bůh. Katolická církev se snaží plnit tu vůli Boží, která je rozpoznatelná (tj ta, která není tajemstvím) a ke které ji zavázal Ježíš Kristus. Nelze na tuto problematiku hledět tak, že církev někoho nutí k životu podle Boží vůle, ale tak, že ji před nikým nechce skrývat. Nikoho nechce vyškrtnout z možnosti být spasen.

Ano, katolická církev za dobu své existence spáchala nejednu nespravedlnost. Jenže ta její existence trvá 2000 let. Kolikpak nespravedlnosti mají na svědomí necírkevní organizace za těch 2000 let? Kolikpak církve, které jsou tu pár století? Jistě, církev měla jít vždy příkladem, a padnout za oběť jejím pochybením neměl nikdo nikdy. Avšak, je snad dnes možno církev odsuzovat za to, co se dělo před 500 lety? Děje se snad něco takového dnes? Budeme snad sami sebe dnes pokládat za zloděje proto, že náš prapraprapradědeček ukradl sousedovi slepice?

Boží vůli lze rozeznat docela dobře. Asi je třeba o tom něco vědět, pěstovat v sobě lásku ke každému člověku a hlavně upozadit sám sebe a na první místo dát Pána Boha. Pak se vůle Boží ukáže tak jasně, jako slunce na letní obloze.

Jistěže katolická církev není nějaký bezchybný ideál. Konečně tvoří ji jen lidé. Také v katolické církvi jsou lidé, kteří ji dobré jméno nedělají a možná více než na Boha myslí na sebe. Jenže to zdaleka nejsou všichni a určitě to není ani rozhodující část.

Tvrdit o církvi, že je nedemokratická, je totéž, jako tvrdit o vodě, že je mokrá. Neznamená to ovšem, že by se tu a tam demokracie nemohla od nedemokratické církve demokracii přiučit. Nedávno měla příležitost při volbě papeže. Jsou bohužel i příklady opačné – případ arcibiskupa Bezáka. V demokratické politice jsou ovšem případy zbavování se nepohodlných politiků věci zcela běžnou. O manipulacích při volbách ani nemluvě.

Politické strany bych s církví nesrovnával. Nedaly si za úkol plnit vůli Boží, která vposledku znamená dobro pro všechny a tedy to nejlepší pro člověka. Bohužel jim jde až příliš často jen a jen vůli lidskou - ještě častěji o vůli stranickou. Což je ostatně hlavním zdrojem krize stranického systému.

Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Plnit vůli boží... Neděle, 21.Dubna 2013, 06:52:28

Tak mi tedy vysvětlete, pane Vyleťale, případně pane Friči, podle čeho se pozná, že někdo (případně nějaká skupina lidí) plní vůli boží? Jen podle toho, že to navenek proklamuje? Když budou v církvích nějací lumpové (a jistě tam i takoví jsou), pak se i oni podílejí na plnění vůle boží? A kdyby v nich nebyli, tak by vůli boží neplnili? Jak se vůbec může člověk na něčem podílet jen tím, že je členem organizace? Já mám vůbec v poslední době chuť se ptát - pokud jde o různé organizace - kdo vlastně jsou a čí zájmy zastávají - ať už jde o strany, církve nebo něco jiného...
A to vždycky církve plnily vůli boží, i když něco udělaly špatně? Nebo jenom nedávaly pozor, co se po nich vlastně chce - jako žáčci ve škole?

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Vyleťale, Neděle, 21.Dubna 2013, 09:56:18

ale jak odlišíte to rozpoznání Boží vůle od autosugesce? Opravdu to a to chce Bůh, anebo VY SI MYSLÍTE, že to Bůh chce? Křižáci se zvoláním Deus lo volt vytáhli vraždit do Palestiny. Ostatně, proč by Bůh nemohl chtít vraždění? Onen dnes tak rozšířený "humanistický" obraz Boha nemá např. s původním starozákonním Bohem mnoho společného. Dnešní křesťané zdůrazňující lidská práva a svobodu jsou spíš produkty moderních idejí a idelologií, v jejichž světle je dnes zpětně interpretováno i Písmo.

