Jedinečné vlohy Jana Fischera a Víta Olmera

Hanákova výzva, aby Fischer odstoupil z prezidentské kandidatury, postrádá vkus a náležitou formu, nepostrádá ovšem smysl. Člověk nepevného charakteru by se neměl stát prezidentem.

Sexuální idol Tomáš Hanák rozčeřil hladinu potrhlým apelem k odstoupení čelného kandidáta prezidentské volby. Potrhlým myslím nikoliv podstatou, ale formou, měřítkem a načasováním. Že má někdejší členství v KSČ kandidátů Fischera, Dlouhého a možná i Miloše Zemana velkou výpovědní hodnotu pro zvažování koho NEvolit, si totiž nemyslí jen Hanák, ale velké množství občanů různých názorů a politických orientací. A nejspíše by stálo za upozornění, že podobně smýšlí část voličů a členů KSČM včetně jejího předsedy. Ono členství nemá ani tolik co do činění se sdílenou ideologií (ta se během života mění), zato s morální konstitucí osob, kterých se týká a která je pravděpodobně neměnná.

Bizarnost Hanákovy výzvy spočívá ve formě a způsobu. Sám nemohl nijak doufat, že si Fischer vezme k srdci jeho zvolání a odstoupí z klání. Vedle zmařených investic by to bylo v rozporu právě tou s Fischerovou osobnostní konstitucí, na kterou Hanák ukazuje. Škoda, že Hanák neučinil zavčas a důvtipněji vše, co by bylo v jeho silách, aby Fischerovi ubylo voličů, nebo ještě lépe aby mu žádní nepřibyli.

Hanákova výzva přesto význam má - zvábila další (například Víta Olmera nebo Jiřího Pehe), kteří tematizovali další aspekty děje, a provokují tím další, aby se k tomu vyslovili. Speciálně Vít Olmer si pěkně naběhnul.

Vytáhl sice již mírně ohranou, přesto ještě zplna nezhodnocenou písničku. Tedy že on, stejně jako řada dalších byli postaveni před Sofiinu volbu, v níž si museli vybrat, zda svůj unikátní talent nechají propadnout, nebo obohatí naši společnost plody svých ojedinělých vloh. Jak si je ale známý režisér jist, že obdobně výrazným talentem byl obdařen pouze on a jemu podobní? Nečiší z jeho slov spíše egoismus? Dilema pak neplyne z velikosti talentu, nýbrž z přesvědčení o vlastní výlučnosti.

Talentů nikdy není nepřeberně a výrazných talentů tím spíše. Přesto není pravda, že pro jeho rozvoj bylo nezbytné činit to, co Olmer naznačuje, vstoupit do KSČ. Nevšimnul jsem si, že by František Vláčil musel vstoupit do KSČ, aby v době normalizace natočil více filmů, než v šedesátých letech. Olmer pozapomněl, že žije stále dost pamětníků oné doby.

Vít Olmer se snaží o nemožné: Obrátit v ctnost něco, co je jejím pravým opakem. A k tomu přidává, že pro rozvoj talentu bylo nutné aktivně činit nectné věci. Tak jako neplatí, že talent se musí nutně snoubit s morálkou a stranit jen dobru (vzpomeňme jenom na Louise Celina nebo Ezru Pounda), neplatí ani opak. Že totiž talent může být rozvinut jen a pouze sejitím z cesty dobra, pokud si namluvíme, že nic jiného nezbývá.

Naštěstí je po ruce dost jednoduchých a známých příkladů lidí, kteří dosáhli úspěchů i postavení, aniž by museli nutně dělat to, co se nám pan Olmer snaží představit jako poznanou nutnost. Jako rozvážný realismus. Byli četní primáři, nižší vedoucí, herci, ba i ředitelé, dokonce i soudci a prokurátoři, kteří to neučinili a přesto dožili v tomto postavení konce nemravného režimu. Netvrdím, že jich byla většina. Byli dejme tomu profesoři „bez průkazky“ stejně jako i preláti, kteří se vyhnuli Pacem in terris (Trochta,Tomášek, Otčenášek, Horký).

Ano, byli mnozí, kterým nečlenství v KSČ kariéru brzdilo. Brzdilo, ale nenutilo je svůj obor opustit. Takové případy byly v 80. letech již excesem. Nemluvím o odporu vůči režimu a disentu, ale o pouhém nečlenství v KSČ. Dokonce tehdy nebylo jen pouhé nečlenství rodičů samo o sobě překážkou studia dětí. Nesměl bych znát mnoho případů ze své vlastní zkušenosti, abych si nebyl jist, že je to pravda. Dost dalších a to objektivně popsala dnes již hojná analytická literatura.

