Nespokojenost není program

Demokratická levice má jasný cíl – zachování sociálního státu, nenabízí ovšem dostatečně přesvědčivá řešení k jeho dosažení. Není možným řešením mezinárodní dohoda o vzdání se určitých jednání v ekonomice?

Adam_votruba

Adam Votruba

22.11.2012 08:02

Související

Sobotní demonstrace 17. listopadu na pražském Václavském náměstí měla poněkud panoptikální charakter. Obcházelo zde několik mladých lidí s rudými vlajkami se žlutým srpem a kladivem, poblíž sochy sv. Václava postával muž se státní vlajkou a transparentem „Komunismus je zlo“. Shora od muzea zaznívaly proslovy taxikáře Zdeňka Ponerta, který vyzýval k přímé demokracii a k pochodu občanů před rozhlas a televizi. Vybízel přítomné také k tomu, aby neposlouchali ProAlt, neodcházeli s těmi dole, ale odešli raději s ním a jeho stoupenci. Ve chvíli, kdy začala pod sochou svatého Václava ohlášená demonstrace iniciativy „Stop vládě“, reproduktory se nějakou dobu navzájem překřikovaly, načež Ponert začal z toho svého reproduktoru pouštět písně Karla Kryla.

Komentariát o sobotní demonstraci
Proslovy řečníků z demonstrace iniciativy „Stop vládě“ si mohli čtenáři Deníku referendum přečíst zde. Mně osobně velmi zajímalo i to, jakým způsobem se k demonstraci postaví veřejnoprávní Český rozhlas 6 jakožto stanice zaměřená na analytickou publicistiku. Komentář k sobotní demonstraci zde mohli posluchači slyšet jeden, přičemž další dva komentátoři využili demonstrací jako odrazového můstku k zamyšlení nad současným stavem české společnosti a politiky. Společným jmenovatelem všech tří příspěvků byl naprostý nezájem o to, co se protestující iniciativy snaží říci. To nemá být výtka, pouze konstatování.

Přímo demonstraci se věnoval příspěvek Jaroslava Bicana – autora, který píše i do Deníku Referendum. Jaroslav Bican přirovnal atmosféru na demonstraci k babylonskému zmatení jazyků. Účast lidí vnímal jako doklad existující energie ve společnosti, která je nespokojená se stávající situací, ale kterou zatím nikdo nedokáže oslovit srozumitelným jazykem. Za určitý náběh k takovému jazyku označil projev Ilony Švihlíkové. V závěru vyslovil názor, že platforma odborů a občanských iniciativ zatím nedokáže najít společnou řeč s větší částí občanů, a naznačil, že do budoucna by mohli z občanské nespokojenosti těžit lidé jako Karel Janeček, Andrej Babiš nebo Tomio Okamura.

Karel Hvížďala přednesl nezvykle ostrý komentář na adresu současné vládní garnitury kolem Petra Nečase. Mluvil zde dokonce o patologii a autismu současné vlády, která pro zahleděnost do svého subjektivního světa ztrácí schopnost komunikace s veřejností i schopnost reflexe toho, co se kolem ní děje. Je zde patrný určitý vývojový posun od předchozích komentářů autora na podobná témata, kdy mluvil o neschopnosti vlády vysvětlit své reformy občanům a opakoval při tom oblíbená neoliberální klišé o nutnosti reforem a o tom, že levice může být ráda, že pravice udělá nepopulární reformy za ni.

Toto „přitvrzení“ může vyznívat na jednu stranu jako významná změna, neboť se zdá, že podíl současné vlády na společenské krizi si uvědomují i ti, kdo ji zpočátku podporovali. Na druhou stranu lze ovšem toto prohlášení také vnímat jako pouhou variaci na dřívější téma špatné komunikace vlády s občany o obecně prospěšných reformách. Kritizuje-li Karel Hvížďala plošné škrty, rozhodně to neznamená distanci od neoliberální doktríny. Ostatně jeho komentáře byly vždy silné spíše v právních otázkách, zatímco v ekonomii se odvolává jen na obecné poučky mediálně převládajícího ekonomického názoru.

