Co je to komentariát

Autor provádí kritickou reflexi úlohy žurnalistiky, především politických komentářů, v české polistopadové společnosti a dochází k závěru, že tato role si brzy může žádat svou zásadní revizi.

Česká veřejnost má stále charakter obce, která čerpá svou společnou identitu z události sametové revoluce. Ta byla přebásněna do podoby adorace politického i ekonomického liberalismu. Žel Bohu, liberální kapitalismus integrovaný do světové ekonomiky a generující masovou kulturní produkci, je systémem, který spolehlivě rozežírá jakoukoliv společnou identitu a má v tomto poměrně dlouhou tradici.

Otázka následné spontánní poptávky po kolektivně ukotvené silné identitě, tedy zpravidla nacionalismu, je otázkou, která se svým rozsahem míjí našemu záměru; tržní ekonomika masové produkce povětšinou generuje mikroidentity oscilující kolem konkrétního spotřebního zboží, životního stylu, značek, lineárního času kariérního růstu a podobně.

Začátek konce jedné události
Podstatné pro naše téma je, že událost sametové revoluce není a ani nebyla vnímána jako prostý konec totality s otevřenou budoucností (není snad jedním z hlavních rysů komunistické totality uzavírání budoucích možností?), ale je interpretována vždy ruku v ruce se svou antitezí, transformací 90. let.

Odmítnutí komunismu a přijetí liberalismu (v politické i ekonomické podobě) je přijímáno jako vnitřně propojený celek a kritika liberalismu (v té či oné podobě) je a priori podezřívána z příklonu k předlistopadovému režimu – jako kdyby se po sametové revoluci prostě jenom posunulo mechanické kyvadlo dějin doprava.

České pravici i (neo)stalinismu se tak podařila společná věc: přesvědčit dostatek lidí, že to, co bylo prováděno před listopadem 89, je esencí levicové politiky jako takové. Plody tohoto ideologického působení sklízíme dodnes.

Jakou roli v tomto všem ale hraje to, co dále budeme nazývat „komentariát“?

Pokud zabloudíme do modernějších výkladových schémat, mohli bychom říci, že český komentariát je malým biopolitickým zázrakem. Není vůbec nutno se uchylovat k oligopolním konspiracím s ohledem na konkrétní vlastníky těch či oněch mediálních frakcí.

Kontrola postrevolučního komentariátu nefunguje primárně přímou autoritativní direktivou, jakkoliv se s tím či oním partikulárním případem lze (pro některé alespoň myslitelně) setkat. Naopak funguje spíše na bázi decentralizované normalizační moci žurnalistického davu, který je více či méně věrný události revoluce, byť ve specifické interpretaci.

Komentariát není tedy vystaven přímým intervencím ve jménu jeho disciplinarizace, ale především se disciplinarizuje sám a sám nad sebou drží pomyslný bič. Tato samoregulace komentariátu má svoji původní příčinu ve věrnosti události revoluce, jejíž pravdou má být liberalismus devadesátých let.

Pokud zabrousíme do starších analýz, tak v jistém ohledu tomuto jevu dodal pojem Heidegger, když mluvil o neosobním „ono se“ (das Man). To, co reguluje žurnalistu, je jistá sdílená kolektivita se společnými standardy ruku v ruce s věrností události v původní, tedy „čisté“ interpretaci. To se tak nedělá, to se nepíše, to se nehodí, to se nebude prodávat.

Obvykle je tato decentralizovaná sebedisciplinarizace nazývána svobodou jedince. Klíčové je zde, že zatímco vulgární moc komunistického státu byla direktivní a intervenční a jako taková relativně snadno rozpoznatelná a identifikovatelná (proto ostatně potřebovala robustní korekční mediální aparát), liberální biomoc funguje nikoli přímými intervencemi shůry, ale formováním a politicko-legislativní modifikací celého gestaltu, jisté sociokulturní substance, která má podobu hegemonie v Gramsciho smyslu.

Touto substancí je více či méně vulgární liberalismus čerpající svoji legitimitu z vymezení se vůči minulému režimu komunistické totality a udržuje se dlouhodobě v chodu sebeobrazem a sebeprezentací jakožto jediná skutečná antiteze vůči předrevoluční minulosti (známý je Klausův bonmot o neexistenci jakýchkoliv třetích cest).