Olmer podbízí svou hierarchii ctností a není se mu co divit. Nebyl přece sám, bylo jich dost. Věřím ale, že jich nebyla většina. Bohužel hrozí, že prototypy normalizačního rozvratu hodnot stanou v našem čele, a budeme přihlížet nezdolné vitalitě normalizace ještě hodně dlouho.

Pane Olmere, v 80. letech zde nebyla totalitární režim srovnatelný se Severní Koreou, Albánií, nacistickým Německem nebo stalinským Ruskem. Byl tady zločinný a špatný režim, ale již se spoustou děr a nik, a dalo se v něm žít sice nudně, ale bez prostituce. Vstup do KSČ (sám jsem s jeho možností byl konfrontován třikrát) žádnou nutností pro rozvoj vlastního talentu nebyl. Vstup do KSČ v oné době nebyl ani naivitou, ani poblouzněním, ani drobnou kosmetickou vadou.

Byl to ve většině případů dozajista hanebný a vypočítavý čin, který přinášel jeho původci osobní výhody na úkor nevýhod ostatních. Ti, kdo vstupovali v oněch letech, zvláště pokud vzdělaní a žili v Praze, plné informací ze svobodného světa, nemohli vstupovat na základě čestné (byť mylné) víry. Nechci tím ale říci, že všichni, kteří vstupovali do KSČ v osmdesátých letech, byli jenom bezostyšní kariéristé a vypočítaví cynici. Jan Fischer jím ale byl najisto, jak na sebe ostatně sám prozrazuje.

Co to má co společného s omluvou? Žádná omluva nesmaže vady charakteru, který má být kvalifikací pro výlučnou funkci, pro kterou jsou v nabídce i lidé bez vad. Do kosmu také nepošleme člověka s vadou zraku, byť by se omlouval sebevíce.

Právě ono demonstrativní utnutí vazeb z prospěchářskou stranou v roce 1989 a ještě okázalejší rituály Fischerova afektovaného antikomunismu ve skutečnosti dobře dokreslují charakter osob, které tak činí. Fischer tvrdí, že v hloubi duše mu byla idea komunismu cizí. KSČ měla 1,7 milionů členů, tedy asi 12 procent všech obyvatel a asi 19 procent těch, kteří k tomu byli věkem příslušní; stále ještě 80 procent ostatních v oné straně nebylo a mělo z toho nějaké, vesměs však podružné nevýhody.

Z oněch 80 procent tvořili ale nemalou část ti, kteří do KSČ nevstoupili vědomě, ač byli před toto dilema jednou či vícekrát postaveni. Bylo mezi nimi i mnoho talentovaných, schopných a pracovitých lidí, kteří si tak někdy jen nepatrně, a někdy i více ubrali ze svých šancí. Jistě mezi nimi byli i talentovanější a pracovitější než pánové Fischer, Olmer a Dlouhý. V 80. letech pak odpor ke vstupu neznamenal definitivní konec kariéry (jak tomu mohlo být z kraje let sedmdesátých), ale jen její ztlumení nebo přibrzdění.

S těmito statisíci lidí je nutno poměřovat tehdejší skutek pánů Fischera a Dlouhého. A rozhodně to není jen vada na kráse nebo mladický přešlap. Také to ale není nic, s čím by nemohli do konce života žít, být úspěšní a těšit se ze svobod současného uspořádání.

Mezi devíti prezidentskými kandidáty vidíme nejméně čtyři, kteří nejsou poznamenáni tímto stigmatem z minulosti vadami, jako Fischer a Dlouhý (a v trochu jiné formaci i Zeman a Bobošíková). Jsou jimi Dienstbier, Roithová, Fischerová a Schwarzenberg.

Neříkám totéž, co Tomáš Hanák. Jan Fischer nepochybně kandidovat bude a má na to z čistě formálního hlediska nárok. Neměl by ale být zvolen. Fischer nikdy nebyl člověk vizí, srdce a svědomí. Jinak by se mu v různých podmínkách nedařilo tak tiše a nekonfliktně proplout. Co je však závažné, vůbec se nezměnil.