Příspěvek Václava Žáka je zase pozoruhodný poměrně tvrdým odsouzením antikomunismu, který autor vnímá jako závažnou překážku pro demokracii: „Bylo zajímavé o letošním výročí sledovat některé protagonisty pozdního boje proti komunismu, jak s náruživostí závisláka na heroinu neustále vybízejí k ostražitosti a varují před nebezpečím komunismu, i když tím, co radikalizuje veřejnost, nejsou komunisti a jejich propaganda, ale neschopnost vlády nastavit pravidla pro alespoň elementárně spravedlivé fungování ekonomického a politického systému.“

V závěru připomíná Žák polistopadový vtip, podle nějž je socialismus čtyřicetiletou zatáčkou na cestě od kapitalismu ke kapitalismu, a varuje, aby se kapitalismus nestal pětadvacetiletou zatáčkou na cestě od socialismu k socialismu: „Bohužel, soudě podle projevů, které jsme si na demonstraci k 17. listopadu mohli poslechnout, nebylo by se na co těšit.“

Jedním z problémů občanské nespokojenosti je názorová roztříštěnost. Vedle v podstatě sociálně demokraticky orientované kritiky neoliberálních reforem se zde objevují různé rádoby převratné recepty na přímou demokracii, které hraničí s řečnickým exhibicionismem, a další výzvy všemožného politického zabarvení. Rozdíly mezi těmito drobnými uskupeními jsou pod rozlišovací schopností značné části pozorovatelů. Zdá se, že zde chybí program, který by různé skupiny nespokojenců sjednotil a nasměroval jejich energii k určité pozitivní vizi. Vždyť i název iniciativy „Stop vládě“ naznačuje, že jejím hlavním pojítkem je negativně definovaný cíl – zabránit vládě v uskutečnění plánovaných neoliberálních reforem. Otázkou je, zda něco takového v tuto chvíli stačí k překonání společenské krize.

Pojmenovat příčiny dnešního stavu a postihnout zároveň poměr mezi krizí v české společnosti a světovou krizí hospodářskou je nesnadný úkol. Tradičně se něco takového očekává od intelektuálů, kteří by měli vedle pojmenování problémů umět nabídnout i rámcovou vizi k jejich řešení. Pokud se tohoto úkolu nezhostí intelektuálové, je pravděpodobné, že řešení nabídnou demagogové.

Pravicové a levicové vysvětlení příčin krize
Domnívám se, že v české společnosti lze najít dvě základní schémata pokusů o vysvětlení krizového stavu. Jedno je demokraticky pravicové, které chápe současnou krizi jako krizi morální. Domnívá se, že jsme svědky morálních selhání jednotlivců či selhání institucí, které takové selhávání mocných umožňují. Tématem je boj proti korupci, který v naivní verzi počítá s nástupem charakterních jedinců do politických funkcí, v politicky realističtější koncepci sází na institucionální změny dané zákonem.

Demokraticky levicové chápání vidí primární příčinu krize v neoliberální destrukci sociálního státu a veřejného prostoru. Podle této představy se západní svět nachází ve stavu zájmového konfliktu, kterým je zápas o zachování či odbourání sociálního státu. Z podstaty věci je levicový pohled blíže k tomu chápat současnou krizi spíše jako mezinárodní problém než jako problém výlučně český. Korupce je z levicového hlediska problémem až sekundárním. Zjednodušeně řečeno: Zatímco podle pravice je neoliberální doktrína v pořádku, jen se jí musí chopit morální lidé, podle levice je neoliberální doktrína chybná bez ohledu na to, kdo ji provádí.

Aby nedošlo k mýlce: Tyto dva alternativní pohledy na svět kolem nás jsem se snažil popsat spíše z hlediska občanských iniciativ a „lidí pera“ než z hlediska politických stran. Stranou přitom ponechávám ty spoluobčany, kteří soudí, že špatně je celá současná demokracie a že by se mělo budovat něco jiného (např. „skutečná demokracie“).