Tento sebeobraz a sebeprezentace je vlastní nejen pravicovým politickým „elitám“, ale především komentariátu, který sebe sama legitimizuje jako hlídacího psa této základní distinkce – zatímco krátce po listopadu existovala svého druhu aliance komentariátu a Klausova transformačního úsilí a ve společné symbióze byly budovány světlé zítřky českého kapitalismu a integrace do mezinárodní ekonomiky a politiky, o několik let později komentariátu chtě nechtě začalo docházet, že střet s reálpolitikou neodpovídá ideálu původní distinkce.

Tedy v době kdy transformační politika (a ostatně „politika“ jako taková) začala ukazovat svoji odvrácenou tvář a představovat zradu ideálu. Jinými slovy – proces prvotní akumulace kapitálu v postkomunistické zemi, vydané v plen bezuzdné privatizaci, ukázal své problematické aspekty, které navždy rozštěpily jednotnou transformační frontu.

Komentariát se tak odtrhl od své stranické matky a přetvořil se do podoby standardní kritické práce s dostatečnou rezervovaností a nadstranickostí, tak jak to známe ze západních liberálních demokracií. Komentariát však zůstal věrný ideálu distinkce – ve skutečnosti se stylizoval do podoby jeho jediného nositele po zradě Strany.

Tak se zpravidla žurnalistická elita dodnes tematicky vyčerpává problematikou (anti)komunismu jako zdroje legitimity systému a korupcí politických elit jako permanentním zrazováním ideálu tohoto systému. Obojí je neseno patosem morálního rozhorčení; morálka komentariátu ostatně těží právě z události sametové revoluce interpretované prizmatem liberalismu, který byl ztotožněn se svobodou jako takovou.

Svého času se komentariát rozdělil do dvou frakcí – té, jež provedla odštěpení od transformační politiky skrze kritiku této politiky, kterou v posledku považovala za zradu pravdy události (ať už se jednalo o zhasnutí světel při privatizaci, oligarchizaci ekonomiky nebo opoziční smlouvu). Tato frakce se stala hlavním proudem, získala ve společnosti skrze své „opinion-leadery“ široký vliv a nedávno byla dehonestována svým zhrzeným otcem na „levicovou kulturně mediální frontu.“

A pak druhé frakce, která naopak zachovávala věrnost události ve striktně klausovské interpretaci a stala se postupně spíše záležitostí exotickou a marginální – dnes je jasné, že spěje ke svému konci, když už je většině po právu jenom pro smích; delší dobu už vykazuje sektářské rysy, kdy jednotliví aktéři oscilují okolo postavy otce-zakladatele nebo přinejlepším provádějí sondu směrem k inspiračním zdrojům, ze kterých čerpal.

Tuto frakci můžeme nazvat jakýmsi „lumpenkomentariátem“. Tato frakce komentariátu doposud odolává uvědomění, kterého se dostalo frakci hlavního proudu a konzervativně, či spíše nostalgicky, se opírá o staré fundamentální interpretace i jejich představitele.

Tento „lumpenkomentariát“ ale není předmětem tohoto eseje. O to víc je jím komentariát hlavního proudu, jehož vliv, jak ostatně název napovídá, byl dlouhou dobu klíčový.

Specifikem českého komentariátu je v užším smyslu to, že jakkoliv byl schopen se oddělit od Strany provozující legitimizační fikci, kterou částečně prohlédl, nikdy se mu už nepodařilo posunout kritiku na takovou rovinu, aby dokázal reflektovat, jaký je skutečný vztah mezi pojmy svoboda a liberalismus. Zatímco první pojem lze považovat za autentickou pravdu události revoluce, druhý je jeho asimilací, interpretací a specifickým výkladem.

Komentariát doposud tyto pojmy nedokázal od sebe dostatečně oddělit a vystavit je samostatným, odděleným analýzám a zůstává tak stále v zajetí původní konfigurace, která se prosadila v devadesátých letech.

V obecnějším smyslu jde o to, že jakkoliv provedl separační kritiku transformační politiky prakticky ve všech sférách, kam tato politika zasahovala, nikdy se neodvážil myslet skutečnou alternativu porevolučního dění a zůstával tak (a dodnes zůstává) uvnitř pole otevřeného nikoli událostí revoluce jako takové, ale až samotnou liberálně-konzervativní politikou, která se profilovala jako antiteze v rámci černobílé vize polistopadového světa.

