Česká veřejnost má stále charakter obce, která čerpá svou společnou identitu z události sametové revoluce. Ta byla přebásněna do podoby adorace politického i ekonomického liberalismu. Žel Bohu, liberální kapitalismus integrovaný do světové ekonomiky a generující masovou kulturní produkci, je systémem, který spolehlivě rozežírá jakoukoliv společnou identitu a má v tomto poměrně dlouhou tradici.

Otázka následné spontánní poptávky po kolektivně ukotvené silné identitě, tedy zpravidla nacionalismu, je otázkou, která se svým rozsahem míjí našemu záměru; tržní ekonomika masové produkce povětšinou generuje mikroidentity oscilující kolem konkrétního spotřebního zboží, životního stylu, značek, lineárního času kariérního růstu a podobně.

Začátek konce jedné události

Podstatné pro naše téma je, že událost sametové revoluce není a ani nebyla vnímána jako prostý konec totality s otevřenou budoucností (není snad jedním z hlavních rysů komunistické totality uzavírání budoucích možností?), ale je interpretována vždy ruku v ruce se svou antitezí, transformací 90. let.

Odmítnutí komunismu a přijetí liberalismu (v politické i ekonomické podobě) je přijímáno jako vnitřně propojený celek a kritika liberalismu (v té či oné podobě) je a priori podezřívána z příklonu k předlistopadovému režimu — jako kdyby se po sametové revoluci prostě jenom posunulo mechanické kyvadlo dějin doprava.

České pravici i (neo)stalinismu se tak podařila společná věc: přesvědčit dostatek lidí, že to, co bylo prováděno před listopadem 89, je esencí levicové politiky jako takové. Plody tohoto ideologického působení sklízíme dodnes.

Jakou roli v tomto všem ale hraje to, co dále budeme nazývat „komentariát“?

Pokud zabloudíme do modernějších výkladových schémat, mohli bychom říci, že český komentariát je malým biopolitickým zázrakem. Není vůbec nutno se uchylovat k oligopolním konspiracím s ohledem na konkrétní vlastníky těch či oněch mediálních frakcí.

Kontrola postrevolučního komentariátu nefunguje primárně přímou autoritativní direktivou, jakkoliv se s tím či oním partikulárním případem lze (pro některé alespoň myslitelně) setkat. Naopak funguje spíše na bázi decentralizované normalizační moci žurnalistického davu, který je více či méně věrný události revoluce, byť ve specifické interpretaci.

Komentariát není tedy vystaven přímým intervencím ve jménu jeho disciplinarizace, ale především se disciplinarizuje sám a sám nad sebou drží pomyslný bič. Tato samoregulace komentariátu má svoji původní příčinu ve věrnosti události revoluce, jejíž pravdou má být liberalismus devadesátých let.

Pokud zabrousíme do starších analýz, tak v jistém ohledu tomuto jevu dodal pojem Heidegger, když mluvil o neosobním „ono se“ (das Man). To, co reguluje žurnalistu, je jistá sdílená kolektivita se společnými standardy ruku v ruce s věrností události v původní, tedy „čisté“ interpretaci. To se tak nedělá, to se nepíše, to se nehodí, to se nebude prodávat.

Obvykle je tato decentralizovaná sebedisciplinarizace nazývána svobodou jedince. Klíčové je zde, že zatímco vulgární moc komunistického státu byla direktivní a intervenční a jako taková relativně snadno rozpoznatelná a identifikovatelná (proto ostatně potřebovala robustní korekční mediální aparát), liberální biomoc funguje nikoli přímými intervencemi shůry, ale formováním a politicko-legislativní modifikací celého gestaltu, jisté sociokulturní substance, která má podobu hegemonie v Gramsciho smyslu.

Touto substancí je více či méně vulgární liberalismus čerpající svoji legitimitu z vymezení se vůči minulému režimu komunistické totality a udržuje se dlouhodobě v chodu sebeobrazem a sebeprezentací jakožto jediná skutečná antiteze vůči předrevoluční minulosti (známý je Klausův bonmot o neexistenci jakýchkoliv třetích cest).

Tento sebeobraz a sebeprezentace je vlastní nejen pravicovým politickým „elitám“, ale především komentariátu, který sebe sama legitimizuje jako hlídacího psa této základní distinkce — zatímco krátce po listopadu existovala svého druhu aliance komentariátu a Klausova transformačního úsilí a ve společné symbióze byly budovány světlé zítřky českého kapitalismu a integrace do mezinárodní ekonomiky a politiky, o několik let později komentariátu chtě nechtě začalo docházet, že střet s reálpolitikou neodpovídá ideálu původní distinkce.