Čili nejde mi o odsuzování toho, co církev udělala špatně - v jistém smyslu právě naopak, poukazuji na to, že to, co je dnes hodnoceno jako špatné, bylo třeba ve středověku chápáno jako dobré. Což je ale - dle mého přesvědčení - hlavní a kardinální argument pro ateismus.

Nechci vám samozřejmě vaši víru brát ani se jí posmívat, vážím si křesťanské tradice, ale přirozeně jen v některých jejích aspektech.
Ale církev jako nedemokratická instituce musí být v demokratickém státě mnohem pokornější, než jak vystupuje např. nyní. Měla by si vážit toho, že ji stát se všemi jejími podivnými specifiky toleruje a dokonce podporuje. Sekulární demokratický stát nemůže nějaká "boží vůle" zajímat. Co když muslimové řeknou (a už to říkají), že "boží vůlí" je, aby se ženy zahalovaly? Uskutečníme takovou "boží vůli"?

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

To je vlastně k tématu: Neděle, 21.Dubna 2013, 11:27:33

Idnes: Bratrská jednota baptistů jako jediná z tuzemských církví definitivně odmítla církevní restituce. Už v únoru její zástupci oznámili, že se státem nepodepíšou smlouvu o finančním odškodnění. Nyní rozhodnutí nepřijmout více než 200 milionů potvrdil sjezd, na který se do Chebu sjelo 64 delegátů. Peníze tak zůstanou státu. "Nebudeme ani dodatečně podepisovat smlouvu se státem," řekl předseda výkonného výboru sboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern.
Baptisté mají nárok na 227 milionů korun, delegáti ale tvrdí, že částka je příliš vysoká: "naši bratři, kteří zažili tu dobu, nevnímají, že by se, co se týká majetku, nějaké velké křivdy staly."
Všech 16 dalších církví už smlouvu se státem o finančních kompenzacích podepsalo.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

P. Plevo, Neděle, 21.Dubna 2013, 11:39:12

s termínem nedemokratická instituce nelze nesouhlasit, je to tak. Že Církve mají v politickém prostoru vystupovat pokorně je taky nepochybné (a nejen v něm). Čeští katoličtí vedoucí jsou dnes 'nějací hodně divní' :-/.
Nemíním obhajovat právo muslimů na jejich praxi, je to náboženství na mnoha místech státní, toleroval bych je až oni dokáží tolerovat ostatní.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Pí Hájková, Neděle, 21.Dubna 2013, 11:42:30

Kristova Církev má být dokonalá. Právě proto v ní musí být prostor pro osobní správná rozhodnutí s Duchem Svatým, pro svobodnou volbu na základě víry. Taková dokonalá Církev proto musí mít své (pokrytecké) farizeje a má tak vlastně, z obvyklého úhlu pohledu, být dost nedokonalá.

Obšírněji odpovím ale na to, na co jste se možná tak úplně neptala, a co je vlastně osobní zodpovědností každého, včetně (a mnohem více) kněží podle svého pověření. Je to jen jejich zodpovědnost. (Pokusím se nepoužívat pojmosloví své Církve.)
K osobnímu poznání Boží vůle potřebujeme celoživotní úsilí (píli) v procesu hledání. Máme číst Písmo s otevřenýma očima a často v něm hledat odpovědi, rozvíjet svůj osobní vztah s Bohem. Máme se hodně a správně se modlit, být vděčni za vlastní obdarování a správně je užívat.
Máme respektovat i jiné názory, zejména zkušených Božích služebníků (to neznamená automaticky církevních hodnostářů), zkoušet zda nám mohou pomoci.
Nemáme zbrkle důvěřovat odpovědi na první modlitbu nebo rozhovoru s některým knězem, byť i vysoko postaveným.

Matouš 22:37 ... „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ 38 To je největší a první přikázání. 39 Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého.‘ 40 Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“

Efezským 2:10 Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.
Židům 10:36 Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení.
Galatským 2:20 Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. ...
Žalm 25(Davidův žalm):4 Hospodine, dej mi poznat svoje cesty, vyuč mě svým stezkám. 5 Uváděj mě do své pravdy, vyučuj mě, vždyť jsi můj Bůh, má spása. Po celý den očekávám na tebe.