Pro tento komentariát hlavního proudu vždy bylo myšlení alternativy na úrovni ekonomické, politické i sociální čímsi ideologickým, v přímé opozici vůči kritické roli žurnalistického aparátu uvnitř liberální demokracie. Paradoxně tak došlo k tomu, že komentariát, pevně ukotven uvnitř systému, začal obviňovat veškeré pokusy mediálního světa o alternativu (ekonomickou, politickou, ekologickou…) z ideologičnosti, ačkoliv vrcholným nositelem ideologie se stal on sám a dodnes funguje jako prodloužená ruka 90. let.

Tak se tento „střední proud“ stal konzervativní silou statu quo a jedním ze zdrojů jeho posttotalitní legitimity. Tak se stalo, že jakkoliv je žurnalistický aparát vždy kritický vůči veškeré moci, je to právě kritika zevnitř tohoto systému, která jej konzervuje a brání jeho změně.

Komentariát je prostředkem sebe sama se reprodukující kulturní hegemonie, jejíž základní konfigurace byly nastaveny krátce po listopadu v průběhu transformace směrem k tržnímu hospodářství a liberální demokracii. Myšlení alternativ bude od té doby vždy spojováno s totalitní mentalitou, lhostejno, že to byla a je právě totalitní mentalita, která vylučovala všechny systémové alternativy, jakkoliv byla alespoň částečně otevřená, jak bychom dnes řekli, „parametrickým změnám“.

Prostor legitimní kritiky se dnes v zásadě omezuje na parametrické změny po vzoru platónské anamnésis – určitého rozpomínání na ideální stav, na ideální kapitalismus, na ideální liberální stát, právní stát, ideální politickou elitu, ideální systém, jehož je tento jen zkomoleným odrazem. Věrnost události revoluce má pro komentariát charakteristiku právě této anamnésis, jelikož je toho mínění, že událost revoluce je vnitřně spjatá právě s otevřením prostoru pro tento ideální systém.

Začátek konce jedné identity
Buď jak buď, současné okolnosti spíše nabádají k tomu, aby byl někým urychleně sepsán pamflet O dětské nemoci levičáctví v kapitalismu. Alespoň dokud nebude pozdě, resp. dokud se ještě kniha bude moci stát bestsellerem a nikoli směšným propadákem. Zdá se, že času na to už moc není a pro komentariát nastávají, pratchettovsky řečeno, zajímavé časy.

Nejedná se o nic menšího, než o akceptování KSČM jako zcela legitimní politické síly poté, co zrudly v posledních volbách některé kraje ruku v ruce s očividným fiaskem pravicových vládních stran.

Pravicové vládnutí, které začalo s velkými nadějemi na reformní revitalizaci už tak socialismem přespříliš zatíženého státu (rozuměj dluhem zatíženého), se během dvou let rozpadlo do pandemonia, které lze asi nejlépe vyjádřit slovy klasika: „debil, blbeček, debil, blbeček, jenom tamhle sedí dva debilové vedle sebe.“

V této situaci nastupuje negativní konstituent identity komentariátu, který už neví, co si má počít – tu stačí ještě bít na poplach, nicméně zjišťuje, že jeho snaha selhává a následně se objevují rezignované výkřiky volající po naději, že se komunisté ve vládě jistě historicky znemožní a bude s nimi konečně amen na věky věků. Pro komentariát bude ale mít vzestup komunistů těžké následky, ze kterých se už tato kolektivní entita nemusí vzpamatovat.

Může se totiž stát, že integrace KSČM do politického systému jakožto standardní strany, od které lze stěží očekávat něco víc, než to, co od jakékoli jiné z velkých stran (ať v dobrém nebo špatném slova smyslu), zbortí antikomunistickou mytologii, a zároveň otevře prostor pro nové možnosti levicové politiky.

KSČM tak může zabít nikoli sametovou revoluci (jak by se někteří antilevicoví fundamentalisté chtěli domnívat), ale většinovou interpretaci této události a znovu vytvořit kreativní vakuum s otevřenou budoucností; tedy mohou způsobit druhé otevření singularity revoluce. Ovšem při vědomí toho, že by bylo nanejvýš žádoucí, aby zde KSČM byla pouze efemérním nástrojem dějin a zároveň se nestala dějinotvornou silou.

Jinými slovy: KSČM má potenciál nepřímo otevřít svobodný prostor pro myšlení alternativ a paradoxně, neřkuli absurdně, zachránit událost sametové revoluce tím, že roztrhne dialektickou jednotu (anti)komunismu a (neo)liberalismu.

Těchto alternativ by se ale měl chopit někdo jiný. Nikoliv z důvodu nějakého vybásněného totalitního nebezpečí, ale z důvodu toho, že KSČM fungovala po dvacet let v přítmí jako nejkonzervativnější česká strana a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu v budoucnu mělo být jinak.

