Suverenita na prodej

Státní suverenita se v době globalizace stala výhodným obchodním artiklem, jak ukazují především malé státy, které nedávno hlasovaly proti povýšení statutu Palestiny v OSN.

Často slyšíme, že suverenita je něco svatého a nedotknutelného. Z tvrzení mnoha suverenistů lze dokonce získat dojem, že bez suverenity bychom neexistovali. Že bychom snad nějakým způsobem fyzicky zanikli.

V mnoha případech se ale suverenita ukazuje jen jako zdroj příjmů. Něco, co se dá koupit, pronajmout, vypůjčit, rozkrájet a rozprodat. Suverenita může mít a má konkrétní ekonomickou hodnotu. Či dokonce cenu. Stejně jako rohlík nebo auto.

Listopadová volba o postavení Palestiny uvnitř Generálního shromáždění OSN nám opět připomněla, že reálný koncept suverenity může být od vysněného konceptu na hony vzdálen. A hlavně přinesl další příklad, jak lze cynicky a bez okolků se suverenitou obchodovat.

Čtyři deka salámu a jednu suverenitu, prosím
Česká republika nebyla jediný menší stát, který hlasoval se Spojenými státy proti Palestině. Kromě Mikronésie, Palau, Panamy a Marshallových ostrovů to bylo i Nauru. Nejmenší ostrovní stát a nejdivnější suverén na světě.

Když v roce 2008 separatisté v Abcházii a Jižní Osetii vyhlásili nezávislost, uznalo je nejprve Rusko a Nikaragua. Kdo očekával masivní sled uznávání jako v případě Kosova, byl zklamán. Po více jak roce se ke dvěma průkopníkům přidala jen Venezuela.

Čtvrtá země, která s gruzínskými separatisty navázala diplomatický kontakt, bylo právě ono malé divné Nauru. V horizontu měsíců pak od Ruska shodou okolností dostalo padesát milionů dolarů rozvojové pomoci. Tedy zhruba rok a půl svého hrubého domácího produktu.

Nebylo to poprvé. V roce 2002 Nauru otevřelo diplomatický kontakt s Čínou a zamítlo tak eventuální uznání Tchaj-wanu. Shodou okolností v té době dostalo od Číny 130 miliónů dolarů (téměř čtyři roky svého HDP). Tchaj-wan posléze počal posílat do Nauru pravidelnou rozvojovou pomoc. Naurští politici najednou změnili názor na státnost Tchaj-wanu a rozhodli se jej uznat a de facto tak oduznat Čínu. Jistě z principu.

Prodám Nauru, zn. cena (mezinárodní) dohodou
Na Nauru jinak chcípl pes. Po vyplundrování zásob guána a místního ekosystému se na ostrově nedalo dělat nic. Suverenita se tak stala jediným exportovatelným artiklem. Nauruánci by bez něj patrně upadli do života v pravěku. Proto v dobách, kdy není poptávka po uznávání států, ostrov kupčí i jinak.

Austrálie si z ostrova za fixní cenu deseti milionů dolarů udělala tábor pro žadatele o azyl. Zbavila se tak povinnosti chovat se k nim, jak káže zákon, neboť se nenacházejí na australském území. Ve volném čase Nauruánci pak třeba rozdávají pasy mezinárodně hledaným osobám a poskytují prostor pro daňové úniky.

V 90. letech ruští oligarochové používali Nauru jako základní tábor pro praní špinavých peněz z ruské privatizace. Na ostrov se uchýlilo až semdesát miliard takto odkloněných dolarů. To je jen tak pro představu dvatisíckrát více než současný naurský roční domácí produkt.

Spojeným státům se to po teroristických útocích 11. září nelíbilo. Podobné aktivity ruské mafie operované skrze Nauru ohrožovaly americké zájmy a vnitřní bezpečnost. Proto se Bílý dům rozhodl, že bude Nauru platit pravidelný paušál, aby země přestala s praním ruských peněz.