Na své cestě máme výsady, které jsou zároveň zodpovědnostmi. Jsou pro každého jiné.
Máme prokazovat věrnost v malých věcech, duchovní zralost, poctivě pracovat a přitom se nevzdávat v těžkých časech úoků, nebo vlastních pochybnosti, zda jsme na místě, kde nás Pán chce mít.
Římanům 12:2 "... A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé."

Hlavní dva klíče k poznání Boží vůle v každé situaci jsou známé:
1. to, co žádáme nebo se připravujeme udělat, nesmí Bible zakazovat;
2. to, co žádáme nebo se připravujeme udělat, bude oslavovat Boha a pomáhat nám v duchovním růstu.
Máme chtít konat Boží vůli, ne svou vlastní. Přesto poznat Boží vůli bývá někdy těžké.
Žalm 37:4 „Měj rozkoš z Hospodina -- on naplní prosby tvého srdce.“

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Friči, Neděle, 21.Dubna 2013, 14:21:51

to je pěkné, ale jak jistě uznáte, naprosto subjektivní. Ten může pokládat za vůli Boží to a ten zas ono...:)

Žádná instituce se tedy nemůže odvolávat na Boží vůli a tím ospravedlňovat svou nedemokratičnost. To by si mohl každý založit jakoukoli šílenou sektu nebo totalitní politickou stranu a odkazovat se na Boží vůli...

Čili nešlo mi o muslimy jako takové, šlo mi o princip. Boží vůle zkrátka nemá v demokratickém politickém a veřejném diskursu co dělat.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Jak rozpoznat vůli Boží ... Neděle, 21.Dubna 2013, 16:59:6

Vážení a milí přátelé,
s rozpoznáním jednání podle Boží vůle to není nikterak složité. Křesťanství je totiž založeno – kromě jiného – na lidském příkladu Ježíše Krista. Jeho chování a jednání je v Novém zákoně popsáno vyčerpávajícím způsobem. Ježíš je dokonalý člověk plnící beze zbytku Boží vůli. Každý z nás se s ním může poměřovat. Ježíš je ideál. Některých ideálů lze dosáhnout, jiných nikoli, k dalším se lze přibližovat, a to na vzdálenost menší a stále se zmenšující. Při srovnání s ideálem lze vždycky poznat, zda se k němu blížíme, či zda se od něho oddalujeme.

Nejlépe je, když si člověk na tuto otázku dokáže odpovědět sám. To ovšem vyžaduje přijmout Ježíšovo učení za své.

Chci-li posuzovat druhé, je věc složitější o to, že každý člověk je jinak nadán, byl jinak vychováván, jinak ho formovalo jeho prostředí, a tak není vůbec snadné určit, zda ten, který se nám jeví trochu jako darebák, se nesnaží z plných sil plnit vůli Boží, zatímco ten, který působí jako vyslovený vzorňák, o její naplňování ani nestojí. Rozhodovat může jenom Bůh a věřme, že jeho kriteria jsou jiná nežli lidská. Žádnými jednotnými a dopředu pevně stanovenými limity se patrně neřídí. Nezapomeňme také, že pro Pána Boha je přečasto důležitější dobrá vůle, než dobré výsledky.

U veřejně činných křesťanů je jistě významným znakem plnění Boží vůle míra jejich služebnosti. Ježíš o sobě řekl, že kdo chce být první, ať je poslední a služebníkem všech.

Sami na sobě a i na druhých – pokud je dobře známe – poznáme tedy plnění Boží vůle podle toho, nakolik činy odpovídají příkladu Ježíše Krista. A pokud jak my, tak ti druzí nedopadnou při tomto srovnání dobře, neodsuzujme unáhleně. U druhých je tu vždy ještě otevřená možnost „snaživého darebáka“. A u nás samotných důvod k nápravě.

Znát tedy Boží vůli na základě jednání Ježíše Krista, a přitom pokládat počínání šílené sekty či diktaturu politické strany za naplňování Boží vůle, je rozpor rozpoznatelný na první pohled.

