Jak spravit evropský rozpočet

Rozpočet Evropské unie představuje pouhé jedno procento evropského HDP a nemůže proto stačit nárokům sjednocujícího se kontinentu. Je třeba jej navýšit a přispět jeho pomocí mj. ke zmenšení rozdílu mezi bohatými a chudými.

Noviny se jen před pár dny hemžily biliony eur pro euroúředníky, heliporty, na kterých nikdy nikdo nepřistál a dálnicemi, po kterých nikdy nikdo nejel. Někteří dokonce stále mluvili o jezerech vylitého mléka a horách spáleného obilí.

Evropský rozpočet se vskutku dá kritizovat ze všech možných úhlů. Hlavní příčinou jeho problémů ale není jeho velikost nebo nikým nevolení úředníci, nýbrž naše milované, demokraticky volené vlády.

Rozpočet pro panenky
V první řadě si nesmíme namlouvat, že evropský rozpočet přispívá k nějakému celoevropskému přerozdělování. I když mluvíme o bilionech, rozpočet EU vydá na jedno procento evropského HDP, což je až padesátkrát méně než národní rozpočty. Celá EU tak ročně spolyká výrazně méně peněz než evropská ministerstva obrany. A to v době, kdy nás před nikým a před ničím nebrání a pravděpodobně ani ubránit nedokážou.

Z toho jednoho procenta pak přistanou i čistým plátcům zpátky v rozpočtu nějaké dvě třetiny. Bohaté země tak ve váženém průměru příspívají těm chudším zhruba jednou třetinou procentního bodu HDP. Na fungování celé Evropské unie a na transfery do chudších zemí tedy připadá jedna třísetina národního produktu nadprůměrně bohatých zemí. To je ve všech možných ohledech trochu málo na organizaci, ve které mnozí odpůrci i nadšenci vidí superstát a federaci.

Proto se musí rozhovory z minulého týdne brát jako divadlo před domácím publikem. Jednotliví politici se hádali o částky, které v ročních rozpočtech EU budou tvořit rozdíly jen několika miliard a v národních rozpočtech pak jen několika milionů eur. To jsou na evropské úrovni uprostřed krize hádky pro panenky.

A protože je rozpočet tak malý, lze na něm vidět hrozné věci. Jestliže uslyšíme, že třetina až polovina celoevropského rozpočtu pravidelně putuje do zemědělství, zní to hrozivě. A možná ještě hůř zní, když se dozvíme, že celých šest procent celoevropského rozpočtu stojí ta veselá evropská byrokracie. Přitom ve srovnání s národní administrativou vypadá bruselská mašinérie jako pišišvor a zaměstnává asi tolik lidí, co radnice většího západoevropského města.

Společná zemědělská politika jako fosílie? Ne... jen zapomenuté základy

Už od 60. let je v rozpočtu obrovská relikvie jménem Společná zemědělská politika, na kterou se už desítky let vážou hádky a kontroverze. Systém preferenčního zacházení s jedním odvětvím hospodářství je však schopen vyvolávat tření všude. A většina zemí s transferem společné zemědělské politiky na evropskou úroveň souhlasila právě proto, že byla kontroverzní už na úrovni států.

Ostatní výdajově významné kapitoly jsou ale pro politiky až příliš voličsky významné. Nikdy si nevypustí rybník tím, že je předají do rukou Evropského parlamentu nebo evropských úředníků. Ubrali by sobě na popularitě a posílili by zbytečně oblibu unie. To se žádné vládě nevyplatí.

Proto se za současné struktury EU do evropského rozpočtu nikdy nedostanou opravdu klíčové a voličsky vděčné kapitoly. Pokud je tedy Komise nedokáže sama z fleku vymyslet, jako to učinila s programem Erasmus. A protože zemědělská politika bude dál strašit jako duch toho, jak dopadne všechno, pokud se to nechá na starost euroúředníkům, rozpočet se o další ústřední kapitoly jen tak nerozšíří.

Vzniká tak jakási potenciální popelnice nevděčných politik, které jednotlivé vlády dokážou anonymně navrhnout a prosadit díky principu utajení v Evropské radě a v Radě EU. Jedná se vlastně o praní špinavých politik.

