Když Mikuláš Koperník zkoumal pohyby nebeských těles a nevycházel mu předpoklad, že se celý vesmírný systém otáčí kolem Země, zkusil toto Ptolemaiovo geocentrické východisko obrátit: Hvězdy nechal v klidu a pozemského pozorovatele uvedl do pohybu kolem Slunce. A ejhle, ono to s pozorováním ze Země ladilo.

Vzpomněl jsem si na tento pěkný obrat, když jsem v novinách uviděl reklamu ODS ke krajským volbám. Sebevědomě v ní tvrdí: Dejme šanci zodpovědným. Stop populismu! A podle výroků jejího předsedy je Česká republika druhá nejlepší v Evropě, protože finanční trhy nás mají rády a věří naší rozpočtové politice. Další sebechvály přicházející z ODS uvádět nebudu. Připadají mi trapné. Každopádně jsou pochybené, protože jako centrální hodnotu uvádějí peníze. Sociální kapitál pomíjejí.

Proveďme malý myšlenkový experiment: Zeměkoule se točí dál, ale lidé na ní již nežijí. Co se stalo s penězi? Zmizely, milá ódéesko. Peníze jsou totiž lidským vynálezem, pouhým číslem, měřítkem, které používáme k ohodnocení skutečných věcí a výkonů, aby byly porovnatelné a snáze směnitelné. Vlastní živou existenci nemají.

Zde provedeme koperníkovský obrat, převrátíme dosavadní důsledky politiky ODS v reálná východiska současné situace, od nichž se budeme snažit dění ve společnosti porozumět. Vyjde nám neutěšený obraz skutečnosti, kterým není radno se chlubit.

Pro ilustraci: Ve stejném čísle Práva, v němž jsem narazil na onu reklamu zastavující populismus, je celostránkový rozhovor Jiřího Macha s předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslavem Zavadilem, kde Zavadil mimo jiné říká: „Nedávno jsem četl větu jednoho čtyřicetiletého člověka, která mě zarazila: 'Lepší stát frontu na banány než na úřadu práce.' Když lidé začínají takhle přemýšlet, tak se něco děje."

Děje se toho skutečně hodně, nad čím se musíme zamyslet a v čem potřebujeme najít obecně průchodná řešení. Musíme hledat spojence, kteří jsou schopní o úloze peněz v moderní společnosti, podobně jako sociolog Georg Simmel více než před stoletím ve své Filosofii peněz, hlouběji přemýšlet. A stejně tak o proměnlivosti sociálna.

Maně mě napadá Němec Ulrich Beck a Angličan Anthony Giddens nebo Američan David Korten, jehož skvělý esej Rozpočtový deficit a kolektivní porucha soustředění Jakub Patočka nedávno pro Deník Referendum přeložil.

Je dobré připomenout, že Česká republika je na druhém místě v Evropě také v počtu vězňů na sto tisíc obyvatel. Jak asi souvisí politika tupého škrtání ve státním rozpočtu se skutečností, že české věznice jsou naplněny podle údajů časopisu Nový prostor na sto sedmnáct procent? Věznice se stávají sběrným místem pro ty, kteří se propadají na sociální dno, uvízli v exekuční pasti, hledali rychlá řešení existenčních problémů — neříká to o naší současnosti více než ratingové agentury?