Vše dobré a prožití krásného jarního nedělního podvečera přeje
Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 21.Dubna 2013, 17:26:49

Panu Fričovi i panu Vyleťalovi díky za informace, které dále nebudu nijak komentovat, natož vyvracet.
Jenom mám ještě poznámku k těm muslimům: Oni to asi berou trochu jinak. Podle nich je vůle boží úplně všechno, co se stane. I když někdo udělá špatný čin, tak to je podle muslimů taky vůle boží.
Alespoň tak jsem o tom četla.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

P. Plevo, jak už jsem napsal, souhlasím s Vámi, že Církve (většinou) nejsou zcela demokratické instituce, takže ... Neděle, 21.Dubna 2013, 18:31:45

nebudu se přít s nikým, kdo katolickou církev nazve nedemokratickou. I když je to diskutabilní, protože při troše tolerance by se způsob volby hodnostářů (v každé církvi je to trochu, někdy hodně, jinak!), dal často považovat za extrémní nebo nedokonalý případ nepřímé nebo zastupitelské demokracie, ale nešť.
Taky jsem souhlasil, že církve by měly v sekulárním politickém prostoru vystupovat pokorně. A vůbec by zde mělo být Boží vůlí argumentováno velmi(!!!) obezřetně (a opět: pokorně!).

S čím ale nesouhlasím je Vaše tvrzení, že některá církev by čímkoliv měla ospravedlňovat svou nedemokratičnost. K tomu církve nemají jediný důvod. Právě na rozdíl od veřejných (státních až obecních) orgánů.

Petrasek Milan - penzista

Lidské dobro je definováno. Lidské zlo je tedy pouhým opozitem? Pondělí, 22.Dubna 2013, 12:19:17

Ježíš je dokonalý člověk plnící beze zbytku Boží vůli. Každý z nás se s ním může poměřovat. Ježíš je ideál.
Znát tedy Boží vůli na základě jednání Ježíše Krista je pochopitelným a realizovatelným procesem pro takovou část populace, pro kterou přimknutí se k dogma dobra odpovídá mentálnímu založení.
Co ale s těmi, kteří jsou vystaveni zlu a příkladné považují za vůli Boží realizovat zisky na burzách současného financkapitalismu?
Není nutné upřít pohled na analýzu zdrojů jejich ambivalentního způsobu vnímání a projevů zla?
Co s takovými, kterým je dogma dobra mentálně cizí? .................zeptal bych se.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Co potřebujeme a bez čeho se neobejdeme - odpověď panu Petráskovi Pondělí, 22.Dubna 2013, 17:15:34

Vážený pane Petrásku,
v okruhu křesťanů se lze setkat s následující definicí zla: Zlo je nedostatek dobra.

Svět, v němž žijeme, je plný nedostatku dobra. Media překypují negativními příklady, jež jsou vydávány za následováníhodné. Klíčové pozice veřejného života zastávají nekompetentní lidé s vážnými charakterovými vadami. K viditelným úspěchům vedou přečasto nejhorší lidské vlastnosti.

Jak má obstát člověk vstupující do života, v němž dřímá nejedno dobré předsevzetí, je-li ze všech stran obklopen nedostatkem dobra? Nemůže přece předpokládat, že stane-li plavcem proti proudu, naplní se jeho optimistická životní očekávání. Kdo je tak charakterově pevný, že se nepřidá k většině, páchá-li tato nepravost?

Sám ze sebe to člověk nedokáže. Zejména tehdy ne, je-li těch pokušení kolem něj příliš. A u nás v Čechách jich příliš je. Být plavcem proti proudu - samozřejmě proti proudu nedostatku dobra – vyžaduje velkou mravní sílu a sebezapření minimálně v té podobě, že netrvám na úspěších, majetku, prestiži, apod. Tu sílu lze čerpat jedině od toho, kdo nedostatkem dobra netrpí, ale dobrem doslova překypuje, neboť je jeho zdrojem. Od pána Boha.

Proto jediným řešením jak pro ty, kteří dle vašich slov se nechávají oslovit mentalitou dobra (i když se jí možná s ohledem na výše zmíněné těžké podmínky ta a tam zdráhají řídit), tak pro ty, kteří se v nedostatku dobra cítí jako ryba ve vodě (jenže v duši klid žádný nemají a „odměnou“ za jejich vykutálenost je jim věčný strach, takže ani oni nejsou šťastni), je křesťanský mravní řád.

