Dobře se bavím u nekončících diskuzí o novinářské objektivitě. Vždycky mi to z nějakého důvodu připomene spor, který jsem s kýmsi vedla před lety, když jsem jezdila do romských osad na Slovensku. Můj oponent tehdy tvrdil, že člověk, který přichází do prostředí tak odlišného, jako je východoslovenská romská osada, by si o tom předem ideálně neměl nic číst, aby přišel nepoznamenaný předsudky jiných badatelů, nebo nedej bože romistů. Aby tam snad nehledal něco, co tam není.

Můj argument, proč by se naopak vzdělávat měl, byl jednoduchý. Svou neznalostí může příchozí nasekat takové boty, že se lidé, jejichž život a chování ho zajímá, uzavřou a on se nedozví nic nebo jen málo. To ale není podstatné, důležitá je ona groteskní představa, že pokud si o Romech v osadách nic nepřečtu, nebudu stižen předsudky, pojedu tam takříkajíc bez předporozumění.

Kromě toho, že každý, kdo se na takovou cestu vydává, už má celou sadu nejrůznějších představ od těch romantických až po ty méně romantické, je také formován svým vlastním osudem. Jinak se na život v osadě bude dívat člověk, který vyrostl ve městě a jinak ten, který je z vesnice. Jiných detailů si bude v početných rodinách všímat jedináček, kterého vychovala samotná maminka, a jiných čtvrtá dcera širokého evangelického klanu. Člověka, který vyrostl v relativním materiálním nedostatku, zaujmou jiné aspekty, než člověka, který pochází z dobře situované rodiny. A tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Napíšou-li pak různí badatelé své výzkumné zprávy, i v nich se jinakost pisatelů nutně projeví. V praxi se mi mnohokrát potvrdilo, že když jsem při zhodnocujících rozhovorech probírala konkrétní situaci v terénu s někým dalším, měla jsem často pocit, že jsme snad byli na nějakém jiném místě, mluvili s jinými lidmi, zažili jinou situaci. Do té míry se naše vnímání situace lišilo.

Ale zpět k českým novinářům, kteří buď přišli na něco, co jim pomáhá uniknout sociálněvědním principům, nebo je, v horším případě, nepochopili. Co přesně si mám představit, když slyším, „my jsme objektivní“? Nějaký stroj, který nemá žádné politické názory a preference? A který ze sebe souká korektní analýzy a nezúčastněné popisy politických a sociálních jevů? Jak je vybírá? Nebo píše opravdu úplně o všem, co se stalo? I to, o čem se neinformuje, nepíše, totiž o něčem svědčí. Existují sice postupy, jak dělat kupř. zpravodajství, ale ani ty jejich tvůrce od specifického úhlu pohledu, daného tím, že to píšou právě oni, neuchrání.

Znamená to tedy, že můžeme snahu o předávání informací zabalit? Nemyslím. I čtenář je člověk, který něco hledá. A vybírá si periodika, která mu konvenují svým obsahem, výběrem témat, hloubkou jejich zpracování, přístupem i tónem. V době internetu máme navíc výhodu, že nejsme odkázáni na jeden jediný zdroj. Můžeme kombinovat, porovnávat, vybírat. Pozoruhodné ovšem je, když své souznění, tedy to, že dané periodikum lahodí jeho vkusu a světonázoru, přičítá čtenář objektivitě. Ale co už.