Čas přehodnocení

Výsledek krajských voleb ukázal, že lidé přehodnocují svůj postoj k současnému režimu – a neznamená to, že by se jim stýskalo po minulém režimu jako takovém.

Věci, jimž nelze snadno porozumět, se začnou pročisťovat ve chvíli, kdy je posoudíme jedním dávným principem: vše co se děje, se děje právě proto, že existuje důvod, aby se tak dělo.

Přesvědčují-li nás media o tom, že masivní a bezmála celospolečenské odmítání pravicových počinů vládnoucího establishmentu je důsledkem nostalgie nedospělých občanů po časech komunismu, jde nejen o míjení se s pravými důvody, ale i o záměrnou lež.

Při nejodvážnější fantazii si totiž nelze představit, že by po 23 letech budování opaku nesvobody a diktatury lidé nacházeli cosi dobrého na politickém uspořádání, s nímž se v roce 1989 s úlevou rozloučili, kdyby k tomu nebyl vážný důvod.

Bez brýlí mámení
Předpokladem pro poznání pravdy je vedle odložení nabízejících se šablon i zbavení se iluzí s časově omezenou platností. Pokusme se za těchto předpokladů porovnat konkrétní aspekty někdejšího komunistického zřízení s dnešním stavem společnosti. Výsledky tohoto porovnání jsou totiž jedním z nejdůležitějších faktorů, které určily výsledky krajských voleb 2012. Přehodnocení, k němuž srovnání nutně vede, je spolu s úšklebky médií směrem k občanům i příčinou jejich antikomunistické hysterie.

Ztráta sociální jistot je nejmarkantnějším rozdílem mezi érou komunismu a dneškem. Sociální jistoty nemá dnes nikdo. Ani boháči – ti mají jen iluzorní jistotu svých peněženek kombinovanou se strachem z toho, jakým způsobem zbohatli – ani obyčejní smrtelníci držící se jakž takž nad vodou. V éře totality měli sociální jistoty naprosto všichni. Výjimku tvořili lidé politicky pronásledovaní, ale ani o nich není známo, že by živořili. Pravda, šlo o jistoty základní, nicméně dostatečné. Nedělejme si falešné iluze: člověku, jenž nemá kam by hlavu složil a kručí mu v žaludku, je jedno, jestli vládnou komunisté, pseudodemokraté či volná ruka trhu. On chce teplo, jíst a spát jako my všichni. Nic z toho nevyváží možnost cestovat a říkat si, co člověka napadne.

Drogy. Jsou metlou snad všech západních zemí a mementem, které pokládá palčivou otázku. Jak to, že se drogová zhouba, která přináší dnes a denně oběti na životech, nerozmohla v komunismu, který je obecně pokládán za ztělesnění všeho špatného? Patrně bude něco zásadně zkaženého na společenském uspořádání, které si absolutizuje osobní prospěch a vše poměřuje množstvím majetku. Možná právě tady promluvilo podvědomí voličů.

Bezdomovectví je další bolestí, kvůli níž se určitě klíči nezvonilo. Ba co více - v rozhodujících listopadových dnech 1989 se na Václaváku dokonce volalo: „Ať žijí Cikáni!“ Kam jsme se to posunuli za těch 23 let? O bezdomovectví platí vlastně totéž, co o drogách. Cosi zásadně špatného musí být v prazákladu společenství, které se s bezdomovectvím cynicky potkává na ulicích a rok co rok porovnává počty umrzlých se stejně nemocnými společnostmi v zahraničí. Za režimu, jehož jsme se s oprávněným jásotem zbavili, nebyl snad nikdo, kdo by neměl kde bydlet. Neexistovalo bezdomovectví (to slovo tenkrát nikdo neznal), byli jen místní pobudové a opilci. To vše v míře s dneškem nesrovnatelné. Zřídka kdo umrzl, spíš skončil na záchytce.

