Nobelova cena pro Evropskou unii

Evropská unie je navzdory tomu, že se stala také nástrojem globalizace a prosazování neoliberálních politik, jedinečným mírovým podnikem postaveným na ideji společného dobra a sociálního smíru.

Kdybychom se nechali unést pošetilým rozmarem a chtěli sečíst všechny ty, kteří si v naší zemi dělali čáku na udělení Nobelovy ceny, stačily by nám k tomu prsty jediné ruky. A přesto - ten zázrak se stal. 12. října 2012 se všichni občané Evropské unie stali laureáty Nobelovy ceny míru.

Budu si ten den pamatovat, dokud mi paměť bude sloužit. Svým vnoučatům o tom budu vyprávět – děti už to vědí – protože v ten den se Evropa stala lepší. Ono se jí leccos povedlo i jindy, ale v tento den to potvrdila instituce, o jejíž výrocích se sluší nepochybovat.

Proč mít rád Evropskou unii
Lásku nelze nikomu nařídit, ba ani se pro ni rozhodnout po sečtení všech plus a mínus. Proto sebelepší administrativa, hospodářské pobídky, cestování bez hranic, snadnost přesídlování, vzdělávací možnosti či jen naplnění touhy zkusit to jako český Honza někde jinde, nic z toho nemůže někoho automaticky přimět mít EU rád.

V prvních letech po válce, kdy se po dosud nepředstavitelném selhání samotného lidství zrodily myšlenky evropského společenství, tak daleko zřejmě nikdo neuvažoval. Jedno bylo lidem, kteří se postavili do čela úsilí po vzkříšení Evropy jasné: Takhle už nikdy ne!

Nebyla to kategorie hospodářská ani materialistická, ale duchovní. Měl to být konec pradávných zeměpanských choutek a nacionalismu, jež rozdělovaly. Také bezohledného a asociálního kapitalismu, který produkoval krize.

Proto mám EU rád. Pro myšlenku společného dobra, která žije kdesi v jejích základech. Pravda, leckdo ji nevidí, protože mu je cizí v každé podobě, nebo slepě přijímá lži a polopravdy šířené těmi, kteří znají jen dobro vlastní, anebo se nedokáže podívat dál, než kousek za svůj dvoreček. Je to škoda, protože ideu dobra pro všechny přineslo do Evropy křesťanství. Touha po jejím naplnění žila a bude žít s lidstvem – řečeno biblicky – až do konce věků.

Jsem rád, že je alespoň v nějaké podobě v Evropě – především v té západní a kontinentální -naplňována. Byť za dnešní situace poněkud skromněji, ale přesto. Jejím zcela jedinečným produktem byl v třiceti poválečných letech sociální stát. Byly to nejšťastnější roky západní Evropy. My jsme tam nepatřili a tehdy, v sedmdesátých a osmdesátých letech, nám myšlenka na nějakou sounáležitost s EU (v té době EHS - Evropské hospodářské společenství) připadala tak nemístná, že jsme ji snít raději ani nechtěli.

Motorem EU nebylo jenom skálopevné přesvědčení, že poměry, které vedly ke druhé světové válce, se už nikdy opakovat nesmějí. Svoji dějinnou a jednoznačně pozitivní úlohu sehrála vedle Marshallova plánu, jímž USA pomohly zničené Evropě na nohy, bezpříkladná očista Německa – přesněji řečeno Německé spolkové republiky – od nacistické minulosti. Není nic přehnaného na tvrzení, že bez dvou někdejších rivalů, Německa a Francie, kteří k sobě konečně našly cestu ve sjednocující se Evropě, by EU nebyla myslitelná.

Dlužno ovšem dodat, že ke sjednocování západní Evropy přispěl nemalou měrou i strach z rozpínavosti Sovětského svazu. Byla to po sociální spravedlnosti, pro niž nacházela západoevropská společnost v podmínkách zničené Evropy dostatek pochopení, obava z komunismu, která motivovala Západ k výstavbě sociálního státu.

