Ano ano, úroveň české pravicové mainstreamové publicistiky je katastrofální.

Třeba takový Martin Komárek z MfDnes (abych jen nekopal do svého oblíbence Steigerwalda). Ve středečním článku "Platí" hořekuje nad tím, že si hlavní politické síly země (ODS a ČSSD) nedokázaly tváří tvář přicházející krizi sednou nad alespoň minimálním společným programem, který by "uchránil co nejvíc".

Šlechetná to myšlénka.

Jak ale vidí oba aktéry této "nedohody"? Petr Nečas je neposkvrněný bílý jezdec, co jede tmou (o celé ODS (raději) nemluví). ČSSD je pak naproti tomu antireformním politikářským a pletichářským spolkem, doslova "škůdce země".

Groteska, ne novinařina.

Nevím, zda "komunismus" miloval lidi (pokud se tím myslí určitý režim, tak je poněkud zvláštní), ale přiměl jste mě zamyslet se nad tím, zda lidi milovali samotní komunisté. Nemám teď na mysli nějaké prospěcháře, kteří nebyli komunisty, ale spíš jen "u komunistů", když z toho něco výhodného koukalo.
Myslím spíš ty první, kteří to všechno začali. Možná, že lidi opravdu nemilovali a drželi se od nich raději dál. Netvoří snad lidé svět? A může někdo milovat svět, když svět nemiluje jeho? Když v něm zaujímá místo odpadu? A může někdo takový vůbec milovat sám sebe, když život je pro něj peklo? Kdyby milovali svět takový, jaký byl, museli by zákonitě sami přestat existovat. A tak si vymysleli jiný svět, ve kterém by existovat mohli a tuto představu měli stále před očima, až se ji pokusili realizovat, samozřejmě proti nesmírnému odporu toho skutečného světa. Ne nějaká jejich nenávist, ale právě tento odpor světa proti změně, kterou požadovali, vedl ke krveprolévání.
Konec konců - jak jste sám v úvodu napsal: vše co se děje, se děje právě proto, že existuje důvod, aby se tak dělo. A platí to i pro minulost.
A pokud existuje důvod, aby se v budoucnu dělo něco mnohem lepšího, tak se to určitě dít bude.

Věřím, že existuje.

Autor sice lehce zaměňuje tzv.protosocialismus za komunismus, ale jinak rozčarování obyvatelstva z nového systému popisuje přesně. Přehodnocení je jedna věc, nevede ovšem automaticky ke změně. Otázka je co dál? Stejně se ptá ve velmi dobrém článku Ivan David viz http://www.blisty.cz/art/66356.html. Umíme zjistit příčiny toho, proč to s náma jde z kopce, umíme to pojmenovat přesnými termíny, psát o tom knihy, natáčet filmy, ale nevíme, co dělat, abychom to změnili.

Bývalého pátera Daniela Hermana (momentálně "Top-Ten of the Week") „NEJVÍCE ŠTVE absence morálních hodnot“, což je pro něj – jak jinak – důsledkem toho, že budujeme „kapitalismus podle komunistických příruček“.

Volební úspěch KSČM v krajských volbách pokládá „za známku jasné nevyzrálosti demokratického smýšlení velké části naší společnosti“.
(Daníkův strejček to pochopil včas (1948) a dodnes šťastně žije v Kanadě. S Daníkem prý se mají moc rádi. Nic proti tomu. Škoda jen, že takovou chápavost neprojevilio víc lidí už v roce 1933. Dokonce ani Sigmund Freud nechtěl pochopit. Máme toto nepochopení interpretovat psychoanalyticky /Thanatos/?)

Je tady ovšem zajímavý a podstatný rozdíl oproti postoji laika Jiřího Vyleťala, s nímž se jinak téměř ve všem, často i v dikci (třeba o vražedném komunismu), naprosto shodují. Nepřipisuji to ale v žádném případě kněžskému svěcení, to už spíš skutečnosti, že plat pana Vyleťala bude nejspíš o poznání nižší než plat Daniela Hermana. (Láska, tedy kromě té k Bohu, prochází žaludkem.)

Ten rozdíl je oné prosté větě, kterou tu Jiří Vyleťal cituje:
„Kapitalismus není cestou ke spokojené společnosti. Nedokáže totiž zajistit práci pro všechny.“

A Daniel Herman?:

„Zdejší mizérie se jednou promění v kultivovaný kapitalismus“. – A to má ještě tu těžko snesitelnou neomalenost, že to rutinně zabalí do omšelé metafory o cestě pouští, za kterou se v aule třeboňské školy nestydí před studenty pochválit (inu, když se nepochválíš sám…).