Nezaměstnanost je dalším významným faktorem, proč lidé přehodnocují. Kdyby šlo jen o stav dočasný a neohrožující existenci rodiny, jak tomu bylo na západ od nás ještě v devadesátých letech, jednalo by se jen o problém psychický. Jde však o sešup po šikmé ploše, na jehož konci čeká sociální vyloučení. V případech nikoliv výjimečných v podobě ztráty majetku a bezdomovectví. Kdosi moudrý jednou řekl: „Kapitalismus není cestou ke spokojené společnosti. Nedokáže totiž zajistit práci pro všechny.“ Ten člověk měl pravdu, která by se na prezidentské standartě vyjímala lépe, než heslo, jemuž nikdo nevěří. Cílem kapitalismu opravdu není spokojenost všech. Ostatně na té standartě mělo původně stát „Boží pravda vítězí“. Nikoliv pravda elit dočasně si užívajících výsad moci.

Další položkou přinášející rozčarování je nikdy nekončící zdražování všeho, bez čeho je důstojný život člověka nemyslitelný. Když nám někteří naši politici před takovými osmi až deseti lety začali připomínat, jak se máme dobře, čímž nám s taktem sobě vlastním sdělovali, kterak se oni mají dobře, dal si s tím kdosi práci a došel k výsledku, který se dal čekat. Aktuální životní úroveň průměrného občana byla v té době 115% úrovně osmdesátých let. A co dnes? Kdeže loňské sněhy jsou. Energie, bez níž se člověk neobejde, nemovitosti, bez nichž se jeden stává psancem, to vše se za uplynulou dekádu zdražilo o stovky procent. Kdo z lidí práce vydělává alespoň dvojnásobek toho co tehdy? Běžně se lze setkat s tím, že člověk živící se skutečnou prací nevydělává ani tolik co před deseti lety a těchto případů stále přibývá.

Za osvěžení paměti a trénink v odkládání lživých iluzí stojí porovnání cen z doby Husákova komunismu s naším dneškem. Ceny věcí a potravin z koše nutné spotřeby jsou zhruba desetinásobné. U komodit nezbytných, jako jsou energie, doprava a nemovitosti, se jedná o dvaceti -, sto-, až tisícinásobky (nemovitosti). A znovu ta otázka, v jejímž jádru je srovnávání a z něho plynoucí přehodnocení: Kolikanásobek někdejší husákovské mzdy vydělává běžný zaměstnanec v roce 2012? Statistika mluví o 24 000 Kč hrubé mzdy. Jak známo, tomuto průměru, jehož vypovídající hodnota si v ničem nezadá s posledními dílky ministerstva vnitra, nešlape ani na paty výdělek 67% občanů. Hrubá průměrná mzda husákovské éry byla určitě kolem 3000 Kč a spíše více. A teď počítejme. Družstevní byt, na který se pravda čekalo léta, ale nečekalo se pod mostem nebo v bytech s vyděračským nájmem pod ochranou státu, stál 35 000 Kč. Netřeba snad dodávat, že neexistovala možnost, že by byl někdo z bytu vystěhován na ulici.

Na bezpečnost, která panovala tehdy na ulicích a předvídatelnost právního řádu (pochopitelně s výjimkou bouření se proti komunistické moci), jsme už dávno zapomněli. Zvykli jsme si, že jsme již všichni byli vykradeni a okradeni, že po ulicích chodí ozbrojení lidé, že je na každém sídlišti párkrát do roka někdo zavražděn (nejčastěji narkomany a hazardními hráči) pro pár korun, co mu zbyly v peněžence, že právo se kupuje, a kdo na to nemá, ničeho se nedomůže. Zvykli jsme si natolik, že tomu dokonce říkáme demokracie. Díkybohu v poslední době stále méně hlučně.

Smysl přehodnocení
Jestliže se dnes v projevech ze 17. listopadu 2012, v četných komentářích a článcích opakovaně objevují věty o tom, co jsme v listopadu 1989 nechtěli, není to žádné volání po časech komunismu (jak nám pravicová média vtloukají do hlavy), ale probuzení z falešného snu, že jediné zlo světa, komunismus, bylo vystřídáno dobrem.