Zmiňujeme-li v kostce dobré důvody, které vedly k založení EU, nemůžeme vynechat ani důvody hospodářské. V EHS a později EU šlo dlouhou dobu především o volný pohyb zboží a pracovních sil. Od konce sedmdesátých let, kdy reálná sovětská hrozba slábla, si začal nadnárodní kapitál podrobovat národní státy. Hospodářská témata převážila nad tématy občanskými a sociálními. Od poloviny devadesátých let se pak EU jeví mnoha lidem jako nástroj globalizace.

Je jím ale opravdu? Anebo jinak: Je-li jím dnes, musí při tom zůstat?

Už fakt, že EU obdržela Nobelovu cenu míru, a nikoliv cenu za ekonomii, dává částečnou odpověď. Mír se v zemích EU dosud udržel nikoliv kvůli ekonomii, jejíž globalizační podoba bývá v příslušných kruzích vyzdvihována a tudíž hodna vyznamenání, ale kvůli sociálnímu smíru. Tedy navzdory neoliberalismu a globalizaci. To je kýžená injekce pro poněkud pozapomenutou základní myšlenku EU o společném dobru. Zejména však pro politické síly v Evropě, jimž je zřejmé, že ekonomický neoliberalismus ji vede do záhuby.

Ostatně země jako Řecko a Španělsko, na něž následky neoliberálních politik dopadly zatím nejtíživěji, se již sociálním smírem, ba dokonce ani mírem samotným chlubit nemohou.

Co se EU nepovedlo
Jak již naznačeno, v EU se setkávají dvě myšlenky: společné dobro a hospodářská prosperita. Ne vždy táhnou za jeden provaz.

Když se v roce 1989 státy východní Evropy osvobodily z područí Sovětského svazu, vyvstala nutnost poskytnout jim cíl, k němuž by směřovaly. Jejich návrat do Evropy, jehož významným milníkem členství v EU mělo být, bylo to jediné, co dávalo smysl. Každému, kdo takový cíl přijal za vlastní, bylo jasné, že vyjma východního Německa nebude moci ani jeden z bývalých satelitů Moskvy vstoupit do EU jako rovný k rovným. Nebylo příliš o čem přemýšlet: nemají-li se státy střední a východní Evropy stát obětí vlastního chaosu či znovu zotaveného Ruska, budou muset být do EU přijaty. Tolik z hlediska první zakládající myšlenky.

A co na to hledisko hospodářské? Pořádný kus Evropy znamenal pěkný kus trhu. Pravda, trhu plného málo solventních spotřebitelů, o to však hladovějších po zboží. Pro bohatou EU s globalizací v zádech žádný problém. Prázdné kapsy se dají naplnit půjčkami a k hospodářským aktivům, které sice nejsou „up to date“, lze přijít za méně než pověstnou babku. Daňové prázdniny a všelijaké investiční pobídky byly peníze, které se v Praze, Varšavě i Budapešti válely na chodníku. No neberte, když v Berlíně a Paříži je vše sešroubované, nasycené a do všeho vám mluví odbory a stát.

EU se spokojila s přijetím vybraných zákonů, administrativních standardů, formální podobou demokratických institucí, slibem nepřekročení hranice rozpočtového dluhu - již překračoval nejeden ze zakládajících členů unie – a mohlo se vyrazit. Bylo to tak dobře? Nebylo, ale nebylo to úplně špatně.

Kandidáty sice nebylo možno nechat čekat do nekonečna, ale té lehkovážnosti bylo a je na straně EU stále moc. Je např. nepochopitelné, jak mohla být do EU přijata Česká republika, když podmínkou jejího vstupu bylo přijetí zákona o státní službě. EU se spokojila s tím, že Česká republika zákon odsouhlasila v parlamentu a považovala tudíž její úkol za splněný. EU evidentně nedošlo to, co by nedošlo nikomu na západ od nás: že totiž zákon přijatý českým parlamentem znamená přesně tolik co nic. Přijatý právní předpis musí u nás být ještě uveden v účinnost! Což dosud záměrně, a pod taktovkou prezidenta Klause, učiněno nebylo. Do unie jsme proklouzli podvodem a je nepochopitelné, proč jsme z ní nebyli vyloučeni ve chvíli, kdy podvod se služebním zákonem vyplul na povrch. Tuším, že by se u nás děly věci, které by nám šly k duhu, pokud by unie byla konsekventní.

