Není na čase zakázat politickou reklamu?

Milan Hanyš

Politická reklama zapleveluje veřejný prostor, ohlupuje, polarizuje a strany činí závislé na bohatých sponzorech. Nebylo by lepší, kdyby byla prostě zakázána? Politici by nás museli přesvědčovat jinak: činy, diskuzí, nebo kvalitním programem.

Miliardář Karel Janeček je sice podivín a některé jeho nápady na reformu politického systému jsou spíše pošetilé nástřely, které je lepší ani nedomýšlet, leč na jednom bych se s ním shodl: politickou reklamu by bylo nejlepší zakázat. Když máme zakázanou reklamu na tabák, proč nezakázat, či neregulovat také placenou reklamu politických stran? Pro takovou regulaci lze nalézt hned několik argumentů.

Politická reklama - k čemu?

Za prvé, reklama na politickou stranu škodí zdraví. Jako přivandrovalec do velkoměsta každodenně trpím tím, že obličejům, které vídám z televizní obrazovky, internetu, nebo novin, nemohu uniknout ani v metru. Všude se na člověka valí známé obličeje a prázdné slogany. Vlastně nejlíp je mi, když jsem před volbami někde na venkově, či v zahraničí a přijedu si jen na den odvolit. Člověk už pak jen otevře schránku narvanou letáky a s úlevou hodí všechny ty drahé povoskované papíry do koše. Takže první argument zní: škodí zdraví a životnímu prostředí, zvyšuje tlak, může způsobit pád na eskalátoru, škobrtnutí v tramvaji, u slabších povah nevolnost, nervové tiky, nebo migrénu.

Druhý a daleko vážnější argument je ten, že taková reklama v několikerém ohledu škodí demokracii. Předně je strašně drahá a strana, která se chce vůbec dostat do parlamentu, dnes potřebuje desítky milionů. Jistěže potřebuje také nějaký nápad, charismatickou osobu atd., ale bez obrovské kupy peněz se neobejde žádná. Možná jen partaje protestní jako komunisté, nebo generační jako piráti potřebují trochu méně. Standardní politická strana bez velkého balíku peněz nemá šanci.

Nákladné kampaně a transparentní financování

Jenže kde takový balík vzít? Voliči jsou skoupí. Jen si každý přiznejme, kdy jsme naposledy finančně podpořili nějakou stranu. Státní příspěvek něco pokryje, ale zaplatit úspěšný marketing se z něj nepodaří. To si dobře vyzkoušeli lidovci, kterým po odchodu finance Kalouska zůstala jen prázdná pokladna. Můžete mít sebelepší program, ale nakonec jste odkázáni na pomoc opravdu bohatých lidí, nebo právnických osob. V tom lepším případě stranu podpoří veřejně, v tom horší stranu sponzorují skrytě, třeba nákupem reklamy ve stranických novinách.

Strany se tak kvůli nákladným kampaním stávají závislé na podpoře movitějších příznivců, nebo právnických osob. Ty strany podporují buď z čistého altruismu a kvůli ideové spřízněnosti (a ani tuto možnost bych nevylučoval), nebo proto, aby si kandidáty pro futuro zavázali. Chtějí-li se strany udržet u moci a získat přízeň voličů, potřebují další a další peníze. To je samo o sobě dost nešťastné a vede to k tomu, že strany hledají rovnováhu mezi zájmy tajných či veřejných sponzorů a voličů, kteří jimi nakonec nemajíce jiné volby stejně vezmou za vděk a s větší či menší nechutí to „někomu hodí“. Tu proti ČSSD a komunistům, tu proti vládní koalici.

Z hlediska úpravy financování politických stran jsme jednou z nejbenevolentnějších zemí v Evropě: všechny dary do výše sto tisíc korun mohou být anonymní, je možné přijímat i dary od právnických osob, tedy i firem. Strany nemusejí podstupovat nezávislý finanční audit. Například ve Francii je nepřípustná anonymita dárců od výše 500 euro, více než 150 euro nesmí být přijímáno v hotovosti a stranám je zapovězeno přijímat dary od většiny právnických osob (zejména všech firem), zastropovány jsou i výdaje na kampaň. Na účetnictví dohlíží nezávislý úřad, který účetnictví nechává kontrolovat dvěma auditory a následně je zveřejní. V případě nesrovnalostí může udělovat pokuty.

Nedostatečná transparentnost financování politických stran a kampaní je i v rozporu s požadavky instituce Rady Evropy (tzv. GRECO) a je to nejspíš právě tento tlak, který vedl ministerstvo vnitra k nutnosti připravit dobrou legislativní úpravu. Jenže už nyní je patrná snaha vyškrtnout z návrhu zákona to nejdůležitější: nezávislý kontrolní úřad se sankčními pravomocemi. Bez něj by bylo vše při starém.