Fischer v době zcela nedávné provedl několik skutků, které ztvrzují, že charakterové rysy, které ho kdysi přivedly do kariérní strany, nepřestaly být vlastní jeho osobnosti, a že jde opravdu o podstatnou konstituci jeho já. Již nejsou sice také nápadné, přesto jsou ale stejného rodu. Ať již to jsou disproporce mezi tím, co přiznává a co si nutně jako náklady vyžádala jeho kampaň, lze-li ještě vystačit jen s pojmem „kampaň“. Mnohé naznačuje výběr spolupracovníků, systematické vyhýbání se konfrontaci s ostatním kandidáty (tedy nepřijetí adekvátních demokratických nástrojů) a nechuť obnažit své pravé vlastnosti a kompetence, o kterých stále víme jen velmi málo. Fischer nikdy nikam nekandidoval a nebyl konfrontován se žádným procesem, který by přinutil jeho pravým vlastnostem více vystoupit napovrch.

Jakkoliv je Hanákova skoro křečovitá výzva prosta vkusu, neznamená to, že je prosta smyslu. Vít Olmer neměl ve své argumentaci štěstí. Připomenul Hanákovi jeho alkoholismus, což je jako přes kopírák jako pointa z onoho známého vtipu …no a co, vy zase mlátíte černochy…. Myslel jsem, že režizér hodný toho jména vytáhne na Hanáka s něčím jiskrnějším a hlavně věrohodnějším. Ať je již Hanák jakýkoliv, zde se vyslovil k věci arci podstatné, která se týká nás všech. Vadou je, že to učinil tuze pozdě, a formou, která postrádá glanc.

Nemohu ale docela souhlasit ani s tím, co napsal Jiří Pehe. Správně a sarkasticky sice napsal, že Hanák měl spíše vyzvat Fischerovy voliče, aby odstoupili, přisoudil jim ale ctnosti, které jim nenáleží. Myslím tentokrát ctnost soustředění a pozornosti. Smísil také dva nesourodé aspekty, a sice slábnoucí odpor vůči současné komunistické straně a někdejší členství Fischera v jiné komunistické straně v jiných souvislostech.

Na rozdíl od Jiřího Pehe se nedomnívám, že většině voličů, kteří deklarují Fischerovi přízeň, jeho někdejší členství nevadí. Myslím, že nahlížejí angažmá tohoto pána příliš povrchně nebo dokonce o této spojitosti dost možná ani nevědí. Jiří Pehe také nepočítal zcela přesně. Výhody z členství v KSČ měla ne polovina, ale jen čtvrtina občanů – nelze šmahem počítat všechny rodinné příslušníky. Byli též členové KSČ, kteří žádné výhody neměli – ti ale nevstupovali z kariérních důvodů.

V posledních dnech se objevila jiná výzva. Aby odstoupili ti čestní, neposkvrnění a demokratičtí kandidáti ve prospěch jednoho. Krásná myšlenka, až na to, že je zcela utopická a nadto nedemokratická.

Přesto ale existuje teoretická, byť pošetilá naděje, která jako skomírající světélko na konci tunelu ještě nevyhasla. Že se totiž „demokratičtí“ voliči zachovají v rozhodující moment tak, jak se chovají, brokeři, hráči pokeru, burziáni a všichni, kterým radí instinkt soustředěný do krátkého okamžiku, a dají hlas tomu s kandidátů, který se bude v poslední chvíli jevit jako nejnadějnější, aby postoupil do druhého kola. Uvidíme, jak v tomto pravém testu demokracie uspěje národ hrdý na své demokratické tradice, který si ale svého prezidenta dvanáctkrát bez uzardění volil jen nepřímo.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Středa, 2.Ledna 2013, 12:47:50

Díky za brilantní analýzu! Taky jsem mezi lety 1968-1989 dvakrát řešila dilema vstoupit--nevstoupit do KSČ, ale nevstoupila jsem, takže učit ve škole jsem začala teprve po roce 1989.
Omluvám Fischerově, Dlouhého a všech, kteří do KSČ vstoupili "z důvodu uplatnění svého talentu" se mohu jen smát!

Petrasek Milan - penzista

Kdo by považoval za nedemokratické Středa, 2.Ledna 2013, 22:16:23

jestliže se vyvtoří koalice kandidátů za účelem důvěryhodného narušení kontinuity vlády seskupení, které nesplňuje základní předpoklady demokratického režimu, které se cynicky léta drží u moci kupčením s hlasy korupčních politiků.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.