O čem se nemluví a potáhne nás ještě dlouho ke dnu

Na cestě k obnově právního státu budeme muset – za pomoci Evropské unie – překonat obrovskou překážku, o níž se málo mluví: organizovaný zločin.

Člověk se přitom pokaždé otřese v hlubinách vlastního nitra. To když slyší, kterak ostří hoši v černých limuzínách kamsi vtrhli a zmáčkli jednoho ze svých, aby mu dali vybrat mezi životem a smrtí. Vždy mi zatrne, dozvím-li se, že provozovatel lokálu v centru Prahy byl donucen platit výpalné.

Nikdy také nezapomenu na poměry, které mi vykreslil jeden muž z Ukrajiny. Poměry, za nichž jsou ti nejmenší z nejmenších – ukrajinští stavební dělníci – okrádáni svými krajany, kteří organizováni na způsob kast si vynucují násilím a pod pohrůžkou smrti podíl z jejich bídného výdělku. Jímá mne strach z temné budoucnosti, zaslechnu-li, že v kdesi v baru se střílelo a účty si vyřizovaly jakési znepřátelené skupiny, přičemž v jejich řadách nechyběli bývalí policisté.

Domyslíme-li, co vše si může organizovaný zločin vynutit tím, že je schopen všeho, není žádná pochybnost o tom, že jde o společenský problém první kategorie. Možná proto se o něm raději moc nemluví.

Kde se bere organizovaný zločin
Byly doby, ne tak vzdálené, kdy s ním u nás nikdo nepočítal. Obyčejní lidé přicházeli do styku zase jenom s obyčejnými lidmi a tam platil za největší zločin pytel cementu ukradený na stavbě. Zbraň neměl nikdo. Má tím však být řečeno, že komunistická společnost do roku 1989 neznala organizovaný zločin?

Jednou se kdosi vyjádřil, že sám komunismus je organizovaný zločin. Mohlo se to zdát přitažené za vlasy, vždyť nepletl-li se občan do politiky, nesetkával se s ničím, co by jej ohrožovalo a vymykalo se zákonu. Navíc nebylo by to přece jediné společenské zřízení, které se udržuje v chodu prostředky vlastními galérce. Nehledě na to, že zdaleka ne vše, co s pojmem komunismus splývá, naplňuje významový obsah zločinu. V tom, co měl autor těchto slov nejspíše na mysli, se však nemýlil: komunismus byl naší společnosti vnucen pod pohrůžkou násilí a za pomoci téže hrozby byl i udržován. Byť se ve svých lepších časech násilí nedopouštěl, pokud někdo nezpochybňoval jeho moc. Zřejmě proto mluví někteří političtí komentátoři vcelku oprávněně o státě autoritativním, a nikoliv diktátorském.

Nicméně po celou dobu své existence disponovalo tehdejší zřízení rozsáhlou sítí tajných policistů. Ti měli v používání násilí vůči otevřeným oponentům režimu volné ruce. Také v osmdesátých letech, v nichž docházelo vlivem Gorbačovovy perestrojky k politickému tání, byli otevření kritici moci mláceni a mučeni. Po mnohahodinových výsleších jim tajní policisté zavazovali oči a takto zbědované je v noci vyváželi do lesů. Nepohodlné občany, kteří se dosud pohybovali na svobodě, šikanovali nejvynalézavějšími způsoby, po lidech na hranicích se střílelo. Jsou známy případy, kdy vyslýchaní byli na policejních vyšetřovnách ubiti k smrti.

Jednalo se, pravda, o případy jednotlivé a z hlediska četnosti výjimečné. Jenže se to dělo organizovaně, s posvěcením státní moci – a to je na tom to nejpodstatnější – protizákonně! Šlo tedy o organizovaný zločin. Že organizovaný zločin nemířil proti státu, ale v jeho prospěch, není více než podružný detail. O to hůře, nebo lépe?