Podtrženo, sečteno: přikláním se na stranu těch, kteří jsou toho mínění, že je v českých podmínkách myslitelný nový politický subjekt po vzoru řecké Syrizy nebo německé Die Linke. Paralýza české žurnalistické mašinérie po blížícím se pádu antikomunistického mýtu by neměla zůstat nevyužita a zároveň by neměla být ponechána k využití těmi stranami, které už dvě desetiletí dokáží produkovat jen Stejné, byť s lidskou tváří.

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Reakce Sobota, 3.Listopadu 2012, 12:03:18

Zastávám názor, že je třeba se snažit debatovat a reagovat na různé názory, aby se překračovaly ideologické hranice. Tady by to asi bylo třeba dvojnásob, protože ten text, i když bohužel není konkrétní, rozebírá česká média. Bohužel ale není na co reagovat. Nevýhoda politických projevů spočívá v tom, že si jejich autoři často vytvoří realitu a pak s ní polemizují. To přesně udělal pan Vrba. Mediální svět je v mnoha aspektech nedokonalý, ale rozhodně ne v aspektech, které tu popsal. Je to přání, které mu má obhájit jeho pohled na svět. Ten text mě jediný cíl, urazit novináře. To se mu ale vzhledem k jeho nepřesvědčivosti těžko podaří. Možná by ale neškodilo, kdyby se autoři snažili mezi médii rozlišovat. Nebo je tu třeba jen jedna levice? A ještě jeden dodatek, česká média spojuje pouze to, že chtějí, aby tu zůstala demokracie. Jinak se zásadně liší. Kdo chce vidět, vidí.

Václav Walach - Brno

reakce na reakci Sobota, 3.Listopadu 2012, 15:33:41

Když pan Tabery píše: Nevýhoda politických projevů spočívá v tom, že si jejich autoři často vytvoří realitu a pak s ní polemizují, upozorňuje na velmi důležitou věc našeho vztahu k sociální realitě.

Obávám se, že spíše než dílčí jev vyhrazený politickým projevům se jedná o obecně platný předpoklad o poznávání našeho světa. Představa, že existuje nějaká nevytvořená realita, že je možné k věcem přístupovat bez zprostředkování, bez určité interpretace, je nanejvýš neudržitelná. Stejně tak lze zcela ve stejném duchu namítnout, že neexistuje jen jedna demokracie. Tento pojem má odlišné významy napříč ideologickými proudy. Pro konzervativce je něco jiného demokracie než pro komunistu, řekněme. A o to jde.

A právě proto je třeba debatovat a reagovat. Jestliže Martin Vrba chtěl pouze urazit novináře, potom lze stejně konstatovat, že Erik Tabery chtěl pouze urazit urážejícího. Teď můžeme začít diskutovat, přičemž míč je na straně pana Taberyho.
Kdo chce vidět, vidí.

erik tabery - Šéfredaktor Respektu

Ale o čem? Sobota, 3.Listopadu 2012, 18:13:29

Moc rád budu diskutovat, ale o čem?

Jan Konvalinka - biochemik

Pár otázek Sobota, 3.Listopadu 2012, 22:17:55

Hmmm. A patří prosím taky k tomu komentariátu Martin Hekrdla? Petr Uhl? Václav Bělohradský? Nebo třeba pan šéfredaktor Patočka? Copak pravidelně nepíší své komentáře do největších českých novin po celých těch dvacet let? A opravdu je tak překvapivé a tak špatně, že existuje základní demokratický konsensus (tržní ekonomika a liberální demokraticie), který sdílí značná část vlivných novinářů, a který se koneckonců neliší od demokratického konsensu vlivných novinářů v Británii nebo Německu? A opravdu je tak divné, že alternativní názory jsou menšinové? A kdyby náhodou nebyly a staly by se většinovými, byly by ještě alternativní?

Autorův článek mi trochu připomíná stížnost předního odborářského bosse na to, že řada pracujících má podprůměrné platy. Tak už to holt s aritmetikou chodí.

Jan Černý - Brno

Nedorozumění Sobota, 3.Listopadu 2012, 22:58:1

Myslím, že v diskusi se objevila dvě nedorozumění - Vrbův text podle mého názoru není myšlen jako podnět k diskusi s dotčenými komentátory, a už vůbec není stížností. Je to prostě analýza, myšlená asi pro domo sua, do vlastních řed levice, a ústí do úvahy o založení levicové strany.