Rozvojová pomoc se bohužel někde na cestě přes Pacifik zadrhla. Možná byla příliš malá na to, aby Nauru změnilo svůj suverénní business model. Když se člověk podíval, jak Nauru hlasovalo minulý měsíc o Palestině, napadne jej však, že se ty peníze nejspíš našly.

Kolik tedy stojí suverenita? Cena je doslova (mezinárodní) dohodou. Nepřekračuje ale několik tisícovek dolarů na osobu a rok. Malé státy tak mají nespornou výhodu nízkého počtu obyvatel.

Buy one, get one for free
Podobně i když ne tak parodicky jako Nauru jsou na tom i ostatní malé státy, které hlasovaly spolu s USA a Českou republikou proti povýšení Palestiny na pozorovatelský stát. Marshallovy ostrovy, Mikronésie i Palau jsou dokonce součástí tzv. Paktu volného přidružení vedeného Spojenými státy. V jeho rámci dostávají pravidelnou finanční pomoc.

USA se rovněž zavazují, že jim poskytnou vojenskou ochranu v případě invaze... i když těžko říct čeho. Vypadá to jako dobrý deal: vojenská ochrana a ještě si nechat platit. Ve skutečnosti si USA otevřeně kupují vojenské pozice v Pacifiku a k tomu dostávají zdarma tři hlasy v OSN jako bonus.

Nikdy se tak nestane, že by v rámci Valného shromáždění hlasovaly Spojené státy samy s jedním spojencem proti všem. To skvěle garantuje dojem pluralitního charakteru a víceméně podporovaného proudu v rámci mezinárodní komunity.

Bokovka
Každý z těchto ostrovů má ale obrovské množství dalších způsobů, jak prodávat svou suverenitu. Panama i Marshallovy ostrovy hostí světově nejužívanější registrační úřady námořních lodí. Především těch, které se chtějí vyhnout bezpečnostní regulaci.

Marshallovy ostrovy o velikosti Děčína např. registrují patnáctkrát více lodí než celé Spojené státy. Regulační a kontrolní orgány této země zodpovídaly i za stav plovoucí vrtné plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu. Netřeba upřesňovat, jak skončila.

I Palau kupčí s registrací lodí. Nikoli jen v množství, ale i v charakteru. Nechávala kupříkladu ve svých registrech za úplatu kamuflovat severokorejské a iránské lodě, kterým se pak dařilo probourávat mezinárodní embarga.

Takto by se dalo pokračovat donekonečna. Nespočet dalších zemí a teritorií zneužívá mezinárodního bezpráví a své suverenity k přiživování se na aktivitách větších států. Přispívají tím ke globálnímu závodu ke dnu. Nejmarkantnějším příkladem jsou samozřejmě daňové ráje, o kterých toho bylo řečeno nejen zde dosti.

Ruce pryč od naší suverenity!
Jediným štěstím o něco větších zemí je, že ve stínu fungování běžného státu se stává podbízivé kupčení těžko pozorovatelné. I kdyby Nauru k Izraeli mělo podobný vztah jako my, z kupčení se suverenitou bychom jej dnes vzhledem k okolnostem stejně nařkli. Je zkrátka příliš malé, aby to dokázalo skrýt pragmatickými důvody.

Nechci snad tvrdit, že by náš stát byl v souvislosti s hlasováním z minulého měsíce prodejná... země. Jen bych rád poukázal na vzdálenost reality od konceptu suverenity, jak je prezentován šílenci všeho druhu od Klause přes Bobošíkovou po Landu.

Byl bych rovněž rád, kdyby si čtenář uvědomil, v jak primitivním mezinárodním právu dnes žijeme, jestliže dovoluje něco podobného. V době, kdy problém na druhé straně planety může být mým během několika vteřin, se naše státy chovají stejně jako v dobách po Vestlfálském míru.

To neznamená, že máme vytvořit světovládu, ale že bychom měli započít brainstorming o podobě současné suverenity a jejího vztahu k realitě. Zatím to bohužel vypadá, že suverenita je v době globalizace příjemnou a někdy i výnosnou iluzí. Co vymyslet něco jiného?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.