A tak je naprosto nutné, aby se křesťanství, resp. náboženská výchova, stala znovu povinným předmětem v systému základního vzdělávání. Aby naši občané už od dětství věděli, co je zdrojem mravnosti, čeho se mají vystříhat a jaké vzory mají následovat. Rozhodovat se pak budou stejně sami, ale budou mít z čeho vybírat. (Nedělejme si iluze; přirozený cit pro dobro, není-li rozvíjen, nestačí.)

Pak bude i těch špatných příkladů kolem nás mnohem méně, bude mnohem menší nedostatek dobra, mnohem méně pokušení a mnohem více těch, kteří nedostatku dobra nepodlehnou.

S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 22.Dubna 2013, 19:00:5

Já náboženství za zdroj mravnosti nepokládám. Dokonce ani křesťanství ne. Nelze nijak dokázat, že ti, co byli nábožensky vychováváni, jsou vždycky mravnější, než druzí. Nevím, jak by se taková povinná křesťanská výuka mohla realizovat, kdo by ji podle představ pana Vyleťala zajišťoval. Snad katoličtí duchovní? Nebo by si rodiče dětí mohli vybrat podle své víry? A co ateisté? Ti by snad měli předstírat, že v Boha věří? To by, myslím, nebylo příliš mravné. Povinné náboženství by navíc bylo protiústavní. Jsem rozhodně proti.
Na druhé straně je hloupé, když děti i dospělí nemají povědomí o určitých reáliích, které s křesťanstvím souvisí, jako jsou postavy a příběhy ze Starého i Nového zákona a podobné věci. To by podle mých představ znát měly, jako by měly znát třeba antické báje, protože to prostě patří do historie našeho civilizačního okruhu. Asi by se ve školách mělo učit něco jako religionistika.
Pokud jde o výuku mravnosti, tak tam stejně nejvíc platí živý příklad - zejména rodičů a učitelů (ale i jiných lidí), který působí na děti průběžně, nejen během speciální výuky. Náboženství to nezachrání.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Viděl bych to značně jinak - odpověď paní Hájkové Pondělí, 22.Dubna 2013, 22:24:9

Vážená paní Hájková,
to o čem píši jako o cestě k nápravě naší společnosti se zcela jistě nestane, pokud to nevzejde z vnitřní potřeby samotné společnosti. Nějaké vynucování v tomto případě určitě nehrozí.

Na uskutečněni výuky náboženství ovšem není nic nereálného. Stačí chtít. Jen si vzpomeňte jak rychle jsme u nás přesedlali z ruštiny na angličtinu. Jistěže by náboženství vyučovali katoličtí kněží, také protestantští pastoři, vybraní laici, absolventi teologických fakult, filosofických fakult apod. Žádný problém by to nebyl. Možná se tomu budete divit (sám jsem se tomu také divil), ale i za komunismu po celých 40 let probíhala nepovinná výuka náboženství na nejedné škole. V osmdesátých letech např. v Tasově.

Výuka náboženství není víra. Proč by tedy účastník (nadto dítě) výuky náboženství měl být nucen víru předstírat, jak se obáváte? A co ateisté? Mohou být děti vůbec ateisté, paní Hájková? Snad jejich rodiče, pokud ovšem vůbec vědí, vůči čemu se vyhraňují. A potom, kolik rodičů je hudebníky či malíři? A vidíte, přesto se na základních školách hudební i výtvarná výchova vyučuje a nikoho z rodičů ani nenapadne, že by jejich dítě kdy mělo trpět skládáním sonát či malováním lázeňských kolonád.

Povinné náboženství je patrně protiústavní, ale hlavně je proti svědomí a také proti samotnému Bohu. Bůh nechce, abychom ho milovali z povinnosti - to jen někteří nedospělí věřící si to tak představovali - ale z lásky. O povinném náboženství tu však nikdo nemluví. Řeč je o povinné výuce náboženství. To je jako když se povinně učí cizí jazyk. Dělají se z něj zkoušky, je z něj známka na vysvědčení, ale mluví se jím přece dobrovolně.

