Deník Referendum Domov

Věci, jimž nelze snadno porozumět, se začnou pročisťovat ve chvíli, kdy je posoudíme jedním dávným principem: vše co se děje, se děje právě proto, že existuje důvod, aby se tak dělo.

Přesvědčují-li nás media o tom, že masivní a bezmála celospolečenské odmítání pravicových počinů vládnoucího establishmentu je důsledkem nostalgie nedospělých občanů po časech komunismu, jde nejen o míjení se s pravými důvody, ale i o záměrnou lež.

Při nejodvážnější fantazii si totiž nelze představit, že by po 23 letech budování opaku nesvobody a diktatury lidé nacházeli cosi dobrého na politickém uspořádání, s nímž se v roce 1989 s úlevou rozloučili, kdyby k tomu nebyl vážný důvod.

Bez brýlí mámení
Předpokladem pro poznání pravdy je vedle odložení nabízejících se šablon i zbavení se iluzí s časově omezenou platností. Pokusme se za těchto předpokladů porovnat konkrétní aspekty někdejšího komunistického zřízení s dnešním stavem společnosti. Výsledky tohoto porovnání jsou totiž jedním z nejdůležitějších faktorů, které určily výsledky krajských voleb 2012. Přehodnocení, k němuž srovnání nutně vede, je spolu s úšklebky médií směrem k občanům i příčinou jejich antikomunistické hysterie.

Ztráta sociální jistot je nejmarkantnějším rozdílem mezi érou komunismu a dneškem. Sociální jistoty nemá dnes nikdo. Ani boháči – ti mají jen iluzorní jistotu svých peněženek kombinovanou se strachem z toho, jakým způsobem zbohatli – ani obyčejní smrtelníci držící se jakž takž nad vodou. V éře totality měli sociální jistoty naprosto všichni. Výjimku tvořili lidé politicky pronásledovaní, ale ani o nich není známo, že by živořili. Pravda, šlo o jistoty základní, nicméně dostatečné. Nedělejme si falešné iluze: člověku, jenž nemá kam by hlavu složil a kručí mu v žaludku, je jedno, jestli vládnou komunisté, pseudodemokraté či volná ruka trhu. On chce teplo, jíst a spát jako my všichni. Nic z toho nevyváží možnost cestovat a říkat si, co člověka napadne.

Drogy. Jsou metlou snad všech západních zemí a mementem, které pokládá palčivou otázku. Jak to, že se drogová zhouba, která přináší dnes a denně oběti na životech, nerozmohla v komunismu, který je obecně pokládán za ztělesnění všeho špatného? Patrně bude něco zásadně zkaženého na společenském uspořádání, které si absolutizuje osobní prospěch a vše poměřuje množstvím majetku. Možná právě tady promluvilo podvědomí voličů.

Bezdomovectví je další bolestí, kvůli níž se určitě klíči nezvonilo. Ba co více - v rozhodujících listopadových dnech 1989 se na Václaváku dokonce volalo: „Ať žijí Cikáni!“ Kam jsme se to posunuli za těch 23 let? O bezdomovectví platí vlastně totéž, co o drogách. Cosi zásadně špatného musí být v prazákladu společenství, které se s bezdomovectvím cynicky potkává na ulicích a rok co rok porovnává počty umrzlých se stejně nemocnými společnostmi v zahraničí. Za režimu, jehož jsme se s oprávněným jásotem zbavili, nebyl snad nikdo, kdo by neměl kde bydlet. Neexistovalo bezdomovectví (to slovo tenkrát nikdo neznal), byli jen místní pobudové a opilci. To vše v míře s dneškem nesrovnatelné. Zřídka kdo umrzl, spíš skončil na záchytce.

Nezaměstnanost je dalším významným faktorem, proč lidé přehodnocují. Kdyby šlo jen o stav dočasný a neohrožující existenci rodiny, jak tomu bylo na západ od nás ještě v devadesátých letech, jednalo by se jen o problém psychický. Jde však o sešup po šikmé ploše, na jehož konci čeká sociální vyloučení. V případech nikoliv výjimečných v podobě ztráty majetku a bezdomovectví. Kdosi moudrý jednou řekl: „Kapitalismus není cestou ke spokojené společnosti. Nedokáže totiž zajistit práci pro všechny.“ Ten člověk měl pravdu, která by se na prezidentské standartě vyjímala lépe, než heslo, jemuž nikdo nevěří. Cílem kapitalismu opravdu není spokojenost všech. Ostatně na té standartě mělo původně stát „Boží pravda vítězí“. Nikoliv pravda elit dočasně si užívajících výsad moci.