Na to mu jakýsi Čtenář Parlamentních listů („Pjedseda“) odpověděl slovy, která by docela dobře mohla vyjít z úst Ježíšových:
„BRATR DANIEL JDE POUŠTÍ ODHODLANĚ. DOSTAL OÁZU.“

Jak prostinké: chlapec z nacismem a komunismem těžce pronásledované rodiny dostane "dobrou" práci a pochopí, že za to vděčí kapitalismu. A tak "koho píseň jídává, toho píseň zpívává" (Jiří Suchý).

Nakonec se tu tedy přece jenom rozdíl mezi (dobrým) laikem a (špatným) knězem projevuje.

Jsem při sobotě docela rád, že Jiří Vyleťal, který mi jde zatraceně na nervy, téma takto pojal. Bratr Jiří totiž, alespoň v mých očích, na rozdíl od bratra Daniela představuje paprsek naděje, že dialog mezi křesťany a marxisty (uvádím v abecedním pořádku), je MOŽNÝ. Bratr Daniel tento dialog deklaruje jako JISTOTU. Káže ji z moci zákona. Zákonodárci to přece vnuknula Anežka Česká.

Nebuďme při dialogu bázliví, ale buďme i obezřetní. S hrůzou vzpomínám jak skončil průkopník tohoto dialogu před 50 lety (pro mladší ročníky: jedná se o Rogera Garaudyho).

Obhájcům Islámu (či všeobjímajícího smíření světových náboženství), vzkazuji jen to, co němečtí Zelení odjakživa vzkazují „atomové energii“ – „Nein, Danke!“

Já nechci malovat čerta na zeď, ale obávám se, že budoucnost Evropy je přímo závislá na tom, zda se křesťanství s marxismem smíří. Osobně si vůbec nemyslím, že existuje jakási islámská hrozba v podobě válečného konfliktu, ale jeho mírový postup je teoreticky docela možný, právě tak jako jeho proměna v modernější formu, přijatelnou i pro Evropany. Islám totiž rozhodně nezanedbává sociální otázku. Křesťanství ho nemůže porazit násilím, ale musí být vůči němu "konkurenceschopné". Ano, napadlo mě právě tohle pitomé slovo, které jsme tady nedávno protřásali v diskusích.

Bývával jsem svého času vůči náboženstvím dosti nesmiřitelný. Pak jsem pochopil, že když by byly zákázány/zrušeny, tak by někdo ta svinstva s nimi spájená páchal pod jinými ideologiemi. Nicméně nepřeji si vítězství ani křesťanského, ani jiného náboženství. Ať pěkně zůstávají v rovině, stejně jako kdysi socialismus a kapitalismus a bude vše OK.

Co to znamená "vítězství" nějaké ideologie (když nebudeme mluvit přímo o náboženství)? Podle marxistických klasiků se ideje stanou materiální silou, jakmile je lidé přijmou za své (čili uvěří, že jsou pravdivé). Ne tím, že si pořídí o nich nějaké knihy a postaví si je doma do police.
Žijí snad dnes lidé úplně bez ideologie (pokud ideologií rozumíme určitý výklad světa)? Pochopitelně, že ne, i když o tom sami ani nevědí. Většina pořád podléhá ideologii kapitalismu, čili kapitalistickému výkladu světa, protože ho přijali za svůj, ačkoli jim sotva nabízí něco pozitivního. Tato ideologie tvrdí, že svět nelze změnit.
Proti ideologii se nelze bránit jinak, než zase jen ideologií, čili jiným výkladem světa. Marxisté dřív předpokládali, že jejich ideologie musí být založena výhradně na vědeckém základě. Nemusí, protože člověk není jen rozumná bytost. Pravda ostatně není něco, co lze odvodit pouze vědeckým způsobem.

Nepřehlédněte glosu Martina Hekrdly, kterou pod tímto nadpisem má v Týdnu:
http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/zeme-z-retezu-utrzena_253945.html

S panem Rosochou jsem mluvil včera odpoledne na chodbě třeboňského gymnasia,a připadal mi takový trochu jako - no, zamyšlený.

Vážené dámy a pánové, vážená pane Kopecký,
napadá mne, jestli si při tom pravicovém antikomunistickém běsnění lidé z KSČM vzpomenou, kterak jejich vedení (a jistě nejenom ono) podporovalo při prezidentských volbách duchovního otce všeho toho, co proti nim dnes stojí - Václava Klause.
Inu, každé zlo, se kterým člověk nakládá ve svém zájmu, se jednou postaví proti němu.
S díky za podnětné a laskavé reakce na můj článek
Jiří Vyleťal

doufám, že tato Vaše trefná připomínka nejen zasáhne cíl, ale že Váš šíp doletí ještě v časovém limitu. (Aby ten zásah páni sudí nediskvalifikovali.)

Vy se za to můžete modlit.
Já mohu nanejvýš držet palce.