Náboženství zdrojem mravnosti rozhodně je. U nás tedy v každém případě náboženství křesťanské. Asi proto, že je tu (či spíše by mělo) být doma. Že se to nedá dokázat? Ale dá a velice snadno. Vezměme např. takovou rozvodovost. V celostátním průměru je to kolem 50% a to nepočítáme páry nesezdané, které se všelijak rozcházejí a nikdo to ani nezaznamená. A víte, paní Hájková, jaká je asi tak rozvodovost mezi praktikujícími katolíky, tj. takovými, kteří se pravidelně účastní nedělních bohoslužeb, chodí pravidelně ke zpovědi, vdávají a žení se v církvi, atd? Já to nevím, protože takovou statistiku asi nikdo nedělal, ale protože jsem činný v jedné velké farnosti (Praha 13 – Stodůlky) a v jedné menší farnosti (Ořech), dovolím si to odhadnout. Je to rozhodně pod 10%. To je rozdíl, není liž pravda? A stejné to bude i s kriminalitou, úplatkářstvím, šikanováním mezi dětmi apod.

S vaším apelem na znalost kultury samozřejmě souhlasím Jenže křesťanství, láska k Bohu a ztotožnění se s Boží věcí je neskonale víc, než krásné předměty, oduševnělá literatura, povznášející básně a hudba, při které běhá mráz po zádech. Právě proto to náboženství zachrání, paní Hájková. Ale jen tehdy, když se člověk zbaví vlastní pýchy a povýšeného sebevědomí, že Boha nepotřebuje a ráj si vyrobí bez něho. Nevyrobí. Vláda člověka nad člověkem i při těch nejlepších úmyslech, nepočítá-li s Bohem, skončí vždycky diktaturou silnějších nad slabšími. Bylo to tu už vícekrát: za nacismu, za komunismu a nyní za nadvlády kapitálu nad vším ostatním.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Vyleťalovi Úterý, 23.Dubna 2013, 06:16:49

Já mám takový dojem, že od počátků civilizace, až na určité výjimky, vládli vždy silní nad slabými a pomáhali si při tom náboženstvím. Ale nebudu to dál rozebírat, protože bychom se asi neshodli. Nepovinná výuka náboženství mi nevadí. Ostatně vím dobře, že bylo možno chodit do nepovinného náboženství i v předlistopadové době, ta vaše škola nebyla výjimkou. Na naší škole bylo náboženství také, i když já jsem tam pochopitelně nechodila. Myslím, že tenkrát to bylo stanoveno, že pokud vůbec může být výuka náboženství, pak jedině ve škole, aby byla takříkajíc "pod dohledem". Proti nepovinnému náboženství nic nemám, ale povinné by mi vadilo, protože rodiče mají právo vychovat děti podle svého světonázoru, i když je také nemohou nijak nutit a stoprocentně se nikdy nepodaří uchránit před cizími vlivy.
Když argumentujete například rozvodovostí, nemohu nepoukázat na vlastní zkušenost z nejbližšího okolí. Znám spoustu lidí, co žijí celý život v jediném manželství, aniž jsou věřící. Znám i věřící, kteří se rozvedli. A znám i lidi, pro něž teprve druhé manželství bylo to pravé, protože v prvním se prostě zmýlili. Takový je život. Já a můj muž jsme nikdy nebyli rozvedení, ani naši rodiče nebyli rozvedení. Žili spolu až do smrti. Na náboženství a na mravnosti vůbec nezáleží, ale na lásce. Té je patrně málo a ta s náboženstvím nijak nesouvisí.
Rozumějte, já nejsem proti náboženství, ani proti jeho šíření. Děti už mám také odrostlé, takže z toho strach nemám. Ale musím trvat na právu lidí být ateisty a vychovávat své děti podle vlastního svědomí a vlastního světonázoru.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 23.Dubna 2013, 07:33:54

Sekularita není vůbec cílem, ale je prostředkem. Sekulární stát a sekulární školství podle mého názoru vlastně přispívá k ochraně náboženství - tedy zejména náboženské svobody.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 23.Dubna 2013, 07:57:25

Děti by se ve škole měly učit spíš náboženské toleranci, než náboženství. A také by měly být vychovávány k nenásilnému jednání:
Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 23.Dubna 2013, 08:28:29

Teď mě ještě napadlo, že podobně jako demokracie má mít své "hlídací psy" v podobě nezávislých novinářů, kteří nepodléhají žádné ideologii (kterých je ovšem málo), tak měla by mít i náboženská svoboda nějaké své nezávislé "hlídací psy", kteří nepodléhají žádné církevní ideologii.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.