Ale určitě není myšlen jako urážka - není dobré brát si jej osobně; je analýzou, nikoliv obžalobou. Ani Heidegger nemyslí své das Man morálně, jako obvinění - říká, že je to vlastně přirozený způsob, jakým člověk "zprvu" existuje. Ani slovo "disciplinarizace" není myšleno jako urážka; Foucault tak prostě popisuje fungování každého mocenského systému. A tak by se dalo pokračovat. Chápu, že ten analytický chlad a zobecňování můžou na dotčené působit urážlivě, ale míněno to tak není.

A že o demokracii nám jde všem, je doufám samozřejmostí - jen o ní můžeme mít rozdílné představy, jsou různé její typy atd...

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Analytický chlad...? Neděle, 4.Listopadu 2012, 08:06:0

V prvních dvou odstavcích 3 identity a 1 mikroidentita. -- Oligopolní konspirace – ne, věrnost události – ano (Badieu?). -- Odtud samoregulace. -- MH dodal jevu pojem. – Biomoc (Foucault?) modifikuje gestalt (Perls?) v rouchu sociokulturní substance. – Ta se tváří jako antiteze. -- Štěňátka začínají větřit zradu ideálu. – A tak poté, kdy je čubka (=ODS?) odstavila, zůstávají věrná (pravdě události). -- Zhrzený inkontinentní otec zvedá zadní nožičku u patníků na hradních nádvořích. -- Pravda události (ta autentická!) se dostává do křížku s legitimizační fikcí. -- Štěňátka skotačí po poli (Bourdieu?), snad aby si to všechno srovnala v hlavě (Aristotelés?). -- Přitom se jim vybavuje chuť mateřského mléka (anamnesis). – Za humny je slyšet vytí smečky vlků (KSČM), které zvěstuje kreativní vakuum a druhou singularitu. – Na tuzemské vlky ale už nelze spoléhat - chtělo by to obohati revír o šelmy šlechtěné v zahraničí. -- Budoucí osud štěňátek zůstává poněkud nejasný – že by se v té rodině neobřezaných psů objevil syfilis? – Konec války konstituentů s restituenty je v nedohlednu…

Facit:

1. Není divu, že ani konsistentní nositel několika novinářských cen nemá ponětí, o čem je řeč. (To se mu sice stává pořád, ale tentokrát je to, jak se zdá, spojeno s pocitem, že útok míří na něj. V textu se totiž jasně říká: „debil, blbeček“.) - ET: "Ano, jsme konzistentní. Nevybíráme si podle toho, komu fandíme."

2. Souhlasím s námitkami (otázkami) pana Konvalinky a rád bych od někoho slyšel odpovědi. Nesouhlasím s označením liberální demokracie za součást základního demokratického konsensu. To je jen jedno z pojetí demokracie a svobody (jak připomíná Jan Černý). Do Francouzské revoluce to bylo dokonce pojetí progresivní. To, že „nám jde všem“ o demokracii (JČ) je „samozřejmostí“ pouze ve verbální rovině. Což může vést k nedorozumění.

3. Už jsem četl i lepší články. Kupříkladu od odborářských bossů. Horších jsem (do)četl jen málo.

4. Užívání českých slov je v autorově případě spíše matoucí; navrhuji napříště jejich počet omezit.

Jan Konvalinka - biochemik

pro Jana Kopeckého Neděle, 4.Listopadu 2012, 14:25:44

(-:) !

Hezky jste to napsal. Jen poznámka: já netvrdím, že liberální demokracie je nutnou součástí demokratického konsensu, jen cituji autora, že u nás tomu tak zatím bylo, a upozorňuju, že v jiných evropských zemích je tomu podobně. Jestli je to tak správně, o tom není řeč (osobně si myslím, že ano, ale to je jiná diskuse).

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Nebrat si věci osobně, Neděle, 4.Listopadu 2012, 14:49:31

to mi přijde jako velice důležité motto, kterým by se měli řídit nejen novináři a politici. Ono totiž, když si text vezmete jako E.T. příliš osobně a při čtení se urazíte, tak už se pak těžko diskutuje s jeho obsahem. Myslím, že řada lidí už pak ten text ani nevnímá, ale pouze přemýšlí, jak to autorovi vrátit či nandat (u slovních projevů je to ještě výraznější).

Co mám na mysli velice srozumitelně vysvětluje Jaroslav Dušek ve Čtyřech dohodách.