Důležitý rozdíl mezi současnou pravicovou a levicovou politikou je v tom, že pravicová politika se opírá o recepty, zatímco levicová politika spíše o cíle. (Částečně je to dáno tím, že pravice sleduje i takové cíle, které je lepší před veřejností vhodně zamlžit.) Cílem sociálně demokratické politiky je zachování sociálního státu, ovšem na receptu, jak toho dosáhnout, se levice neshodne.

Pravicová liberální politika nedeklaruje jako svůj cíl destrukci sociálního státu, místo toho nabízí ekonomické recepty, které mají zajistit fungování ekonomiky, ve skutečnosti však sociální stát oslabují a privatizují. Výhodou pravicového neoliberálního přístupu je, že nabízí jednoduché odpovědi pro každodenní politiku, nevýhodou je, že pravice cítí potřebu držet se svého ekonomického receptu jako dogmatu i tam, kde nefunguje. Výhodou sociálně demokratického pojetí je větší prostor pro pragmatická politická rozhodnutí, nevýhodou je malá schopnost nabídnout přesvědčivá řešení, což vede k tomu, že i levice často provádí opatření, jež lze bez nadsázky nazvat neoliberální, prostě jen proto, že jsou po ruce.

Osobně se domnívám, že rozhodující podíl na současném stavu ekonomiky má nastavení finančního systému. Vzhledem k tomu, že tento názor se mnou sdílí zhruba jedno procento populace, sotva lze očekávat, že by náprava finančního systému mohla být pro tuto chvíli jakkoliv funkčním politickým programem. Proto soudím, že pro levici je nejspíš schůdné hledat taková opatření, která umožní udržení, potažmo rehabilitaci sociálního státu.

Na jednu stranu není pochyb o tom, že poválečný sociální stát umožnil v západním světě éru prosperity a blahobytu. Na druhou stranu slýcháme, že se tento model v éře globalizace přežil. Je to důvod pro to, abychom se vraceli k doktríně volného trhu, která už kdysi fatálně selhala? Máme si myslet, že nyní bude volný trh konečně už fungovat, protože to řekli pánové Friedman a Hayek? Nebo by to měla být spíše pobídka k tomu, abychom se zamysleli, v čem spočívají potíže sociálního státu a jak by je bylo možné odstranit?

Levicové řešení: Heath a Potter
Zajímavý a podle mého soudu funkční princip pro levicový politický program nabízejí Joseph Heath a Andrew Potter v knize „Kup si svou revoltu“. Autoři uvádí různé situace, kdy se soutěžení o určitý společenský statek stává dysfunkčním. Lze to ilustrovat na příkladu s osobním vlastnictvím střelných zbraní.

Z hlediska jedince zvyšuje vlastnictví střelné zbraně jeho bezpečnost, pokud si ale každý pořídí střelnou zbraň, počet lidí zabitých či zraněných střelnou zbraní bezpochyby vzroste. Omezení vlastnictví střelných zbraní tak přispívá k bezpečí všech, zatímco neomezená individuální snaha o zajištění osobního bezpečí se míjí účinkem. Heath a Potter přirovnávají podobné situace ke studené válce, kdy soupeřící strany jsou vyčerpávány závody ve zbrojení v zájmu zachování vlastní bezpečnosti, ačkoliv žádná ze stran nemá zjevně v úmyslu zaútočit na tu druhou.

Tento model lze uplatnit i na ekonomické soutěžení. Státy se předhání ve zvyšování konkurenceschopnosti, v podpoře aktivní obchodní bilance atd. Pokud však tyto kroky provede každý stát ve snaze získat výhodu oproti ostatním, pak výhodu nakonec nezíská nikdo. Výstižným označením pro toto soupeření je sousloví „závod ke dnu“. Konkurující si strany bojují o získání výhod oproti ostatním až na samu mez sebezničení. Jediná cesta k řešení problému je dohoda zúčastněných stran na tom, že se určitých prostředků ve vzájemné soutěži vzdají, obrazně řečeno jde o jakousi dohodu o „odzbrojení“.