Ale vlastně se můžeme oba, "každý podle svých schopností", snažit šířit obrozenecké či osvícenské myšlení.

Mě je, upřímně řečeno, celkem fuk, jestli ty Václavy Klause, Jany Fischery a jejich přičinlivé pohunky smete nějaká metanoia nebo třeba pouliční bouře. Jen si nenamlouvejme, že tím "nečasy" skončí.

Srdečně při této příležitosti zdravím Jiřího Dolejše i jeho asistenta Lukáše Matošku.

"Zlo, se kterým člověk nakládá ve svém zájmu, se jednou postaví proti němu"..... znamená to snad, že se zlem se dá nakládat i v zájmu někoho jiného, případně dokonce proti svým zájmům? Nebo co vlastně to znamená? Znamená to, že když s ním člověk nakládá v jiném, než vlastním zájmu, tak se proti němu neobrátí? Je to potom ještě zlo? A podle čeho se vlastně pozná, že něco je "zlo".

" Umíme zjistit příčiny toho, proč to s náma jde z kopce, umíme to pojmenovat přesnými termíny"

Skutečně? Nezjišťujeme a nepopisujeme až důsledky a pokusy o kompenzaci něčeho daleko hlubšího, co nám stále uniká?

Máte pravdu, já jsem si to jen ulehčil, abych se dostal ke konstatování o bezradnosti dnešní levice.

Vážená paní Hájková,
dovolím si odpovědět na Vaše otázky. Už dopředu Vás prosím o prominutí, protože se obávám, že mé odpovědi budou nedostatečné.
Se zlem nakládat, tj. stavět se k němu tak, že jej nějakým způsobem budu mít pod kontrolou, je vždycky špatně. Ať už s ním zacházím v tom či onom zájmu, nebo bez nějakého úmyslu, zlo mne vždycky doběhne. Pohádky pro to mají velice přesný příměr: udělat smlouvu s čertem. Zlo je totiž silnější než člověk ponechaný sám sobě.
Nyní mi však nezbývá nic jiného, než argumentovat nábožensky. Za zlem totiž vždycky stojí ďábel. A ten je silnější než člověk. Se zlem si proto nemá člověk nikdy začínat. Přesto se mu člověk v životě nevyhne, a to ani tehdy ne, když si s ním nezačíná. Mám na mysli různé osobní a rodinné tragedie, nemoci, nešťastné náhody apod.
Zlo může člověk přemoci, resp. nepodlehnout jeho nástrahám či následkům jenom tehdy, stojí-li na straně toho, který je silnější než původce zla, ďábel. Na straně Boží.
Zlo se poznat dá. Každý člověk má svědomí. A toto svědomí se ozývá, když plánujeme nějakou nekalost či rovnou děláme něco, co není po stránce mravní v pořádku. Všichni to známe, ten vyčítavý hlas našeho svědomí. Svědomí si ovšem musí člověk pěstovat. Ponejvíce tím, že se řídí jeho hlasem. Pokud člověk hlas svědomí neposlouchá a opakovaně na něj nedbá, začíná ztrácet citlivost pro to, co je dobré, a co nikoli. Pokračuje-li v tom dál, časem své svědomí zcela umlčí a přestane rozeznávat mezi dobrem a zlem. To je určitě případ zločinců, dozorců z koncentráků a gulagů, diktátorů a jejich přisluhovačů, ale i mnoha lidí v situacích méně extrémních, než jaké tu jmenuji.
Zlo se dá poznat také tím, že jej konfrontujeme s náboženským učením. Všechna náboženství totiž v sobě obsahují mravní kodex, který říká, co je dobré, a co nikoliv. U nás je doma křesťanství, a tak zůstaňme u něho. Postava Ježíše Krista je dokonalým mravním vzorem. Prostřednictvím podobenství a příkladným chováním nám Ježíš ukazuje co je dobré, a co nikoliv. Co je tedy zlo a co dobro. Ježíšovo učení, jakkoliv je dle mého názoru vyčerpávající, není žádnou kuchařkou, žádným seznamem otázek a odpovědí. Budujeme-li si v sobě upřímný a láskyplný vztah k Bohu, časem začneme velice dobře rozeznávat dobro od zla. A tam, kde si nejsme jisti, se ptejme, jak by se v dané situaci zachoval Ježíš. Obvykle máme vzápětí jasno.
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

Ne, že by mi snad Ježíš nějak vadil, pane Vyleťale, ale nechtěl on toho po svých stoupencích až příliš? Nežádal snad, aby opustili nejen majetek, ale i rodinu? Nepřišel postavit syna proti otci a dceru proti matce, či jak to vlastně bylo? Nemluvě o tom, že nepřišel uvést na zem pokoj, ale něco úplně jiného? Promiňte, že teď v noci nebudu dohledávat přesné citace. Co vy na to?