Nebylo. A nebylo to ani naopak, což nám pravicové sdělovací prostředky rovněž podsouvají. Protože komunismus, při všech pozitivech, která jsem zde vyjmenoval a která lze jako pozitiva nahlížet jedině z pozice dnešního marasmu, nedělal nic z lásky k člověku. Naopak! Lidskou jedinečnost a důstojnost našlapal do kádě od zelí a nazval ji masou. Cílem mu nebylo dobro všech, ale znásilnění lidského ducha ve prospěch posvátné ideologie a přirozeně – jako vždy – luxus vyvolených. Nic na tom, že dobře ukrývaný a méně křiklavý. Při realizaci jeho fanatických a prospěchářstvím motivovaných záměrů se nezastavil před ničím. V Rusku vraždil vlastní občany po desetimilionech, střílel po lidech, jimž se chtělo za hranice. Ne nemyslím, že se po komunismu někomu rozumnému stýská a že si jej vůbec někdo přeje.

Ještě jednu velkou vinu nese komunismus, vinu, která formovala do značné míry náš dnešek. Že totiž svým počínáním a prolhanou propagandou dokonale zdiskreditoval vše, co nese znaky solidarity, ducha kolektivu, skromnosti, sociálního cítění, smysluplné práce a upřednostnění dobra druhého před vlastním.

Začali jsme přehodnocením, které se vyjevilo při posledních volbách a jehož stopy byly k nepřehlédnutí v událostech kolem 17. listopadu 2012. Srovnávání s dobou posledního desetiletí komunismu je nejen přirozené a oprávněné, ale i nutné. Správně ukazuje na hříchy, jichž se naše společnost dopustila v posledních 23 letech.

Ukazuje však také na hodnoty věčné, které nelze v jejich plnosti spojovat s žádným, byť sebelepším, společensko–politickým uspořádáním. Míním tím lásku k druhému člověku, sociální spravedlnost, odstranění chudoby, nedotknutelnost lidské důstojnosti. Jinými slovy dobro pro všechny. Mějme je na paměti, abychom jimi nezapomněli poměřovat sami sebe a svět kolem nás. Bude nám jich třeba, až se zase jednou dá v Evropě a u nás historie do pohybu.

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 30.Listopadu 2012, 11:50:32

Ano ano, úroveň české pravicové mainstreamové publicistiky je katastrofální.

Třeba takový Martin Komárek z MfDnes (abych jen nekopal do svého oblíbence Steigerwalda). Ve středečním článku "Platí" hořekuje nad tím, že si hlavní politické síly země (ODS a ČSSD) nedokázaly tváří tvář přicházející krizi sednou nad alespoň minimálním společným programem, který by "uchránil co nejvíc".

Šlechetná to myšlénka.

Jak ale vidí oba aktéry této "nedohody"? Petr Nečas je neposkvrněný bílý jezdec, co jede tmou (o celé ODS (raději) nemluví). ČSSD je pak naproti tomu antireformním politikářským a pletichářským spolkem, doslova "škůdce země".

Groteska, ne novinařina.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 30.Listopadu 2012, 23:48:15

Nevím, zda "komunismus" miloval lidi (pokud se tím myslí určitý režim, tak je poněkud zvláštní), ale přiměl jste mě zamyslet se nad tím, zda lidi milovali samotní komunisté. Nemám teď na mysli nějaké prospěcháře, kteří nebyli komunisty, ale spíš jen "u komunistů", když z toho něco výhodného koukalo.
Myslím spíš ty první, kteří to všechno začali. Možná, že lidi opravdu nemilovali a drželi se od nich raději dál. Netvoří snad lidé svět? A může někdo milovat svět, když svět nemiluje jeho? Když v něm zaujímá místo odpadu? A může někdo takový vůbec milovat sám sebe, když život je pro něj peklo? Kdyby milovali svět takový, jaký byl, museli by zákonitě sami přestat existovat. A tak si vymysleli jiný svět, ve kterém by existovat mohli a tuto představu měli stále před očima, až se ji pokusili realizovat, samozřejmě proti nesmírnému odporu toho skutečného světa. Ne nějaká jejich nenávist, ale právě tento odpor světa proti změně, kterou požadovali, vedl ke krveprolévání.
Konec konců - jak jste sám v úvodu napsal: vše co se děje, se děje právě proto, že existuje důvod, aby se tak dělo. A platí to i pro minulost.
A pokud existuje důvod, aby se v budoucnu dělo něco mnohem lepšího, tak se to určitě dít bude.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 1.Prosince 2012, 04:22:55

Věřím, že existuje.