Samozřejmě, že E.T. se řadí mezi novináře, tvořící onen komentariát. Ale není důvod si to brát osobně - komentariát přeci není on ani jakýkoli jiný novinář. To, oč podle mě Martinovu Vrbovi jde, je pojmenovat a rozebrat "entitu", či po Deleuzovsku asembláž, jejíž součástí sice jsou novináři, média, jejich čtenáři a mnohé další, ale která má emergentní vlastnosti, tj. "žije vlastním životem".

Myslím, že jeden z hlavních důvodů, proč je tak těžké v českém mainstreamovém diskurzu mluvit o takových asemblážích jako komentariát či kapitalismus, spočívá ve filosofii, která jim upírá existenci. Ono pokud budeme vycházet z toho, že např. není žádný stát, korporace, instituce či společenské třídy, které vykazují vlastní, na lidech poměrně nezávislé a tedy "svobodné" chování, tak se prostě z polistopadového diskurzivního deadlocku nedostaneme. Skutečnost prostě tvoří mnohé další "entity", které jsou "víc než" lidé, kteří jsou jejich součástí. Komentariát může být jednou z nich - a pokud to ti, co tuto asembláž tvoří, popírají, tak to ještě neznamená, že kometariát neexistuje. Je to jen ona dlouho ohraná písnička s refrénem o neideologické ideologii.

Jinak řečeno (v parafrázi na motto ProAltu), společnost nejsou jen lidští jedinci, společnost (a další asembláže) prostě ze svých úvah vyškrtnout nemůžeme.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista - Neděle, 4.Listopadu 2012, 17:26:15

- jak praví klasik.

Téma je ale zajímavé jako příspěvek k otázce úlohy „veřejných intelektuálů“. Od časů Juliena Bendy (česky „Zrada vzdělanců“) tu došlo k posunům.

V době konservativního obratu se na britských ostrovech začalo psát o „chattering classes“ (klepnách). Margaret Thatcher nebyl antiintelektualismus cizí, a tudíž větřila (v tom se hodně podobala Antonínu Novotnému) své nepřátele především mezi kritickými novináři, umělci, ale také na universitách a ve veřejné správě. (Zajímavě tento fenomén analyzuje Eva Kreisky: http://books.google.de/books?id=bOUE5PGCQjYC&lpg=PA48&dq=chattering%20classes&pg=PA48#v=onepage&q=chattering%20classes&f=false; --
pro ne-němčináře např. článek v New Statesman: http://www.newstatesman.com/node/151843)

Termín komentariát se s výše uvedeným (přesto, že Wikipedia nás od prvního k druhému odkazuje) patrně ne vždy kryje. Bývá často, ne však vždy, používán hanlivě. Protože se ale novináři jakožto příslušníci metropolitní střední třídy rádi považují za liberální elitu, reagují převážně tak jako ET.

Naše česká štěňátka („komentariát“) tedy ňafají,, protože se považují za neopominutelnou součást karavany. Když po nich pak nějaký pantáta jako Miloš Zeman, hází ošklivými slovy, snaží se srdnatě hájit svou stavovskou čest (což bývá docela obtížné vzhledem k tomu, že jen málokdo z nich tuší, co to je, natož aby nějakou měl).

Což je možná to, co měl článku Martin Vrba mj. na mysli(?).
Díky jeho stylu, ale zůstává dost nejasné, má-li sám vůbec nějakou myšlenku. -- Zatím se na něj bohužel hodí jiný postřeh v nadpise citovaného autora:
-- "Co stráví učitelé, to jedí žáci." --

Jan Konvalinka - biochemik

pro P. Holubce Neděle, 4.Listopadu 2012, 18:59:0

"Komentariát může být jednou z nich - a pokud to ti, co tuto asembláž tvoří, popírají, tak to ještě neznamená, že kometariát neexistuje."

Problém s touto úvahou spočívá v tom, že je za všech okolností pravdivá, nedá se nijak vyvrátit, a tím pádem je k ničemu. Taky sem může někdo napsat, že média ovládají židozednáři, a pokud to popírají, tak to ještě neznamená, že židozednářské spiknutí neexistuje. Co s tím?