I s ohledem na mezinárodní tlak vyvíjený na naši vládu lze, doufejme, předpokládat, že jednou se transparentnějšího financování politických stran dočkáme. Bude-li k tomu i dostatečný tlak veřejnosti, nakonec se možná podaří schválit úpravu, která nás zase trochu přiblíží standardnímu typu politické soutěže. Jenže ani tehdy se nedočkáme omezení škodlivé politické reklamy.

Postupující debilizace

Silná závislost politických uskupení na reklamě jako hlavním médiu komunikace má za následek jistou klipovitost kampaně a politického sdělení. Program se redukuje na snadno zapamatovatelná a většinou úplně hloupá hesla; fragmenty komunikace, které nenesou žádné smysluplné sdělení. Pro ilustraci připomeňme pár úspěšných sloganů: „Víc než si myslíte“, „Myslím to upřímně“, „Řešení místo strašení“, „Pro slušné lidi“, ale i takové bizarnosti jako „Děti jsou nadějí Hané“, nebo „Když se kecají blbosti, tak spím“, což byl podle mediálních expertů dotázaných MF Dnes ten vůbec nejlepší billboardový slogan v roce 2010. S odstupem se jim přitom nelze než smát, v horším případě si nadávat. Jenže úroveň má od posledních velkých voleb výrazně degresivní tendenci: dnes můžeme číst na billboardech hesla jako: „Župan k vodě, Župan do senátu“, „Nejsem tupec. Jsem Tupec.“

Každá reklama je klipovitá a redukuje sdělení do banálního sloganu, ale zatímco firma propagující svůj výrobek nebo službu jde do rizika ztráty a utrácí jen své vlastní peníze, v případě politických stran jde o peníze získané ať už přímo a legálně, nebo nepřímo a nelegálně ze státního rozpočtu. Nad stupiditou tedy nelze jen tak mávnout rukou, neboť u mediálních a PR agentur končí veřejné peníze.

Nejde však jen o peníze, nýbrž i o charakter politického sporu. Klipovité reklamy chtějí polarizovat, mobilizovat, burcovat a fakticky zastírají skutečnost, že věcí, na kterých bychom se vzájemně na levici a pravici mohli shodnout, je víc, než by si politici přáli. Namísto věcně vedené diskuze a pěstování kultury sporu máme jen kulturu plakátů a prostoduchých hesel, jež nám servírují PR oddělení a mediální agentury. Namísto diskuze o vizi budoucnosti země máme uměle budovanou image politiků, retušované obličeje a přiblblá hesla, jimiž se pravidelně necháváme ohlupovat. Nad leadery a chytrými lidmi, které by měla politika táhnout, převažují maskoti a zlatokopové.

Možnosti regulace a nadreprezentace nejbohatších

Po prosazení zákona či novely upravující a regulující financování politických stran tak možná nebude na škodu diskutovat i o možnosti zákazu politické reklamy. Bylo by například možné omezit povolenou reklamu pouze na informační materiály doručované poštou, volební noviny, nebo letáky rozdávané při nahlášeném mítinku. Zakázána by mohla být veškerá placená reklama televizní, rozhlasová, billboardová, plakátová, snad s výjimkou reklamy v tisku a na internetu. Povoleny by zůstaly jen určité neplacené formy reklamy: když si soukromá osoba dá do okna volební plakát své oblíbené strany, je to přece jen něco jiného.

Nevím o tom, že by nějaká evropská země zašla takhle daleko, ale pakliže politická reklama spíše škodí, než prospívá, není možná od věci jít taky jednou cestou nevyšlapanou. Regulace reklamy by mohla být i drobným příspěvkem k vyrovnání nerovnosti reprezentace: spolu s omezením reklamy jde také ruku v ruce omezení moci těch nejbohatších. Stávající podoba politického střetu, která je založena na nákladných kampaních, totiž vede k tomu, že ti opravdu bohatí udržují politickou moc tím, že jednou za čas jen vymění koně. Ať totiž volíte ve stávající situaci levici nebo pravici, spolu s oblíbeným politikem volíte s velkou pravděpodobností i jeho bohatého sponzora.