Další položkou přinášející rozčarování je nikdy nekončící zdražování všeho, bez čeho je důstojný život člověka nemyslitelný. Když nám někteří naši politici před takovými osmi až deseti lety začali připomínat, jak se máme dobře, čímž nám s taktem sobě vlastním sdělovali, kterak se oni mají dobře, dal si s tím kdosi práci a došel k výsledku, který se dal čekat. Aktuální životní úroveň průměrného občana byla v té době 115% úrovně osmdesátých let. A co dnes? Kdeže loňské sněhy jsou. Energie, bez níž se člověk neobejde, nemovitosti, bez nichž se jeden stává psancem, to vše se za uplynulou dekádu zdražilo o stovky procent. Kdo z lidí práce vydělává alespoň dvojnásobek toho co tehdy? Běžně se lze setkat s tím, že člověk živící se skutečnou prací nevydělává ani tolik co před deseti lety a těchto případů stále přibývá.

Za osvěžení paměti a trénink v odkládání lživých iluzí stojí porovnání cen z doby Husákova komunismu s naším dneškem. Ceny věcí a potravin z koše nutné spotřeby jsou zhruba desetinásobné. U komodit nezbytných, jako jsou energie, doprava a nemovitosti, se jedná o dvaceti -, sto-, až tisícinásobky (nemovitosti). A znovu ta otázka, v jejímž jádru je srovnávání a z něho plynoucí přehodnocení: Kolikanásobek někdejší husákovské mzdy vydělává běžný zaměstnanec v roce 2012? Statistika mluví o 24 000 Kč hrubé mzdy. Jak známo, tomuto průměru, jehož vypovídající hodnota si v ničem nezadá s posledními dílky ministerstva vnitra, nešlape ani na paty výdělek 67% občanů. Hrubá průměrná mzda husákovské éry byla určitě kolem 3000 Kč a spíše více. A teď počítejme. Družstevní byt, na který se pravda čekalo léta, ale nečekalo se pod mostem nebo v bytech s vyděračským nájmem pod ochranou státu, stál 35 000 Kč. Netřeba snad dodávat, že neexistovala možnost, že by byl někdo z bytu vystěhován na ulici.

Na bezpečnost, která panovala tehdy na ulicích a předvídatelnost právního řádu (pochopitelně s výjimkou bouření se proti komunistické moci), jsme už dávno zapomněli. Zvykli jsme si, že jsme již všichni byli vykradeni a okradeni, že po ulicích chodí ozbrojení lidé, že je na každém sídlišti párkrát do roka někdo zavražděn (nejčastěji narkomany a hazardními hráči) pro pár korun, co mu zbyly v peněžence, že právo se kupuje, a kdo na to nemá, ničeho se nedomůže. Zvykli jsme si natolik, že tomu dokonce říkáme demokracie. Díkybohu v poslední době stále méně hlučně.

Smysl přehodnocení
Jestliže se dnes v projevech ze 17. listopadu 2012, v četných komentářích a článcích opakovaně objevují věty o tom, co jsme v listopadu 1989 nechtěli, není to žádné volání po časech komunismu (jak nám pravicová média vtloukají do hlavy), ale probuzení z falešného snu, že jediné zlo světa, komunismus, bylo vystřídáno dobrem.

Nebylo. A nebylo to ani naopak, což nám pravicové sdělovací prostředky rovněž podsouvají. Protože komunismus, při všech pozitivech, která jsem zde vyjmenoval a která lze jako pozitiva nahlížet jedině z pozice dnešního marasmu, nedělal nic z lásky k člověku. Naopak! Lidskou jedinečnost a důstojnost našlapal do kádě od zelí a nazval ji masou. Cílem mu nebylo dobro všech, ale znásilnění lidského ducha ve prospěch posvátné ideologie a přirozeně – jako vždy – luxus vyvolených. Nic na tom, že dobře ukrývaný a méně křiklavý. Při realizaci jeho fanatických a prospěchářstvím motivovaných záměrů se nezastavil před ničím. V Rusku vraždil vlastní občany po desetimilionech, střílel po lidech, jimž se chtělo za hranice. Ne nemyslím, že se po komunismu někomu rozumnému stýská a že si jej vůbec někdo přeje.

Ještě jednu velkou vinu nese komunismus, vinu, která formovala do značné míry náš dnešek. Že totiž svým počínáním a prolhanou propagandou dokonale zdiskreditoval vše, co nese znaky solidarity, ducha kolektivu, skromnosti, sociálního cítění, smysluplné práce a upřednostnění dobra druhého před vlastním.

Začali jsme přehodnocením, které se vyjevilo při posledních volbách a jehož stopy byly k nepřehlédnutí v událostech kolem 17. listopadu 2012. Srovnávání s dobou posledního desetiletí komunismu je nejen přirozené a oprávněné, ale i nutné. Správně ukazuje na hříchy, jichž se naše společnost dopustila v posledních 23 letech.

Ukazuje však také na hodnoty věčné, které nelze v jejich plnosti spojovat s žádným, byť sebelepším, společensko–politickým uspořádáním. Míním tím lásku k druhému člověku, sociální spravedlnost, odstranění chudoby, nedotknutelnost lidské důstojnosti. Jinými slovy dobro pro všechny. Mějme je na paměti, abychom jimi nezapomněli poměřovat sami sebe a svět kolem nás. Bude nám jich třeba, až se zase jednou dá v Evropě a u nás historie do pohybu.