Naskýtá se logická otázka, byť po 23 letech poněkud zpozdilá: kam se ti všichni lidé z donucovacích složek autoritativního státu poděli? Čím se po roce 1989 zabývali? Byli-li tito lidé formováni prostředím, v němž se oceňovala podvratná činnost, a metodami jejich práce bylo vydírání a donucování, kolik z nich našlo z bludného kruhu lži a násilí cestu ven? Jistěže ne všichni skončili u roznášení letáků jako kapitán Wiesler z Životů těch druhých.

Naše politická reorientace z východu na západ s sebou přinesla kýžené odpoutání se od Sovětského svazu, což znamenalo vedle odchodu vojáků i odchod všemožných poradců a agentů. S otevřením hranic se ukázalo, že pro ty z nich, kteří se vyznali v prostředí a měli vybudované kontakty, nešlo o více než dovolenou doma. Jelikož na východ od nás na nějakém tom lidském životě nikdy moc nezáleželo, organizovaný zločin tam vždy byl a je běžný v míře u nás nepředstavitelné. Rovněž v éře budování komunismu. S novými možnostmi, jaké nabídlo otevření se Západu vůči Východu, si našel i východní organizovaný zločin nová působiště. Už jen proto, že někdejší sovětská KGB pokládala Československo za své teritorium, se nemohla Česká republika stát hrází východních mafií.

Svádět existenci organizovaného zločinu výhradně na zahraniční vlivy a z pod kontroly se vymknuvší domácí estébáky, to však neobstojí. Hlavní podíl viny totiž nesou pravicové vlády, které vytvořily paradigma tržního fundamentalismu, v němž ekonomický zájem je povýšen nad všechen ostatní. Žádný slogan nevyjadřuje přiléhavěji zhoubu postupně zachvacující všechny oblasti společenského života, jakou byla privatizace státního majetku, než věta, s níž si přes noc zrozená pravice pochvalovala její tempo: „Ekonomové běží před právníky.“

Vedle známých rčení tehdejšího ministra financí, později ministerského předsedy, předsedy poslanecké sněmovny a nynějšího prezidenta Václava Klause o penězích až v první řadě a neexistenci peněz špinavých, to byla zpráva zpráv. Přirozeně pro ty, kteří se na cestě k vytouženým cílům nemíní zdržovat zákony.

Zemi se rozvinul nekonečný řetězec heren, nonstop barů, oživily se vykřičené domy, rozmohly se drogy a pašování lidí.

Pak už stačilo povolit do té doby nepředstavitelné: držení zbraně. Česká republika tím zasela semeno, které bude nést trpké plody po mnoho příštích desetiletí. Dodejme, že tomuto semeni se vydatně přihnojuje privatizací donucovacích funkcí státu, jako je vymáhání dluhů, soukromé bezpečnostní služby, placení soudních výloh apod.

Zbavíme se kdy jedovatého plevele, jenž jsme zaseli?
Západní zemí, kde organizovaný zločin zapustil své kořeny, zemí, o níž se v souvislosti s demokracií a kvalitou státní správy mluví vždy rezervovaně, je Itálie. Historie organizovaného zločinu tam sahá hluboko do devatenáctého století. Premiérovi italských vlád sedmdesátých i osmdesátých let minulého století, Andreottimu, byla dokázána spolupráce s mafií a byl za ni odsouzen. Ani donedávna vládnoucí premiér Berlusconi, který čelil opakujícím se podezřením z nezákonného chování, nebudil ani náznakem dojem opory právního státu.

Jediným, kdo si s italským organizovaným zločinem dokázal poradit, byl, jak tvrdí nejen zlí jazykové, Benito Mussolini. Nebyl však více než zlem, které potřelo zlo jiné. Na chvíli a pouze zdánlivě. Za Duceho panování italská mafie přesídlila do USA, aby se po druhé světové válce znovu vrátila na domácí scénu.

Od té doby se italská justice a policie snaží tu více, tu méně organizovaný zločin vymýtit, jenže přes všechny dílčí úspěchy stále marně. Za oběť tomuto úsilí padly desítky až stovky statečných policistů, neohrožených soudců, advokátů, také politiků. Poslední položka daně za letité ustupování zlu je v nedohlednu.