    Diskuse
    October 10, 2012 v 17.12
    Kolotočařismus, analytismus, průzkumismus, politický marketing, billboardismus jsou součástí nedemokratické politické kultury, součástí nízké zákulisní politické kultury reklamní a politické mafie. Nejsem novinařistou, proto si mohu dovolit tento svobodný a demokratický názor. Čím více amatérismu, čím
    méně „sebepropagačních“, „nadživotněvelikostních“ propagací v politice, tím více demokracie.
    JH
    October 11, 2012 v 7.39
    Nezakazovat politickou reklamu
    Rozhodně vždy neplatí, že politická strana je tím úspěšnější, čím víc nainvestuje peněz do kampaně. Nemalá část voličů umí ocenit střídmost a umírněnost volební kampaně, a naopak potrestat vnucování se politiků veřejnosti. Jsou případy, kdy politická strana přepískla volební kampaň, zbytečně do ní nainvestovala moc finančních prostředků, zaplavila republiku billboardy a jinou drahou reklamou, a vůbec se jí to nevyplatilo, skončila ve volbách hůř, než většina národa očekávala. Jedná se např. o kampaň Klausovy ODS před volbami 2002 a Paroubkovy ČSSD před volbami 2010.

    Je otázkou, zda politická strana, která neumí dobře zorganizovat volební kampaň, je schopna splnit úkol mnohem náročnější - dobře spravovat zemi. Autor článku chce omezit možnosti politické reklamy, ale tím také omezí možnosti, aby strany předvedly své schopnosti, jak umí řídit volební kampaň a jak mohou v budoucnu řídit stát.

    Jistě by šlo jmenovat i opačné případy, zejména politických stran na jedno volební období, kdy strana relativně dobře zvládla volební kampaň, ale v parlamentu a ve vládě se neosvědčila, voliči sami jejího zvolení litovali.

    Uvedl jsem tedy rozporuplný vliv politické reklamy na výsledek politické strany, a proto se přikláním k tomu, že je lepší nezasahovat do svobody politického soutěžení.

    Autor článku dělí politickou reklamu na tu, která by měla být povolena, a zakázána. Zakázat chce například billboardy. Jistě by to nějaký účinek mělo, ale dá se to částečně důvtipně obejít; politická strana se tajně domluví se svým spřáteleným subjektem, který billboardy objedná za ni, a tam se bude místo politické strany propagovat jiný produkt tak důvtipně, že se tím zároveň budou propagovat programové myšlenky té politické strany... Politické strany a jejich příznivci by u všech zákazů našli vychytralé způsoby, jak je obejít.

    Autor článku dále rozlišuje placenou a neplacenou kampaň, ovšem není jasné, jak se rozezná placená a neplacená kampaň. Například „když si soukromá osoba dá do okna volební plakát své oblíbené strany“, považuje to autor za neplacenou kampaň. Co když ale politická strana uplatí nebo alespoň vyzve občany, aby si nalepili na okno její plakát? Mnoho recesistů to udělá i zadarmo nebo za pár korun, a i kdyby takové uplácení bylo zakázané, je těžko prokazatelné a dalo by se obejít...

    Autorovi článku se nelíbí, když se na něj kouká politik z každého billboardu, ale jak se mu bude líbit, až na něj bude koukat politik z každého okna? Politické strany přece ve vlastním zájmu vybírají takové formy politické reklamy, které jsou pro její potenciální voliče nejpřijatelnější a nejméně odpudivé. Ale jestliže se možnosti politické reklamy omezí, budou muset přistoupit k takovým formám politické reklamy, které budou pro občany méně přijatelné a více odpudivé.

    Na Deníku Referendu jsem se setkal s mnohými diskutéry, kteří neunesli neúspěch jimi favorizovaného politického směru, nesportovně ho svádějí na špatná pravidla voleb, hledají naprosto nesmyslné a vylhané chyby, ba zločiny u politických protivníků, a dokonce popírají demokracii v naší zemi. Jestliže se přidají zákazy (navrhované v článku) do volební kampaně, budou mít tito nefér lidé další záminky, jak křivě obviňovat politické protivníky z nedodržování a obcházení těchto zákazů. I samy politické strany budou mít další prostor k obviňování svých konkurentů z nedodržení a obcházení nových pravidel, což k politické kultuře určitě nepřispěje. Místo debaty o politice, programu a problémech občanů se bude debatovat o dodržování pravidel. Čím jednodušší pravidla a čím méně zákazů, tím lépe.
    October 11, 2012 v 10.33
    pro
    A to v São Paulu se před pár lety venkovní reklamy zbavili zcela — a nechybili.
    October 11, 2012 v 12.33
    ještě jeden názor
    October 11, 2012 v 16.57
    Už samy politické zprávy v rozhlase a v televizi jsou dostatečnou reklamou pro politické strany. Ovšem jenom pro některé - pro ty, o kterých se často mluví. A nezáleží ani tolik na tom, v jakém světle je tam předvádějí, protože to, co je pro jednoho člověka negativní, je pro druhého pozitivní a naopak. O malých politických stranách se většinou nemluví, o těch se lidé dovídají až z hlasovacích lístků, pokud se tam vůbec dostanou. Proto je nikdo nezná a tudíž ani nevolí.