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 1.Prosince 2012, 12:23:53

Autor sice lehce zaměňuje tzv.protosocialismus za komunismus, ale jinak rozčarování obyvatelstva z nového systému popisuje přesně. Přehodnocení je jedna věc, nevede ovšem automaticky ke změně. Otázka je co dál? Stejně se ptá ve velmi dobrém článku Ivan David viz http://www.blisty.cz/art/66356.html. Umíme zjistit příčiny toho, proč to s náma jde z kopce, umíme to pojmenovat přesnými termíny, psát o tom knihy, natáčet filmy, ale nevíme, co dělat, abychom to změnili.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

O Brother, Where Art Thou? Sobota, 1.Prosince 2012, 13:16:5

Bývalého pátera Daniela Hermana (momentálně "Top-Ten of the Week") „NEJVÍCE ŠTVE absence morálních hodnot“, což je pro něj – jak jinak – důsledkem toho, že budujeme „kapitalismus podle komunistických příruček“.

Volební úspěch KSČM v krajských volbách pokládá „za známku jasné nevyzrálosti demokratického smýšlení velké části naší společnosti“.
(Daníkův strejček to pochopil včas (1948) a dodnes šťastně žije v Kanadě. S Daníkem prý se mají moc rádi. Nic proti tomu. Škoda jen, že takovou chápavost neprojevilio víc lidí už v roce 1933. Dokonce ani Sigmund Freud nechtěl pochopit. Máme toto nepochopení interpretovat psychoanalyticky /Thanatos/?)

Je tady ovšem zajímavý a podstatný rozdíl oproti postoji laika Jiřího Vyleťala, s nímž se jinak téměř ve všem, často i v dikci (třeba o vražedném komunismu), naprosto shodují. Nepřipisuji to ale v žádném případě kněžskému svěcení, to už spíš skutečnosti, že plat pana Vyleťala bude nejspíš o poznání nižší než plat Daniela Hermana. (Láska, tedy kromě té k Bohu, prochází žaludkem.)

Ten rozdíl je oné prosté větě, kterou tu Jiří Vyleťal cituje:
„Kapitalismus není cestou ke spokojené společnosti. Nedokáže totiž zajistit práci pro všechny.“

A Daniel Herman?:

„Zdejší mizérie se jednou promění v kultivovaný kapitalismus“. – A to má ještě tu těžko snesitelnou neomalenost, že to rutinně zabalí do omšelé metafory o cestě pouští, za kterou se v aule třeboňské školy nestydí před studenty pochválit (inu, když se nepochválíš sám…).

Na to mu jakýsi Čtenář Parlamentních listů („Pjedseda“) odpověděl slovy, která by docela dobře mohla vyjít z úst Ježíšových:
„BRATR DANIEL JDE POUŠTÍ ODHODLANĚ. DOSTAL OÁZU.“

Jak prostinké: chlapec z nacismem a komunismem těžce pronásledované rodiny dostane "dobrou" práci a pochopí, že za to vděčí kapitalismu. A tak "koho píseň jídává, toho píseň zpívává" (Jiří Suchý).

Nakonec se tu tedy přece jenom rozdíl mezi (dobrým) laikem a (špatným) knězem projevuje.

Jsem při sobotě docela rád, že Jiří Vyleťal, který mi jde zatraceně na nervy, téma takto pojal. Bratr Jiří totiž, alespoň v mých očích, na rozdíl od bratra Daniela představuje paprsek naděje, že dialog mezi křesťany a marxisty (uvádím v abecedním pořádku), je MOŽNÝ. Bratr Daniel tento dialog deklaruje jako JISTOTU. Káže ji z moci zákona. Zákonodárci to přece vnuknula Anežka Česká.

