Tragický omyl

České reakce na udělení Nobelovy ceny míru EU prozrazují mizivou míru „evropanství“ u nás, jakož i ochoty podílet se na společném evropském díle.

Pokud budeme udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii nahlížet prizmatem české společnosti, je to vskutku tragické. A to nikoliv proto, jak prohlásil prezident Václav Klaus, že jde o tragický omyl, ale proto, že rozhodnutí norského výboru pro udílení ceny v plné nahotě vyjevilo, že tragickým omylem je členství České republiky v EU.

Euroskeptici by s takovým konstatováním jistě souhlasili, protože podle nich nás EU omezuje a zatahuje do „svých“ problémů, které bychom bez ní neměli. Ve skutečnosti je naše členství tragickým omylem především proto, že už jen české reakce na udělení Nobelovy ceny míru EU prozrazují mizivou míru „evropanství“ u nás, jakož i ochoty podílet se na společném evropském díle.

Národ, který se po roce 1989 s takovou vervou dral do Unie, protože náš „návrat do Evropy“ byl údajně samozřejmostí, ukazuje, že pod náporem veleknězů trhu, kteří ovládli českou politiku, se celá idea evropanství u nás scvrkla na „výnosy“ a „ztráty“.

Dokud se zdály převažovat „výnosy“, nespokojené mručení národa se drželo pod padesáti procenty. V okamžiku, kdy nastaly v EU problémy, národ nespokojeně mručí většinově.

Nějaká přinejmenším alespoň vděčnost za vše, co EU dlužíme - například v podobě instituční modernizace, volného přístupu k trhům, práci a studiu na Západě, nebo třeba neexistujících hranic - se nekoná, protože v české kotlině nikdo ani pořádně neví, co EU dlužíme. Politická elita se spíše chová tak, jako by EU něco dlužila nám. A vůbec, kdoví jestli by nám bez ní nebylo lépe.

Češi nikdy myšlenku „evropanství“ neinternalizovali, ačkoliv si o sobě myslíme, že jsme Evropané, navíc spíše ti západní. EU u nás zůstala něčím vnějším, co se nás netýká, co je „tam“, za hranicí naší kotliny, a co je tudíž ve světle naší historie tak trochu podezřelé. Člověk, který cestuje po světě, si ovšem s trochou studu uvědomí, že kvůli svému chování je v poslední době mnohým, kromě snad zatím ratingových agentur, „podezřelá“ spíše naše země.

Když EU dostala Nobelovu cenu za mír, většina evropských politiků, navzdory možným výhradám k současnému fungování Unie, cenu přivítala jako ocenění přinejmenším toho, že zásluhou integrace žijeme už více než 60 let v míru. Nejvyšší politici USA Evropské unii s uznáním pogratulovali.

V celé řadě zemí dokonce skupiny občanů oslavovaly. U nás bychom i mezi eurooptimisty těžko hledali někoho, kdo by řekl, že se cítí osobně poctěn, protože cena pro EU je i cenou pro všechny občany EU.

Možná je to bohužel logické, protože k mírovému dílu zvanému Evropská unie jsme aktivně zatím nijak nepřispěli. Naši politici Unii spíše okopávají kotníky, průměrného občana ani nenapadne otázka „Neptej se co může Evropa udělat pro mě, ale co můžeš ty udělat pro Evropu.“

Je tudíž logické, že v české kotlině jsme místo vděku za cenu „pro nás Evropany“ byli v lepším případě svědky mudrování o tom, že takové ceny se nemají dávat institucím, v horším plkání o „tragickém omylu“ či špatném vtipu. Naši politici i analytici se předháněli v jalových úvahách na téma, zda Nobelův výbor chtěl udělat nějaké politické gesto a, pokud ano, zda to je správné.

Samozřejmě, že chtěl! Udělení každé Nobelovy ceny míru je politický čin. A pokud chtěl výbor nám Evropanům v těžkých chvílích připomenout, že EU nabízí vedle současných problémů i mnohé, na co bychom měli být pyšní, ba možná nám dát trochu optimismu do budoucnosti, je to čin politicky záslužný.

Někteří čeští mudrcové se ptali, proč zrovna Norové, kteří členství v EU odmítli, udělují cenu Evropské unii. Nikoho nenapadlo postavit otázku opačně: Není úžasné, že ocenění přichází právě ze země, která přímé členství sice odmítla, ale zároveň prostřednictvím členů Nobelova výboru vzkazuje, jak si projektu evropské integrace váží?

Celá řada českých politiků a komentátorů se chovala tak, jako by cenu udělovala Česká republika. V takovém případě, pokud by to byla cena státní, by jistě bylo na místě u nás diskutovat o omylu nebo naopak o správném rozhodnutí, zvlášť pokud by ji udělal třeba výbor zřízený českým parlamentem. Jenže Nobelova cena míru je udělována zahraniční nadací.