Tedy v době kdy transformační politika (a ostatně „politika“ jako taková) začala ukazovat svoji odvrácenou tvář a představovat zradu ideálu. Jinými slovy — proces prvotní akumulace kapitálu v postkomunistické zemi, vydané v plen bezuzdné privatizaci, ukázal své problematické aspekty, které navždy rozštěpily jednotnou transformační frontu.

Komentariát se tak odtrhl od své stranické matky a přetvořil se do podoby standardní kritické práce s dostatečnou rezervovaností a nadstranickostí, tak jak to známe ze západních liberálních demokracií. Komentariát však zůstal věrný ideálu distinkce — ve skutečnosti se stylizoval do podoby jeho jediného nositele po zradě Strany.

Tak se zpravidla žurnalistická elita dodnes tematicky vyčerpává problematikou (anti)komunismu jako zdroje legitimity systému a korupcí politických elit jako permanentním zrazováním ideálu tohoto systému. Obojí je neseno patosem morálního rozhorčení; morálka komentariátu ostatně těží právě z události sametové revoluce interpretované prizmatem liberalismu, který byl ztotožněn se svobodou jako takovou.

Svého času se komentariát rozdělil do dvou frakcí — té, jež provedla odštěpení od transformační politiky skrze kritiku této politiky, kterou v posledku považovala za zradu pravdy události (ať už se jednalo o zhasnutí světel při privatizaci, oligarchizaci ekonomiky nebo opoziční smlouvu). Tato frakce se stala hlavním proudem, získala ve společnosti skrze své „opinion-leadery“ široký vliv a nedávno byla dehonestována svým zhrzeným otcem na „levicovou kulturně mediální frontu.“

A pak druhé frakce, která naopak zachovávala věrnost události ve striktně klausovské interpretaci a stala se postupně spíše záležitostí exotickou a marginální — dnes je jasné, že spěje ke svému konci, když už je většině po právu jenom pro smích; delší dobu už vykazuje sektářské rysy, kdy jednotliví aktéři oscilují okolo postavy otce-zakladatele nebo přinejlepším provádějí sondu směrem k inspiračním zdrojům, ze kterých čerpal.

Tuto frakci můžeme nazvat jakýmsi „lumpenkomentariátem“. Tato frakce komentariátu doposud odolává uvědomění, kterého se dostalo frakci hlavního proudu a konzervativně, či spíše nostalgicky, se opírá o staré fundamentální interpretace i jejich představitele.

Tento „lumpenkomentariát“ ale není předmětem tohoto eseje. O to víc je jím komentariát hlavního proudu, jehož vliv, jak ostatně název napovídá, byl dlouhou dobu klíčový.

Specifikem českého komentariátu je v užším smyslu to, že jakkoliv byl schopen se oddělit od Strany provozující legitimizační fikci, kterou částečně prohlédl, nikdy se mu už nepodařilo posunout kritiku na takovou rovinu, aby dokázal reflektovat, jaký je skutečný vztah mezi pojmy svoboda a liberalismus. Zatímco první pojem lze považovat za autentickou pravdu události revoluce, druhý je jeho asimilací, interpretací a specifickým výkladem.

Komentariát doposud tyto pojmy nedokázal od sebe dostatečně oddělit a vystavit je samostatným, odděleným analýzám a zůstává tak stále v zajetí původní konfigurace, která se prosadila v devadesátých letech.

V obecnějším smyslu jde o to, že jakkoliv provedl separační kritiku transformační politiky prakticky ve všech sférách, kam tato politika zasahovala, nikdy se neodvážil myslet skutečnou alternativu porevolučního dění a zůstával tak (a dodnes zůstává) uvnitř pole otevřeného nikoli událostí revoluce jako takové, ale až samotnou liberálně-konzervativní politikou, která se profilovala jako antiteze v rámci černobílé vize polistopadového světa.

Pro tento komentariát hlavního proudu vždy bylo myšlení alternativy na úrovni ekonomické, politické i sociální čímsi ideologickým, v přímé opozici vůči kritické roli žurnalistického aparátu uvnitř liberální demokracie. Paradoxně tak došlo k tomu, že komentariát, pevně ukotven uvnitř systému, začal obviňovat veškeré pokusy mediálního světa o alternativu (ekonomickou, politickou, ekologickou…) z ideologičnosti, ačkoliv vrcholným nositelem ideologie se stal on sám a dodnes funguje jako prodloužená ruka 90. let.