Nebuďme při dialogu bázliví, ale buďme i obezřetní. S hrůzou vzpomínám jak skončil průkopník tohoto dialogu před 50 lety (pro mladší ročníky: jedná se o Rogera Garaudyho).

Obhájcům Islámu (či všeobjímajícího smíření světových náboženství), vzkazuji jen to, co němečtí Zelení odjakživa vzkazují „atomové energii“ – „Nein, Danke!“

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 1.Prosince 2012, 15:13:51

Já nechci malovat čerta na zeď, ale obávám se, že budoucnost Evropy je přímo závislá na tom, zda se křesťanství s marxismem smíří. Osobně si vůbec nemyslím, že existuje jakási islámská hrozba v podobě válečného konfliktu, ale jeho mírový postup je teoreticky docela možný, právě tak jako jeho proměna v modernější formu, přijatelnou i pro Evropany. Islám totiž rozhodně nezanedbává sociální otázku. Křesťanství ho nemůže porazit násilím, ale musí být vůči němu "konkurenceschopné". Ano, napadlo mě právě tohle pitomé slovo, které jsme tady nedávno protřásali v diskusích.

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 1.Prosince 2012, 16:03:2

Bývával jsem svého času vůči náboženstvím dosti nesmiřitelný. Pak jsem pochopil, že když by byly zákázány/zrušeny, tak by někdo ta svinstva s nimi spájená páchal pod jinými ideologiemi. Nicméně nepřeji si vítězství ani křesťanského, ani jiného náboženství. Ať pěkně zůstávají v rovině, stejně jako kdysi socialismus a kapitalismus a bude vše OK.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 1.Prosince 2012, 18:58:9

Co to znamená "vítězství" nějaké ideologie (když nebudeme mluvit přímo o náboženství)? Podle marxistických klasiků se ideje stanou materiální silou, jakmile je lidé přijmou za své (čili uvěří, že jsou pravdivé). Ne tím, že si pořídí o nich nějaké knihy a postaví si je doma do police.
Žijí snad dnes lidé úplně bez ideologie (pokud ideologií rozumíme určitý výklad světa)? Pochopitelně, že ne, i když o tom sami ani nevědí. Většina pořád podléhá ideologii kapitalismu, čili kapitalistickému výkladu světa, protože ho přijali za svůj, ačkoli jim sotva nabízí něco pozitivního. Tato ideologie tvrdí, že svět nelze změnit.
Proti ideologii se nelze bránit jinak, než zase jen ideologií, čili jiným výkladem světa. Marxisté dřív předpokládali, že jejich ideologie musí být založena výhradně na vědeckém základě. Nemusí, protože člověk není jen rozumná bytost. Pravda ostatně není něco, co lze odvodit pouze vědeckým způsobem.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Země z řetězu utržená - v "čase přehodnocení"? Sobota, 1.Prosince 2012, 20:47:12

Nepřehlédněte glosu Martina Hekrdly, kterou pod tímto nadpisem má v Týdnu:
http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/zeme-z-retezu-utrzena_253945.html

S panem Rosochou jsem mluvil včera odpoledne na chodbě třeboňského gymnasia,a připadal mi takový trochu jako - no, zamyšlený.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Zlo, se kterým člověk nakládá ve svém zájmu, se jednou postaví proti němu Neděle, 2.Prosince 2012, 06:24:42

Vážené dámy a pánové, vážená pane Kopecký,
napadá mne, jestli si při tom pravicovém antikomunistickém běsnění lidé z KSČM vzpomenou, kterak jejich vedení (a jistě nejenom ono) podporovalo při prezidentských volbách duchovního otce všeho toho, co proti nim dnes stojí - Václava Klause.
Inu, každé zlo, se kterým člověk nakládá ve svém zájmu, se jednou postaví proti němu.
S díky za podnětné a laskavé reakce na můj článek
Jiří Vyleťal

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Děkuji pane Vyleťale a Neděle, 2.Prosince 2012, 06:50:30

doufám, že tato Vaše trefná připomínka nejen zasáhne cíl, ale že Váš šíp doletí ještě v časovém limitu. (Aby ten zásah páni sudí nediskvalifikovali.)

Vy se za to můžete modlit.
Já mohu nanejvýš držet palce.