Zdá se, že se řada přispěvatelů řídí myšlenkou "nemáš-li co říci, řekni to složitě, a cituj přitom nějakého Francouze". Když už se člověk prohrabe tou hantýrkou deleuzovských asembláží a diskurzů, vypadne z toho úvaha, že levice to měla v Čechách těžké, protože do Mladé Fronty a Lidovek psali vesměs pravičáci. Uff . Obávám se, že takhle jednoduché to nebude.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

pane Konvalinko, Neděle, 4.Listopadu 2012, 20:53:18

název článku zní "Co je komentariát" a proto mi přijde relevantní se ptát, zda něco takového existuje, čili, zda má vůbec smysl se o tom bavit. Kloním se spíše k tomu, že ano, neb lze díky tomu vysvětlit některé polistopadové společenské jevy (o což se autor ve článku snaží). Ale i díky tomu, že to dobře zapadá do toho, co jsem si přečetl od onoho Francouze.

Jak jste se ale dobral k tomu že jsem psal cokoli o "levici, která to měla v Čechách těžké" je mi záhadou. Že by k tomuto myšlenkovém zkratu stačilo klíčové slovo ProAlt?

Vojtěch Klusáček - Brno

K Respektu Neděle, 4.Listopadu 2012, 22:08:4

Před cca. rokem a půl jsem začal pravidelně číst Respekt, oceňuje zejména, ač se jedná o pravicovou tiskovinu, celkem pravidelně vycházející články kritické k panujícímu ekonomickému neoliberálnímu mainstreamu. Poslední cca. půlrok tyto články mizejí a obecně je vyznění jakýchkoli kritických článků čím dál opatrnější a nanicovatější, člověk se nemůže zbavit dojmu, že s postupujícím houstnutím situace se Respekt posunuje do role obránce panujícího mainstreamu, na úkor kritické novinařiny.

Mvfoto

Martin Vrba - student filozofie, Brno

pane Tabery Úterý, 6.Listopadu 2012, 21:13:10

Zastávám názor, že jsme debatovali, překračovali "ideologické hranice" přes dvacet let, aniž bychom se někam zásadně posunuli. Posunuli v dobrém, mám na mysli. To, že náš politický prostor, včetně naší politické kultury v širším smyslu, jde od desíti k pěti, to je jiná.
Možná je chyba v tom, na co se snaží implicitně poukázat můj esej - totiž v samotné základní konfiguraci, chcete-li mantinelech, které jsou pro veškeré debaty předpřipraveny.
Pojem komentariát je podle mě adekvátní nikoli z toho důvodu, že má někoho urážet (to přenechám jiným), ale proto, že snáze poukazuje na ten fakt, že média (obecně) nejsou v první řadě žádnými strážci demokracie, svobody proti všem možným negativním jevům ve společnosti napříč všemi patry, ale primárně a především jsou nositeli moci. A je to právě moc jako taková, kterou, jak se domnívám, je vždy zapotřebí podrobovat kritickému tázání a která neustále musí osvědčovat svojí legitimitu. Tedy - komentariát jakožto specifická komunikační mašinérie disponuje jistou mocí, kterou uplatňuje specifickým způsobem ze specifických důvodů.
Měl-li bych být konkrétní - zajisté by bylo zajímavé vytvořit analýzu role Respektu v této kolektivní entitě v průběhu celé jeho existence. Jak asi uznáte, to je kus práce, byť ,alespoň hypoteticky, nikoli nemožné.

Mvfoto

Martin Vrba - student filozofie, Brno

pane Konvalinko Úterý, 6.Listopadu 2012, 21:32:59

ke komentariátu se řadí ti, kteří splňují podmínky minimální definice: věrnost událost (sametové) revoluce v (neo)liberální interpretaci. Uvažte sám, nakolik jsou jména, která zmiňujete, blízko této definici.
Co se týče zahraniční žurnalistiky, ta je poněkud na jiné úrovni, nicméně je myslitelná velmi podobná analýza, která by událost sametové revoluce pouze nahradila událostí pádu komunismu jako takového. Opět v (neo)liberální interpretaci konce dějin.
Co se alternativ týče... míním, že v okamžiku singularity revoluce neexistuje nic jiného než alternativy, protože řád ještě není ustaven. Vytvořený konsensus tržní ekonomiky a parlamentní demokracie se ukazuje nebýt řešením, ale problémem.