Kolosálního rozkrádání českého státního majetku a podvodů takového rozsahu, že bez součinnosti orgánů státní správy by byly nerealizovatelné, případy, při nichž umíraly podezřelé osoby a hlavní aktéři mizeli v cizině, svědčí o tom, že u nás italské poměry zdomácněly.

Mluvíme-li o dluzích příštích generací v souvislosti s ekologickými zátěžemi, zadlužením státu a destrukcí sociálního systému, měli bychom na první místo pochmurného seznamu postavit právě organizovaný zločin. Je totiž tím nejhorším, čeho se naše polistopadové vlády včetně nemalého počtu zákonodárců dopustily.

Jak ukazuje italský příklad, pokud se Česká republika bude jednou chtít stát státem, v němž panuje právo a občan se cítí bezpečně, nebude to stát peníze, ale lidské životy. Také to je jeden z nejvážnějších důvodů, proč jedině Evropská unie důsledně spějící k federaci dává smysl. S organizovaným zločinem, a to nejen nadnárodním, ale i tím domácím, se sami nikdy nevypořádáme.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 7.Listopadu 2012, 17:18:27

Ve skutečnosti je to trochu jinak. V boji s organizovaným zločinem je skutečně nejúčinnější silný stát, ovšem stát s moderními základy, takový, jaký se svého času vyvinul v západní Evropě a v severní Americe. Proč se tam vyvinul? Protože tamní obyvatelstvo patřilo k těm politicky nejvyspělejším a nejcivilizovanějším, bylo to prostě jádro světového systému. Moderní stát byl od počátku spojen s formováním občanské společnosti (spolčování, shromažďování atd.), za kterou občané museli bojovat (!), protože stát ji nezaručoval sám od sebe. Obyvatelstvo se tak stalo emancipovanějším, než obyvatelstvo v jiných částech světa. Jak píše Keller: feudalismus, fašismus a mafiánství v podstatě jedno jest - jen v různých dobách, zemích a okolnostech. Tam, kde se nepodařilo výše popsaný stát vybudovat, protože obyvatelstvo bylo emancipované méně (čehož příčinu bychom museli složitě vysvětlovat), tam bylo mafiánství jako přežitek feudalismu stálou hrozbou.
Říjnová revoluce byla v podstatě revolucí proti feudální moci, navíc totálně zkorumpované. Hovořit tedy o komunismu jako organizovaném zločinu nedává smysl. Jiná věc je, že revoluce těžko mohla uspět v zemi s tak málo emancipovaným a občansky neuvědomělým obyvatelstvem, jako bylo Rusko, čímž se bohužel brzy otevřela cesta ke stalinismu a dál už to všichni znají. Jak jinak se dá vládnout v takových zemích než silou? Bohužel to často odnesou ti, kteří si to nezaslouží. Poznamenávám ještě, že rájem mafií zdaleka není jen východní Evropa.
Proč jsme se v sovětském bloku ocitli právě my, kteří jsme měli větší vazbu na západní Evropu, taky nehodlám rozebírat, protože na tom mají podíl naši předkové. Pokud jde o ta 80. léta, o dobu přestavby, pak mohu napsat jen to, že u nás nikdy žádná přestavba nezačala. Gorbačov byl i v tom Sovětském svazu celkem osamocen, podporu měl malou. On to možná myslel dobře, ačkoliv sám byl také bývalým aparátčíkem a určitě nebyl bez viny. Vedení KSČ však program přestavby nikdy nepřijalo za svůj. Pouze se tak tvářili, kvůli Sovětům. Pokud jde o tehdejší policii, čili SNB, včetně StB, tak ti byli většinou stalinisté v tom skutečném smyslu slova, tedy že se hlásili ke Stalinovi se vším všudy. Ve svých kancelářích měli i jeho fotografie (přestavba nepřestavba, Gorbačov-Negorbačov).
Dnes jsem pro Evropu, ale přestavuji si, že by měla být socialistická. A nakonec se vrátím k té říjnové revoluci, jejíž 95.výročí je právě dnes: Ačkoliv mám k lecčemu výhrady a dívám se na to dnes kriticky, tak se k ní prostě nemohu nehlásit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.