Ale vlastně se můžeme oba, "každý podle svých schopností", snažit šířit obrozenecké či osvícenské myšlení.

Mě je, upřímně řečeno, celkem fuk, jestli ty Václavy Klause, Jany Fischery a jejich přičinlivé pohunky smete nějaká metanoia nebo třeba pouliční bouře. Jen si nenamlouvejme, že tím "nečasy" skončí.

Srdečně při této příležitosti zdravím Jiřího Dolejše i jeho asistenta Lukáše Matošku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Vyleťalovi Neděle, 2.Prosince 2012, 09:54:21

"Zlo, se kterým člověk nakládá ve svém zájmu, se jednou postaví proti němu"..... znamená to snad, že se zlem se dá nakládat i v zájmu někoho jiného, případně dokonce proti svým zájmům? Nebo co vlastně to znamená? Znamená to, že když s ním člověk nakládá v jiném, než vlastním zájmu, tak se proti němu neobrátí? Je to potom ještě zlo? A podle čeho se vlastně pozná, že něco je "zlo".

Vojtěch Klusáček - Brno

K Luďku Ševčékovi Neděle, 2.Prosince 2012, 10:40:31

" Umíme zjistit příčiny toho, proč to s náma jde z kopce, umíme to pojmenovat přesnými termíny"

Skutečně? Nezjišťujeme a nepopisujeme až důsledky a pokusy o kompenzaci něčeho daleko hlubšího, co nám stále uniká?

Luděk Ševčík - OSVČ

pane Klusáčku Neděle, 2.Prosince 2012, 11:23:51

Máte pravdu, já jsem si to jen ulehčil, abych se dostal ke konstatování o bezradnosti dnešní levice.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Jak rozeznat dobro od zla - odpověď paní Hájkové Neděle, 2.Prosince 2012, 17:03:26

Vážená paní Hájková,
dovolím si odpovědět na Vaše otázky. Už dopředu Vás prosím o prominutí, protože se obávám, že mé odpovědi budou nedostatečné.
Se zlem nakládat, tj. stavět se k němu tak, že jej nějakým způsobem budu mít pod kontrolou, je vždycky špatně. Ať už s ním zacházím v tom či onom zájmu, nebo bez nějakého úmyslu, zlo mne vždycky doběhne. Pohádky pro to mají velice přesný příměr: udělat smlouvu s čertem. Zlo je totiž silnější než člověk ponechaný sám sobě.
Nyní mi však nezbývá nic jiného, než argumentovat nábožensky. Za zlem totiž vždycky stojí ďábel. A ten je silnější než člověk. Se zlem si proto nemá člověk nikdy začínat. Přesto se mu člověk v životě nevyhne, a to ani tehdy ne, když si s ním nezačíná. Mám na mysli různé osobní a rodinné tragedie, nemoci, nešťastné náhody apod.
Zlo může člověk přemoci, resp. nepodlehnout jeho nástrahám či následkům jenom tehdy, stojí-li na straně toho, který je silnější než původce zla, ďábel. Na straně Boží.
Zlo se poznat dá. Každý člověk má svědomí. A toto svědomí se ozývá, když plánujeme nějakou nekalost či rovnou děláme něco, co není po stránce mravní v pořádku. Všichni to známe, ten vyčítavý hlas našeho svědomí. Svědomí si ovšem musí člověk pěstovat. Ponejvíce tím, že se řídí jeho hlasem. Pokud člověk hlas svědomí neposlouchá a opakovaně na něj nedbá, začíná ztrácet citlivost pro to, co je dobré, a co nikoli. Pokračuje-li v tom dál, časem své svědomí zcela umlčí a přestane rozeznávat mezi dobrem a zlem. To je určitě případ zločinců, dozorců z koncentráků a gulagů, diktátorů a jejich přisluhovačů, ale i mnoha lidí v situacích méně extrémních, než jaké tu jmenuji.
Zlo se dá poznat také tím, že jej konfrontujeme s náboženským učením. Všechna náboženství totiž v sobě obsahují mravní kodex, který říká, co je dobré, a co nikoliv. U nás je doma křesťanství, a tak zůstaňme u něho. Postava Ježíše Krista je dokonalým mravním vzorem. Prostřednictvím podobenství a příkladným chováním nám Ježíš ukazuje co je dobré, a co nikoliv. Co je tedy zlo a co dobro. Ježíšovo učení, jakkoliv je dle mého názoru vyčerpávající, není žádnou kuchařkou, žádným seznamem otázek a odpovědí. Budujeme-li si v sobě upřímný a láskyplný vztah k Bohu, časem začneme velice dobře rozeznávat dobro od zla. A tam, kde si nejsme jisti, se ptejme, jak by se v dané situaci zachoval Ježíš. Obvykle máme vzápětí jasno.
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 2.Prosince 2012, 23:40:18