Až bude nějaká česká nadace udělovat cenu, na níž čeká každý rok s napětím celý svět, možná bude na místě diskuse, jestli třeba složení výboru pro udělování ceny je správné. Zakysle mudrovat o ceně, kterou uděluje norská nadace, je takové, řekněme typicky české.

Nejpikantnější na českých reakcích je, že nejvíce se nad udělením ceny Evropské unii pohoršovali ti, kteří už v minulosti tvrdili, že Nobelova cena pro ně ztratila prestiž poté, co ji dostali třeba Jásir Arafat, Michail Gorbačov nebo Barack Obama. Na takové mínění mají jistě právo, ale proč se tedy znovu rozohňují, když tuto údajně naprosto „neprestižní“ cenu dostane EU?

Podle jakési bleskové ankety skoro 80 procent respondentů soudí, že EU cenu neměla dostat. Z odpovědi se nedá vyčíst, zda tomu je tak proto, že jsou proti udělování cen institucím, nebo proto, že si EU takovou cenu podle nich nezaslouží.

Jisté ovšem bohužel je, že si takovou cenu nezasloužíme v první řadě my, Češi.
Pro evropský projekt jsme zatím skoro nic neodpracovali, a i mentálně se zatím zdáme pořád ještě být mnohem více součástí ruské Byzance než Západu.

Nazíráno touto optikou je například prezidentství Václava Klause pro Evropany mezi námi docela jistě „tragické“, ale bohužel to není ve světle mentálního stavu české společnosti žádný omyl. Většina Čechů si ho plně zaslouží.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

Tak, tak pane Pehe, nejapný vztah k Evropě Úterý, 16.Října 2012, 10:02:48

je živen trvale zakrnělou schopností demokratického vnímání. Měřítkem zakrnění je úspěšnost populismu presidenta postaveného na patriarchální šmíře se kterou ospravedlňuje a cementuje pocit odvěkého ubližování na těle i duchu zlými cizáky jakož i podezření vůči demokratickému režimu. Dokladem posledního je přímo světová proslulost jeho nekritické adorace neoliberalismu - pojetí svobody trhu, které vzešlo právě z nedůvěry vůči demokratickému režimu.

Daniel Veselý - Překladatel

Máme snad ignorovat Úterý, 16.Října 2012, 15:28:47

reálné i minulé zločiny EU a vystačit si s vulgární a hloupou kritikou Hradu? http://www.blisty.cz/art/65519.html

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Října 2012, 17:28:43

Evropa není totéž, co Evropská Unie, tak jako Amerika není totéž, co USA. Evropany jsme od doby, kdy jsme usídlili v těchto končinách, a také jimi vždycky budeme. Bez ohledu na to, jestli nás Západ za Evropany uznává nebo neuznává.
Nesmí se to stavět tak, že ten, kdo pochybuje o EU, je stejný jako Klaus; to by byla chyba. Všichni euroskeptici přece nemusí táhnout za jeden provaz. Skalní zastánci EU tvrdí, že Evropa je pro nás ochranou před účinky globálního kapitalismu, ale aby to mohla dělat, potřebuje k tomu naši pomoc. Ochránce, který je závislý na naší pomoci, není přece žádný ochránce. Pokud jsme schopni někomu pomáhat, pak přece nepotřebujeme ochránce. Leda sobě rovné spolupracovníky, kteří s námi potáhnou za jeden provaz.
Mně osobně se zdá rozumné, aby Evropa spolupracovala, ať už jako Unie nebo jako Federace. Já vůbec nejsem proti. Ale těžko po nás pan Pehe může chtít, abychom mimoto Evropskou Unii ještě milovali a láskyplně projevovali radost, když ji někdo, kdo do ní nechce vstoupit, ocení. Nic takového jako evropské vlastenectví neexistuje. Dnes už se bohužel nedá moc mluvit ani o tom národním vlastenectví, protože i to už je dnes přežitek, ale ani to svého času nevzniklo jen tak náhodou a samo od sebe. Vlastenci byli dlouhou dobu jen nemnozí jedinci, kteří teprve po namáhavé a obětavé činnosti přesvědčili ty ostatní. A lidé se nakonec získat dali, ačkoli to nebylo nijak výhodné. Bude dnes někdo z proevropských politiků chodit jako páter Vrba (z F.L. Věka) po vlastech českých, rozdávat knížky nakoupené za své a přemlouvat lidi: Milujte Evropu, je to vaše vlast? Těžko!
Proč by Evropané vlastně měli k sobě lnout? Co by je mělo kromě čistého rozumu pojit, když mluví různými jazyky? Podobná kultura? Ta už byla globalizována a vyvezena do celého světa. Nebo víra - když jsme převážně ateisté (kromě imigrantů)? Ostatně ani samotné křesťanství už není dávno jednotné a jsou zde i jiné víry. Historie? Ta je plná konfliktů. Nějaké "evropské hodnoty"? Snad to, že se chceme mít lépe, než se mají jinde na světě. Jediné, co by nás opravdu mohlo ještě spojovat, je „svoboda, rovnost, bratrství“. Bude stavět EU na tom? Pro tohle by se možná někteří lidé ještě nadchli. Jenže pochybuji, že právě rovnost a bratrství jsou ideje Bruselu. Angličané, ti jsou rovnou proti, jak už jsme četli. A tak říkám: Nejsem proti EU, ale nejsem z ní ani nijak nadšená. Nadšení totiž vzniká spontánně, nikoliv na objednávku. Kde chybí, dá se maximálně tak předstírat.
Možná si opravdu nezasloužíme nic lepšího, než to, co máme. Souhlasím. Vždycky jsme měli to, co jsme si zasloužili. Budeme se muset snažit zasloužit si něco lepšího.
Neoliberalismus nevzešel z nedůvěry v demokracii, pane Petrásku, nýbrž obráceně. Neoliberalismus je kapitalismus v posledním tažení, který už nelze omladit ani přikrášlit.