Vlastní zdroje. Tůdle!
Rozpočet má potenciál dát EU svobodu se z takové popelnice nevděčných zákonů vymanit. To by ale nesměl být složený z příspěvků jednotlivých vlád. Evropská unie je financovaná v podstatě stejně jako OSN nebo NATO. Více jak dvě třetiny rozpočtu putuje přímo z členských států a tento poměr se zásadně nezmění ani v dalších osmi letech.

Zkusme si představit, že by tak měl fungovat český rozpočet. Že by se jednou za rok a za sedm let sešli jednotliví hejtmani a odklepli dle své libovůle dvě třetiny českého rozpočtu Praze na dálnice, na důchody a na chod Strakovky a Sněmovní. Porovnání je to samozřejmě absurdní, ale jasně ukazuje, jakou mají evropští úředníci a Evropský parlement vlastně manévrovací pozici: žádnou.

Dokud budou o dvou třetinách rozpočtu rozhodovat na výročních hádkách premiéři, z nichž má vždy zhruba třetina na krku blížící se volby, evropský projekt bude navždy někde mezi žárovkami, pomazánkovým máslem, zahnutými banány a dotovaným kravským mlékem.

Evropa zkrátka narazila na Hlavu XXII a současný rozpočet k tomu přispívá. Dokud budou národní vlády rozhodovat každých sedm let o bytí a nebytí EU, Evropský parlament a euroúředníci nikdy nebudou mít tu moc dělat běžnou politiku pro všechny Evropany. Dokud ale EU nebude sto praktikovat normální politiku, vlády se budou vždy moct vymlouvat, že cokoli Bruselu dáme, tak skončí jak to, co jsme jí už dali. Jako ty banány, koblihy (sic), žárovky a nemáslo.

Rozpočet pro eurozónu
Co vlastně zbývá? Současné rozhovory o evropském dlouhodobém rozpočtu ztroskotávájí na vůli šetřit. Nikoho nezajímá, že se i sám největší průkopník škrtů Cameron doma proškrtal do recese. Nikoho nezajímá ani to, že se nerozhoduje o rozpočtu na tento rok nebo na ten další, ale na roky 2014-2020. V té době i podle těch nejhorších prognóz si jednotlivé státy budou moci opasky pomalu uvolnit.

V rámci řešení krize a systémových problémů eurozóny jsou však současné rozhovory úplně irelevantní. I kdyby se evropští lídři a lídryně dokázali dohodnout na zvýšení rozpočtu EU o pět procent nad inflací, jak navrhla Komise a jak návrh schválil Parlament, Evropská unie a potažmo eurozóna nezažije žádné systémové řešení, po kterém volají proevropští ekonomové.

Větší integrace doposud znamenala více a přísnější pravidla o rozpočtech. Tato pravidla selhala a selžou znovu. Svědčí o tom drtivé množství empirických a teoretických dat. Chtě nechtě se ale každý ekonom shodne na tom, že bychom dluhovou krizi nezažili, kdyby se nerovnováhy mohly eliminovat v zárodcích pomocí fiskálních transferů a federálnějších zákoníků práce.

Legitimita na větší fiskální transfery existuje. Jednotlivé evropské státy se sice mohou chvástat a porovnávat se světem, jak malé nerovnosti v jejich zemích panují. Kdyby se ale měřila nerovnost v celé Evropě, byli bychom jednou z nejvíce ekonomicky rozdělených zemí světa.

Pierre Moscovici, francouzský ministr financí, nedávno navrhl fond na úrovni eurozóny, ze kterého by se platily výdaje na cyklickou nezaměstnanost v nejhůře zasažených regionech. S podobnou myšlenkou si zahrává i předseda Evropské rady van Rompuy. Podobný fond by byl zárodkem rozpočtu, který by dokázal udržet dlouhodobě euro při životě a donutil členy eurozóny převzít kolektivní zodpovědnost za evropské problémy. Pokud má eurozóna a potažmo celý evropský projekt přežít, pak musí vzít evropskou solidaritu vážně. Ne vydělávat na úrocích tzv. pomoci krizí postižených zemí.

Vícerychlostní Evropa byla ještě před pěti lety sprosté slovo. Co ale dříve bývalo tabu, stává se teď jedinou možností, jak dlouhodobě vyřešit krizi a předejít krizím novým. Státy, kterým se do větší integrace nechce, je možné nechat za sebou.

A kde bude v tomto procesu Česká republika? Nemám ponětí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.