Spojenectví práce a solidarity (SPaS) vydalo na základě výsledků prvního kola prezidentské volby podivuhodné prohlášení, které je podle mého ke škodě práci, spojenectví i solidarity. Například za asociální je označena také důchodová reforma, která „zvýhodní jen bohaté“. Také tzv. církevní restituce „jsou začátkem nevídaného majetkového přesunu a bezprecedentního posílení vlivu katolické církve“. Amnestie prezidenta republiky „připraví velké množství ožebračených občanů o oprávněné odškodnění a současně porušením demokratických principů a spravedlnosti ohrožuje fungování právního státu“.

Že ona amnestie nebyla zadána dobře, na tom se po hodnocení odborníky už můžeme shodnout. V mnohých ohledech se postavila proti spravedlnosti, zhatila náročnou práci vyšetřovatelů a soudců. Je ale jenom nepovedená, a proč se tak stalo, se můžeme jenom domýšlet. Avšak „porušením demokratických principů“ rozhodně není, protože amnestie patří k demokratickým principům, a že by „ohrožovala fungování právního státu“? Kdybychom tuto ostrou dikci přijali, pak by pro každého státníka bylo lepší se amnestii vyhnout, prostě vypustit ji, což by bylo i jednodušší a společnost by to více ocenila.

Připusťme, že každá amnestie, i ta nepovedená, má ve společnosti své blahodárné účinky, například že odsouzeným dává šanci bez již zbytečného dopykání trestu začít znovu a lépe. A to dokonce i padouchům z H—Systému, jejichž proces se vede patnáct let a z nichž někteří, nemýlím-li se, zemřeli, aniž by se dočkali pozemského rozsudku. Nyní je to problém soudu božího, netřeba se vměšovat. Pomýlená je také představa, že nebýt amnestie by se „velké množství ožebračených občanů“ dočkalo „oprávněného odškodnění“ — kdo jim to nakukal?

Nehájím toto provedení amnestie, ale hájím ji jako takovou, protože nevíme, kolika nespravedlivě odsouzeným nebo potrestaným lidem naopak pomůže znovu najít důvěru v právní stát. Řada lidí se dobere své nápravy mnohem dříve, než vyprší jejich trest, a to i mezi tuneláři. Kritizujme tuto amnestii, ale přiznejme jí blahodárné účinky pro společnost, které přináší jako projev milosrdenství.

Ani důchodová reforma není tak asociální a trestuhodná. Že je jí zapotřebí, na tom se společnost shoduje už minimálně patnáct let. Víme, že společnost produkuje stále méně hodnot, které by zajistily pořád četnější skupinu lidí závislých na důchodovém zabezpečení. Ponechme stranou příčiny, z nichž demografické souvislosti patří k těm pochopitelnějším. Naše společnost má pouze omezený potenciál mezigenerační solidarity, nebo — v horším případě — naše děti budou mít co dělat, aby se samy udržely nad vodou, a to v produktivním věku.

Stát (už dříve) přiznal, že bez ohledu na vládní politiku (pravicovou nebo levicovou) není schopen v plném rozsahu či potřebné výši stárnoucí populace zajistit náležitým důchodem. Takže si občan musí na to sám přispět. Což se více tkne chudého než bohatého, jenž má více možností, takže ten chudší ho může vidět jako zvýhodněného. Solidární zůstává v důchodové reformě pilíř první, státní, jenž naopak — slovníkem SPaS — zvýhodňuje chudšího. Je otázka, do jaké míry stát může svým občanům solidaritu diktovat, jakýsi nesmělý pokus v oblasti daňové politiky učinil prostřednictvím Nečasovy vlády vyšším zdaněním příjmů nad sto tisíc korun.