Ja

Vratislav Dostál - novinář, Brno

Politka, problém a jeho řešení Středa, 7.Listopadu 2012, 19:23:16

Dovolím si poznámku. Předpokladem politiky je, že jakýkoli konsensus je vždy jen přechodný, jakákoli většina je přechodná a jakékoli řešení, které tato většina vzešlá z přechodné historické konstelace, prosadí, může být v budoucnu za změněné konstelace překonáno. V politice není prohra ani výhra nikdy definitivní. Vždy je každému z aktérů umožněno účastnit se dalšího kola sporu a být příště součástí většiny. Politika je fenomén dynamický, nikoli statický a proto je v ní zakodována naděje na změnu. Jinak řečeno, má-li zůstat politika politikou, kterákoli mocenská konstelace musí být nahlížena jako problém, jehož řešením je ale vytvoření problému jiného. A žadný takový problém nesmí byt nahlížen s ambicí vyřešit ho definitivně. Konečná řešení znamenají konec politiky. Proto je (neo)liberální interpretace o konci dějin úvahou antipolitickou. Zároveň ale, Martine, říct, že vytvořený konsensus tržní ekonomiky a parlamentní demokracie se ukazuje nebýt řešením, nýbrž problémem, je banálním konstatováním. Z povahy politiky totiž vyplývá, že to lze tvrdit o každém historicky podmíněném politickém konsensu. V jistém slova smyslu tak lze tvrdit, že řád není v politice ustaven nikdy.

Mvfoto

Martin Vrba - student filozofie, Brno

Skeptická poznámka k poznámce Čtvrtek, 8.Listopadu 2012, 13:04:44

Předpokladem politiky je prostě konsensus. O jeho trvalosti, přechodnosti, definitivnosti nemůžeme nikdy říci nic definitivního. Přísně vzato to nemůžeme vědět, natožpak z toho udělat historicistickou poučku rozumění (politickým) dějinám jako neustálé změny konsensů/většin. To, jestli je daný konsensus konečný, neměnný nebo naopak efemérní, nejsme nikdy schopni spolehlivě rozeznat. Je to otevřená otázka. A už vůbec z toho nemůže vyplývat jakákoli normativita toho, jak máme a nemáme nahlížet na politický a konsensus a veškerá řešení.

A tak: "Konečná řešení znamenají konec politiky."

Vůbec nemusí. Je ale docela možné, že konkrétní "konečné řešení" vygeneruje problémy nové, což iniciuje možnost pokračování politiky.

V rámci výše řečeného jsem tedy toho názoru, že říct, že kapitalistický parlamentarismus je problémem a nikoli řešením, není trivální výrok, protože teze o "věčné" přechodnosti konsensů je sama o sobě sporná a nelze ji tak jednoduše přiřadit (jakoukoliv) pravdivostní hodnotu. Zdržel bych se tedy spíše definitivních soudů o tom, jak definitivní nebo přechodný daný konsensus je. To prostě nikdy (dopředu) nevíme a ani nejsme schopni vědět.

Nakonec vidím v této skeptické variantě větší potenciál, než v "naději na změnu", kterou generuje apriorní přechodnost konsensu. Naopak nejistota ohledem definitivnosti nebo přechodnosti daného konsensu/hegemonie je, myslím si, mnohem lepším akcelerátorem aktivity.

Ale o tom bude příští článek. ;)

Vojtěch Pícha - Olomouc

Trochu konkrétněji panu Taberymu, který už asi diskuzi nesleduje Pátek, 9.Listopadu 2012, 15:11:13

1) Nesouhlas s článkem mi přijde jako docela slibný potenciál pro diskuzi. Vaši reakci „Není na co reagovat“ proto spíše čtu „Nemám čas a chuť se tu rozepisovat“.
2) Vaše slova o vytváření reality jsou jistě trefná, stejně jako poznámka Václava Walacha o přirozenosti takového jevu v procesu našeho uchopování světa. Můžeme se pak samozřejmě bavit třeba o tom, jaké literární strategie do kritické publicistiky patří a jaké už jsou na hranici dobrých mravů. Například když je v publicistickém textu deformovaná parafráze výroku předsedy ČMKOS vytrhnutého z kontextu tiskové konference („Šéf odborů nedávno prohlásil, že dnešní vláda je nejhorší od roku 1950“) postavena vedle hypotetického „čím dál častěji SE mluví o tom, ...že ani s tou totalitou po roce 1968 to nebylo tak hrozné“, a tím podán důkaz, že všichni, kdo při posuzování sociálních podmínek komunistického režimu jedním dechem nevzpomenou také zločiny proti lidskosti, automaticky prahnou po někdejší totalitě. (Něco se stalo, Respekt 43/2012) A s takovou realitou se přece tak hezky polemizuje! Když už se mluví o komentariátu jako o „asembláži“, je ironické, že pod zmíněný komentář je podepsán Respekt (i když rétorika Erika Taberyho je v něm jistě znát).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.