Věřte nevěřte, Justiční akademie začala v minulém roce pořádat kurzy tvůrčího psaní pro soudce. Formální přesnost, kterou si právní práce žádá, totiž vede k tomu, že soudy z pohledu stylistiky vydávají neúměrně komplikovaně psaná rozhodnutí. Těm kromě veřejnosti přestávají rozumět i samotní mistři tak zvané právničtiny.

Kdo ale rozhodně školení v tvůrčím psaní nepotřebuje, je Ústavní soud. Svého času se Sir Humphrey Appleby proslavil dokonale zvládnutým uměním nečitelnosti politické rétoriky a ohýbání fakt. Zatímco královnin rytíř a věrný služebník si vypomáhal škálováním množství nicneříkajících frází, Ústavní soud dotáhl pověstný český smysl pro kvalitní humor na novou úroveň. Staví jej totiž na přesně opačném způsobu mluvy — naprosté formální přesnosti.

Kontext: Tomio Okamura podal ústavní stížnost týkající se řady okolností kolem prezidentské volby. V ní kritizoval i to, že sběr podpisů mezi občany vypadal často „tristně“ či „nedůstojně“, třeba když probíhal „před nákupními centry“. Tím prý docházelo k porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Toto krátké ustanovení pod nadpisem Zákaz mučení říká, že „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“ Právní problém tedy zní: Lze sběr podpisů považovat za týrání či nelidské zacházení?

Takovou námitku nelze ve střízlivosti vyložit jinak než jako cílenou provokaci či přinejmenším hloupost. Avšak Ústavní soud, jak dokazuje úryvek z odůvodnění nálezu k Okamurově stížnosti, zachoval chladnou hlavu:

„Pokud jde o námitku porušením čl. 3 Úmluvy, není z ústavní stížnosti zřejmé, v čem konkrétně se v napadených rozhodnutích Ministerstvo vnitra a Nejvyšší správní soud dopustily na stěžovateli ponižujícího a nelidského zacházení, případně až mučení, kterážto jednání jsou citovaným ustanovením Úmluvy zakázána.

Ústavní soud proto nejprve vážil, zda s ohledem na absurdnost takového tvrzení nešlo ze strany stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, spíše o omyl v psaní a překlep v označení čísla článku Úmluvy. V normativním okolí tohoto článku se však v Úmluvě vyskytuje toliko ustanovení o právu na život a (čl. 2) a zákaz nucených prací (čl. 4), které jsou zřejmě k dané věci obdobně relevantní či ještě méně relevantní.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku zopakoval také ve své replice, přikročil nakonec Ústavní soud k jejímu vypořádání. Pokud stěžovatel považuje za nelidské a ponižující zacházení vlastní shromažďování podpisů podporovatelů, je třeba předně uvést, že k této aktivitě nebyl státní mocí nikterak nucen.

Sám stěžovatel tuto námitku nijak nekonkretizoval a Ústavní soud ani neshledal, že by realizace petičního práva a občanské iniciativy v podobě sběru podpisů podporovatelů kandidáta mohla či měla nabývat podoby nelidského a ponižujícího zacházení. Ostatně ze stížnosti není ani příliš zřejmé, zda subjektem tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy měl být stěžovatel jakožto kandidát, nebo občané soustřeďující jeho podporu.“

Nezbývá, než se potěšit nad tím, že v době ekonomických problémů, krize důvěry ve státní instituce a odcizenosti od politiky zůstává pořád někdo nad věcí a dokáže se na svět i ze střední Evropy podívat s humorem. Závěrem podotýkám, že na jakékoliv informace ohledně mučení občanů prezidentskými kandidáty (a naopak) se vztahuje ohlašovací povinnost, nejlépe na tel. č. 158.