Militantnějším slovníkem jakákoli důchodová reforma vždy bude větším či menším ožebračením chudších a zvýhodněním bohatších. Proto se až posud všechny naše vlády - včetně sociálně demokratických - důchodové reformě vyhnuly. Ponechávám stranou problematiku a taktiku penzijních společností, otázku garancí a přiznávám neschopnost posoudit případnou „zvrzanost“ této penzijní reformy.

Vadí mi nekorektnost formulací SPaS, které vedou k tomu, co Miloš Zeman pak veřejně nazývá zločinem. Jako by si neuvědomoval, že například právě na důchodové reformě dělala spousta odborníků, normálních lidí, jejichž práce má být dehonestována jen kvůli tomu, že ji musí schvalovat nějaká vládní elita (pravicová či levicová), o níž se my vždy budeme vyjadřovat jako o grázlech? Ani se nedivím, že mnozí přestávají mít chuť cokoli dělat, protože pokud jim to nevysypou ze šuplíků a nepřikáží vymazat z počítačů střídající se politické reprezentace, odvrhne to sama společnost, aniž by se byla schopna (a měla tu vůli) dobrat podstaty jejich díla — a objektivněji je posoudit. Z této obavy stálého šíření zmaru je mi prohlášení SPaS odpudivé, ačkoli ideou stojím na jeho straně. Na straně „spojenctví práce a solidarity“, což je moje životní téma.

Tzv. církevní restituce jako začátek „nevídaného majetkového přesunu a bezprecedentního posílení vlivu katolické církve“. Těmi tzv. církevními restitucemi, o jejichž rozsahu, provedení atd. můžeme oprávněně pochybovat podobně jako o amnestii, nedojde k žádnému přesunu nemovitého majetku; jde o to, kdo a jak ho bude zhodnocovat. Takže církve. Smyslem je, jak prohlásil biskup katolíků Václav Malý, aby ho církev využila ke službě, která je posláním každé křesťanské církve. Ku prospěchu společnosti. Proč se církvím tyto snahy upírají? To není jenom starost o věřící, ale podle Kristova učení o každého potřebného.

Ponechám už stranou opravy historických církevních památek, jejichž hodnota je rozhodně nadkadidlová, tedy celospolečenská, a připomenu činorodost Římskokatolické církve jenom u nás, na Berounsku: Její Charita v Lochovicích zrekonstruovala faru na azylový dům, a ten také zdárně provozuje. V Berouně rekonstruovala rozpadlý statek (nebo co to bylo) na stacionář pro seniory, kde se stará zejména o lidi postižené různými formami demence — velmi náročná služba. Na faře v Berouně už léta funguje oblíbená mateřská škola, do níž pochopitelně nechodí jen církevní děti (takové ani neexistují), ale i ty takříkajíc normální.

Podobně — a možná ještě zdárněji, leč také na hranici svých možností — si počínají i církve reformované. Nebudu mluvit o církevních školách, hospicích, které normální lidé pokládají za užitečnou a kvalitní službu celé společnosti. Ani levičák jistě nepochybuje o tom, že dílo Mistra Vyšebrodského oltáře má patřit tomu, komu patří i vyšebrodský oltář, zvláště když představený onoho kláštera hodlá ponechat obraz v Národní galerii. (I když úplný odpůrce církve spíše může pochybovat, k čemu takový obraz je a proč ho galerie vůbec vystavuje.) Jeví se vám to jako součást zločinu, o němž v souvislosti s tzv. církevními restitucemi mluví Miloš Zeman? Averzi k církvi (stejně jako k cikánům, sudetským Němcům) ponechme archetypálně nevidoucím a nevědoucím, ale soudný člověk přeci nemůže dnešní působení církve mít za podobně škodlivé jako H-Systém.

V jedné debatě mě někdejší šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík poučil: Nevíš-li, a pouze se domníváš, neformuluj to, protože by to nikomu a ničemu neprospělo. Dobrý, i velmi kritický text, má čtenáře povzbudit, nikoli rozezlit.

„Spojenectví práce a solidarity“ svým prohlášením vyvolalo spíše to druhé.