Vzhledem k tomu, že závod v konkurenceschopnosti se stal hlavní překážkou pro udržení sociálního státu (stát, který by se nezúčastnil, ohrozí svou ekonomickou pozici), je omezení takového závodu pro budoucnost sociálního státu rozhodující. Ekonomie bývá definována mj. jako „věda o alokaci vzácných zdrojů“. Pokud jsme se dokázali jako lidstvo v soutěži o alokaci vzácných zdrojů vzdát v rozhodující míře násilí, vražd a válek, proč bychom se nemohli vzdát takových věcí jako je daňový dumping či mzdová deflace? Levice by se měla zaměřit na hledání mezinárodního konsenzu v těchto otázkách.

Obecně platí, že demokratická levice (čímž nemyslím jen politické strany) potřebuje obhajobu sociálního státu opřít o praktická řešení, která jsou funkční a přesvědčivá, aby dala veřejnosti najevo, že má smysl vytvářet fungující sociální stát a fungující systém veřejných služeb. V podstatě jde v tuto chvíli o souboj idejí. Lidé hledají odpověď na otázku, co je příčinou dnešních negativních jevů. Je to nemorálnost mocných? Je za tím nekritické podřizování potřeb společnosti skutečným či domnělým principům volného trhu? Nebo snad za to všechno může demokracie?

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Adam Votruba napsal Čtvrtek, 22.Listopadu 2012, 08:26:3

zase jednou vynikající shrnující text.

Chci připomenout, že sociální stát je pro (neo-)liberální kolonialismus jen jednou z "drobných" překážek na cestě k vybudování "nového světového řádu".

Soudruzi nahoře se poučili z minulosti i v tom, že je celkem zbytečné hýčkat lidi výhodami (jak to praktikoval například Adolf Hitler). Soudruzi v podzámčí už jsou přežraní banánů a jsou nadsoudruhům vděčni za to, že si mohou kupovat ploché televizory, na kterých se mohou kochat pohledem na zámek.

Jen někteří v podzámčí, jako třeba Jiří Vyleťal, by rádi zachovali křesťanský program "aspoň pro tu Evropu"... když už nám to v Číně a Rwandě nefunguje.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 23.Listopadu 2012, 09:52:51

Souhlasím pane Kopecký. A i když se zde nediskutuje, určitě nabízí spoustu témat k zamyšlení.

Jinak z textu plyne, že HzPD začíná být hodně slyšet. Jejich kombinace přímo voleného absolutního vládce a občanských komisí volených "náhodně", to je útěk od politiky a pověstná dlážděná cesta pro někoho, kdo "zaručí pořádek". Chtělo by to hodně kritickou analýzu.
Jenže kdo ji udělá?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Pátek, 23.Listopadu 2012, 10:17:47

Je pro DR dobře, že sem Adam Votruba občas napíše. - Člověk tak rychle nepropadá spleenu z toho, že už zase "nejsou lidi". Votruba nepíše na efekt, ani neusiluje o brilantní formu - o to zajímavější je obsah.

Naproti tomu velice trefné glosy Jana Kellera v Právu přece jen tu a tam vyvolávají dojem jakoby zaskakoval za Hekrdlu, který odešel (prý dobrovolně).

HzPD moc nesleduji, ale kdyby to mysleli tak, jak to líčíte, překvapovalo by mne to - především u Milana Valacha.

Jinak nevím, čím to je, že se různé levicové skupiny (včetně těch, které za levicové kromě nich samotných nikdo nepovažuje) navzájem tak horlivě kádrují.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pátek, 23.Listopadu 2012, 23:43:36

Pěkný článek. Vytahuje na světlo to nejdůležitější. Bezradnost levice, tu obecnou a povšechnou absenci analýz, co jsou příčiny krize. Natož návrhy na řešení.

Zároveň tu bezradnost neméně dobře ilustruje.

Příčina krize je odbourávání sociálního státu......ten byl daleko silnější. I to přímé zdanění daleko vyšší, dnes naprosto nepředstavitelné. Jenže krize 70./80. let stejně přišla - vlastně trvá dodnes. Sociální stát se začal odbourávat - až potom.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pátek, 23.Listopadu 2012, 23:46:38

Levicové řešení: Heath a Potter

Řešení pánů stavících na předpokladu platnosti Sayova zákona....

.....je něco jako kulaté obdélníky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.