Ne, že by mi snad Ježíš nějak vadil, pane Vyleťale, ale nechtěl on toho po svých stoupencích až příliš? Nežádal snad, aby opustili nejen majetek, ale i rodinu? Nepřišel postavit syna proti otci a dceru proti matce, či jak to vlastně bylo? Nemluvě o tom, že nepřišel uvést na zem pokoj, ale něco úplně jiného? Promiňte, že teď v noci nebudu dohledávat přesné citace. Co vy na to?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď paní Hájkové-jak to nejspíš Ježíš myslí Pondělí, 3.Prosince 2012, 07:07:24

Vážená paní Hájková,
některé Ježíšovy výroky mohou opravdu působit nepřijatelně. Je to však skoro vždy způsobeno tím, že se soustředíme na jedno konkrétní tvrzení a nedbáme jiných Ježíšových výroků, které k danému tématu také patří. Často také při kritice tohoto druhu nebereme v úvahu to, co stojí ve Starém zákoně, který Ježíš jako celek nepopírá.
Nezapomínejme také, že Ježíšovo učení je opravdu radikální. A to vzhledem k tomu, v čem se lidé jeho doby zabydleli. O nás platí to samé! Tím, že některá svá vyjádření Ježíš poněkud přehání, resp. čtenář si je jako taková může vyložit (např. opuštění otce a matky), chce Ježíš ukázat, jak falešná je podstata toho, v čem žijeme, a co všechno se bude muset změnit. Znovu ale zdůrazňuji, že je třeba nezůstávat u jednoho výroku či podobenství a číst dále a brát Ježíše jako celek. Pak nám dojde, že Ježíš opravdu nechce, abychom se naspř. nestarali o své rodiče.
Jedno je jisté. Ježíš chce, aby lidé plnili vůli Boha Otce. Vše, co se proti tomu staví, pokládá Ježíš za špatné. Staví-li se Boží vůli do cesty sobectví a mamon, Ježíš je odsuzuje, je-li překážkou lidská namyšlenost, Ježíš před ní varuje, užívají- li vládci své moci ve prospěch vyvolených, Ježíš se takové moci nepodřizuje.
Ježíš každým svým slovem i činem vlastně sděluje, že veškeré zlo, které se na zemi nachází, je důsledkem odklonu člověka od Boha. Dnes jsme v úplně stejné situaci. Nevyřešíme nic, když JENOM pánové Kalousek s Nečasem přijdou k rozumu a zruší reformy, když JENOM vyhodíme neoliberalismus do odpadkového koše dějin, když JENOM pošleme k čertu kapitalismus s jeho institucionalizovanou chamtivostí, když se JENOM zřekneme osvícenské představy, že pánem dějin je člověk. Vyřešíme to jedině tehdy, když znovu najdeme cestu k Bohu, když budeme hledat království Boží, jak říká Ježíš. Pak nám vše, po čem opravdu toužíme bude dáno. Přesně to nám Ježíš sděluje a z sděluje nám to i celá Bible.
Ježíš si opravdu neodporuje. I mně jsou však asi dvě Ježíšova tvrzení nejasná. Např. to, v němž mluví o nespravedlivém mamonu. Co s tím? Nevím, říkám si, že ne všechno musí člověk vědět.
Přeji Vám i všem čtenářům krásný a málo mrazivý týden.
Jiří Vyleťal

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.