Vzpomínky na církev

Ondřej Vaculík

Cestou k víře potká člověk řadu autentických kněží, kteří slouží lidem a k tomu se pokoušejí zachránit padající kostely. Mnozí z nich byli za minulého režimu vězněni, ale i nadále volají: Nebojte se!

Mé první doteky s církví byly letmé: Rukoval jsem na vojnu, na dvouletou základní vojenskou službu k ženistům do Litoměřic v době, kdy zrovna zemřel kardinál Trochta. Jeho pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření, i ženisté byli v pohotovosti. Náš útvar, určený ke službě politicky nespolehlivých, dnes bychom možná řekli nepřizpůsobivých mladých mužů, si zakládal jak na tuhé vojenské disciplíně, tak na vězeňských metodách — za dva roky jsem se dostal vlivem různých bojových rozdílení toliko šestkrát na vycházku.

Do hospody jsem šel s desátníkem Honem a svobodníkem Němcem, ale kromě toho jsem také zamířil do kostela sv. Štěpána, dominanty Litoměřic, pod nímž ve svahu je také Máchova světnička a vedle něhož stála zchátralá budova bohosloveckého semináře. Do kostela mě to táhlo nikoli kvůli víře, nevěřil jsem, ale za úplně opačným prostředím, než byla naše komunisticko-tereziánská kasárna. Té velebnosti, velebnosti! — někdy se tam sloužila také večerní mše.

K samoobslužnému prodeji do kasičky tam byly Bible i kancionály; nemaje na Bibli koupil jsem si kancionál v hnědých, měkkých, umělohmotných deskách. Ten mi pak v kasárnách při osobní prohlídce zabavili jako zakázanou literaturu; ale na konci vojny vrátili. Za nějaký politický prohřešek s námi za trest sloužil také slovenský nevysvěcený novokněz Ján Pinter, jenž občas broukal žalmy: „Kdo žije bez vady a koná spravedlnost - upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá — nečiní příkoří svému bližnímu…“

×
Zkopírovat odkaz Vytisknout
Diskuse
Eva Hájková, penzistka
October 23, 2012 v 18.27
Název vašeho článku mi nějak vzdáleně připomněl Vzpomínky na budoucnost, ale nic z toho nevyvozujte, protože církev taková jaká dnes je, budoucnost nemá. Církev, pokud se má i se všemi kostely udržet, nepotřebuje peníze, ale lidi. Kdyby byl dostatečný počet věřících, tak by se o ty kostely jistě postarali. Jenže takových lidí je málo. Kostely většinou chátrají na vylidněných místech – třeba v pohraničí, kde těch věřících bylo kdysi dost, ale dnes už není. Čeho je tam obvykle dost, to jsou právě ty památkové objekty. Tam, kde v současné době věřící žijí, tam si staví dokonce nové kostely – jako třeba v naší vesnici. Já tam ovšem nechodím. Chápu, že v kostele může být něco velebného, když je to historická budova s umělecko-historickým vybavením. Řekla bych však, že nové kostely, které byly postaveny docela nedávno, už působí daleko méně velebně. Ačkoliv těžko soudit, protože na každého účinkuje něco jiného. Někdo má rád kostelní zpěvy, někdo zase Internacionálu. Škoda, že lidi se v tomhle navzájem špatně chápou. Nedávno jsem v BL (http://blisty.cz/art/64510.html) četla článek Mají církve budoucnost?, v němž Boris Cvek píše: „Když jsem jednou slyšel mluvit bývalého patriarchu „husitské“ církve Schwarze o tom, že Duch svatý je duch Rychlých šípů, nevěřil jsem vlastním uším.“
Předpokládám, že by dnes nikdo neměl určovat jiným lidem, jakou podobu má mít Duch svatý. To je docela určitě jejich věc. Myslím si, že by patrně bylo dobré, kdyby každý člověk alespoň něco na světě považoval za svaté (samozřejmě podle toho, jak to sám cítí) a v zájmu nás všech by bylo, aby lidi pokud možno nepokládali za svatý a věčný kapitalistický systém, ale kdyby se naopak pokusili ho nějak společně a postupně překonat.