Tak se tento „střední proud“ stal konzervativní silou statu quo a jedním ze zdrojů jeho posttotalitní legitimity. Tak se stalo, že jakkoliv je žurnalistický aparát vždy kritický vůči veškeré moci, je to právě kritika zevnitř tohoto systému, která jej konzervuje a brání jeho změně.

Komentariát je prostředkem sebe sama se reprodukující kulturní hegemonie, jejíž základní konfigurace byly nastaveny krátce po listopadu v průběhu transformace směrem k tržnímu hospodářství a liberální demokracii. Myšlení alternativ bude od té doby vždy spojováno s totalitní mentalitou, lhostejno, že to byla a je právě totalitní mentalita, která vylučovala všechny systémové alternativy, jakkoliv byla alespoň částečně otevřená, jak bychom dnes řekli, „parametrickým změnám“.

Prostor legitimní kritiky se dnes v zásadě omezuje na parametrické změny po vzoru platónské anamnésis — určitého rozpomínání na ideální stav, na ideální kapitalismus, na ideální liberální stát, právní stát, ideální politickou elitu, ideální systém, jehož je tento jen zkomoleným odrazem. Věrnost události revoluce má pro komentariát charakteristiku právě této anamnésis, jelikož je toho mínění, že událost revoluce je vnitřně spjatá právě s otevřením prostoru pro tento ideální systém.

Začátek konce jedné identity

Buď jak buď, současné okolnosti spíše nabádají k tomu, aby byl někým urychleně sepsán pamflet O dětské nemoci levičáctví v kapitalismu. Alespoň dokud nebude pozdě, resp. dokud se ještě kniha bude moci stát bestsellerem a nikoli směšným propadákem. Zdá se, že času na to už moc není a pro komentariát nastávají, pratchettovsky řečeno, zajímavé časy.

Nejedná se o nic menšího, než o akceptování KSČM jako zcela legitimní politické síly poté, co zrudly v posledních volbách některé kraje ruku v ruce s očividným fiaskem pravicových vládních stran.

Pravicové vládnutí, které začalo s velkými nadějemi na reformní revitalizaci už tak socialismem přespříliš zatíženého státu (rozuměj dluhem zatíženého), se během dvou let rozpadlo do pandemonia, které lze asi nejlépe vyjádřit slovy klasika: „debil, blbeček, debil, blbeček, jenom tamhle sedí dva debilové vedle sebe.“

V této situaci nastupuje negativní konstituent identity komentariátu, který už neví, co si má počít — tu stačí ještě bít na poplach, nicméně zjišťuje, že jeho snaha selhává a následně se objevují rezignované výkřiky volající po naději, že se komunisté ve vládě jistě historicky znemožní a bude s nimi konečně amen na věky věků. Pro komentariát bude ale mít vzestup komunistů těžké následky, ze kterých se už tato kolektivní entita nemusí vzpamatovat.

Může se totiž stát, že integrace KSČM do politického systému jakožto standardní strany, od které lze stěží očekávat něco víc, než to, co od jakékoli jiné z velkých stran (ať v dobrém nebo špatném slova smyslu), zbortí antikomunistickou mytologii, a zároveň otevře prostor pro nové možnosti levicové politiky.

KSČM tak může zabít nikoli sametovou revoluci (jak by se někteří antilevicoví fundamentalisté chtěli domnívat), ale většinovou interpretaci této události a znovu vytvořit kreativní vakuum s otevřenou budoucností; tedy mohou způsobit druhé otevření singularity revoluce. Ovšem při vědomí toho, že by bylo nanejvýš žádoucí, aby zde KSČM byla pouze efemérním nástrojem dějin a zároveň se nestala dějinotvornou silou.

Jinými slovy: KSČM má potenciál nepřímo otevřít svobodný prostor pro myšlení alternativ a paradoxně, neřkuli absurdně, zachránit událost sametové revoluce tím, že roztrhne dialektickou jednotu (anti)komunismu a (neo)liberalismu.

Těchto alternativ by se ale měl chopit někdo jiný. Nikoliv z důvodu nějakého vybásněného totalitního nebezpečí, ale z důvodu toho, že KSČM fungovala po dvacet let v přítmí jako nejkonzervativnější česká strana a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu v budoucnu mělo být jinak.

Podtrženo, sečteno: přikláním se na stranu těch, kteří jsou toho mínění, že je v českých podmínkách myslitelný nový politický subjekt po vzoru řecké Syrizy nebo německé Die Linke. Paralýza české žurnalistické mašinérie po blížícím se pádu antikomunistického mýtu by neměla zůstat nevyužita a zároveň by neměla být ponechána k využití těmi stranami, které už dvě desetiletí dokáží produkovat jen Stejné, byť s lidskou tváří.