Petrasek Milan - penzista

Pani Hájková, Úterý, 16.Října 2012, 20:57:7

vaše interpretace motivu, který stojí za vznikem vídeňské školy a především ideí pana Hayeka mne nepřesvědčila. Setrvávám proto u mé představy:
Vídeňská škola vychází ze zkušeností s demokratickým režimem, nabytým v rakouskoněmeckén prostoru v první polovině minulého století. Důvod získané, pochopitelně hluboké nedůvěry v demokracii spatřuje v absenci exaktních věd ve společenském rozhodování. Tato pohnutka vedla ku snaze o koncepci vědeckého společenskoekonomického systému, ve kterém je rozhodování zakotveno matematickým modelováním. Empirickým poznatkům - na jejichž tříbení stojí a padá demokratický režim - byl tak udělen druhotný význam. Vše tak zákonitě vyústilo ve kvaziteologické vnímání funkce kapitalistického tržního systému a zanedebání péče o demokratický režim.
Dnes se potýkáme porůznu, a nejen v Evropě, s následky tohoto smutného omylu .
Naštěstí neoliberalismus vyžaduje extra liberální prostředí a deformovou demokracii, kterou ponechává dle lokálního koloritu víceméně funkční ........ pomyslel jsem si.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Října 2012, 21:34:5

Já se pane Petrásku v ekonomických školách nevyznám. Neovládám dobře ani marxismus, ačkoliv se domívám, že aspoň částečně po marxisticku mi to myslí. O neoliberalismu si myslím, že je udržován uměle, bez toho by se už dávno zhroutil. Ačkoli vůbec není jisté, jestli potom by zvítězila zase liberální demokracie. Demokracii se snažím podle možností podporovat, ačkoli v tu liberální vůbec nevěřím. Nemyslím si, že by bylo lepší v ni věřit a nepodporovat ji, takže patrně dělám co můžu. Věřím spíš tomu, že jsme v posledním stádiu kapitalismu. Jenže to může trvat ještě hodně dlouho. Bohužel.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Pane Pehe, výborný článek Úterý, 16.Října 2012, 22:40:59

mluvíte mi z duše. Vnímám Evropu - t.j. EU - jako rodinu, od které jsme byli kdysi násilím odloučeni. A v rodině je mi dobře, máme hodně přátel. Je mi stydno za ty všechny mudrlanty, kteří jenom natahují ruce a na každém kroku Evropu špiní. Jak by se zachovali ostatní členové rodiny, kdyby měli mezi nimi měli žít takovíto příživníci? Asi by se s nimi brzy rozloučili.
Bylo by mi to líto, ale někdy mívám pocit, že by nás měli Evropané, v zájmu našeho duševního zdraví, nechat jít vlastní cestou, abychom si prošli tím minulým "slzavým údolím" znovu. Je vlastnost ohnutých hřbetů hojit si své komplexy - a že my jich máme - na těch neohnutých. Možná by se nám ty hřbety, až bychom se museli sami o sebe starat, narovnaly.

Petrasek Milan - penzista

Domnívám se pan Hlávko, Středa, 17.Října 2012, 21:08:58

že zbloudilců v tomhle slzavém údolí je již habaděj. A nápomoc - příkladně antidemokratům, kteří se chtějí starat jen o sebe - je vlastně zadáním EU.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

nepřehlédněte také Úterý, 23.Října 2012, 16:55:31

zajímavou polemiku Marka Řezanky s tímto článkem:
http://blisty.cz/art/65612.html

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Úterý, 23.Října 2012, 21:38:35


Rakouská škola a neoliberál není totéž.

Například si nějak nedovedu představit neoliberála, jak žádá 100% krytí peněz z bank vkladem - jako radikálnější (a rozhodně nadpoloviční) část rakušanů - včetně těch slavnějších ...

... a u některých ani pořádně nevím, jestli by nebyli schopni strávit nějaké levičáctví, kdyby bylo oblečeno v dostatečně anarchistickém oblečku (Rothbard) - a někteří byli dokonce schopni rozvrátit i názory pravice na Svátost Trhu a na schopnost tržního mechanismu koordinovat a směřovat k rovnováze (Lachmann - divergence očekávání) ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.