Rovněž se nelze divit, že se bruselští úředníci diví až teď tomu, jak se u nás spravují peníze z evropských fondů. Jako by snad netušili, že nad financováním projektů, které schválili, musí bdít sami, když se chystají pomáhat v zemi proslulé korupcí a kradením. Leč k dobrému našim evropským úředníkům přičtěme, že na české podvádění přišli a že nemlčeli. Projekty, ze kterých se u nás ulévaly peníze, unií proplaceny nebudou. Jen houšť – bez účinných donucovacích prostředků zvenčí se u nás nic k dobrému nepohne.

Za velkou bolest unie lze považovat nedostatek informací o dění uvnitř jí samotné. Týká se to pouze některých členských zemí, rozhodně však České republiky. Nedávno jsem se zadíval na nástěnnou mapu střední a západní Evropy a doslova mne udeřil do očí téměř uzavřený kruh horského pásma, jenž byl otevřen na východní straně. Jak správně odtušeno, uvnitř kruhu se nachází Česká republika. Přičteme-li ke geografické jedinečnosti ještě jazyk, jemuž nikdo na západ od nás nerozumí, je na izolovanost zaděláno.

Není divu, že za těchto podmínek kují ve veřejném prostoru pikle lidé probouzející ve společnosti nejnižší pudy, jako je nacionalismus, podezíravost vůči jinakosti či chiméra absolutní suverenity. Z tohoto nepříliš radostného úhlu pohledu se jeví jako velice žádoucí, aby měla Evropská unie v České republice vyhrazen jeden televizní kanál, jímž by v českém jazyce a nezávisle na místních poměrech informovala o dění v unii. Byl by to počin, který by vyvážil nejeden smělý projekt financovaný ze strukturálních fondů.

Závěr
Nobelova cena míru udělená Evropské unii není pouze oceněním minulého. Vysvětluji si ji též jako přiměřenou pochvalu jejího současného počínání a významnou motivaci do budoucnosti.

Současné snahy Německa o finanční politiku států eurozóny, která bude podléhat unijním pravidlům – tzv. fiskální pakt – včetně požadavku na jednotný evropský bankovní dohled, lze přes všechny dočasné bolesti jenom vítat. Bez opatření tohoto druhu je společná měna nemyslitelná. Takové zjištění, které bylo při zavádění eura zřejmě mnohým známé, leč tehdy neprosaditelné, má svoji cenu. Věřme, že euro se udrží a že další kroky povedou k sanaci veřejných dluhů. Nic z toho se nepodaří bez regulace „turbo kapitalismu“ což je dnes idea, na níž se shodne nejen kancléřka Merklová s prezidentem Hollandem.

Francouzský prezident se v projevu na posledním summitu EU, který se konal v Bruselu před dvěma týdny, vyjádřil v tom smyslu, že při dalším prohlubování integrace členských států nebude brán zřetel na ty státy, které, jak řekl doslova, „zařadily zpátečku“. Ocenil dvourychlostní Evropu (eurozóna a zbytek EU) a zdůraznil, že prioritním zájmem EU je eurozóna a že se nadále bude počítat jen s těmi, kteří se chtějí na další integraci podílet.

Francois Hollande nemluvil do větru. Hovořil slovy varovnými, a jak je v diplomacii zvykem, nelze vyloučit, že situace těch, jimž byla slova určena, je vážnější, než by se mohli domnívat.

Nepochybujme o tom, že je nejvyšší čas, není-li už pozdě, aby česká vláda skončila s naschvály, jako je zablokování jednotného evropského bankovního dohledu, s nímž přijel premiér Nečas na poslední summit. Neučiní-li tak, ztratíme možnost vyřešit všechny tíživé problémy, které nás sužují. Nic totiž nemluví pro to, že by alespoň jeden z nich byl řešitelný v rámci národního státu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.