Nespokojenost není program
Adam VotrubaDemokratická levice má jasný cíl — zachování sociálního státu, nenabízí ovšem dostatečně přesvědčivá řešení k jeho dosažení. Není možným řešením mezinárodní dohoda o vzdání se určitých jednání v ekonomice?
Sobotní demonstrace 17. listopadu na pražském Václavském náměstí měla poněkud panoptikální charakter. Obcházelo zde několik mladých lidí s rudými vlajkami se žlutým srpem a kladivem, poblíž sochy sv. Václava postával muž se státní vlajkou a transparentem „Komunismus je zlo“. Shora od muzea zaznívaly proslovy taxikáře Zdeňka Ponerta, který vyzýval k přímé demokracii a k pochodu občanů před rozhlas a televizi. Vybízel přítomné také k tomu, aby neposlouchali ProAlt, neodcházeli s těmi dole, ale odešli raději s ním a jeho stoupenci. Ve chvíli, kdy začala pod sochou svatého Václava ohlášená demonstrace iniciativy „Stop vládě“, reproduktory se nějakou dobu navzájem překřikovaly, načež Ponert začal z toho svého reproduktoru pouštět písně Karla Kryla.
Komentariát o sobotní demonstraci
Proslovy řečníků z demonstrace iniciativy „Stop vládě“ si mohli čtenáři Deníku referendum přečíst zde. Mně osobně velmi zajímalo i to, jakým způsobem se k demonstraci postaví veřejnoprávní Český rozhlas 6 jakožto stanice zaměřená na analytickou publicistiku. Komentář k sobotní demonstraci zde mohli posluchači slyšet jeden, přičemž další dva komentátoři využili demonstrací jako odrazového můstku k zamyšlení nad současným stavem české společnosti a politiky. Společným jmenovatelem všech tří příspěvků byl naprostý nezájem o to, co se protestující iniciativy snaží říci. To nemá být výtka, pouze konstatování.
Přímo demonstraci se věnoval příspěvek Jaroslava Bicana — autora, který píše i do Deníku Referendum. Jaroslav Bican přirovnal atmosféru na demonstraci k babylonskému zmatení jazyků. Účast lidí vnímal jako doklad existující energie ve společnosti, která je nespokojená se stávající situací, ale kterou zatím nikdo nedokáže oslovit srozumitelným jazykem. Za určitý náběh k takovému jazyku označil projev Ilony Švihlíkové. V závěru vyslovil názor, že platforma odborů a občanských iniciativ zatím nedokáže najít společnou řeč s větší částí občanů, a naznačil, že do budoucna by mohli z občanské nespokojenosti těžit lidé jako Karel Janeček, Andrej Babiš nebo Tomio Okamura.
Karel Hvížďala přednesl nezvykle ostrý komentář na adresu současné vládní garnitury kolem Petra Nečase. Mluvil zde dokonce o patologii a autismu současné vlády, která pro zahleděnost do svého subjektivního světa ztrácí schopnost komunikace s veřejností i schopnost reflexe toho, co se kolem ní děje. Je zde patrný určitý vývojový posun od předchozích komentářů autora na podobná témata, kdy mluvil o neschopnosti vlády vysvětlit své reformy občanům a opakoval při tom oblíbená neoliberální klišé o nutnosti reforem a o tom, že levice může být ráda, že pravice udělá nepopulární reformy za ni.
Toto „přitvrzení“ může vyznívat na jednu stranu jako významná změna, neboť se zdá, že podíl současné vlády na společenské krizi si uvědomují i ti, kdo ji zpočátku podporovali. Na druhou stranu lze ovšem toto prohlášení také vnímat jako pouhou variaci na dřívější téma špatné komunikace vlády s občany o obecně prospěšných reformách. Kritizuje-li Karel Hvížďala plošné škrty, rozhodně to neznamená distanci od neoliberální doktríny. Ostatně jeho komentáře byly vždy silné spíše v právních otázkách, zatímco v ekonomii se odvolává jen na obecné poučky mediálně převládajícího ekonomického názoru.
Příspěvek Václava Žáka je zase pozoruhodný poměrně tvrdým odsouzením antikomunismu, který autor vnímá jako závažnou překážku pro demokracii: „Bylo zajímavé o letošním výročí sledovat některé protagonisty pozdního boje proti komunismu, jak s náruživostí závisláka na heroinu neustále vybízejí k ostražitosti a varují před nebezpečím komunismu, i když tím, co radikalizuje veřejnost, nejsou komunisti a jejich propaganda, ale neschopnost vlády nastavit pravidla pro alespoň elementárně spravedlivé fungování ekonomického a politického systému.“
Chci připomenout, že sociální stát je pro (neo-)liberální kolonialismus jen jednou z "drobných" překážek na cestě k vybudování "nového světového řádu".
Soudruzi nahoře se poučili z minulosti i v tom, že je celkem zbytečné hýčkat lidi výhodami (jak to praktikoval například Adolf Hitler). Soudruzi v podzámčí už jsou přežraní banánů a jsou nadsoudruhům vděčni za to, že si mohou kupovat ploché televizory, na kterých se mohou kochat pohledem na zámek.
Jen někteří v podzámčí, jako třeba Jiří Vyleťal, by rádi zachovali křesťanský program "aspoň pro tu Evropu"... když už nám to v Číně a Rwandě nefunguje.
Jinak z textu plyne, že HzPD začíná být hodně slyšet. Jejich kombinace přímo voleného absolutního vládce a občanských komisí volených "náhodně", to je útěk od politiky a pověstná dlážděná cesta pro někoho, kdo "zaručí pořádek". Chtělo by to hodně kritickou analýzu.
Jenže kdo ji udělá?
Naproti tomu velice trefné glosy Jana Kellera v Právu přece jen tu a tam vyvolávají dojem jakoby zaskakoval za Hekrdlu, který odešel (prý dobrovolně).
HzPD moc nesleduji, ale kdyby to mysleli tak, jak to líčíte, překvapovalo by mne to - především u Milana Valacha.
Jinak nevím, čím to je, že se různé levicové skupiny (včetně těch, které za levicové kromě nich samotných nikdo nepovažuje) navzájem tak horlivě kádrují.
Zároveň tu bezradnost neméně dobře ilustruje.
Příčina krize je odbourávání sociálního státu......ten byl daleko silnější. I to přímé zdanění daleko vyšší, dnes naprosto nepředstavitelné. Jenže krize 70./80. let stejně přišla - vlastně trvá dodnes. Sociální stát se začal odbourávat - až potom.
Řešení pánů stavících na předpokladu platnosti Sayova zákona....
.....je něco jako kulaté obdélníky.